MONTENEGRO – (22. 6. - 8. 7. 2007)
Sinjajevina, Durmitor, Bjeljasica
Sestava: Jirka Konečný, Vašek Lopata a Ilona Ubryová
Doprava: vlak, bus, taxi, stop (vlaky mívají zpoždění, ale železnice je na velice dobré úrovni, trať je jedna velká vyhlídka)
busy – busem se dá cestovat hlavně mezi většími městy ovšem jezdí velice málo, tak průměrně 3x za den, brzo ráno v poledne a večer
Cena jízdného z ČR do ČH a zpět vyšla i s místenkami zhruba na 3,5 tisíce Kč na osobu.
Kdyby nebylo zpoždění vlaků a kdyby naopak bylo informací o tom, že zakoupení místenek není nutné, klesla by cena přibližně na 3000,- Kč/os.
vlak Z ČR do Budapešti – dále do Bělehradu – odtud jede vlak napříč přes celou Černou Horu až k moři, tedy přes Podgorici do Baru
Bus přímá linka Mojkovac - Žabljak (Durmitor) nejezdí !!. Musí se k mostu na Taře (směr Plevlja), tam přesednout časem do Žabljaku.
Ceny: Litr nafty 0,92 EUR.
Pivo – v supermarketu 0,40 EUR, v hospodách 1 EUR
Cigára – místní „startky“ Lovčen za 0,40 EUR !! (senzace :-)) , nejdražší Marllbora za 1,60 – 2 EUR
Poplatky za vstup do NP: V Durmitoru to bylo 1 EUR, v Bjelasici nevím, neplatili jsme nic (nešli jsme od Biogradského jezera,ale z Mojkovace).
Ubytování: širák a stanování kdekoliv bez problémů
kemp Mlynskij potok v Durmitoru (Šamšal Mína) - pohoda, 3 EUR/os/den, pivo za 1 EUR. Ostatní kempy stojí podobně.
planinársky dom Škrka - 3 EUR venku ve stanu, bez stanu zhruba polovic, v domě ve vlastním spacáku 5 EUR, s povlečením 12 EUR.
Mapy: tady pozor, mapy jsou v této zemi problém !! mapa durmitoru existuje, ale je třeba ji po Žabljaku trochu shánět. Ve stáncích jí nemají běžně.
mapa Sinjajeviny neexistuje vůbec, nemá cenu ji shánět
mapa Bjeljasici existuje ale v Mojkovacu jsme jí nesehnali, viděli jsme ji ve stánku u Biogradského jezera.
Značení cest: cesty jsou značeny červenobílým terčíkem, ovšem takovým stylem, že značky sou , najednou nejsou, klidně i 2 hodiny nejsou
takže je mnohem lepší pokud neseženete mapu, držet se zdravého rozumu a orintace podle vrcholů v krajině.
pozor!! právě v pohoří Bjeljasica tento rok instalovali nové rozšipníky, které ovšem ukazují směr nikoliv cestu !! pokud je ukazatel doprava
znamená to že vzdušnou čarou je cíl vpravo ale neříká skoro nic o cestě po které se vydat pokud není jednoznačná !!
v pohoří Sinjajevina neexistují turistické cesty ani značky, jen ty od domorodců ze salaší atd.
v pohoří Durmitor je značení poměrně dobré ani není podrobné mapy třeba
Jazyky: Většinou se dobře domluvíte kombinací češtiny a ruštiny, lze použít slova známá z chorvatska či slovinska jako „dobro došli“ nebo „chvala“
Navíc: Nikde ve vnitrozemí jsme se nesetkali s případem, že bychom se museli hlásit milici k pobytu, jak se psalo v cestopisech a průvodcích.
1. den - 22. 6. 2007 Plzeň - Malacky - Budapešť
Já a Vašek jsme vyjeli z Plzně přes Prahu do Brna autobusem. Cesta šla, až na zácpy, které se tvořily na okrajích Prahy a Brna. Z Chocně se do Brna vydal také Jirka. V Brně na nádraží jsme se sešli a doufali, že první etapa cesty z Brna do Budapešti bude do nejmenší. Do Malacek to šlo. Pak se rozbila mašina a my čekali 4 hodiny, než přivezou z Bratislavy, vzdálené 10 min. cesty, jinou. Tím pádem se zhroutil náš dopravní plán a s místenkami jsme mohli podložit nohu od stolu.
