TENERIFE – španělský ostrov v Atlantiku, patřící do souostroví kanárských ostrovů (12.8. - 22.8.2016)

 

 

Sestava: Vašek Lopata, Petra Krsová

Doprava: letadlo Praha – Tenerife, SmartWings + ČSA - celkem zpáteční letenka cca 10.000,- Kč na hlavu (včetně příplatku za batohy 15kg)

                 zpět do Prahy – přímý let Tenerife – Praha, opět SmartWings + ČSA (výhodou je český personál na palubě)

                 Autobusy: Po celém ostrově je velice hustá síť autobusů společnosti Titsa. Mezi jednotlivými městy a vesnicemi, téměř všude se až na vyjímky dostanete několikrát denně autobusy

                 Vlaky: jezdí zde jediný vlak, či spíše taková tramvaj, která jede z přístavu v hlavním městě (vedle autobusáku) do městečka Trinidad, což je taková snad okrajová čtvrť městečka La Laguna

                            kousek vedle severního letiště.

Ceny:  asi tak stejné jako u nás, něco je dražší, něco levnější, přepočet k datu této expedice byl 1 Euro = 27,30 Kč

            takže pivo v restauraci 2 Eur, Pizza 4-10 Eur, kafe 1 Euro, pohled 0,3 Eura, poštovní známka do Evropy 1,20 Eura

            obecně v supermarketech nakoupíte za úplně stejné ceny jako u nás (maso, mléko, konzervy, prostě vše), dražší jsou tradičně služby a jídla v restauracích, nicméně tohle je první západní lokalita,

            kdybych řekl, že ani to neplatí, jelikož běžně se dalo v restauraci dát plnohodnotné jídlo, maso, rýže, brambory atd. a vejít se mezi 4-8 Euro. Takže v podstatě stejné ceny jako u nás minutky

            večer v restauracích!

Ubytování:  Ve městech hojnost poměrně levných hostelů a penzionů (my byli 10 nocí v Hotelu Bambi v Puerto de La Cruz za 410 Kč na noc za apartmán s TV, balkonem a kuchyňkou s lednicí)

                     v horách na úbočí sopky El Teide je jedna pravá horská chata, ve výšce asi 3 260 m.n.m., ale je zarezervovaná na měsíce dopředu!!!! Cena - 25 Eur za noc.

                      Campy – jsou rozeseté na různých místech po ostrově, a jsou to vlastně taková samoobslužná tabořiště s grilovacími stáními, kohoutkem s vodou a toaletami. Jsou zdarma a jsou umístěny

                                     šikovně uprostřed přírody, většinou na prašných cestách v horách a nic se neplatí. Alespoň tam co jsme se byli podívat.

                     ve stanech – určitě by to šlo. V horách je pusto a těžko to bude někdo kontrolovat, ještě jednodušší je širák, vzhledem ke klimatu nehrozí vůbec nic, zvěř tu také kromě ještěrek žádná není.

                                          Dá se narazit i na již hotové záhraby

Mapy: mapy lze sehnat běžně v obchodech, mapa autobusových linek v informačních kioscích na autobusákách, my měli krásnou podrobnou mapu včetně pěších tras z obyčejného knihkupectví

            v Plzni i s podrobným průvodcem, byť 8 let starým. Nicméně trasy v mapě všechny aktuální a mapa byla opravdu 1: 60 000 včetně všech silnic a pěších značených tras.

Značení cest: v podstatě kupodivu výborné, výrazně vychozené pěšiny zejména v centrální části parku Teide jsou hodně zřetelné i z dálky. Jsou označené cedulkami, šipkami a patníky.

Jazyky: jednoznačně angličtina, pokud neumíte španělsky

Časový posun: -1 hodina

 

Šikovné odkazy:

Lodě jezdící z Los Gigantes za delfíny a velrybami, či k zálivu Masca - www.flipperuno.com, www.mascaexpress.com

Horská chata na úbočí sopky El teide ve výšce 3 260 m n.m. - https://www.volcanoteide.com/en/altaviste_refuge

Odkaz na brožurku společnosti Titsa obsahující kompletní jízdní řád všech autobusových linek po celém ostrově - http://www.titsa.com/images/Foleltos_general_enero_marzo_201.pdf

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 12. 08. 2016

 

