Korsika – pokus o přechod celé GR20 (20.9. - 7.10.2007)
Sestava: Petr Mašek, Ilona Ubryová, Vašek Lopata
Doprava: autobus: tam: Brno - Livorno (Itálie), zpět: Florencie (Itálie) - Brno (v sezóně z Livorna)
CK Tourbus, zpáteční jízdenka s 30% slevou (nákup 30 dní před odjezdem) cca 2500,- Kč.
loď: Livorno (Itálie) - Bastia (Korsika) a zpět Italskou lodní společností Corsica Ferries cca 1600,- Kč na osobu.
vlaky na Korsice: Dílem osudu se nám podařilo projet snad všechny koleje, které kdy byly na Korsice položeny.
Zážitek nezapomenutelný; turistická atrakce sama o sobě. Fakticky horská železnice složená z mostů a tunelů.
Př.: Ajaccio - Vizzavona (3 osoby): 22,50 EUR
vlaky v Itálii: Livorno - Florencie (ITA): 6,30
EUR/os.
Ceny: srovnatelné se zbytkem západní evropy takže pivo zhruba 2 – 4 Euro
pivo v supermarketech kolem 1 Eura, atd. Zkrátka v marketech se dá nakoupit za české ceny, jen ty restaurace jsou takové trochu Euro
Ubytování: v horských chatách – většina chat je je typicky horského ražení, hromadná turistická nocležná včetně kuchyňky
která je vždy osazena plynovým sporákem a vaření a používání je v ceně chaty. Ta se pohybuje mezi 5 a 10 Euro
ve stanech – když jsme nedošli k chatě, tábořili jsme kde to šlo, občas jsou podél cest připravené od předchůdců záhraby ale rovné
místo se hledá v těchto horách opravdu špatně, jinak se dá stanovat zcela oficiálně u zmíněných chat, je to vlastně camp u chaty
cena za osobu v campu 3 – 5 Euro.
Mapy: mapy lze sehnat bez problému téměř kdekoli, my je koupili dokonce v čechách v obchodě s mapami a to se ptali jestli chceme stovky, padesátky nebo pětadvacky. nevýhoda je že už při padesátkách je map 8, tak jsme šli podle dvou stovek, ale terén je tak členitý že byli skoro k ničemu
Značení cest: Celá GR20 je označena dvojicí bílého a červeného pruhu, a vskutku se dá říci že je to jedna z nejtěžších cest co do terénu které jsem kdy šel
Jazyky: samozřejmě Francouzsky, ale to neumíme tak jsme je nutili lovit v paměti anglická slova. Někteří by i uměli ale nechtějí.
Poznámka: ačkoli to tak nevypadá GR20 je z hlediska terénu a členění rozdělená na 15 úseků, i když v mapě to vypadá že některé jdou udělat 2 za den, je to klam. Byli dny kdy jsme byli na cestě celý den a urazili 5 km (prudká klesání a stoupání po skalách) a měli jsme co dělat abychom utahání a otrsaní došli k chatě. Takže na celou GR 20 to chce mít minimálně 15 dní čistého času bez dopravy.
GR 20 je 160 km dlouhá, červeně značená turistická trasa vedoucí horským terénem ze severozápadní části Korsiky k jihovýchodu. Jedním koncovým bodem této trasy je na severozápadě město Calenzana a na jihovýchodě Conca. Někdy se názory na její délku rozcházejí, ale zpravidla to tak je. Po trase stojí horské chaty, ve kterých je možné přespat, a to přímo uvnitř, nebo venku ve vlastním stanu. Ve vysokých oblastech byly chaty jedinými místy, kde se dala sehnat voda. To však mohlo být jen důsledkem suché a mírné zimy a pozdním obdobím, ve kterém jsme se sem vypravili.
GR 20 bývá pokládaná za nejdelší a nejnáročnější značenou turistickou cestu v Evropě a myslím, že právem. Záleží na fyzické kondici turisty a předchozí přípravě, ale nejoptimálnější je rezervovat si pro její přechod na těžko (s jídlem a veškerými potřebami) 15-20 dní čistého času. Zdatnější to zvládnou i rychleji. Já osobně přípravu podcenila, takže jsem měla místy co dělat. Některé úseky jsou náročné, zejména v severní části. Cesty bývají jištěné jen výjimečně, takřka vůbec. My minuli jen 1 krátký úsek. Některé etapy jsou podstatně mírnější a schůdnější, nikoliv však snadné. Denní převýšení, které je nutné překonat, je v průměru 1500 výškových metrů. Cesta je dobře značená. Mapa je zapotřebí, ale není nutné ji často používat, spíš orientačně, nebo ve sporných situacích.