2. den - 23. 6. 2007 Budapešť - Beograd - Mojkovac
Do Budapešti jsme přijeli na půlnoc. Přípoj nám jel až druhý den ve 13 hodin. Přespali jsme proto v čekárně nádraží na podlaze a ráno vyrazili do nedalekých ulic. Našli jsme rozkošný parčík kolem katedrály a natáhli se na lavičky, abychom dotáhli nepovedenou noc. Hlídač parku nám chvilku věnoval k dobru, ale za chvíli přišel a upozornil nás, abychom si tam nepospávali. Cestou zpátky k nádraží jsme si dali v pouliční restauračce kafčo a pivo. Z Budapešti do Beogradu je cesta dlouhá, vlak nabral opět sekeru, s čímž už jsme ale tak nějak počítali. Původní plán byl vyjít v Beogradu, kde jsme měli mít spoustu času na přestup, do ulic a zakoupit si potřebné mapy, což neklaplo. Vlak z Beogradu do Mojkovacu jel přes noc a dorazil do něj kolem 6. hodiny ranní.
3. den - 24. 6. 2007 Mojkovac - Kolašin - Sinjajevina
Den začal válečnou poradou v nádražní restauračce, kde jsme si dali kávičku za krásných 0,40 EUR. Černohorci připravují turka tak, že u stolu nalijí do připravených hrnků s kávou vařící vodu z džezvy. Ke kávě se většinou nosí sklenice vody, protože je hodně silná. Dávky jsou trpasličí - presso je na 1 hlt, turek na 2 a půl.
Dohodli jsme se, že svoje putování začneme přechodem Sinjajeviny. Pan vedoucí z nádražky nám zjevně fandil, ale směroval nás do její severní části, která vede souběžně s kaňonem řeky Tary. My ale neukázněně zamířili na jihovýchod. Proto také jsme si počkali na vlak do Kolašinu, abychom se přiblížili. Měli jsme v úmyslu vystoupit na nejvyšší vrchol Sinjajeviny - Babin zub (2277 m). K dispozici jsme měli jen 30 let starý plánek a buzoly. Mapa není v distribuci. První část nástupu z Kolašinu vedla lesem, později les stále víc ustupoval pastvinám. Na nich jsme také naráželi na salaše, kterým se tu říká katuny.
První a nejlepší z nich, který jsme navštívili, byl katun Ravanjski. Na zápraží salaše brousila srp hospodyně, starší žena, hospodář nebyl doma. Kontakt jsme navázali proto, abychom si tu mohli koupit sýr. Hospodyně byla nejdřív nesmělá, ale pak nás pozvala dál a bohatě pohostila kávičkou, džusem a sýrem, až jsem se obávala, co na to střeva. Sýr byl nejlepší, jaký jsem v Černé Hoře ochutnala. Střeva to zvládla dobře. Chtěli jsme se za pohoštění revanšovat a nabízeli peníze, které odmítla, proto jsme jí věnovali něco ze svých zásob. Poměrně dlouho jsme seděli a povídali, i když domluva typu ona srbsky a my všelijak, byla obtížnější.
Druhá salaš byl katun Barski. Tam ještě vedla celkem zřetelná cesta. Ta se však postupně ztrácela. Ochotná paní na Barski nám proto poradila kudy projít na katun Vučje. Tam s námi nechtěli mít nic společného a jakmile zahlédli cizince, bez pozdravu zmizeli. Jelikož přicházel večer, hledali jsme místo k utáboření raději co nejdál od této salaše. Jeden nikdy neví.
4. den - 25. 6. 2007 pokus o průchod jihovýchodní Sinjajevinou
Kus
nad naším táborem se nachází Gorně Vučje. Jsou tam 2 velké studny s kvalitní pitnou
vodou. Tam jsme naposled doplnili její zásoby před naší další, poněkud dobrodružnou
cestou. Stoupali jsme od studní do nedalekého sedla. Terén se zhoršoval a
původní úzká pastevecká cestička se místy ztrácela. Pod vrcholkem Sto 1959m se
ode mě a Vaška oddělil Jirka, který odmítl projít nejistým drobivým terénem.