            Naše cesta začíná jako tradičně odjezdem v 8:00 žlutým autobusem z Plzně do Prahy. Plánovaný odlet přímého letu na Tenerife od společnosti SmartWing provozovaný ČSA je posunut o hodinu, oficiálně pro nedostatek pozemního personálu. Tahle komplikace začíná být na Ruzyni čím dál běžnější jev. Přistáváme na letišti Tenerife-jih v 17:30 místního času, je zde o hodinu méně než u nás. Chceme si koupit rovnou tzv. Bono kartu, což je přednabitá karta na autobusy společnosti Titsa, která provozuje dopravu po celém ostrově a poměrně hustou síť autobusových linek, bohužel nedaří se nám najít budku společnosti. S touto přednabitou kartou lze totiž jezdit téměř až za poloviční ceny. Než jsme se zorientovali před letištěm, všimli jsme si přistaveného autobusu linky 343, což je přímý rychlíkový autobus do našeho Puerto de la Cruz. Tato linka staví jen na letišti jih, letišti sever a pak rovnou Puerto, takže je to nejrychlejší spoj na severní stranu ostrova, kde bydlíme (celkem 94 km). Platíme tedy plnou cenu 13,55 Euro/os (jak jsme později zjistili, s Bono kartou by to bylo 9 Eur). Bono kartu si tedy kupujeme na autobusáku v Puerto de la Cruz hned po příjezdu. Je to papírová kartička s magnetickým páskem a je přednabitá buď na 15, 25 nebo 50 Euro. To si řeknete při nákupu, na kolik jí chcete mít přednabitou. Při nástupu do autobusu jí strčíte do určené mašinky, řeknete řidiči cílovou stanici a patřičná zlevněná částka se z kartičky odečte, a současně se zbývajícím kreditem se vytiskne na zadní stranu kartičky, takže máte bezvadný přehled o provedených srážkách za cesty i o zbývajícím kreditu na kartě. Pokud máte na kartě menší sumu, než stojí cesta, doplatíte zbytek, který vám chybí v hotovosti ve zlevněné ceně, jako byste peníze na kartě měli, nic se nepřiplácí. Dále dostáváme zdarma brožurku, kde jsou rozpisy odjezdů a příjezdů úplně všech linek autobusů společnosti Titsa včetně mapky. Asi 10 minut od autobusáku přímo v centru je naše ubytko, hotel Bambi. Apartmán 10 minut od pobřeží přímo v centru nedaleko přístavu vyšel na 410 Kč za os/noc, úplně luxusní cena. Součástí je TV, balkon, kuchyňský kout s ledničkou, nádobím a vařičem, vlastní sprcháč a WC, prostě paráda. Jediný nedostatek je absence klimatizace, naštěstí na severní straně ostrova je často zataženo, takže teploty nejsou nijak drastické, jako je tomu na jižní straně, která je totálně vysluněná a vyprahlá a připomíná spíše poušť. To je všeobecný jev na těchto ostrovech (stejné to bylo i na Madeiře, kde jsme byli na jaře), že vítr fouká stále od severu, žene mraky od oceánu, ty se zachytávají o vysoké hory (zde sopka El Teide 3718 m.n.m.!) a proto severní strana ostrovů má úplně jiné klima než jižní. Na severu je často zataženo, a daří se zde zeleni a lesům, severní pobřeží je jedna velká tropická zahrada plná stromů a květů, kdežto jižní je polopoušť, kde neustále svítí slunce, oblačnost se tu téměř nevyskytuje a stromy a keře jsou jen tam, kde se uměle zavlažují. První večer zakončujeme v nedalekém Inter Coru, kde nakupujeme za stejné ceny jako u nás potraviny do ledničky. Otevřeno mají od 9:00 do 24:00. Zajímavé zjištění je, že například cigarety díky daňovému ráji Kanárských ostrovů zde stojí kolem 50 Kč za krabičku, značky stejné jako u nás!! Díky pěstování tabáku se zde v trafikách prodávají i výborné místní doutníky také za neuvěřitelné ceny, pořádný macek se dá pořídit do 10 korun, malé doutníčky velikosti tužky jsou za 3 koruny!

