SKOTSKO – výstup na nejvyšší horu Ben Nevis, část dálkové WHW (13.7. - 21.7.2015)
Sestava: Vašek Lopata, Petra Krsová
Doprava: letadlo Cork – Glasgow, pokud letíte přímo z Prahy tak jednoznačně přímý let Praha – Edingburg (zpáteční letenka cca 8.000,- Kč na hlavu včetně příplatku za batohy 20kg)
zpět do Prahy – opět přímý let z Edingbugu (nebo Glasgowa)
autobusy: Glasgow – Fort William za 19 Liber (asi 80 km)
Vlaky: Fort William - Edingburg – 38 Eur (asi 150 km)
Jízdenky na vlaky a autobusy se obecně ve větších městech dají koupit v automatech které jsou velice přehledné a jednoznačné, a berou platbu mincemi i papírovkami a nebo platební kartou (to je super)
Ceny: zde POZOR!! tato země není balkán, kde se dá nakupovat laciněji než u nás (viz ostatní cestopisy), přepočet k datu této expedice byl 1 Libra = 38,70 Kč
takže pivo v hospodě 5 Liber, Pizza 8-15 Liber, kartuš k vařiči 220g za 5 Liber, Cola 1,5l v marketu za 1 Libru, toast studený nebo teplý podle náplně na nádraží 3,50 – 6 Liber, kafe 1,50 Libry, čaj 1,50 Libry, pohled 1 Libru
vstupy na vyhlídková místa jako je památník Waltera Scotta v Edinburgu kolem 4 Liber, Jídlo v rychlém občerstvení na nádraží (rýže, maso, omáčka) 5 Liber
poměrně levně se dá nakoupit ve velkých supermarketech ceny se blíží našim, například instantní jídla typu „dobrý hostinec“ jsou dokonce levnější
dobrá informace je že téměř všude se dá platit kartou,
Ubytování: Žádné horské chaty tu nejsou, tedy přímo v horách jsme žádné neviděli ani na mapě okolí Ben Nevisu nejsou
ve stanech - běžně jsme tábořili, tedy pokud to šlo, nejhorší problém je najít místo, kde by jste nečvachtali ve vodě a nebo to nebyl hrbolatý kamenitý terén
ve stanu v campu v okolí měst – S úspěchem jsme využili camp „Glen Nevis“ nedaleko Fort Williamsu, jižně 2,5 míle (tedy cca 3 km) od Fort Williamsu v ceně je vybavení campu, sprchy, wc, kuchyňka atd. Osoby zvlášť se tu počítají
(ale nepočítá se stan) 9 Liber/osoba/noc (320 Kč)
V hostelech ve městě kolem 18 Liber, ale to jsou takové nocležny jako třeba na vojně, prostě palandy po 14 lidech, což na vyspání moc není zvlášť když se jedná zejména o tennagery co chtějí levně bydlet a přijdou zkropený ve 3 ráno.
Velmi pohodlné je ubytování v objektech označených cedulí B&B což znamená doslova „Bed and breakfast“ tedy postel a snídaně kolem 20-40 Liber. Ty jsou dražší než hostely, ale velice pohodlné jako u nás lepší hotely, ale ne tak drahé jako
opravdové hotely,
jedná se většinou o bydlení v rodinných domcích nebo nad restauracemi v patře domu. Snídaně je hodně bohatá a teplá (párky, vajíčka, tousty, rajče, džus, káva, čaj atd.) v restauraci by byla nejméně za 10 Liber, samozřejmostí je telka, sprcha, ručníky,
Wc na pokoji, konvice a pytlíky s kávou, čajem a hrníčky, vše v ceně. Když to odečtete už bych šel vždy do B&B a ne do hromadného hostelu.