1. den - 20. 9. 2007 Z Plzně na
jih Evropy
Nebýt několika zmatků, cestovalo by se bez problémů. Ve 13.00 hod. jsme odjeli z Plzně do Brna, odtud autobusem do Itálie. Na italskou hranici jsme dorazili za svítání. Původně jsme měli vystupovat až v Livornu. To byl jeden z důvodů, proč jsme dali přednost Tourbusu před levnější Student Agency. Před Mestre se jeden z řidičů obrátil k cestujícím a začal líčit, jak došlo kdesi v Itálii k lehčí dopravní nehodě jiného autobusu. Vysvětloval, že je třeba odvézt do Čech cestující, kteří v něm jeli, protože už čekají delší dobu na návrat a jsou nervózní. Takže jsme byli pak v Mestre vysazeni, naloženi do jiného vozu a dopraveni do Florencie. Tam mělo být pro nás přistaveno další náhradní vozidlo, ale jaké přesně, se zatím nevědělo.
2. den - 21. 9. 2007 Noc v Livornu
Ve Florencii nás řidič poslal do kanceláře agentury Eurolines, která nám měla zajistit náhradní odvoz do Livorna. O tom, že nás vyklopil a odjel, aniž by si šel do agentury ověřit, jestli se tak skutečně stalo, raději pomlčme. Svojí neobratnou angličtinou jsem delegátce vysvětlila, oč jde a ona mi podala náhradní jízdenky.
Stáli jsme před vchodem a čekali, co se bude dít. Když se přiblížil čas napsaný na lístcích a nikde nikdo, pocítila jsem lehké zašimrání v oblasti břišní. Sebrala jsem se a šla se raději zeptat, odkud že a jak. Vtom se paní delegátka chytila za hlavu. Protože předpokládala, že samo sebou poznáme, jak vypadá v Itálii lístek na vlak a ještě navíc vystavený kanceláří autobusové přepravy jako náhradní doklad, nezmínila už se o tom, že další spoj nebude autobus, ale vlak. Byl to klus, ale stihli jsme ho. Nádraží bylo naštěstí přes ulici.
Vlaková spojení z Florencie do Livorna jsou poměrně častá a vlaky jsou rychlé (1,5 hod.). Samotné jízdenky nejsou platný cestovní doklad. Platné jsou od doby, kdy je orazíte ve žlutém strojku (bývá na nástupištích). Ani my jsme zpočátku netušili a hledali jakousi „yellow machine“.
Do Livorna jsme přijeli v čase siesty a strávili tak odpoledne bloumáním po městě. Naší záchranou byla předzahrádka jedné z restaurací, kam nám ochotný personál snášel kávičky, pivo, vínečko… Proseděli jsme tam dobré 3 hodiny, než jsme zjistili, že má restaurace teprve otevřít. Přesto nám ze soucitu a snad i za věrnost přinesli talíř chlebíčků s uzenou šunkou. Poohlíželi jsme se také po ubytování, ale na nic reálného nenarazili. Ustlali jsme si na zemi, v přístavišti malých rybářských lodí, z nejhoršího zaclonění stěnami rybářských chatek. Ve 3 ráno přišli rybáři a vyráželi na moře. Ani z nás nebyli moc na větvi a chovali se celkem tiše.
3. den - 22. 9. 2007 „Lodí, či vlakem,
od města dál …“
Trajekt nám jel v 8.15 hod.
V přístavní hale v přízemí je bankomat, kde se dá vybrat hotovost.
Raději jsme ho použili. Pro nás, kteří se plavili lodí prvně v životě, to
byl fantastický zážitek. Počasí zatím přálo a moře zůstávalo v klidu. Pasažéři
byli na palubě poházeni doslova všude. Spali, hráli hry, svačili. Kdo nezabral
lodní lehátko, lehl si na zem. V restauraci a na chodbách se bez zábran
podřimovalo na dvou až třech židlích. Cesta trvala 4,5 hod.
V Bastii nedaleko přístavu stojí informační centrum, ve kterém je zdarma k sehnání mapka města. Domluvíte se tu anglicky. Pokud chcete nakoupit levně potraviny, pak nejlépe v supermarketu, vzdáleném zhruba čtvrt hodiny chůze z přístavu. Leckdy není jednoduché trefit v místních obchodech na „slané“ pečivo. Regály jsou plné sladkých rohlíků, které bývají balené až po 20 i 30 kusech. Jednou jsme takhle ustřelili, třebaže jsme to věděli a dávali si pozor. Nezbylo nám pak nic jiného, než se živit tvarohovými bagetkami a přikusovat k nim salám. Myslím, že se dá lehce splést i se znalostí jazyka. Nenechte si ovšem ujít ochutnávku korsických sýrů, kterých mají v obchodech mraky. Nelamte si hlavu, který vybrat. Stejně se v tom nedá vyznat a výborné budou určitě všechny.