 

  2. den - 13. 08. 2016

 

            Po snídani vyrážíme do hlavního, nebo chcete li správního města Santa Cruz. Jedeme z autobusáku linkou 102. Tato linka projíždí všechna městečka a vísky na trase, takže je to docela vyhlídková jízda, při které urazí bus cca 20 km a z Bono karty nám je odečteno 3,45 Eura/os. Na autobusáku si bereme plánek města a vyrážíme na prohlídku ulic a přístavu. První co vás zaujme je na pobřeží špičatě zahnutá budova konzertní síně, což má být něco jako obdobná stavba, která je dominantou Australsého Sydney. Ale je to takové nějaké nedotažené a spíše tady byl honosný záměr a realizace už nebyla tak slavná. Město na první pohled je velice nevzhledné, všude moderní betonové a skleněné budovy, mezi nimiž se krčí malé staré centrum s hezkými uličkami a starobylou tržnicí, která je na mapce zakreslena jako jedna z pamětihodností. V tržnici se prodává leccos, od jídla, čerstvě vylovených ryb až po korálky a přívěsky. Dáváme si tedy k obědu nějakou rýži s masem, a jelikož je poledne, začíná být zde na jižním pobřeží docela nepříjemné vedro. Další věc, kterou chceme najít, je krom přístavu, který si také procházíme a fotíme obří lodě, ještě místní vyhlášené archeologické muzeum. Zde jsou uloženy exponáty o původu a historii ostrovů až od pravěku, místnosti věnované fauně a floře a v neposlední řadě místnost věnovaná původním obyvatelům, kterými byli Gaunčové. Dokonce je zde několik mumifikovaných původních obyvatel vystaveno, tak jak byli nalezeni při archeologických objevech. Jsou zabaleni v kožených futrálech a působí skoro strašidelně. Zejména překvapí jejich malý vzrůst. Důležitou informací je i to že do muzea je pátek a v sobotu po 16 hodině vstup zdarma, jinak stojí 5 Euro. Na prohlídku muzea je dobré si vyčlenit nejméně 2 hodiny času. Dále se jdeme podívat do ulice, kde by měla být správa národního parku Teide, jelikož v tištěném průvodci z knihkupectví je uvedeno, že je potřeba si zde vyzvednou povolení pro vstup do kráteru na nejvyšším místě ostrova sopky El Teide. Bohužel jak později zjišťujeme, kancelář parku je přesunuta do jiné ulice ve městě Orotava, což je městečko těsně nad naším Puerto de la Cruz. Co v knížce 8 let staré také chybělo je fakt, že povolení se dá vyřídit i po internetu, čímžto jsme nahraní, neb povolení díky tomuto internetovému „obchodu“ je vybrané a vyčerpané na 3 měsíce do předu. Důvod je jasný, vzhledem k tomu, že do kráteru se vydává max. 150 povolení na den. Šance vyřídit si ho až na místě je tedy nulová!! Je tedy potřeba si ho zařídit několik měsíců dopředu před plánovanou dovolenou. Navíc musíte uvést přesný den a hodinu kdy budete u kontroly správy parku těsně pod vrcholem. Pokud termín a hodinu nedodržíte, máte dle průvodce smůlu. Z toho jsme trochu rozmrzelí. Druhou variantou jak se dostat do kráteru na vrcholu je zarezervovat si ubytování na noc před výstupem v horské chatě asi 500 metrů pod vrcholem na východním úbočí sopky. To se také dá po internetu (25 Eur/os/noc), ale i ta chata je zarezervovaná na měsíce dopředu vhledem ke kapacitě cca 25 osob L Takže na kámen z nejvyššího vrcholu de facto celého Španělského království do sbírky můžeme zapomenout.

 

3. den - 14. 08. 2016

 

            Dnešní den hodláme celý věnovat další z ohromných atrakcí ostrova, kterou je bezesporu zoologická zahrada Loro Parque na okraji našeho Puerto de la Cruz. Název je odvozen od faktu, že je zde unikátní sbírka asi 300 druhů papoušků, tedy největší na světě. Ovšem papoušci rozhodně nejsou největším lákadlem ZOO. Jsou tu například vzácné horské gorily, bílí tygři, pavilon tučňáků s opravdovým umělým sněžením a ledem, delfíni se vojí půlhodinovou cirkusovou show, obdobně lachtani se svojí show a třetí a asi úplně nejpřitažlivější je vystoupení několika kosatek v ohromném bazénu. Lachtani a delfíni nemají chybu, kosatky naschvál cákají ocasem vlny vody do hlediště, díky čemuž přestává fungovat náš fotoaparát. Pokud nechcete být turch mokří, je dobré si před začátkem vystoupení koupit za 3 Eura pláštěnku s logem Loro Parku. Jsme mrzutí a zkoušíme foťák rozchodit. Nic moc. Nicméně ZOO je minimálně na celý den, rozhodně nemá smysl zkoušet to za méně času. Z centra Puerta sem jezdí vláček, kterým se můžete zdarma dopravit z centra až před brány parku. Cena je také úměrná věhlasu a dělá to 34 Euro/os. Vstupenka se dá využít k opakované návštěvě do 15 dnů, pak získáváte nárok na druhou vstupenku jen za 13 Eur. Další z možností je pořídit si dvojvstupenku do Loro Parku a současně do zábavního parku Siam Park, ta pak stojí 58 Euro. Tam jsme ovšem nebyli. Celý den tedy trávíme v ZOO a cestou zpátky se stavujeme v obchodě s foťáky. Chceme něco obyčejného na focení a prodavač nám vnucuje trochu přehnaným okecáváním zařízení, které je něco jako vodotěsná sportovní kamerka. Vykládá jak má obraz full HD a jak to točí na serfu, na kole, na motorce luxusní videa. Stojí 58 Euro, tak se rozhodujeme, že to zkusíme… no to jsme si naběhli.