Mapy: mapy lze sehnat bez problému v jakémkoliv obchodě, my jí kupovali přes mapové centrum ještě v Čechách (asi 400 Kč,-)
Značení cest: Oproti předtím navštívenému Irsku cest poměrně dost, rozhodně tady horská turistika frčí o mnoho víc než v Irsku. Značení je takové diskutabilní, není to taková paráda jo u nás ale alespoň na rozcestích se většinou dovtípíte, která z cest je ta vaše.
Rozhodně o třídu lepší než v Irsku kde nebylo kromě dálkové Kerry way značeno vůbec nic. Také lidi s velkými bágly potkáváte celkem běžně až mě to překvapilo, obecně tu horská turistika má evidentně svoji tradici.
Jazyky: jednoznačně angličtina
Časový posun: -1 hodina
TENTO CESTOPIS NAVAZUJE NA PŘEDCHOZÍ TÝDENNÍ PUTOVÁNÍ PO IRSKÝCH HORÁCH – odkaz ZDE
1. den
- 13. 07. 2015
Letadlo z Irského Corku do
Glasgowa nám přilétá ve 14:30. Před
Letištěm už čekají autobusy linky 500 co jezdí do centra na autobusové
nádraží. Je to docela kousek, cca 15 minut jízdy ale stojí to nekřesťanských
6,50 Liber/os. Na autobusáku se rovnou díváme jak jedou busy do Fort Williamsu,
což je náš dnešní cíl. Podle cedulí jedou na Fort Williams linky 914, 915 a
916. Jede nám to v 17 hodin a cesta je nádherná vyhlídková. Hned jak
autobus vyjíždí za Glasgow, krajina se začíná vlnit, všude okolo kopce a hlavně
veliké jezero Loch Lomond, které autobus celé objíždí a klikatí se po jeho
břehu. Za jezerem stoupá stále výše do hor, protahuje se horskými sedly a je to
vskutku pěkná podívaná, slunce zapadá, hory dělají krásné tmavě zelené stíny.
Ve 20:00 jsme ve Fort Williamsu. Hned před autobusovým nádražím je malebné malé
vlakové nádraží, tak se tam jdeme podívat. Právě přijela parnička, která tu
podniká výlety „Harryho Pottera“, což je tu legenda neb většina scén se točila
právě zde ve Skotsku. Záběr s obloukovým mostem po kterém přijíždí vlak s
Harrym Potterem do Bradavic je na každém druhém pohledu nebo plakátku. Jdeme
ještě do supermarketu před nádražím pro nějaké mlsky a také okouknout ceny.
Kupodivu to není tak strašné jak jsme čekali a například instantní jídla typu
dobrý hostinec a čínské polévky, jsou dokonce levnější než u nás. Vyrážíme
s nákupem po silničce směrem k jihu a cedulka ukazuje že camp Glen
nevis kam máme namířeno a odkud vychází současně nejpoužívanější trasa výstupu
na Ben Nevis je vzdálen 2,6 míle. Recepce už má zavřeno, ale nějaký pán co tu
provozuje kiosek nám ochotně ukazuje kam si máme postavit stan, kolik to stojí,
kde jsou sprchy a toalety a další informace. Camp je opravdu moc hezký, taková
travnatá louka se stromy, přímo pod nejvyššími vrcholy, opravdu moc pěkné
místo. Je velice rozsáhlý takže není nutné mít namačkané stany na sobě a každý
má kolem dostatek prostoru. Stojí 9 Liber na osobu, sprchy a další vybavení je
v ceně. Stavíme stan a jdeme spát, už se šeří a zítra nás čeká klíčový
výstup na Ben Nevis, nejvyšší horu Skotska a vlastně celého spojeného
království.