Doplnili jsme ujedené zásoby a vyrazili směrem k nádraží na vlak do Calenzana Lumio nedaleko Calvi. Po půlhodině cesty vlakem se začala krajina vlnit, neustále rostla před očima, až se nakonec změnila v pohoří. Při pohledu na suché, rozpukané hory, plné machie (něco jako naše křoví), jsem si vzpomněla na naší nedávnou cestu do Černé Hory a přešel mě humor. Vybavilo se mi, jak jsem tam umírala vedrem a žízní.
Stanice Calenzana Lumio byla okopaná nádražní budova. Nedaleko stály jen kasárna a čerpací stanice. Víc nic. Jakmile jsme vylezli z vlaku, přivítala nás fanfára vojenské večerky. Odplazili jsme se tiše k nedalekému pobřeží a doufali, že nás nikdo nezahlédl. Přelezli jsme totiž sešlapaný ostnatý drát, kterým bývají obehnané vojenské objekty.
4. den - 23. 9. 2007 Calenzana - severní část
pohoří
Moje noc byla bezesná. Nad hlavou nám lítaly stíhačky jedna za druhou. Já navíc nabyla dojmu, že nastane příliv a brzy nás spláchne první větší vlna, která přijde. Naštěstí nespláchla. Kousek za stanicí nám stopl osobák do Calenzana. Je to krásné, klidné podhorské městečko. Otázkou je, jak klidno je tu během sezóny. Calenzana je totiž oficiální nástupní místo GR 20. Jméno slavné turistické trasy tam nese kdeco.
Úvodní nástup nebyl žádná procházka. Calenzana leží ve výšce 275 m nad mořem. Naším prvním úkolem bylo vyšlapat 1400 výškových metrů. Stoupalo se suchou, trnitou krajinou, bylo vedro a bezvětří. Utrpení jsme si zpříjemňovali zastávkami u ostružinových keříků. V nižších výškách byly jejich plody naprosto vysušené, ale velice sladké, o něco výš zrály později a dalo se do nich normálně kousnout. Vegetace zvolna ustupovala a krajina se stávala kamenitější. K večeru barvilo odpolední slunce svahy kopců do temně ruda. Několik metrů pod vrcholem Capu Jovu (1629m) jsme našli příjemný palouk s krásným výhledem na okolní hory a postavili tam stany.
5. den - 24. 9. 2007 K dračí sloji
pod Capu Ladroncellu
Ráno bylo
zataženo. Vstávali jsme zklamaní, protože jsme se těšili na úchvatný východ
slunce a neméně úchvatné výhledy na okolní masivy. Místo toho mrholilo. 
Věděli
jsme, že blízko před námi je chata Reffugio de l´Ortu
di u Piubbu (1520 m), kde
nabereme vodu. Cesta k ní trvala asi půl hodiny. Odtud šlo náročnější
stoupání pod vrchol Capu Ladroncellu
(2145 m), čímž jsme se konečně dostali do pásma kolem 2000 m, které je mnohem
zajímavější, než nižší pasáže.
Pod Capu Ladroncellu nás uvítal pohled, který bychom nečekali - hluboká, rozeklaná propast s množstvím skalních útvarů. Kotlem se vznášely závoje mraků a zbývalo jen, aby se z nich vynořila hlava pohádkové obludy. Zůstali jsme s pusou dokořán. Když se nám jí podařilo zavřít, začali jsme okamžitě fotit. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků na Korsice.
Co jsme vyšlapali nahoru, museli jsme teď zase sklesat. Chatu jsme měli na dohled, ale sedala tma. Uhnízdili jsme se v záhrabu nad cestou, kde bylo místo akorát pro naše 2 stany. Úsek, který jsme měli za sebou, byl poměrně náročný a patřil k jedněm z těch delších. Definitivně jsem se přesvědčila o tom, že jsem nechala doma průvodce - publikaci o Korsice, což mě mrzelo už teď, ale mnohem víc o dva dny později.
6. den - 25. 9. 2007 Uprostřed
nejvyšších vrcholů
Reffugio de Carrozu (1270 m) jsme jen prolétli. Nabrali jsme vodu a vyrazili směr Muvrella (2148 m). Většinou se šplhalo kolmo nahoru po skále. Pod vrcholem leželo malé zelené jezírko. Když jsem viděla kolem všude záhraby, představila jsem si sama sebe u jezera, v poloze ležícího střelce a nechtělo se mi dál. Bylo ale třeba pokračovat. Z Muvrelly nás čekal na revanš ostrý sestup.