Vedro bylo už od našeho příjezdu. V době, kdy jsme se oddělili, pražilo ale slunce zvlášť silně a já s Vaškem vzala zavděk nevelkým placem stínu pod východní stěnou strmé skály. Čekali jsme tam dost dlouho a nemohli se rozhodnout, co podniknem dál. Docházela voda, vedro, náročný terén plný suťovisek. Plánek měl u sebe Jirka. I kdybychom ho však měli u sebe, nebylo by nejspíš zřejmé, jestli je území, kterým jsme postupovali vůbec průchodné. Když jsme se odvážili vylézt ze stínu, prolezli jsme malým sedlem do skalního kotle. Všude kilometry suti a hluboké údolí kus pod námi. Na druhé straně vysokých skal mohly být propasti a cesta do nikam. Vysoko pod severní stěnou leželo velké, několikametrové sněhové pole, díky němuž jsem se sem odvážili vlézt. Byla to jediná voda široko daleko. Tavili jsme ho do petek a ešusů, jak jen se dalo. Zhruba půlkilometrovou cestu sutí jsme šli stylem krok vpřed, 2 kroky sjet zpátky. Zpátky, dolů, to bylo milosrdnější. Našli jsme si jediné trochu rovné místo, kam se dalo lehnout a přespali jsme.
5. den - 26. 6. 2007 ústup ze Sinjajeviny ke Gorně Vučje
Ráno jsme se rozhodli vrátit ke studni na Gorně Vučje. Jakmile jsem zapnula mobil, abych se domluvila s Jirkou, začaly mi od něj chodit smsky z večera, které slibovaly rozpoutání záchranné akce, pokud se neozveme. Naštěstí nic nerozpoutal, ozvat se nedalo, v kotli nebyl signál. Když jsme se sešli u studní, předložil nám Jirka výčet škod, které utrpěl. Sluneční brýle už to nerozchodily, zatímco hodinky se držely, neboť měly jen prasklé sklíčko. Nejhůř dopadly pohory, pravda už starší a vysloužilé. Jedna byla na padrť, podrážka totálně odpadlá, visela na vlásku. Druhá mlela z posledního. Jirka se po cestě netrefil do místa, kam chtěl podle plánku dojít. Našel opuštěné salaše bez vody. Rozhodl se vzít to hlava nehlava strání dolů a najít civilizaci. Než jí ale našel, musel nouzově tankovat z louže a vytáhnout starou křováckou fintu - žvýkání listí. Pak narazil na vodu a vzápětí na lidi, kteří ho nechali u sebe přespat. U studní jsme se utábořili a přespali.
6. den - 27. 6. 2007 Gorně Vučje - Kolašin
Ráno padla mlha. Vašek přemotal Jirkovu rozpadlou botu izolačkou a vytvořil kolem ní jakousi klec ze silného drátu, který našel. Celé to monstrum pojistil provázkem a tak jsme sestoupili ke Kolašinu. Nedaleko u hlavního tahu na Podgorici a Bar stál stánek. Nikde nikdo, všude otevřeno. Pak přijelo auto, vysadilo chlápka a odjelo. Chlápek byl stánkař. Ještě na nás houkl, že jsme se měli zatím obsloužit a vybídl, abychom si vyndali pivo z chladničky. Když ale okoukl Jirkovu „španělskou botu“, mrknul pohotově na hodinky, prohodil něco o Kolašinu a zavíračce, nabral Jirku do auta a odvezl. Za chvíli se vrátili s fungl novými pracovními botami z místního železářství. Poctivá kožená, zateplená a hlavně pevná bota za slušných 1000,- Kč v přepočtu. Načali jsme se u stánku, pak jsme zapadli ještě do 2 kouzelných barů ve městě a přespali v nádražní čekárně.
7. den - 28. 6. 2007 Kolašin - Mojkovac - Žabljak
Cestující okukovali, ale nikdo se nepohoršoval, naopak ještě šeptali, aby nás neprobudili. Protože se ale v Černé Hoře všude a dost kouří a já byla po večerní pitce docela pomuchlaná, brzy jsem vyrazila nalokat se luftu. V pohodě jsme pak stačili vlak do Mojkovacu, odkud jsme doufali, že pojede autobus na Žabljak. Ale nejel. Jediný dopravní prostředek, který nám byl v dané situaci k dispozici, byl taxík za 30 EUR za všechny. Cesta tam měří kolem 70 km a vede kaňonem Tary. Byla to úžasná podívaná. Kaňon je leckde nedohledný a skály nad ním obrovské. V Žabljaku jsme se ubytovali v kempu. Kempař byl veselý a čilý černohorec, který do nás nalil panáka pomalu dřív, než nám stačily spadnout ze zad rance. V dřevěném korytě se chladila Nikšička piva, která tu byla volně k dispozici a bylo na každém, aby si jen dělal zářezy, kolik jich vytáhl, aby se to pak mohlo na konci spočítat. Do večera už se nic nepodnikalo, jen Jirka dal špacír kolem Černého jezera k Titově jeskyni.