2. den
- 14. 07. 2015
Ráno se jdeme nahlásit na recepci,
platíme 2 noci, tedy včerejší a dnešní, okukujeme místní malý obchůdek, což je
takové smíšené zboží se vším co by mohl člověk potřebovat, takže zde bez
problémů kupujeme rovnou bombu k vařiči a Péťa gumičky do vlasů. Krom toho
mají i stany, spacáky, no prostě opravdu vše co by se mohlo člověku při
táboření v horách hodit. Snídáme a v 10:30 vyrážíme na cestu. Je
teplo, docela až dost, tipujeme to na 22 stupňů a slunečno, je to na triko a
kraťasy, ale jelikož víme jak to na horách chodí, bereme si dlouhé kalhoty a do
batůžku pláštěnky a bundy. Převýšení na Ben Nevis činí 1300 výškových metrů a
je nám jasné, že nahoře bude úplně jiné počasí. Cesta začíná mostíkem přes řeku
asi 100 metů za campem a hned zpočátku jde strmě nahoru. Je to vlastně takové
obří schodiště vyskládané z balvanů. Vzhledem k počasí jsme hned opocení,
ale už v první třetině je teplota podstatně nižší, pofukuje větřík a je tu
sedlo s poměrně velkým jezerem .... Zde se cesta trochu rovná, není tak
strmá a začíná obtáčet masív Ben Nevisu, přičemž se zigzagovitě kroutí. Povrch
se mění z travnaté pěšiny na kamenité suťovisko, které je stále
kamenitější, ve 2/3 cesty už se jde pouze sutí. Mezitím se vrcholky zatáhly do
mraků a jdeme tedy bez výhledů. Cesta se zdá být nekonečná, neb vždycky když už
to vypadá že budeme nahoře se objeví další vzdálenější vrchol a cesta
pokračuje. Začínají se objevovat první sněhová pole, což jsme tedy nečekali,
ale skutečně je tu sníh. To je velký rozdíl oproti Irskému nejvyššímu pohoří
kde jsme byli před týdnem a od místních jsme věděli že tam v zimě jsou
teploty kolem 10 stupňů a vůbec tam nesněží. Takže zde je to jinak a sněhu
poměrně přibývá. Když se blížíme k vrcholu na dohled, jdeme už téměř
výhradně po sněhu. Nasazujeme bundy, jelikož to tady opravdu spíš připomíná
zimu. Vrchol je stále v mracích, jen občas se to trochu „roztrhne“ a
zahlédneme prostor pod námi. Na vrcholu je stará nepoužívaná meteorologická
stanice, respektive spíš to co z ní zbylo, tedy několik zdí postavených
z kamenů. Fotíme, ale moc se nechceme zdržovat, jelikož oblačnosti je
opravdu hodně a začíná poprchávat. Navíc se přidává i silný vítr a začínají nás
studit ruce. Hlavně že máme dole v kempu v batozích rukavice. Stejnou
cestou se tedy vracíme až do spodní třetiny do sedla s velkým jezerem ...
kde se připojuje k naší výstupové cestě od campu druhá z cest která
se dá použít pro výstup na Ben Nevis a vede sem od severu. Ta prochází velkým
údolím na severní straně Ben Nevisu a poskytuje impozantní pohledy na severní
stěny, připomíná to trochu Sněžné jámy v Krkonoších, jen je to o dost
větší. Rozhodujeme se že v rámci změny nesklesáme od jezera ... přímou
cestou do campu, ale právě po této severní sejdeme do Fort Williamsu a vrátíme
se do campu přes město. Na mapě to nevypadá špatně, ale ve skutečnosti to zas
taková paráda není. Je vidět že cesta je podstatně méně využívaná, není
vyskládaná z kamenů a je tedy dost bahnitá a místy nezřetelná. Navíc se
nekonečně táhne údolím a obchází celou řeku .... podél které se pak vrací takže
dělá takovou podkovu. Jakmile jsme za řekou, cesta se stává širší a parádně upravená.
Klesáme až do Fort Williamsu, respektive asi 3 km východně od něho. Podle mapy
jsme chtěli vyjít přímo ve městě, ale bohužel značení od chvíle kdy jsme
sklesali do výšky lesa nebylo jednoznačné. Lesem vedlo dolů vícero cest, tak
jsme jednu tipli a vyšli jsme až 3 km za městem. Jdeme tedy ještě 45 minut
podél silnice na západ do Fort Williamsu a nohy už toho mají dost, sotva se
vlečeme. Nehledě na to že za sebou máme výstup s převýšením 2 600
metrů výškových. Do campu dorážíme až ve 20:30 a jdeme rovnou spát, opravdu to
bylo náročné.