Na Haut Asco (1422 m) vede silnice, tudíž je tu i hotel. Za šera jsme postavili stan a nesměle obcházeli okolí restaurace. Bylo otevřeno a uvnitř seděli hosté. Na chodbě visela vývěska s jídelníčkem, dokonce i v angličtině. Bohužel patřil k jídelně naproti, která byla potemnělá, takže smůla. Rozhodli jsme se proto strávit tento večer jen u piva a pak ve stanu vzpomínat při chlebu s Májkou na dalekou domovinu. V tomto baru jsem si prvně dodala odvahy a vytáhla svůj francouzský minislovníček, což bylo zhruba 100 nejdůležitějších slov vypsaných na A4. Chodila jsem pak s papírem v ruce k výčepu a potila ze sebe francouzské jazykolamy. Později se našlo i několik dobrovolníků, kteří mi sem tam zaplnili mezeru ve vzdělání (nebo spíš v minislovníčku) a naučili mě nějaké nové slovo.
Na Ascu stály 3 budovy. Jedna byla klasické horské reffugio, druhá komfortnější hotel. Třetí momentálně obývala francouzská cizinecká legie, která tu měla cvičení. Cvičila docela poctivě, jen trochu víc nahlas. Přes den to nevadí, ale když vám o půlnoci začne řvát někdo přímo za hlavou a přitom se kolem třese země, nejste i jisti, jestli je to stádo buvolů, traktor, nebo tornádo. To, že se šli chlapci z legie před spaním trochu proběhnout, vám dojde až záhy a litujete, že nemáte v minislovníku i prdelní výrazy.
7. den - 26. 9. 2007
Monte Cinto
Monte Cinto (2706 m) je nejvyšší
horou Korsiky. Ráno jsme nechali stany s věcmi na Ascu
a vydali se na její vrchol nalehko. Cesta je slušně značená červeným 
puntíkem
už z Asca, tedy ze severu. Přístup na Monte Cinto je popisovaný i
z jižní strany, od chaty Ercu. My, co se
nepodívali pořádně do průvodce a pak ho nechali doma, jsme si pochopitelně
vybrali tu horší variantu, která nese populární německý název „Monte Schindo“, neboli „Monte Rasovina“. Podařilo se nám zahlédnout muflona, což je
tu poměrně vzácné a chráněné zvíře, kterého si korsičané
považují.
Petr s námi nešel. Šel si po svém a fotil. Posléze jsme zjistili, že se svojí ukrutnou fotovýzbrojí, těžkou zhruba 8 kg, vylezl nepochopitelně vysoko a nebylo nám dost dobře jasné, jak to tam vystrkal. Foukal silný vítr, který místy až porážel. Lezlo se obtížnými úseky, kde je nutné se držet, jinde se nekonečně stoupalo drobivou sutí. Zatímco my lezli nahoru, přihnaly se těžké mraky, které přinesly kroupy a déšť. Nevypadalo to vůbec dobře. Zhruba 50 metru pod vrcholem jsme museli výstup vzdát a dát se na ústup. Udělali jsme dobře. Cesta se za mokra stávala čím dál méně schůdnou a počasí se horšilo. Po návratu do kempu pršelo. Sebrali jsme se a šli do baru, kde jsme seděli do noci.
Venku zatím napadl sníh a kroupy, vojsko se koulovalo, stavělo sněhuláky. Byla to psina. Vyhrabat stan už nebyla taková psina. Zvlášť když já byla ta, která hrabe a Hexík ten, který svítí. Úplně nejmíň jsem se smála, když jsem zjistila, že do něj podlahou prosákla voda a pod karimatkou je něco jako vodní postel. Museli jsme opustit pozice a všechny věci, kromě stanu, přestěhovat do refugia. Všichni tam už spali. V jídelně bylo teplo, takže jsme hodili karimatky a spacáky na podlahu a zalehli.
8. den - 27. 9. 2007 Prší, prší, jen se leje
Správcová,
která umí trochu anglicky a německy, nás ráno přivítala s úsměvem. Placení
nocležného odložila na později a doporučila nám ubytovat se, dokud 
nedostane
nebe rozum. Počasí se totiž nelepšilo. Sněžilo, pršelo a foukal vichr. Když se
na okamžik rozestoupily tmavé mraky, zjistili jsme, že jsou vrcholy zasypané
sněhem. Cesta byla neschůdná a nebylo to jen naše zdání. Každý, komu jsme
líčili směr naší další trasy, nám další putování rozmlouval. Celý den jsme
sušili, vařili, hrály kostky, sledovali počasí a radili se, co dál. Psali jsme smsky domů, aby se přátelé podívali, co říkají předpovědi
na netu. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na
průkopníky, cestovatele a dobrodruhy z časů, kdy nebyly ani GPSky, ani mobily, ani meteorologové. Také si poradili. Na
druhou stranu, kdyby se Hanč s Vrbatou podívali na net, nemuseli mít dneska v Krkonoších pomníček.
Mezi návštěvníky refugia nejsou češi vzácným úkazem. Paní správcová sáhla večer v dobrém rozmaru do lednice a darovala mi plechovku Pilsner Urquelu. Pochlubila se, jak umí pěkně „dobrý den“ a chtěla naučit „nashledanou“. Když jsem jí to ale řekla, málem se pokřižovala.
