IRSKO – putování po dálkové trase Kerry way pohořím Macgillycuddy’s Reeks s výstupem na nejvyšší horu Carrauntoohil (4.7. - 13.7.2015)

 

 

Sestava: Vašek Lopata, Petra Krsová

Doprava: letadlo Praha – Londýn Heathrow – Cork, dá se letět i přímý let Praha – Cork ale to letí nešikovně navečer a tuším že jen v úterý - celkem zpáteční letenka 9.000,- Kč na hlavu (včetně příplatku za batohy 20kg)

                 zpět do Prahy - společnost British AirWays

                 autobusy: Cork – Killarney za 19 Euro asi 80 km

                 Vlaky:      Killarney – TraLee 11 Eur,  asi 40 km , cesta trvá půl hodiny, vjezd do malého nádraží v Killarney je přes úvrať (pro milovníky železnice :-)

                                 Killarney – Cork 20 Euro asi 80 km takže stejné ceny jako za autobus, navíc když si koupíte zpáteční jízdenku (obecně při jakékoliv cestě vlakem) tak ta cesta zpět je v podstatě zdarma, cena jednosměrné a zpáteční se liší o 1 Euro !! nechápu.

                 Jízdenky na vlaky a autobusy se obecně ve větších městečkách jako bylo třeba právě Killarney dají koupit v automatech které jsou velice přehledné a jednoznačné, a berou platbu mincemi i papírovkami a nebo platební kartou (to je super)

                 Stopování, docela úspěšně se dá stopovat hlavně na menších silničkách ve vnitrozemí a kolem hor, mezi vesnicemi jsou fakt hubené okresky, kde vám zastaví někdy i úplně první nebo druhé auto pokud nemá plno lidí v sobě už. Velice výhodné a rychlé přesouvání.

Ceny:  zde POZOR!!  tato země není balkán, kde se dá nakupovat laciněji než u nás (viz ostatní cestopisy), přepočet k datu této expedice byl 1 Euro = 27,36 Kč

            takže pivo 5 Eur, Pizza 8-15 Eur, kartuš k vařiči 220g za 6 Eur, Cola 1,5l za 2 Eur, toast studený nebo teplý podle náplně 3,50 – 6 Eur, kafe 2 Eura, čaj 1,50 Eura, pohled 0,5 Eura, poštovní známka do Evropy 1,05 Eura

            dobrá informace je že téměř všude se dá platit kartou

Ubytování:  Žádné horské chaty tu nejsou, tedy přímo v horách určitě ne, protože do hor nevedou ani turistické cesty, nějaké Cottages byly namalované na mapě v okolí hor, ale nezkoušeli jsme je spíš to budou jen občerstvovny.

                    ve stanech -  běžně jsme tábořili, tedy pokud to šlo, nejhorší problém je najít místo, kde byste nečvachtali ve vodě a nebo to nebyl brutální kamenitý sráz

                    ve stanu v campu v okolí měst – S úspěchem jsme několik nocí využili camp ve vísce Fossa západně 4 km od Killarney, v ceně je vybavení campu, sprchy, wc, kuchyňka atd. Osoby zvlášť se tu počítají (ale nepočítá se stan) 9 Eur/osoba/noc (260 Kč), což jde.

                    V hostelech ve městě kolem 18 Euro ale to jsou takové nocležny jako třeba na vojně, prostě palandy po 14 lidech, což na vyspání moc neni zvlášť když se jedná zejména o tennagery co přijdou zkropený ve 3 ráno.

                    Velmi pohodlné je ubytování v objektech označených cedulí B&B což znamená doslova „Bed and breakfast“ tedy postel a snídaně kolem 20-40 Euro . Ty jsou dražší než hostely ale velice pohodlné jako u nás lepší hotely ale ne tak drahé jako irské

                    opravdové hotely, jedná se většinou o bydlení v rodinných domcích nebo nad restauracemi v patře domu. Snídaně je hodně bohatá a teplá (párky, vajíčka, tousty, rajče, džus, káva, čaj atd.)v restauraci by byla nejméně za 10 Eur, samozřejmostí

                    je telka, sprcha, ručníky, Wc na pokoji, konvice a pytlíky s kávou, čajem a hrníčky, vše v ceně. Když to odečtete už bych šel vždy do B&B a ne do hromadného hostelu.

                    Další možností je ubytování na farmách což je něco jako B&B ale ne ve městě ale vyloženě třeba uprostřed hor v údolí. Údolí jsou plná farem, hory jsou v nižších polohách jedna velká nekonečná farma. Buď lze bydlet v domě a nebo mezi

                    ovečkami a krávami  na plácku ve stanu poblíž potoka, což je prostě taková (u nás je teď moderní) agroturistika. Zkusili jsme spaní na farmě ve stanu, stálo to 10 Eur a je to jako v horách, ale za plotem a navíc můžete jít k majiteli domů do sprchy.

Mapy: mapy lze sehnat bez problému v jakémkoliv obchodě, my jí kupovali přes mapové centrum ještě v Čechách (asi 400 Kč,-)

Značení cest: v podstatě žádné, v horách žádné oficiální cesty nejsou, tu a tam je někde vychozená pěšina ale v mapě jsou takové náznaky pěšin většinou ale nikam nevedou a nejsou nijak barevně odlišené Obecně značení nic moc, terén je převážně kamenitý,

           absolutně žádné stromy. Jediná dobře značená cesta takovými patníčky se žlutým panáčkem a výrazně vychozená v horách i mimo je dálkový okruh Kerry Way, po němž jsme horami prošli.