3. den
- 15. 07. 2015
Jelikož nás předchozí den a výstup dost vyčerpal budíme se docela pozdě. Děláme snídani z vajíček co se tu dají koupit stejně jako další potraviny ve smíšeném zboží přímo v campu. Balíme věci a stan a ve 12:30 vyrážíme. Vydáváme se na cestu horami po WHW. Dnes již legendární „West Highland Way“ je asi 160 km dlouhá a vede z Fort Williamsu krajinou až do Glasgowa. Celou jí tedy jít nechceme, protože zvlášť druhá polovina za Bridge of Orchy se zdá podle mapy méně zajímavější. Například jenom podél jezera Loch Lomond je to na celý den cesty a ze zkušenosti už víme že tyhle cesty podél jezer se neuvěřitelně vlečou. Máme tedy v úmyslu dojít přes nejhornatější partie zde v Blízkosti Fort Williamsu přávě do městečka Bridge of Orchy což by mělo být cca na 4 dny. Celá WHW se chodí údajně 7-8 dní. V městečku Bridge of Orchy se WHW protíná se silnicí a železnicí vedoucí na Glasgow, což nám umožní se místo druhé poloviny odvézt vlakem či busem. Z campu se tedy vracíme asi 300 metrů zpět směrem na Fort Wiilliams a zde je u silnice patníček označující WHW, která zde ze silnice uhýbá do lesa. Obecně značení tu moc vymakané nemají, vůbec žádné značky jako u nás se tu nekreslí, pouze tu a tam je patníček, podle kterého člověk pozná, že jde ještě o značené cestě. Zmíněné sloupky jsou víceméně jenom na rozcestích, takže se klidně stává že hodinu nepotkáte ani značku. Ale pokud za tu hodinu neprojdete jediné rozcestí tak stejně není kam odbočit. Okolní svahu jsou dost podmáčené a mimo cesty se dá jít pouze obtížně. Kolem 19 hodiny hledáme plácek pro stan, počasí je pěkné slunečné, takže není třeba spěchat. Vzhledem k terénu vůbec nebude snadné najít suché a rovné místo. Asi 2 hodiny před městečkem Kinlochleven je bývalá salaš. Ty se nám tu zatím osvědčily jako nejlepší místa na táboření, uprostřed zídek je to vždy srovnané do roviny a vypasené takže nízká travička a sucho. Je to tak i v tomto případě, úplně parádní místo mezi zídkami takže i dobře chráněné proti větru. Večer je poměrně chladno, což jsme tu také ještě nezažili, většinou jsme spali s rozepnutým spacákem.
4. den
- 16. 07. 2015
Ráno je opět slunečné, což je až podezřelé. Balíme a vydáváme se dále po WHW, kolem 13 hodiny jsme v městečku Kinlochleven kam se musí sejít docela prudké klesání, které se za městem bude muset opět nastoupat. Městečko je docela sympatické, malé náměstíčko, krámek restaurace, kterou využíváme k občerstvení. Samozřejmě v naší cenové relaci, takže já si dávám 2 ks XXL Hot dog po 2,50 Librách a Péťa nějakou bramboru, přesně nevíme co to je, ale je to mezi malými jídly. Když nám to donášejí koukáme na to ještě víc překvapeně, jelikož je to opravdu jedna velká brambora uvařená ve slupce a k tomu je tuňáková pomazánka a zeleninový salát. Tak to je hodně zajímavá kombinace navíc za 5 Liber. Tak na to že to je jen uvařená brambora ve slupce, tak je to skoro drahé. Ale docela dobré, ještě k tomu si dáváme pivko a kupuji si na památku za 12 Liber triko se znakem WHW vpředu a na zádech s mapkou celé dálkové trasy. Asi za hodinu a půl městečko opouštíme a stoupáme do protějšího svahu. Cesta vede po prašné silnici k horní stanici vodní elektrárny, celou dobu jdeme podél obrovských rour které přivádějí vodu k dolní stanici na turbíny. U horní stanice se WHW odpojuje z vyježděné cesty, která dále pokračuje k přehradě v dálce před námi. Pěšinka se klikatí horami, traverzuje svahy a je docela příjemná. Asi po 2 hodinách u velkého potoka nad lávkou stavíme stan, sice je relativně brzo, ale nechceme dojít až k silnici, která by podle mapy měla asi za hodinu přicházet k WHW a nějaký čas ji kopírovat. Večer se obloha zatahuje a mraky klesají poměrně nízko vrcholy okolních kopců jsou již v mracích, to nevěstí nic dobrého. V noci také začíná pršet.