8. den - 29. 6. 2007 Žabljak - Ledová jeskyně - Bobotov kuk - Škrka
Ráno jsme do skal vyrazili klasicky na desátou. Večer
si vždycky řekneme, že vyrazíme v 7, než se udělá vedro, ale nikdy to
nevyjde. Vedro bylo, ale po 10. hodině se udělalo naštěstí polojasno, které se
drželo skoro celý den. Stan s většinou věcí jsme zanechali v kempu a
do batohů vzali jen věci na spaní, nutné oblečení a jídlo na 2 dny. Batoh se
tím sice odlehčil, ale ne zas tak radikálně. Úvodní lesní nastoupávání
bylo jako vždy otravné. Durmitor je turisticky hojně
navštěvovaný národní park, tudíž je poměrně dobře značený a chodníky jsou řádně
vyšlapané. Až na drobné pasáže jsme vůbec nebloudili, třebaže jsme neměli
topografickou mapu, jen jakýsi pláneček s průvodcem za 7 EUR, který Jirka
zakoupil ve stánku v Žabljaku.
Naší první zastávkou byla Ledová jeskyně, ležící v 2160m, pod vrcholem Oblé glavy. Byla zamrzlá, plná ledových krápníků a přístup do ní byl po sněhovém poli, dole zledovatělém. Dál jsme postupovali do sedla pod Bobotovým kukem, kde jsme si nechali batohy a bez nich jsme se vyšplhali na vrchol Bobotova kuku (2523m), oficiálně nejvyššího vrcholu Černé Hory. Nahoře krásný výhled. Zapsali jsme se do vrcholové knihy. Dál jsme pokračovali dlouhým a místy náročnějším sestupem ke Škrčkům jezerům. Docházeli jsme za šera, zhruba v 19 - 20 hodin. Na Škrce stojí planinársky dom, který obývá stálý správce, zaměstnanec národního parku. Byl to fajn chlapík, se kterým jsme poseděli a pokecali u kamen. Jak jsme byli rozehřátí, nechtělo se nám spát venku, proto jsme si ustlali spacáky v patře na pokoji. Dům byl plný neustále chroupajících krys, ale žádná nás nesežrala.
Za domem je vydatný pramen pitné vody. Po cestě jsme spatřili na kameni ještě asi 2 šipky, které měly ukazovat ke zdroji vody, ale netušili jsme, kde by se prameny mohly nacházet. Po cestě jsou ale sněhová pole a pod Bobotovým kukem pěkné jezírko Zeleni vir.
9. den - 30. 6. 2007 Škrka - Ališnica - Žabljak
Ráno
jsme se vyškrabali prudkým delším stoupáním na vrchol Planinice
(2330m). Převýšení od Škrky, která leží v 1700 metrech, dělá 600m
výškových, což se po určité době pobytu v Černé Hoře nakonec stane běžnou,
nevýznamnou věcí. Vrchol Planinice je oblý, travnatý.
Chvíli jsme se na něm vyvalovali a pak sestoupili dolinou Ališnica
zpět k Černému jezeru. Ališnica je malebná a
cesta tudy je mírná. Celou cestu z Žabljaku na
Škrku a zpět nás provázel místní, nejspíš obecní nebo kempový pes, čuba, kterou jsme pojmenovali Durmice.
Šplhala po skalách jako kamzík a pohyb po strmých srázech jí působil zjevnou
radost. Po návratu se přidala zase k jiné skupině, která šla do hor.
10. den - 1. 7. 2007 sanitární den
Udělali jsme si sanitární den, prali jsme, myli se, odpočívali, nakupovali a vybírali z bankomatu. V restauraci jsme ochutnali vařené jehněčí maso (dobré). Také jsme přemýšleli, co zítra. Jirka se rozhodl šplhat na vrchol Malého (2223m) a Velkého (2286m) Mededu. My ne. Lezení do toho samého kopce, ze kterého jsme nedávno lezli tam a zpět, totéž otravné stoupání lesem a perspektiva přibližně podobných výhledů nás nelákaly. Jirka si udělal ještě pár Černých jezer na šíř a šli jsme spát.
11. den - 2. 7. 2007 trek Žabljak - M. a V. Meděd & cesta za folklórem
Jirka dal skutečně Meďedy. Počasí mu „přálo“, obloha celý den jak vymetená, slunce peklo jak o závod. Nicméně byl spokojený, protože „je dal“, udělal pár dobrých fotek, pokochal se shora dobrým výhledem na Černé jezero a na hlavním hřebeni si užil i trochy toho adrenalinu.