Zjistila jsem, že se v některých koutech Evropy češi proslavili četností výskytu, častěji však silou svého charismatu. Leckterý cizinec sice neví, kde pořádně Čechy leží, zato zná velice dobře české pivo a slivovici a na výraz „česki“ reaguje širokým úsměvem.
Během dne dorazili z hor další lidé, kteří se sem přiběhli ukrýt před tím nečasem. Bylo tu pár francouzů, my a němci. Jeden chlapík mluvil anglicky. Dva němci přišli naprosto promočení a utahaní. Vypadalo to, že sem přišli přímo z toho největšího pekla.
9. den - 28. 9. 2007 Útěk do Ajaccia …
Časová ztráta byla velká, počasí stále na draka. Proto jsme se rozhodli chytit stop a nechat se odvézt na pobřeží. Původně nám jeden z němců navrhl, že objedná společné taxi. Když jsme zjistili, že by vyšlo 30 EUR na osobu, omluvili jsme se a zapomněli na to.
Nasedli jsme do auta postarších lidí, kteří se v podstatě sami nabídli, že nás svezou. Všichni byli skleslí, že jedeme dolů. Pán se snažil mluvit anglicky, já také, ale učili jsme se patrně z jiných učebnic. Občas jsme si i rozuměli. Cesta se vinula nekonečnými zatáčkami a klesala tak prudce, že jsem nestačila polykat.
Každý v autě polykal z jiných pohnutek. Většinou to bylo kvůli tlaku v uších. Paní však zjevně polykala, protože jí nesedly zatáčky. Pán zjemnil jízdu a pustil Verdiho Nabucco. Grandiozní hory a grandiozní hudba. Je to naprosto strhující a připadáte si jako ve filmu s dobrým soundtrackem. V Ponte Leccia jsme prvně v životě ochutnali pastys (1 EUR, chutná jako pendrek) a pak nasedli na vlak do Ajaccia.
Přijeli jsme za tmy a nevěděli, kde si usteleme. Na rozdíl od pobřeží Calvi tu nejsou žádné campy. Všude hotely, vily, soukromé pozemky. Šli jsme daleko po pobřeží. Minuli jsme bezdomovce, který, jak se ukázalo, byl krajan. Upozornil nás na svůj původ poměrně jadrnými výrazy, kterými přivolával psa. „Krajan“ si nesl lepenkovou krabici a šel se někam natáhnout. My si našli zastrčenou pláž. Na ceduli u vstupu bylo napsáno: „zákaz kempování“.
V sezóně by to asi nebylo reálné, ale teď tu nebyl žádný ruch. Jak jsme tak hledali místečko na zašití, najednou v té tmě, 5 m od nás, hlubokým hlasem promluvilo něco jako člověk. Vzhledem k tomu, že to mluvilo francouzsky, musel to být jedině Jean Gabin. Neznám nikoho jiného s takovým hlasem. Odpřísáhnout bych to ale nemohla, protože jsme v té chvíli vzali nohy na ramena a utekli na druhý konec pláže. Protože by bylo skoro nemožné najít jinde podobnou pláž, raději jsme si vsugerovali myšlenku, že to byla jen informační tabule, ke které přijdeš a ona se sama rozpovídá. Rozbalili jsme spacáky a lehli mezi rákosí.
10. den - 29. 9. 2007 … a útěk z Ajaccia
Po týdnu v horách nebyl zásadní
rozdíl mezi námi a „krajanem“, tak jsme si mezi vyparáděnými, navoněnými a
vyletněnými turisty připadali v pohorách a 
s batohem
dost divně. Prohlédli jsme si pevnost s majákem, svezli se autobusem
k nádraží (obdoba MHD - 1,2 EUR) a odjeli vlakem zpátky do hor. Počasí se
mezitím umoudřilo. Měli jsme na paměti časovou ztrátu, která nám vznikla, tudíž
jsme se rozhodli nastoupat do hor zhruba v půli
GR 20 a dojít podle možností co nejdál. Takovým místem je Vizzavona,
v 1000 m nad mořem položená osada s železniční stanicí, křižovatka
centrální trasy GR 20 s dalšími, vedlejšími. Cesta k ní je úžasná;
koleje ovinuté desítkami tunelů, místy zaříznuté do skal. Jinde vlak balancuje
na horizontech mostů a můstků a v dálce jsou vidět hory. Ty se pomalu
blíží, až se ocitnete přímo na úpatí zasněžených svahů. Pár kroků od zastávky
ve Vizzavoně se dá za 15 EUR sehnat nocleh v penzinu „Reffugio GR 20“, kde i
vaří. Na druhé straně kolejí je zase vyšlapaný chodníček, po kterém se dá sejít
k prameni s vodou. Nabrali jsme zásobu a odešli do nedalekého lesíka
za nádražím, kde jsou místa na stany.