5. den
- 17. 07. 2015
Ráno je široko daleko ošklivě zataženo a stále prší, nicméně chvílemi méně, chvílemi více. Okolní kopce jsou v hustých mracích a vypadá to velice nepěkně. Kolem občas projdou nějací lidé z báglama, takže se venku v bundě za cenu opršení chodit dá. Nám se ale do deště nechce a to se ukazuje jako osudová chyba. Rozhodujeme se že tu strávíme ještě jednu noc, uděláme si tu odpočinkový relaxační den s vidinou toho že třeba další den pršet nebude a odpočatí ujdeme větší úsek. Ještě teď si klepu na čelo jak amatérskou chybu člověk po tolika letech horské turistiky udělá. Prší celý den a mraky jsou stále níž a ošklivější. Večer kolem 20 hodiny se ovšem k dešti přidává vítr a my zrovna dnes nemáme stan za žádnou zídkou, ale na zcela otevřené plání poměrně vysoko v horách. Vítr zesiluje a s ním i déšť. Už lije opravdu hodně a vítr začíná dosahovat nebezpečné razance. Stan se vzdouvá a prohýbá a nám pomalu dochází, že pokud to ještě zesílí, nemusí to úchyty a provázky vydržet. Bohužel je pozdě na to abychom odešli, šeří se a venku opravdu nehezky lije. Celou noc v podstatě nespíme, jelikož to je asi moje nejhorší noc ve stanu jakou jsem zažil, když pominu nějaký brutální bouřky. Držíme každý jednu stranu stanu, který v nárazech musíme držet opravdu silou. Postupně povolují některé části jako například gumová očka u tropika u vchodu, za která je stan přikolíkován. V noci nejde nic opravit tak jen nohou přidržuji plandavou část předsíně, jelikož tropiko nelze nechat nevypnuté. Vznikla by vydutá kapsa a neměli bychom šanci stan udržet ani tak jako doteď. Modlíme se, aby už bylo ráno a jsme rozhodnuti hned za svítání i přes silný vítr a déšť místo opustit. Stěny začínají prosakovat a voda se za silného větru dere dovnitř stále víc, už ji ani nestíháme vytírat a začíná nám být chladno.