Já a Vašek jsme se rozhodli pro sice fyzicky nenáročnou, zato však velice důležitou túru, a to cestu za místním folklórem. Prolezli jsme řádně Žabljak a jeho okolí, zjišťovali jsme, jak se kde žije, co se kde šustne. Když jsme se potloukali po autobusáku ve snaze vymyslet, jak se zítra co nejefektivněj dostat zpět do Mojkovacu, našli jsme malinkou restauračku Čevabdžicu. Zjistili jsme tam, že z místních piv, nám nejvíc chutná Jelen a poznali jsme také, co je to pršut, čili uzené, sušené maso. K němu jsme si objednali zeleninový salát a místní chleba. Mohli jsme si ukousat prsty, jaká to byla bašta. Cena rovné 3 EUR. Na náměstí stojí veliká tabule s topografickou mapou Durmitoru a blízkého okolí v měřítku asi 1:30000. Škoda, že jsme jí nezahlédli a neofotili dřív.
12. den - 3. 7. 2007 Žabljak - most na Tare - Mojkovac - PD Brzkovo
V ½ 8. ráno nás Mína (kempař) odvezl do Žabljaku na autobus. Klukům se zdálo, že jede bus moc pozdě a nevěděli jsme, v kolik nám vlastně jede přípoj od mostu na Taře. Proto jsme zkusili taxíka, ale nikdo neměl chuť slevit pod 40 EUR. Počkali jsme si tedy na autobus. Přípoj měl k mostu dorazit zhruba za 4 hodiny. Na místí poměry to není problém, domorodci jsou v poklidu a nikam moc nespěchají. Avšak my raději stopovali. Za odvoz jsme řidiči nechali 5 EUR a zdálo se, že je spokojený. Časovou rezervu jsme ale záhy pozbyli v jednom z barů na okraji Mojkovacu. Nechtělo se nám na Bjelasicu nastoupávat v poledním vedru. Majitel objednal pivo na sebe a my, abychom mu oplatili útratou, dali ještě jedno a zazdili to ochutnávkou místního rumu. Dobrý sice byl, ale dvouhodinová cesta do kopce byla krutá. Horko zdaleka nestačilo opadnout. Než jsme se vyškrabali nahoru, naprosto jsem vystřízlivěla. Předpokládali jsme, že v Mojkovacu, nástupním místě na Bjelasicu a slušně velkém městě těsně pod horami bude k sehnání mapa. Nebyla. Přespali jsme blízko PD Brzkovo po cestě nástupu na hřeben. Dům byl zamčený, ale byl tu vydatný pramen.
13. den - 4. 7. 2007 PD Brzkovo - Šiško jezero - hlavní hřeben
Cesta k planinárskému domu byla dobře značená klasickými červenobílými terčíky, ale občas i rozcestníkem, nebo šipkou. Dál už to bylo horší. Nedaleko Brzkova měl být ještě jeden dům - Džambas, ale ten jsme nenavštívili. Zamířili jsme k vrcholu Bjelogrivac (1970m), ale ztratili jsme značení a podle plánku v průvodci se nedalo jednoznačně určit, který z kopců to je. Ptali jsme se na cestu na salaších. Když jsme se zeptali naposledy, zjistili jsme, že kurz máme sice správný, ale Bjelogrivac už jsme přešli. Vystoupali jsme tedy vysoko k rozlehlým pastvinám na hřebeni, kde jsme znovu narazili na značku. Odtud jsme se po široké cestě a pak po menší lesní cestě dostali vcelku snadno až k jezeru Šiško (1705m). Tam jsme rozdělali oheň a opekli salám. Jirka se šel mezitím podívat na nedalekou salaš a přinesl sýr a mléko za 3,5 EUR (1 kg sýra, 1,5 l mléka čerstvě nadojeného). U jezera jsme potkali další 2 české výpravy o 10-15 lidech. Pak prý, že jsou češi malý národ. Od Šiška jsme pokračovali kolem jezera Ševarina. Chtěli jsme dojít k jezeru Ursulovac, odkud by bylo blízko k Crné glave a utábořit se tam. Šli jsme částečně podle plánku, ale také podle ukazatelů. Záhy jsme zjistili, že ukazatelé nejsou nejspolehlivější. Cesta stále klesala někam do údolí, ale jezero leží ve výšce 1900m. Raději jsme se část cesty vrátili, vystoupali po příjemné cestě až na hřeben a těsně pod ním, v blízkosti pramene postavili stan. Jirka chtěl spát původně pod širákem, ale ochlazovalo se a foukal silný vítr. Nakonec jsme byli rádi, že jsme stan postavili. V noci přišel prudký liják. Náš stan byl veterán, kterého jsem vzala s sebou jen proto, že jsme nechtěli brát stany 2 a tento byl jediný pro 3 - 4 osoby, který byl k dispozici. Nevydržel nápor větru a deště a napršelo nám dovnitř. Vzhledem k tomu, že stál mírně z kopce, voda odtekla do nohou a vytvořila tam poměrně velkou a hlubokou louži, ve které stál můj a Jirkův batoh. Mimoto jsme měli mokré spacáky, hlavně v nohou. Nezamhouřila jsem celou noc oko. Měla jsem nohy v mokru a venku se ženili čerti.