Jazyky: jednoznačně angličtina

Časový posun: -1 hodina

 

Potíže: v Irském Corku na letišti mě při přeletu do Skotska málem zatkli, že jsem měl zavírací nůž delší než 6 cm a to jsem ho musel vyndat z velkého zavazadla co vůbec nejde na palubu !! Tak to se mi ještě nestalo a jsem bez svého milovaného švýcarského nože

            s otvíráky, šroubováky a pilkou co se mnou projel celou Evropu :-((

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 04. 07. 2015

 

            Letadlo z Prahy odlétá v 11:20 a neletí přímo do Irského Corku ale do Londýna na letiště Heathrow. Odbavujeme se a čekáme na letadlo. Po 2 hodinách letu jsme v Londýně. Posunujeme si hodinky o hodinu zpátky, takže jsme letem zabrali jen hoďku a jdeme se do terminálu 2 kde přestoupíme na další let. Letíme s British AirWays oba lety, takže o bágly se nemusíme starat ty nám přendají automaticky do druhého letadla. Máme 45 minut na přestup takže jen nacházíme správný Gate a už zas letíme. V Corku vystupujeme v 15 hodin a kupujeme si lístek na autobus. Linka 100 nám jede rovnou do centra na autobusák a stojí 5,50 Eur na osobu. Vytahujeme připravenou mapku z googlu s outdoorovými obchody v centru protože potřebujeme koupit plynovou bombu k vařiči. Jeden je hned asi 150 metrů od autobusáku a jmenuje se ....... . Míříme k němu. Po dotazu na „camping gas“ nás neomylně směřují do správného oddělení a kupujeme bombu za 6 Euro. Vracíme se na autobusák a celá akce nám zabírá asi 15 minut. Kupujeme za 38 Euro pro dva lidi jízdenku do Killarney a v 16:30 vyjíždíme. Killarney je městečko asi 80 km severozápadně od Corku a je to hlavní středisko pro turistiku v nejvyšším Irském pohoří Macgillycuddy’s Reeks, je vlastně na jeho úbočí, od hor je odděleno velkým jezerem .... a jezero s částí pohoří je národním parkem. Přijíždíme v 18 hodin do Killarney na autobusák a už po cestě začíná pršet. Vystupujeme a jdeme podél silnice A72 směrem na obec Fossa vzdálenou asi 5 km abychom se dostali do campu co nejblíže k horám od severu, jelikož ze severní strany vede v podstatě jediná rozumná cesta na nejvyšší vrchol pohoří a celého Irska tedy na Carrauntoohil (1041 m.n.m.). Hory jsou už od pohledu z campu přes jezero velmi strmé a skalnaté moc si neumíme představit ten výstup obzvlášť když nejtěžší pasáž se jmenuje „Devil’s Ladder“ tedy Ďáblův žebřík. V polovině cesty asi po 2 km se nám to zdá nějak daleko. Po hlavní silnici je to opruz, jelikož ještě nevíme že vedle nás na okraji za silnicí ve stromech je krásná turistická cesta pro pěší tzv. Fossa way vedoucí až skoro do campu. My ale jdeme po silnici, a ptáme se nějaké paní v autě kde je camp. Říká že je to asi 2 km a hned se nabízí že nás tam sveze. Paráda, za chvíli jsme v campu a ubytováváme se za 9 Eur. Je tu kuchyňka s 2 konvicemi, 2 mikrovlnky, 3 vařiče, nádobí, hrnky, sušička a pračka na prádlo, okolo stromy, prostě pohoda. Stavíme stan a neustále drobně prší, do toho svítí slunce, což jak jsem další dny pochopil je přesně to, čemu místní říkají „tekuté slunce“. To je v podstatě každodenní záležitost.

 

2. den - 05. 07. 2015

 

            Ráno se budíme a stále drobně prší. Nejsme na to zvyklí a do drobného deště se nám nechce ale zase je to napůl se sluncem tak se vydáváme v 9:30 pěšky po silničkách na asi 11 km vzdálené parkoviště ..... což je výchozí místo na výstup na Carrauntoohil. Cesto nevíme jak se oblíct, jestli bundu ano nebo ne, ještě v tom neumíme chodit a pořád se oblíkáme a svlíkáme. Přitom všem mlžení a pršení je dost horko (cca 22 °C) tak jsme k tomu i zpocení a je to fakt pro nás nepříjemné a nezvyklé. Asi po 3 hodinách otravné chůze jsme na začátku cesty, na parkovišti ..... je tu nějaký kiosek s názvem čajovna a dále automaty na chlazen nápoje a taková minikuchyňka. Je 12 hodin poledne a vydáváme se už po prašné cestě k jezeru ..... Cesta mírně stoupá ale je výrazná a značená s mostíky přes řeky. Od jezera končí značení a jdeme víceméně přímo proti žebříku což je taková strouha v příkrém svahu jíž se v nesčetných potůčcích valí voda. Čeká nás 500 výškovách metrů suťoviskem zvaným Ďáblův žebřík. Máme to asi na 1,5 hodiny chvilkama na nás zamrholí ale jsme nahoře v sedle..... Odsud vede druhá polovina stoupání což už je ale poměrně solidní vychozená cesta v suťovisku s poměrně přiměřeným stoupáním. Na vrcholku seděl do této chvíle mrak a jen co jsme mu na dosah se obloha záhadně rozpoští a dopřává nám vychutnat víztězství kruhovým rozhledem z nejvyšší hory Irska. Fotíme sebe a okolí, bereme kámen do sbírky a dráhu protože zase začíná poprchávat a blíží se další kopec oblaků. Po zig zag cestě suťoviskem jdeme dolu stejnou cestou ale v sedle nad Ďáblovým žebříkem zjišťujeme že pokud se sedlo projde na druhou stranu od Carrauntoohilu pozvolna stoupá, traverzem obchází nevýrazný vrcholek .... a poté po boční stěně zigzagovitě klesá k jezeru. To nám přijde rozumnější to obejít než se spouštět mokrou klouzavou příkrou stěnou dolu a i za cenu malé okliky obcházíme žebřík. Asi za 2 hodiny jsme dole a je 17:30. Máme za sebou cca 18 km a převýšení 2080 metrů a nohy začínají protestovat. Představa 10 km zpátky do campu po asfaltu není nic moc. Zkoušíme se domluvit se dvěma pány na parkovišti co se taky vrátili odshora jestli nás nesvezou, ale něco drmolí, že ještě něco musí a pak že neví jestli pojedou za hodinu či za dvě, no prostě dlabeme na ně a vydáváme se po asfaltce od parkoviště směr Fossa. Asi po 100 metrech najednou přijíždí od parkoviště luxusní SUVéčko značky BMW a v něm další hodná paní co brzdí když mávneme, hází rozbordelené věci na sedačce na hromadu a zachraňuje nás v podobě odvozu až před náš camp, protože jede přes Killarney někam dále. Takže jsme za 10 minut od parkoviště v campu, máme z toho super náladu a jdeme vařit dobroty v podobě čínské polévky a Dobrého hostince. V tomto campu není žádný obchůdek, je potřeba mít jídlo nakoupené z Killarney a nebo popojít asi 350 metrů směrem ke Killarney do restaurace u silnice na kraji Fossy na jídlo za 10-20 Eur.