6. den
- 18. 07. 2015
Po čtvrté hodině ranní se začíná rozednívat, jsme totálně vyčerpaní z neustálého podpírání prutů, nevyspalí a bez nálady. Balíme mokré věci za střídavého přidržování stanu. Oblékáme si šusťáky a bundu a vylézáme ven. Silný vítr podstatně komplikuje balení stanu, nesmíme ho ani na okamžik nechat nepřikotvený, během vteřiny by zmizel v mlze za devatero horami. Balíme ho na jednu velkou mokrou kouli a rveme do báglu do kterého beztak kilo vody zatím napršelo. Koukáme kolem sebe a nevěříme svým očím všechny malé okolní potoky se rozvodnily do velikosti řek, voda teče proudem i po pěšině po které jsme přišli. Jít dopředu nemá smysl, jelikož nevíme co tam je, cesta může být podemletá, utrhané svahy a podobné věci, rozhodujeme se vrátit do Kinlochlevenu. Jít cestou kterou už jsme prošli je bezpečnější a víme co nás čeká, navíc pěšina je jen polovinu trasy a druhá část je po prašné silnici od elektrárny, takže by neměla být změněna na řeku. Šlapeme v silném větru a po pěšinách tečou potoky, všude na svazích vznikly mohutné vodopády, které tu před dvěma dny nebyly a krajinou duní valící se voda. Během první hodiny máme boty plné vody a i po cestě od elektrárny jdeme permanentně vodou. Úplně promáčení scházíme tedy zpět do Kinlochlevenu a potřebujeme se usušit. Jediné ubytování s campem je jakési tábořiště „Black water“ bohužel recepce otevírá až ve 14 hodin odpoledne. A nyní je 8 ráno. Je nám zima a stále prší, takže se rozhodujeme pro přesun. Autobusy odsud jezdí pouze zpět do Fort Williamsu. Nedá se nic dělat musíme se vrátit. Za 45 minut přijíždí bus, takhle jsem se na autobus snad nikdy netěšil. Je v něm sucho a relativně teplo. Klíží se nám oči z nevyspání, ale na půl hodiny nemá cenu usínat. Vystupujeme ve Fortu a tady kupodivu prší jen drobně, skoro vůbec. Jdeme do centra města kde je spousta B&B ubytování, cenu teď celkem neřešíme, hlavně se potřebujeme převléci do suchého a sundat pohory plné studené vody. První B&B má obsazeno, druhé by bylo k mání, ale paní říká, že to ještě nemá uklizené, ať tedy přijdeme za 2 hodiny. Necháváme si tedy v chodbě batohy a jdeme do města. Sice oblečení studí, ale co se dá dělat. Nakupujeme v supermarketu nějaké mlsky a konečně už neprší. Na vlakovém nádraží za 40 liber/os kupujeme jízdenku na zítra do Edinburgu, kde máme už z Čech zamluvený nocleh na následující dvě noci v hromadném hostelu. Za 2 hodinky se vracíme do B&B paní nás vede do patra. Krásný pokojík je náš za 30 Liber/os., samozřejmě včetně plné výbavy (čaje, kávy, rychlovarka, sprcha, wc, ručníky, telka) a samozřejmě se snídaní. Svět je náhle veselejší. Sundáváme mokré věci a dáváme si horkou sprchu. Kupodivu funguje k naší neuvěřitelné radosti radiátor, tak ho dáváme „na plný knedlík“ a začínáme na něm točit promáčené oblečení. Stan věsíme do koupelny přes sprcháč, je plný vody. Krásně suší a zahřátí si dáváme erární čaj a kávičku, na chviličku dospáváme probdělou noc zachumlaní do deky. Kolem 16 hodiny venku vylézá slunce, mraky se rozpadají a tak se vydáváme na prohlídku města, které jsme si beztak neprochodili, jelikož jsme byli předtím za městem v campu. Hlavní ulice je plná obchůdků, hodně jsou tu obchody s outdoorovým vybavením a restaurace. Ceny v outdoorech jsou kupodivu velmi příznivé, takže se rozhoduji že si konečně pořídím opravdovou nepromokavou bundu (zde za 30 liber), u nás by určitě vyšla na mnohem víc. K tomu ještě tenkou fleesovou mikinu za 10 liber. To také jde. V restauraci s rusky hovořící obsluhou si dáváme opečené brambory s kečupem a je nám fajn. Městečko je malebné moc se nám líbí, v přístavu kotví lodě nabízející projížďku po zálivu buďto na 20 minut za 3 Libry, a nebo za 15 liber velký okruh s pozorováním tuleňů a hnízdištěm orlů na druhém konci fjordu. Výletní vlak po trase „Harryho Pottera“ tedy z Fort Williamsu do Malagai stojí 34 Liber za zpáteční jízdenku na osobu, takže kdyby tu člověk byl ubytován ještě 2 dny určitě by si to užil víc než putování v dešti po nekonečných holých pláních, jelikož v horách není ani strom ani nic.