14. den - 5. 7. 2007 Crna glava - Zekova glava - Troglava - hlavní hřeben
Ráno přestalo pršet a ochladilo
se. 
Vytahali
jsme všechno ze stanu a já vysála Jirkovo mikinou ten rybník. Oblékli jsme
pokud možno suché věci, sbalili a vyrazili na Crnu glavu s tím, že se výstupem zahřejeme. V důsledku
večerní zimy a ranního ždímání jsem moc nejedla a krmila se jen sýrem a extra
tučným mlékem ze včerejší salaše. A to byla osudná chyba, která mě stála cestou
na Crnu glavu 5 zastávek a gatě plné strachu ve finálním výstupu na vrchol, třebaže to
byla cestička, kterou by vyběhlo dítě. Postupně vysvitlo sluníčko a my usušili
spoustu věcí. Pozor na ukazatel nedaleko Crne glavy. Šipka s ukazatelem „Crna
glava“ ukazuje naprosto jinam, než kde hora
leží. Pokračovali jsme pak na Zekovu glavu a okruhem kolem Troglavy.
Po cestě, zvlášť po včerejším dešti, bylo všude spoustu malých jezírek. Celkově
jsme se v Bjelasici nesetkali s nedostatkem
vody. Další noc jsme strávili v malém údolí kousek pod hřebenem, kterým se
klikatil kouzelný potok. Dvě domorodky tak dlouho nabízely sýr, až jsme si od
nich aspoň půl kg vzali. Byly ovšem dražší, než jejich kolegové od Šiška jezera.
15. den - 6. 7. 2007 sestup k Biogradskému jezeru - Mojkovac
V noci bylo nejchladněji ze všech dní, co jsme tu kdy zažili. Obvykle jsme spali nalehko, v rozepnutých spacácích a bylo nám horko, ale teď byla opravdu zima. Po traverzu hřebene táhnoucího se od vrcholu Razvrše k Zekovo glave jsme postupně klesali, až jsme se opět ocitli v lese. Cesta dolů vedla serpentinami, sice pozvolnými, ale nekonečnými, až jsme sešli k Biogradskému jezeru. Stánek na jeho břehu bylo jediné místo, kde prodávali topografickou mapu Bjelasice, ale už jsme ji nepotřebovali. Jirka si zaplaval a šlo se dál až k mostu přes Taru a hlavnímu tahu na Podgorici. Blízký kiosek u silnice nám poskytl útočiště, kde jsme se napili, odpočinuli a pokecali se stánkařem. Opět to byl pohodář a dal jedno kolečko piv na sebe. Pak nám zavolal auto, které nás odvezlo do 7 km vzdáleného Mojkovace. Dali jsme chlapíkovi za odvoz 4 EUR a vyrazili na nádraží. Nádražní restauračka byla otevřená, dokud jsme nedopili poslední sklenici. Původně jsme měli přespat na nádraží, ale pak jel nějaký vlak, my do něj nasedli a odjeli do Beogradu.
16. - 17. den - 7. - 8. 7. 2007 Mojkovac - Beograd - Budapest - Bratislava - Plzeň
Kupodivu, další přípoje na Budapešt, Bratislavu a odtud až domů do Plzně dost dobře navazovaly. Jirka vystoupil v Pardubicích a my dorazili do cíle něco kolem 7 hodiny. Svízel byl, že jsme zvyklí každý návrat poklidně oslavit. Tentokrát byla neděle ráno. I přesto jsme odjeli do nonstopu Lucky v Kollárce a dobouchali se barmana, který to nad ránem zapíchl a natáhl se na lavici. Dali jsme českou kávičku a české pivo a odjeli domů.