11. den - 30. 9. 2007 Zase
na trase
Od nádraží jsme zdolali 600 výškových metrů a blížili se k oblíbené hranici lesa. (pozn. autora: Počínaje tímto rokem obliba hranice lesa utrpěla ztrátu preferencí. Konec lesa znamenal konec stínu, takže pekelné vedro, a to jak v červnu na Černé Hoře, tak koncem září na Korsice.).
Z lesa jsme vyšli na pastvinu, uprostřed níž stála salaš. Byla zazimovaná, ovce s bačou daleko v údolí. Od ní jsme se traversem dostali k palouku Bergeries de Cardo. Bylo to tak malebné místo, že bychom tam nejraděj tábořili, ale bylo brzy. Leží zhruba 3 hodiny chůze od Vizzavony. Je to malé sedlo ve výšce 1507 m s nádherným výhledem. V údolí se válely mraky a nad tím vším se do zasněžených hor opíralo slunce.
Překonali jsme posledních 120 výškových metrů a dostali se k maličké chatě Reffugio de Campanelle. I odtud už odešel správce. Podobně jako my, se v ní na noc zabydlel rozesmátý francouz. Rozesmátý byl hlavně proto, že kouřil trávu a liboval si, že jsou jí na Korsice mraky. Byl to živel. Uměl anglicky a rád si povídal. Byla jsem zproštěná funkce lodního kuchaře, abych dokázala tomu žabožroutovi, že ani českému národu není cizí angličtina. Situaci jsem obrátila ve svůj prospěch. Předvedla jsem žabožroutovi, že češi nejenže mluví anglicky, ale zvládnou i tu trávu. S nadšením mi ukazoval v průvodci skály v okolí Calanche a liboval si, jak je to tam „fuck dangerous“ (slušně řečeno „velice nebezpečné“). Netrápilo ho, jestli mají jeho pohory membránu, ani kolik milimetrů vodního sloupce ustojí jeho batoh. Na nohou měl rozšlápnuté botasky bez tkaniček a na zádech beztvarý ruksáček. Na něm přivázanou hadrovou tašku a v ní deku a sušenky. Myslím, že nejcennější věc, kterou s sebou měl, byl turistický průvodce Korsikou.
12. den - 1. 10. 2008 A je říjen
Poprvé jsme si všimli, jak se GR 20 mění. Úseky, které jsme prošli v severní části, byly suché, skalnaté, plné výškových výkyvů. Tady protínala cestu řada potoků, trnitou machii a jehličnany nahradily buky. Po dlouhé době bylo příjemné šlápnout do měkké hlíny a do listí.
Dole pod chatou u lyžařského vleku se
cesta dvojila. Jedna větev má mířit po hřebeni kolem jezer. Původně jsme po ní
chtěli jít, ale přehlédli jsme jí a šli lesem po traversu. Našli jsme ale další
místo jako stvořené pro táboření, označené oficiálně jako tábořiště - Bivac Plateau de Gialgone - ve výšce 1591 m.
Další zajímavostí na trase je místo, jehož název bychom mohli volně přeložit jako „prasečí jídelna“ - „Pigue Nigue“. Skutečně tomu tak je. Prasátka tu mají koryta a kdosi je chodí přikrmovat. Valí se a pobíhají všude a příchod turistů s nimi ani nepohne. Nedaleko odtud leží chata Col de Verde, kde jsme se zastavili. Majitel chaty nás lákal, abychom přenocovali a varoval nás před dalším dlouhým a prudkým stoupáním. Nezlobil se, když jsme odmítli a dali si jen pivo. Popřál nám příjemnou zábavu a my vyrazili. Nestrašil nás. Myslel to vážně! Nechali jsme Col de Verde 500 výškových metrů pod sebou a přespali až na další chatě „Reffugio de Prati“ ve výšce 1820 m.
13. den - 2. 1. 2008 Ať
žije krize!
Faktem je, že mě po celou cestu stále zlobila noha, kterou jsem si na začátku zvrtla Jsou dny, kdy se vysloveně nedaří. Příznačný - den třináctý - byl jeden z nich. Nepocítila jsem jen krizi fyzickou, ale i psychickou. Krátce pod vrcholem, kterým začínal velice zajímavý hřeben, jsem se málem sesypala. Možná to trochu pomohlo, možná pomohlo i to, že jsme se pak většinu cesty pohybovali po severozápadním traverzu, který byl dlouho chráněný před přímým sluncem. Terén byl pestrý. Střídala se tu klesání, stoupání, šplhací úseky a krátké rovinky. Normálně bych si tu rozmanitost užívala, obdivovala skalní výtvory, ale dneska jsem z toho nic neměla. Nejvyšší vrchol tohoto dne, Punta della Capella, měřil 2042 m. Hřeben postupně padal do sedla di Laparu ve výšce 1525 m. Stojí tu chata Col de Laparo. Ta však byla zamčená a pramen za chatou bez vody.