7. den
- 19. 07. 2015
Snídaně na vidličku, opět tradiční, takže opečená slanina, volské oko, páreček, teplý toast, opečené rajče, džus, čaj a káva. V noci opět pršelo, přestává až kolem 8:00. Balíme polosuché věci ne vše se podařilo usušit, hlavně tedy ne stan a plachtu. A boty samozřejmě jsou ještě vlhké. V 10:00 už nás paní lifruje ven, čeká další hosty. Péťu jsem včera v outdooru naladil nakupováním krásných věcí a rozhoduje se, že si také koupí jednu z těch pěkných nepromokavých bund. Přestože je neděle, některé obchody včetně tohoto outdooru mají otevřeno. V 11:40 nám jede vlak směrem Edinburg s přestupem v Glasgowě, konkrétně na nádraží Queen street. Vlak jede jinou cestou než autobus více hory objíždí kvůli stoupání, takže si ještě užíváme jiné pohledy do krajiny i když už té zelené pustiny máme docela plné zuby. Kousek před Glasgowem se trať protahuje podél zálivu s loděmi, krajina se rovná a hory definitivně končí. Na nádraží přestupujeme do dalšího vlaku, musíme po schodech na peron č.9 který je ve spodním patře. Na větších nádražích mají turnikety, kam dáte jízdenku a poté vás teprve personál pustí ven, moc to nechápeme tento systém, ale jízdenky ve vlaku nikdo nekontroloval, tak je to asi dodatečná kontrola jízdenek. Další vlak na Edinburg je spíš taková větší tramvaj a za hodinku jsme v Edinburgu. Celé cesta z Fort Williamsu trvala cca 5 hodin. Nejedeme až na hlavní nádraží, ale vystupujeme na zastávce Hymarket, jelikož tady máme přímo před nádražím zamluven hostel. Máme to jenom přejít přes silnici. Hned vedle nádraží, takže také naproti hostelu je Ryrie’s pub, starobylá hospůdka dle tabulky s historií od roku 1868. Je to velmi příjemné posezení ve starém duchu. Zde si dáváme večerní pivko a jablečného Cidera abychom nemuseli být na pokoji a sepisujeme další část poznámek a zápisků. Takže už je zase podvečer. V hostelu opět s verandou, společenskou místností a kuchyňkou jsme na 14 lůžkovém pokoji. To zas bude masakr. Jdeme brzo spát ale lidi courají sem tam v noci ve 2 se vrací nějací přiopilí mládežníci, stále chodí na záchod sem tam a mlátí přitom dveřmi jako kdyby bylo poledne a ne po půlnoci.
8. den
- 20. 07. 2015
Ráno
po rychlé snídani vyrážíme na průzkum města. Kuchyňka je zamčená a podle
instrukcí vedle dveří se otvírá až v 8:00 což jsme moc nepochopili jako
proč, ale skutečně v 8:00 přichází paní s klíčem a odemyká kuchyňku.
I přes tuto pokročilou hodinu si připadáme divně jelikož jsme tu jediní
nespící. Na průzkum Edinburgu máme vyhražen dnešní celý den. Začínáme hned za
rohem vedle hostelu jelikož podle mapky z recepce je tu katedrála
St.Mary’s cethedral. Je moc pěkná procházíme si i vnitřek, jsou tu famózní
obrovské staré varhany z roku 1879 a obecně celá stavba je moc pěkná.