 

3. den - 06. 07. 2015

 

            Nejvyšší horu máme zmáknutou a dnes jsme chtěli vyrazit na okruh Kerry way a projít horami až k moři jenže opět prší. Navíc nás bolí nohy tak se rozhodujeme udělat si odpočinkový den a vyrážíme busem do Killarney na nákupy a na prohlídku města (hned vedle campu ve Fosse je zastávka – bus 2,40 Eur/os). Prohlídka začíná návštěvou vlakového nádraží. Je fantasticky malé a veselé, takové retro nádražíčko, stojí tu automat na jízdenky. Koukáme na mapu železnice a vidíme na pobřeží nedaleko Killarney severně městečko TraLee. Sice vůbec nevíme co tam je, ale za chvíli jede vlak a není čas přemýšlet. Rychle kupujeme jízdenky, no přece si nenecháme utéct možnost svezení vlakem, hlavní argument ovšem bylo zjištění že zpáteční jízdenka stojí o 1 Euro víc než jednosměrná takže si za 11 Euro/os kupujeme jízdenku tam i zpět a za chvíli sedíme ve vlaku. Asi za půl hodinky vystupujeme v TraLee. Město je trochu podobné Killarney, ulice složené z obchodů a Pubů, všude to voní a tak nějak nevíme co tady vlastně chceme, jdeme tedy do jedné boční uličky vedle náměstí na oběd, cedule u restaurace ......láká na hotovky s rýží, krocaním masem, hranolkami atd. Hotovka stojí 10 Euro a k tomu nám přinesou na ochutnání zcela výjimečně pivo Pilsner Urquel, to jsme tedy nemuseli jezdit přes celou Evropu :-)) Nicméně když vysvětlujeme obsluze že se musíme s pivem vyfotit, protože to město na tácku, to je to kde bydlíme, pán vrchní se usmívá a oznamuje nám  „že je zo Slovenska“ a kuchař je taky Čech. Dáváme pokec, dozvídáme se něco o místní kuchyni a po obědě pokračujeme do zálivu, kde je momentálně odliv tak je tu jen bláto, ale je tu zajímavá a asi jediná atrakce celého města starý větrný mlýn. Vstupné je 5 Euro. Uvnitř objektu je kromě prohlídky útrob mlýna několik velký modelových kolejišť na počest původní tratě která spojovala kdysi přístav a město a vedla podél vodního kanálu , ten už se dnes také nepoužívá, bo máme kamiony. Kolem 17 hodiny jedeme zpět do Killarney, a procházíme si ještě toto město. V jednom Pubu se hraje na banjo a housle – živá muzika je tu hodně běžná ve všech Pubech. Dáváme pivko a poprvé ochutnáváme tzv. Cidera, což je pivo říznuté kvašeným jablečným moštem a je to tu běžně v nabídce každé knajpy jako u nás Kofola, kromě Guinesse samozřejmě, ten je taky všude, ale je černý jako bota a nic moc pro nás pijáky světlých ležáků. Tak jdeme radši do Cidera. Běžný výběr v Pubech je tak 8 -12 druhů piv z toho většina tmavých a Cidery. Poté objevujeme v další z mapek trasu „Fossa way“ vedoucí parkem až k našemu campu takže zpátky už nemusíme po silnici.

 

4. den - 07. 07. 2015

 