Jak jsme jedním svahem do sedla sešli, museli jsme druhým vylézt zase nahoru. Před námi hrdě vypínala hruď Monte Formiculla (1981 m) a volala: „Jestli na to máš, tak to ukaž!“ A já na to: „Potřebuju se dostat na Refugio d´Usciolu (1750 m), takže jdu.“ Chata byla dobře vybavená. Tentokrát tu byl správce, takže jsme spali za 4 EUR ve stanu. Koupili jsme si tu za 2 EUR chleba a za 2 EUR plechovku fazolí.
14. den - 3. 10.
2007 Poslední
dvoutisícovka
Postupně jsme dosáhli výšky kolem 1800 -
1900 m a drželi se hřebene. Na jeho závěru jsme sešli do příjemného,
zalesněného sedla s cedulí Bivac Bocca di l´Agnone.
Tam jsem se dopustila další základní chyby. Jakkoliv znám zásadu „drž se pěšiny
a nešlapej do listí, protože nevíš, do jak hluboké díry napadalo“, stejně jsem
do jedné takové zahučela. Načatý kotník z toho byl docela v pasti.
Tady, v úseku mezi Bocca di
l´Agnone a úpatím hory Monte
Incudine, jsme ztratili značku. 
Chvíli
jsme se drželi hliněné, auty vyjeté cesty, ale pak jsme udali směr a vzali to
přímo za nosem něčím, k čemu mě nenapadá jiné přirovnání, než „pustina“.
Je to území bez stromů, ale také většinou bez trávy, zarostlé nízkou, trnitou machií. Bez dlouhých nohavic nedoporučuji. Značku jsme pak
našli a nedaleko ní potok. Ten mi kupodivu udělal větší radost, než značka.
Bylo vedro a všechno mě pálilo, žízeň jako trám.
Dalších 500 m stoupání se šlo naštěstí nebývale dobře. Stoupalo se pozvolna, cesta měla podobu pěšiny, tu a tam plácek sněhu. Tak jsme stanuli na poslední dvoutisícovce naší cesty po Korsice - na Monte Incudine (2134 m). Cestou po hřebeni bylo vidět, jak v dálce hoří machie.
Z Monte Incudine jsme sešli 500 m a byli na chatě Asinao. Tak stručné to tedy ve skutečnosti nebylo, ale v podstatě se o tom úseku nedá říct víc, než že se nekonečně dlouho leze po skalách dolů
15. den - 4. 10.
2007 Na závody do sedla
Bavella
Poslední úsek naší cesty. Trasa se dvojila. Mohli jsme si vybrat - buď alpskou variantu, nebo traverz. Na alpskou variantu jsem se už skutečně po tom všem necítila. Nicméně i traverska stála za to. Vedla řídce zalesněným svahem brázděným stržemi s mnoha zajímavě modelovanými skálami všemožných podob a velikostí. Většinou byla dobře schůdná. Čím níž jsme sestupovali, tím přibývalo vegetace. Bylo moc zajímavé procházet tunelem stromů a keřů, které jsem v životě neviděla, nebo se vzdáleně podobali čemusi, co znám z domova. Bavella (1218 m) je vyhlášené horolezecké středisko. Díky pokřiku horolezců a cinkání karabin jsme tušili, že naše putování končí a brzy budeme v sedle. Větší překvapení na nás čekalo, když jsme do něj doklopýtali. Velká silnice, kolem ní penziony, parkoviště plné aut, mraky lidí. Díky silnici se do Bavelly dostala civilizace a stalo se z ní horské středisko, ale ty davy lidí nebyli horolezci, protože horolezci už dávno viseli na skále. Byli to diváci, kteří se přijeli podívat na závod veteránů a nám se zrovna podařilo dorazit v době, kdy tudy projížděla kolona nablýskaných muzeálních sporťáků. Návrat do civilizace pravda trochu tvrdší, než jsem si malovala, ale byla jsem utahaná.
Petr si šel vyfotit „La Bombu“, což je skála s dírou, která připomíná průstřel. Já s Hexem zůstala v sedle. Jenže La Bomba nebyla tak blízko, aby se Petr vrátil dřív, než závod skončí. Parkoviště se znenadání vyprázdnilo, diváci odjeli a s nimi i potenciální „taxikáři“. Vydali jsme se dolů serpentinami po svých a doufali, že ještě někdo pojede. Naštěstí zastavil jakýsi belgičan s obrovským autem. Bylo to s chlupem, už se šeřilo.
Belgičan nás dovezl do Solenzara. Je to klidné městečko na jihovýchodním pobřeží. Dokoupili jsme těsně před zavíračkou zásoby a uklidili se za město, na klidné místo, kde se řeka Solenzara vlévá do moře.