Další starobylá stavba severním směrem od katedrály co vypadá jako opravdu
hodně starý kostel nás trochu přivádí do údivu, jelikož je na ní červená cedule
že je to sice kostel ale slouží jako Belford hostel ! Nahlížíme dovnitř a tam
fakt sedí lidé na lavicích u snídaně, tak to vidím prvně v životě. Stáčíme
se vpravo a jdeme směrem k centru což je tak na 15 minut chůze. Dominantou
města je bezesporu zámek, který je na vysoké skále opravdu přímo uprostřed
města. Kolem spousta krásných starých budov, kostelů, opravdu toto je za celé
dva týdny co tu putujeme opravdu hezké město kde je hodně krásných a starých
památek k vidění. Docházíme hlavní třídou až k centrálnímu vlakáči,
vedle něhož stojí další impozantní budova, památník Waltera Scotta, který se dá
za 4 Libry navštívit a po nekonečně dlouhém (287 schodů) točitém schodišti se
dostat až do nejvyšší části budovy s impozantní vyhlídkou na celé město.
Schodiště se s rostoucí výškou zužuje stejně jako celá stavba a posledními
dveřmi už se protahuji smýkavě bokem, lidé na schodišti se míjejí tak, že se
opravdu musí silou kolem sebe protáhnout. Nebo se vrátit. Po prohlídce
památníku jdeme na další zajímavost nedaleký kopec vulkanického původu - Calton
Hill, který slouží také jako vyhlídkové místo a stojí zde opět několik
zajímavých staveb např. městská observatoř, national monument, nebo portugalský
kanón vyrobený roku 1624, který podle popisky proputoval polovinu zeměkoule než
se dostal až sem. Shora je dále výhled na budovu parlamentu hned pod kopcem a
vedlejší stavbu Palace of Holyroodhouse sloužící jako příležitostné sídlo
královny. Z kopce je dále vidět na přístav s kotvícími velkými
několikapatrovými loděmi, v dálce je v moři patrná těžební věž. Když
se dost vykoukáme vracíme se k vlakovému nádraží a zde si za 5 Liber dáváme
v rychlém občerstvení typu „mekáč“ rýži s masem a omáčkou, nandané do
papírové krabice, aby se prý neumazalo nádobí :-) to jsou věci... Poté se
pomalu loudáme hlavní ulicí zpět k hotelu. Panuje tu velmi čilý provoz
jezdí tu tramvaje a autobusy, tramvaj jede až daleko za město k letišti,
což je dobrý počin. Autobusů jezdí téměř neuvěřitelné množství, v jednu
chvíli si fotíme křižovatku na které stojí asi 30 autobusů jeden za druhým a
ani jeden osobák. Opravdu nezvykle hustá autobusová doprava, některé
z busů jsou dokonce dvoupatrové. Plní dojmů docházíme asi v 18 hodin
opět k našemu nádraží Hymarket, sedáme opět do Ryrie’s pubu , popíjíme
pivko a Cidera a sepisujeme dnešní poznatky. Noc je klidnější, zkalenej
mládežník ze včera už leží v posteli a asi celý den prospal.
9. den
- 21. 07. 2015
Hned brzo ráno jedeme na letiště, musíme vstávat v 5 abychom v 5:30 odjeli busem na letiště. Bus na letiště stojí 4 Libry. Letiště je trochu zmatené, některá jsou taková přehledná a poklidná, což se zrovna o tomhle Edinburgském říct nedá. Je tu trochu chaos a jak Péťa poznamenává, „je to tu všechno na jedný hromadě“. Opravdu je to takové zmatené. Letadlo odlétá v 7:25 takže kolem 10:30 našeho času přistáváme v Praze. Tím náš výlet de facto šťastně končí, už jen linkou 100 na Zličín a pak busem Student Agency do Plzně. Cestou obdivujeme nekonečné lesy, které se táhnou celou cestu za oknem a uvědomujeme si jak je česká krajina pestrá a malebná. Ve 13 hodin jsme v Plzni na autobusáku a dáváme si uzené maso s knedlíkem, špenátem a zelím... to mi fakt chybělo... baštíme a olizujeme se až za ušima...