            Balíme a opouštíme camp, opět jedeme busem do Killarney a tam začíná směrem na jih podél hlavní silnice okruh Kerry way. Celá dálková trasa má asi 200 km a vede napřed horami a pak podél pobřeží, a místy kopíruje silnici, která také dělá okruh, ten se jmenuje „Ring of kerry a je pro ty rozumnější co si to chtějí prohlídnout z okna autobusu, jelikož stejně pořád drobně prší. Okruh vede horami při pobřeží přes městečka Killarney, Caherseveen, Waterville, Sneem a Kenmare tedy po obvodu jakéhosi západního výběžku či poloostrova nebo jak to nazvat. Stejně ale víc přírodou a mimo silnice vede i pěší Kerry way. Vydáváme se tedy směrem na jih podél ohromného jezera Muckross Lake a asi za hodinku a půl jsme u vodopádu  „Torc Waterfall“. Je to taková místní příměstská atrakce, jezdí sem spousta mikrobusů a autobusů i povozy tažené koňmi sem vyváží turisty z Killarney. Kdybychom věděli jak bude cesta kolem jezera zdlouhavá možná bychom se popovezli taky, ale tak chtěli jsme si to prostě projít. Od vodopádu cesta stoupá stále do kopce a vlastně se dostává nad vodopád kde se poprvé otvírá pohled do vnitrozemí hor. Jsou to nekonečné zelené táhlé pláně lemované skalnatými výběžky, nicméně dost nehostinná krajina. Zejména šíleně, ale opravdu neuvěřitelně podmáčená. Nebýt udržované a zpevněné Kerry way, tak si vůbec neumím představit jak by se tudy dalo projít. Jakmile udělá člověk krok bokem ze zpevněné cesty, ihned má botu do poloviny v mokřadi. Stromy mizí a kolem jen ta nehostinná krajina a k tomu samozřejmě nekonečné mžení, mrholení, poprchávání, chladný vítr, všechno oblečení neustále navlhlé. Pro našince dost nezajímavé, neboť jsme zvyklí chodit venku a užívat si hezkého počasí a když je takhle jako tady tak by nikoho u nás nenapadlo chodit po výletech. Jenže tady je tahle pořád a je to standardní každodenní počasí. Asi po hodince vlnění se po zpevněné cestě míjíme asi 4 metrový vodopádek tekoucí z kopců od jihu a je to místo významné především tím, že je u něho takový travnatý výběžek, který jako jediný široko daleko není podmáčený a dá se tu postavit stan. Bohužel už tu dva stany stojí, možná by se vmáčkl i třetí, ale doufáme že bažina snad nebude věčně. Ovšem je. Putujeme asi další hodinku a půl za neustálého poprchávání a občas když se nám nějaký výběžek zdá být rovný a sušší jdeme se podívat, abychom zjistili že je tam opět jen stojatá voda a nacucané drny trávy. Rozpršuje se čím dál víc, a hluboko pod námi v dálce se otvírá údolí Black Valley, které je další pasáží Kerry Way. Když už začínáme klesat do údolí a téměř se smiřujeme s tábořením na vodě objevuje se náhle před námi plechová stříška. Jdeme blíž a je to stará téměř rozbořená salaš obehnaná do čtverce kamennou zídkou, vcházíme dovnitř mezi stěny zídky a k naší neskutečné radosti je tu krásný trávníček jako na fotbalovém hřišti, rovinka, no prostě senzace. Pod zbytkem plechové stříšky pár minut čekáme až se déšť opět na chvilku zklidní a rychle stavíme stan. Koukáme do mapy a salaš je zde dokonce označena malou černou kostičkou, ale bez popisu. Paráda, vaříme večeři a honem do spacáku.

 

5. den - 08. 07. 2015

 

Ráno je jak jinak lehce mrholivé, ale občas se v mraku udělá i trhlina a vyjukne sluníčko. Pokračujeme v klesání po Kerry Way do údolí Black Valley. Asi v polovině přecházíme silnici spojující  městečko Kenmare při jižním pobřeží a naše výchozí město Killarney. Je tu nějaký kostelík ale dveře a okna má zazděné, dost připomíná osud malých českých nádraží. Kerry Way se zde rozbočuje, odsud se rozbíhá na obě strany a zde se pomyslný okruh opět spojuje. Přecházíme silnici a klesáme k jezeru Upper Lake, podél jeho břehu s výhledem na ostrůvky Duck Island, Eagle Island a další se dostáváme až k Lord Brandon’s cottage. Je to jakési sídlo na břehu jezera a protože odsud vyjíždějí malé loďky každý den ve 14:00 vozící jednodenní turisty zpět po Upper Lake do Muckross Lake a tedy de facto zpět ke Killarney, je tu docela velký stánek s lavicemi jízdenkami a občerstvením. Dávám si houbovou polévku za 3 Eura a sandwich s krůtím masem a sýrem za další 4 Eura. Obecně prostě hodnota služeb je neuvěřitelně vysoká. Stejný sandwich který v marketu pořídíte za 0,50 Eura stojí v kiosku kde vám ho vydá obsluha 8x tolik No když je ta dovolená dávám si ještě za 2 Eura kávičku. Od tohoto kiosku jde cesta p malé asfaltce stále údolím Black Valley cca 10 km. Po okolí jsou roztroušené domky, respektive celé farmy. Skutečnost je taková že z tohoto místa hory připomínají celé jednu ohromnou zemědělskou usedlost. V každém údolí jsou farmy, kde jedna končí druhá začíná, takže jdete malými vrátky vlastně z pastviny do pastviny. Všude jsou ovce, i mimo pastviny, kouknete li se na okolní skalnaté masivy jsou všude roztroušené ovce až na vrcholky, občas je až s podivem jak se tam dostaly a marně přemýšlíme jak je mohou někdy sehnat dohromady. Black Valley je dlouhé táhlé údolí pevně semknuté mezi příkrými skalnatými svahy cesta vede podél jezera Cummeenduff do kterého přitéká voda z o něco výše položeného Lough Roagh, které je napájeno obrovským vodopádem. Z dálky je dost široký  výrazný, musí mít nejméně 15-20 metrů na výšku a nejméně 3 metry na šířku. Hukot je slyšet po celém údolí. V místě kde údolí končí a cesta se začíná zvedat do sedla mezi vrcholy Broaghnabinnia a Curraghmore táboříme asi 200 metrů za usedlostí opět v kamenné zídce čtvercového tvaru, která jako jedna z mála nabízí nepodmáčený nízký travnatý porost. Vaříme večeři, mraky se nebezpečně stahují nad ostrými štíty kolem. ˇUsměvné je že přestože okolní skály působí monstrozním dojmem vysokohorských štítů jejich nadmořská výška je ve skutečnosti někde kolem 500 až 800 m n.m. Vypadá to skoro až neuvěřitelně, člověk když se rozhlédne tak by se tipoval ve středoevropském prostředí nejméně na 2 500 metrů výškových. Nikde ani strom, lesy jsou pár metrů čtverečních umělé vysázené pouze v údolí u jezera, ale to jsou takové lesy nelesy. Prostě pár stromů v několika řadách asi uměle pěstované aby bylo trochu dřeva. Když si vzpomenu na české rozsáhlé lesy typu Brdy, tak prosti tomu je tady totální měsíční krajina, jen s tím rozdílem že podmáčená. Vaříme, koukáme na vodopád a bečíme na sebe s ovečkami.