16. den - 5. 10.
2007 Maxi TAXI
Všechny cestopisy a všichni průvodci tvrdí, jak je na Korsice snadné stopovat. V podstatě je to pravda, vyjma hlavního tahu kolem východního pobřeží z Bonifacia do Bastie. Stáli jsme u silnice od 8 hod. ráno. Nečekali jsme dlouho a zastavila nám domorodka, která nás svezla sice nepatrných, ale i tak dobrých 30 km vstříc Bastii. Tím ale naše stopování skončilo. Do cíle zbývalo 80 km.
Celé dopoledne jsme stáli u silnice jak otec, syn a duch svatý (tj. jako bychom byli neviditelní), nikdo nezastavil a nám se z toho pomalu krabatila čela. Našli jsme autobusovou zastávku, ale ranní spoj už byl pryč a odpolední by nám nebyl k ničemu. Když jsme zjistili, že loď do italského Livorna vyplouvá za 1 a ¾ hodiny, začali jsme vážně uvažovat nad tím, jestli nebude moudřejší změnit taktiku. Neváhali jsme, vyrazili na blízkou benzínku a domluvili taxi. Byl to tah, který nás sice jednoznačně zachránil, ale přišel nás dohromady na 160 EUR. Nejdřív jsem se chytala za hlavu, ale když jsem viděla řidičovu urputnou snahu dostat nás do přístavu včas, ocenila jsem jeho soudružnost a nasazení, s jakým ten boj prožíval. Budiž mu za to všechno těch 160 EUR jako uznání. Uznání též uděluji kolegyni Áje za to, že mi před odjezdem pomohla vytvořit můj provizorní kapesní slovníček francouzských výrazů, díky nimž jsem byla schopná taxikáři vysvětlit, v jakém jsme průšvihu.
3 minuty před vyplutím lodi jsme zaparkovali před přístavem a tahali z kufru batohy. Navěsili jsme si je bleskově na záda a utíkali k můstku. Měli jsme štěstí, že při odbavování vznikly nějaké problémy s naloděním jednoho kamionu a tím se vše pozdrželo. Zřízenec protáhl naše lodní vstupenky čtečkou, my nastoupili, za zadkem nám zařinčely řetězy a vrata zádi se zavřela. Polkli jsme srdce z krku zpátky do těla a pomalu vyšlápli schody na palubu. Nebýt toho všeho, výlet by se nám prodražil o další 2-3000 Kč, protože bychom patrně nestihli ani autobus do Čech, na který jsme měli dopředu koupené místenky. Ten se již vracel z Florencie, protože mimo sezónu už tato linka do Livorna nepokračuje, ani se z něj nevrací.
Na nádraží v Livornu jsme potkali dvojici čechů a ukrátili si vzájemným líčením našich příhod čas do odjezdu. Ve Florencii jsme se nejprve pokoušeli najmout levný hostel, ale všechny, na které jsme narazili, byly beznadějně vyprodané. A tak jsme probděli vcelku zajímavou noc na lavičce v parku u fontány.
17. den - 6. 10. 2007 Florencie neboli Firenze
Třebaže jsme nespali, vyrazili jsme hned
po rozednění na prohlídku Florencie. Je to naprosto fantastické, starobylé
město tisíců kostelů, paláců, vil a dalších 
historických
staveb. Vilová část na druhé straně mostu Zlatníků je poklidná, plná zahrad a
rezidencí. V jejich středu stojí pevnost, která byla ještě zavřená a
vstupné by nás vyšlo dráž, než bychom si mohli dovolit. Pak jsme se přesunuli
blíž k centru a procházeli úzkými uličkami, které se mezitím naplnily
turisty. Na to, že byl říjen, bylo v ulicích víc než rušno, čili blázinec.
Úžasný výhled na celé město byl z vysoké věže jednoho z paláců. Tento
zážitek ovšem není zadarmo. Kromě vstupného, které není vysoké, musíte
vyšlápnout 400 schodů. Ale stojí to za to.
Petr se od nás oddělil hned ráno. Byl jediný, kdo měl u sebe plán města. My však ne, ale věřili jsme si, což byla chyba. Uličky Florencie jsou nepřehledné, spletité a město je jimi hustě protkané. Jednoduše jsme se jimi motali, nebyli schopní jakkoliv určit, kde vůbec jsme a kudy se dostat k nádraží. Italsko-anglicko-svahilsky jsem se nakonec doptala. Nejsrozumitelnější informaci mi ale podala anglická turistka, obložená kufry. Zjevně právě odkudsi přicestovala a byla vděčná za jakoukoliv duši, se kterou si může promluvit anglicky.
V 18.00 hod. jsme na Plaza Adua nasedli do autobusu a pádili domů. Než jsme se prospali, bylo Brno.