 

6. den - 09. 07. 2015

 

            Ráno jako obvykle drobně prší. Už to začíná být dost fádní. Stoupáme do sedla asi do poloviny okolních vrcholů a odměnou je široký výhled na hluboké údolí před námi i za námi, nevěřícně koukáme do mapy že jsme se celí upocení vydrápali do neuvěřitelných 290 metrů nad mořem :-) Klesáme do údolí před námi a je vidět že je to opět šachovnice posázená farmami. Po hodince se napojujeme na asfaltku mezi hospodářstvími a jsme dole. Asi po půlhodině nás čeká výstup do dalšího sedla, o něco vyššího tedy do 377 m n.m. V místě kde z úzké asfaltky odbočujeme o 90° vpravo přímo do kopců vzhůru do sedla je opět farma a cedule hlásí možnost obědů, večeří, ubytování a snad i postavení stanu. Ale prostě farma. Asi by to muselo být domluvené, nikdo tu nestojí za barem a nečeká že přijdou hosté. Nahoře pokud se tomu tak dá říci je o poznání chladněji, a silný vítr, takže nasazujeme bundy a pomalu i rukavice. V sedle se stáčí Kerry Way přímo k severu a vidíme v dálce náš dnešní cíl jezero Lough Acoose u kterého je podle mapy značený camp. Asi za 2 hodinky jsme u malé silnice postupně propojující všechny okolní osady s většími městy. Cedule informují že jeden camp je vlevo asi 4 km, druhý vpravo asi 200 metrů. Jdeme vpravo a k našemu překvapení tu jsou jenom cedule s obrázky stanů a dokonce karavanů, skutečně je všude napsáno camp, ale je to vlastně jen jedna z farem a jen tak jako bokovku poskytuje něco čemu říká camp. Nějaká babča nás posílá vzhůru do kopce, procházíme kolem traktorů za štěkotu asi 5 psů kolem pana domácího v montérkách a gumákách nad jeho dům kde jsou ohrady s krávami a ovcemi. Jedna z ohrad je prázdná a tady tu právě nazvali camp a za 10 Eur si tu můžeme postavit stan. Voda je v potoce jako všude jinde, jen nám paní nabízí možnost se v domě u pana domácího vysprchovat. No nekupte to. Už se nám nechce nic řešit, jsme utahaní, pozitivní je že jsme na jakémsi výběžku a je tu alespoň dobrý výhled.

 

7. den - 10. 07. 2015

 

            Tento den kupodivu stále drobně prší. Už nás to putování nehostinnou krajinou která je stále stejná, místy i stejnější moc nebaví a rozhodujeme se dostat někam na pobřeží s vidinou pobřežního slunce a pohody. Ono aby to nevypadalo, že je tu děsná zima, je potřeba podotknout, že je naopak neobvyklé teplo. Teploty přes den jsou stejná jako ráno, večer ba i v noci. Je konstantních 18-22 stupňů celý týden, v kombinaci s neustálým mrholením je to taková prádelna. Rostlinstvo a keře které občas v údolích potkáváme rozhodně přípomínají spíš pobřeží jižních moří jako je pobřeží Itálie, Bulharska snad i Chorvatska. Běžně tu v příkopech rostou teplomilné keře, které u nás bývají max. před domy uměle opečovávané aby přežily. Zcela běžně porost kolem cest a silnic připomíná džungli. Jakmile nastoupáte o 100 výškových metrů někam do kopců, porost jako mávnutím mizí a začínají jen a jen pusté travnaté pláně. Je to pro našince dost divná kombinace. Tak tedy pustých mokrých hor máme dost a jdeme tedy k silnici stopovat. Silničky mimo hlavní tahy na mapě znázorněné červeně jsou opravdu spíš chodníky, a občas projede auto. Tak cca jedno za čtvrt hodiny. Asi díky tomu není vůbec problém stopovat v té pustině jsou lidé poměrně dost vstřícní. Takže nám staví asi druhé auto, to nejmenší co si umím představit, Fiesta. Navíc má plný kufr. Rveme se dovnitř s báglama a auto je opravdu prostorné, dokonce občas lze pohnout ukazovákem na ruce. Veze nás na křižovatku k řece River Caragh, po silnici směrem na WaterVille. My tak nějak tím, že nemáme plán tak nevíme kam chceme, Druhé auto zastavuje po chvíli. To už se rozhodujeme že chceme na Caherseveen, neb na mapě je několik turistických upoutávek. Paní s jeepem tam však nejede, vysazuje nás na křižovatce v obci Cillín Liath s tím že na Caherseveen je velmi malý provoz tahle z vnitrozemí a doporučuje nám spíš Waterville že je to o dost hezčí městečko. Stojíme s deštníkem a opět měníme plán tak tedy do Waterville a už dost jinak se tady budeme točit v kruhu. Zastavuje hned první auto a nějaký pán nás v pohodě veze až na kraj Waterville. Ovšem šok. Lije zde ještě nohem víc než ve vnitrozemí což jsme neměli v plánu, jsme zvyklí na pobřeží plná slunce kde nikdy přece neprší. Vůbec to nechápeme a přestává to být zábavné. Jdeme městem a zjišťujeme kde je camp. Ovšem žádný tu není. Podle informací buď v Caherseveenu kam jsme chtěli původně nebo na druhé straně v Caherdanielu. Na obě strany je to daleko na pěšky i za hezkého počasí natož za deště. Městečko Waterville je takové městečko jak to jen říct, prostě jako kdyby tu končil svět. Pár domů v řadě na pobřeží, malá pošta, market, muzeum Charlieho Chaplina a dvě hospody. Je uprostřed velkého zálivu Ballinskellings Bay. Hlavní silnice odsud na obě strany vede podél útesů při pobřeží buď na sever nebo na jih. Ale jinak všude okolo opět pustina a mokré holé skalnaté výběžky z moře. Jsme tedy od Killarney přesně na opačné nejvzdálenější straně pěšího okruhu Kerry way, resp. po silnici okruhu Ring of Kerry. Jdeme do jednoho z pubů. Jsme mokří a studí to. V pubu je sympaticky, mají tu nějaký briketový krb a jde z něho teplo. Na pohled pravá irská hospoda, kam chodí místní a minimum turistů, ono v takovém zakopaném městečku celkem není co vidět. Dáváme si teplý toast asi za 4,50 jako vždycky nejlevnější jídlo, i tak pro nás předražené, k tomu pivko za 5 Eur a kafíčko na zahřátí. Hned je veseleji v suchu v baru člověk vždycky pookřeje. Venku i po hodině a půl stále lije. Nějací motorkáři se jdou ubytovat. Péťa tvrdí že za 17 Euro. To by byla slušná cena za suchou místnost s postelí a při pohledu z okna a po 5 dnech strávených v neustálém dešti přestávají mít peníze svou obvyklou hodnotu. Ptáme se kluka za barem a hlásí že cena za nocleh je 25 Euro. To je sice víc než jsme mysleli, ale na místní poměry pořád dobré. Jde to nahlásit staršímu pánovi v kuchyni, který ovšem říká že pokoj za 25 už nemá, pouze jediný poslední 2 lůžkový, s vlastní sociálkou za 35 Eur. Už nás to fakt drtí, jelikož už jsme se hrozně těšili na sucho a postel a cena roste. Máme toho dost, platíme kartou, na té to není vidět jako v peněžence a dlabeme na peníze. Ty budou my nebudem. Ubytování je typu kterému se zde říká B&B (zkratka Bed and Breakfast) A je to asi nejběžnější forma ubytka jak jsme později postřehli, něco jako u nás malé penziony co třeba v přízemí provozují restauračku. Stoupáme chodbou do patra a valíme oči. Vypadá to tu trochu jak na zámku, staré vyřezávané zábradlí, zdobené stěny, polstrovaná ozdobná křesílka, všude koberce, no na nás trochu neobvyklí luxus. Pokojík je v podobném duchu, novodobá je tu jen telka. Ale jsme v suchu a máme postýlku jako fík, sprchu, a wc, to je prostě paráda. Jak později zjišťujeme když při místních běžných cenách odečteme snídani, tak to s tím ubytkem zas tak hrozné není. Za snídaně které tu v B&B servírují by v restauraci padlo nejméně 10 Euro. Užíváme si pěkný stylový pokojík a konečně trochu pohodlí a suchého oblečení. Navečer se náhle vyjasňuje, modrá obloha a slunce, jdeme ven procházíme si pobřeží, a kus zálivu a v podvečerním zapadajícím slunci vypadá Waterville najednou jako z pohádky, kolem úchvatné výběžky z moře, které v dešti nebyly vidět, no prostě senzační zakončení příšerného dne. Najednou je vše o 100% lepší, včetně nálady. Fotíme obrázky které by mohl závidět kdekterý kalendář a upoutávka. Pak se vracíme na ubytko bereme si pantoflíky a pohodlné šusťáky a scházíme do baru. Mám náladu si vychutnat luxusní večer v zapadlém městečku na pobřeží oceánu a rozhoduji se ještě trochu zapomenout na peníze. Objednáváme si místního Cidera (pivo s jablečným kvašeným moštem, které Péťě moc chutná), pivko a jako bonus když už jsme sakra v tom Irsku tak 2x whiskey, ať to lítá. Sepisujeme v teple krbu a kouzelného prostředí starého pubu poznámky z předešlých dní, studujeme mapu, pocucáváme whisku a pivko. Do toho opět začíná hrát živá muzika takže zážitek je dokreslen k dokonalosti. S rozumem otáčíme ještě jedno kolo piv a whisek (5+4 Eura) a o dalších 20 Eur lehčí jdeme spát naprosto spokojeni.

 

8. den - 11. 07. 2015

 

            Vstáváme a jdeme za lokál do jídelny na snídani. Jak jsem již řekl i přes to že cena B&B se pro našince zdá vysoká, dá se leccos odpočítat. Na pokojích je standardně rychlovarná konvice, šálky, pytlíky s čaji a kávou, cukry atd. Při ceně čaje a kávy kolem 2 Euro už si můžete odečíst třeba kávu a dva čaje, podle toho co si uvaříte. Snídaně je tradiční Irská, což spočívá v talíři na kterém je volské oko, páreček, slanina, rajče, kus jakési jitrnice, a pečivo, vše teplé. K tomu konvička čaje a kávy, lze si dolévat, dále pak konvice s mlékem, a džusem, opět si lze dolévat. Za takovou hodovačku lze odečíst nejméně 10 Eur, spíš i více kdyby si to chtěl dát člověk v restauraci. Rázem ubytko vychází na 20 Eur, což není neobvyklá cena ani u nás a hned to vypadá poměrně rozumně. Nehledě na to že máte k dispozici sprchu, ručníky, pokud topí topení lze dosušit věci atd. Po této přežírací snídani balíme a mrzí nás že venku opět lije jako z konve. Už nás to fakt nebaví, chodit po Kerry Way se prostě nedá a za zbývající 2 dny už bychom stejně daleko nedošli. Bus zpět do Killarney při jižním pobřeží které jsme si ještě neprohlédli jede ve 13:15. Je to autobus který vlastně jezdí celý okruh Ring of Kerry, takže před námi je jižní polovina s městečky Sneem a Kenmare. Vyklízíme tedy pokoj, ale domlouváme si uschování báglů v kuchyni a jdeme do města. Ometáme se kde to jde, aby utekl čas. Krámky, supermarket, pošta, jsou naše regiony kde se co nejdéle zdržujeme v suchu kupujeme pohledy, známky, konečně také redukci z britských zásuvek na středoevropské, takže si budeme moci dobít foťák a telefony. Kolem 11:30 končíme nákupy, vracíme se promoklí do baru a dáváme si horký čaj, opět dostáváme za 4 eura plnou konvici na dolévání. Vypisujeme pohledy, lepíme známky a zabavujeme se jak to jde. V 13:15 hodin nastupujeme do busu který staví asi 20 metrů od baru a hlavní křižovatky, resp. v podstatě jediné křižovatky ve městě, které dominuje vysoká palma, což je zoufalý kontrast s neustálým deštěm. V busu je pěkně teplo a sucho, a zas je to na pohodu. Stoupáme kolem útesů po křivolakých silnicích a cesta busem po Ring of Kerry se jeví jako těžce zábavnější než nekonečné kodrcání pěšky po Kerry Way. Na vyhlídce na útesech v nejvyšším místě bus zastavuje a dává 5 minut na focení ostrůvků vystupujících z moře. Pokračuje podél pobřeží a pásu nekonečných hor až do městečka Sneem, kde je opět hodina přestávka a rozchod cestujících. Městečko moc sympatické, jen kdyby pořád nepršelo. Opět se jdeme schovat do jednoho z mnoha místních barů na pivko a čekáme až uteče hodina. Pak se vracíme do busu a jedem dále na Kenmare. Opět hory, moře, útesy a déšť. V Kenmare je opět malá přestávka pár minut a už se jede do vnitrozemí zpět do Killarney kde jsme chvíli před 17 hodinou. Asi za hodinku jede bus do Fossy. Camp už známe a nechce se nám v neustálém dešti experimentovat, ubytováváme se opět za pohodových 9 Eur. Vaříme v kuchyňce večeři. Zítra nás čeká přesun do Corku odkud máme pozítří odlet tak snad konečně přestane někde pršet.

 

9. den - 12. 07. 2015

 

            Ráno jako vždy stále drobně mrholí ale je tu tepleji než na pobřeží. Balíme stan a vydáváme se pěšky po Fossa way parkem podél silnice do Killarney. Zde si kupujeme jízdenku na bus do Corku za 19Eur a máme 45 minut čas. Jdeme do patra nad autobusák kde je spousta obchodů a dáváme si opět maličký toustík za 4 Eura. Ve 12:30 vyrážíme a ve 14:00 jsme v Corku. Jdeme se ubytovat do Hostelu Sheilas asi 8 minut chůze od autobusového nádraží za řekou, který jsme si ještě v Čechách po netu zarezervovali. Je to takový typ ubytování, sice nejlevnější ale řekněme to otevřeně připomíná to uprchlický tábor. Prostě velký dům uprostřed města v něm hromada chodeb a místností a v každé narváno maximum postelí (4-14 podle velikosti místnosti), mezi nimiž jsou úzké chodbičky že neprojde ani batoh. Všude leží něčí věci a je to fakt divný. V přízemí je společenská místnost a kuchyně s horami špinavého nádobí, no prostě jak říkám nejvíce to připomíná uprchlický tábor. Lidé se tu každý den mění stále někdo přichází a odchází a jsou tu hlavně mladí kolem 20 let, prostě ti co nemají 10 Euro navíc na slušné B&B kde by měl člověk komfort jako fík. Ale jak už jsem uvedl, je to sice o 10 Eur levnější ale žádná snídaně, čaj káva v ceně, hromadné sprchy a záchody na chodbě, po pokoji se neustále motají lidé, po chodbách taky. Dveře se otvírají magnetickými kartami, kterou nafasujete při zápisu a stále někdo chodí sem tam. Fakt se vyplatí si přidat 10 eur a bydlet jako turista a ne jako válečný zajatec. Ale nic Tak jsme tu, dáváme bágly na pokoj a jdeme na prohlídku Corku. Jako největší město jihozápadní části Irska by mohlo něco nabídnout. Ale nenabízí. Žádné památky, hezké budovy, zajímavé centrum...nic. Pouze velké ulice, novodobé nevhledné paskvilstavby, hustá doprava, všude puby (těch jsou tu neskutečná kvanta) a obchody s oblečením nebo potravinami. Opravdu nic. Přístav který oproti pěkným jadranským přístavům vypadá spíš jak zapomenutá stoka s jednou válečnou lodí která tu kotví společně s nějakým nákladní remorkerem, ale na tom není nic zajímavého. Žádné projížďky, turistika po vodě nic. Spíš to vypadá že lidé jako turisti přístav mají spíš minout a moc tu neočumovat, všude je plot, rybářské lodě žádné, prostě takový fakt kanál někam pryč. Procházíme centrum a hledáme alespoň pěknou irskou restauraci. Taky nejsou. Můžete do mexické na fazole, do přehršle tureckých na Kebab, nebo do čínských na psa a kočku. Většina jídelních zařízení je prostě kiosk, kde vám vrazí něco do ruky (každých 10 metrů si můžete koupit hotdog, hamburger a chceeseburger a k tomu samozřejmě za bezkonkurenční výhodu mít levnější colu) a samotné posezení u talíře se špatně hledá. Maximálně v pasáži hotelů, ale to zase vypadá na jídlo od 30 Eur za polévku. Dáváme si tedy ze zoufalství asi po 3 hodinách bloudění pizzu v jídelně kde mají alespoň stolky, že si to v klidu sníme u stolu z talíře. Turecký maník nám však stejně přináší pizzu v krabici i když jsme to chtěli sníst tady, takže od pultu si sedáme o 2 metry ke stolku dále a rozbalujeme krabice, které se na stůl nevejdou. Tomu říkám masová výroba odpadu.Mohl nám tu krabici dát ještě do jiné větší a tu ještě do větší a pak do papíru a polystyrenové bedýnky aby toho odpadu bylo co nejvíc. Procházíme ještě pár bočních ulic mimo centrum, už je večer tak co tu. Na hostel mezi zhulený a uřvaný děcka se nám taky nechce. Nakonec v zapadlé uličce přímo pod naším hostelem testujeme pub, který jako jeden z mála není slyšet helekáním až za roh a je tu nádherná pohoda. Pár stolů bar, normální povídající si lidé, příjemno. Dáváme pivko a cidera a v čele podniku se zas chystá muzika. Pán kolem 50tky s kytarou a paní tak v jeho věku s mandolínou a banjem. To vypadá slibně, tak si sedáme blíž. Nakonec parádní večer, muzika super, prostředí super a naprostá pohoda. Přicházíme na hostel ve 22:30 a jdeme rovnou spát.

 

10. den - 13. 07. 2015

 

            Vstáváme v 6:30, Péťa si jde dát sprchu jelikož ubytovaná svoloč rozhodně nebude vstávat před 8 hodinou tak je všude klid a trochu prostoru. V 7:40 jdeme na busák, autobus jede v 8:05 směr letiště. Dnes nás čeká přelet do druhé poloviny dovolené tedy do Skotska. člověk by řekl civilizovaný západ. Ani prd. Napřed jsme si museli vyhodit z batohu bombu na vařič což nás nepřekvapilo, ale jako jediné letiště co jsem kdy viděl měli skenování nejen příručních zavazadel ale i velkých batohů co jdou do zavazadlového prostoru. Maník mi oznamuje že mám v batohu nůž. Já na to že jistě, kde jinde bych ho měl mít. A on zase pořád dokola říká že tam vidí nůž. No jasně, kdybych tam měl hovno, nemohl by vidět nůž, co na tom nechápe kokot? Teprve když ho pracně lovím hluboko v batohu, dochází mi o co mu jde, ukazuje že nůž nesmí mít čepel delší než 6 cm a ten můj má logicky 10 cm, protože to je nůž na krájení chleba, salámu a řezání dřeva v lese, proto má i pilku a otvíráky a ne na to abych se s nim šťoural v uchu. Ovšem v Británii už to dotáhli tak daleko s tou svobodou a demokracií že prostě nesmíte mít sebou nůž. Zoufalci. Zajímavé je že jsem s tím nožem do Británie konkrétně přímo do Londýna před týdnem přiletěl a nikomu nevadil. Pak jsme s ním odletěli do Irska a opět nikomu nevadil. A když se sním chci vrátit do Británie tak to nejde. Jsem nasranej ještě teď když to píšu a děkuji bohům nebes, že mohu žít v relativně svobodné východní Evropě, kde se ještě smí chodit na vandry, všude nejsou ploty, jsou tu veliké lesy, mohu nosit nůž u pasu, tábořit v lese, chodit na houby, pít na ulici pivo atd. No nic. Zkouším logickou věc píši na papírek adresu a obcházím personál letiště, zda by mi ten nůž mohli poslat do ČR poštou. Každý kdo ho zahlédne ale vypadá jako kdybych měl v ruce výbušninu. Rychle se odvrací a blekotá něco o tom že to nejde, že tohle mu z pošty nikdo nepošle a že s tím nechce mít nic společného. Nakonec ho dávám jednomu staršímu pánovi v taxíku před letištěm, brání se taky, ale vysvětluji mu, že nemám jinou možnost a vyhodit do koše ho fakt nehodlám. Ten nůž se mnou projel všechna pohoří po celé Evropě, nalétal v letadlech tisíce kilometrů a najednou v pojebaném Corku mají problém. Mám po náladě a jdeme konečně protáhnout batoh. Blbeček u pásu se usmívá jako vocas, však on ho jednou ojede nějakej smradlavej černoch, protože bez nože mu stejně nikdo nebude moct pomoct. Jdeme sedět do „gejtu“ a koukáme na provoz na letišti. Naše letadlo má navíc 2 hodiny zpoždění a ještě je to taková malá vrtulová šlupka. Fakt nechápeme. Startujeme až ve 13:00 a ve 14:30 přistáváme v Glasgowě ve Skotsku. Zde začíná druhá polovina našeho putování, tentokráte do Skotských hor (včetně výstupu na nejvyšší Ben Nevis) a měst a Irský příběh tímto končí.

 

 

 

POKRAČOVÁNÍ  PŘÍBĚHU SKOTSKOU POLOVINOU

 

 

FOTOGALERIE - ZDE