 

4. den - 15. 08. 2016

 

            Dnes jsme si museli přivstat. Chceme vyrazit na další téměř „povinnou“ návštěvu na ostrově Tenerife, což jsou obří útesy Los Gigantes, které začínají u stejnojmenné vesnice na severozápadním pobřeží. Přímý autobus (dá se jet i v jiný čas s přestupem) vyráží v 6:20. Projíždí městečkem Icod, kde je nejstarší dračinec ostrova, což je místní charakteristický strom, jeden ze znaků ostrovů. Dříve se červená míza z dračinců používala i k balzamování mrtvých a na výrobu léčiv. Dračinec je opravdu i z okna autobusu impozantní a podle pověstí je starý neuvěřitelných 2 000 let!! Autobus stoupá z Icodu neuvěřitelně klikatými silnicemi vysoko do hor, musí překonat pohoří Teno na západě ostrova. V nejvyšším místě, kde přejíždíme hřeben, se mění krajina a rostliny na vysokohorské, ubývá palem a přibývá borovic. Projíždíme horským městečkem Santiago el Teide a začínáme klesat až k jihozápadnímu pobřeží do městečka Los Gigantes. Jsme tu v 8:00, takže městečko se teprve probouzí. Ulice jsou prázdné, některé obchody a kavárny začínají otvírat. Jdeme do malého přístavu a cestou míjíme výlohy kanceláří lákající na projížďky lodí kolem útesů Los Gigantes a nebo na pozorování delfínů a velryb. To nás moc láká a jdeme do přístavu. Těsně před přístavem se s námi dává do hovoru jeden z nabízečů kanceláře, ale moc mu nerozumíme. Situace nabírá obrat ve chvíli, kdy se nás ptá, odkud jsme a my říkáme, že z ČR. Volá svojí kolegyni, která je původem Slovenka. To je hned jiná domluva. Zjišťujeme možnosti a protože je brzo ráno nejsou ještě plavby vyprodané. Kupujeme si vyjížďku na hodinu na pozorování delfínů a velryb s tím, že na zpáteční cestě nás vysadí pod obřími útesy Los Gigantes (které jsou se svými 600 metrů vysokými kolmými stěnami opravdu famózní) v zátoce, kde ústí vyhlášená treková cesta kaňonem Masca. Ten má název podle stejnojmenní horské vesnice, která je vetknutá ve skalách v horní části kaňonu. V této zátoce lodě staví běžně a vozí zpět turisty, co si procházejí kaňon shora dolů, my jsme se rozhodli, že půjdem opačně. Nicméně naše varianta je lepší v tom, že se odvezete do zátoky, nahoru vyjdete (stoupání 600 metrů výškových divokou roklí ve vedru a bez vody!!) a v Masce staví autobus. V opačném směru riskujete, že lodě budou obsazené a nikdo nebude v zátoce vystupovat, ale zase jdete z kopce dolů.

            V 9:30 jdeme po kafíčku v místní kavárně do přístavu a v 10:00 naše loď vyráží poměrně daleko od pobřeží a je to nádhera, opravdu pod trupem lodi s vypnutým motorem pozorujeme obrovská těla kytovců a o kousek dál i delfínů, kteří dokonce skáčí kolem lodi elegantní oblouky… to by mě zajímalo, co jim za to slíbili J Fakt to stojí za to a celá hodinová vyjížďka stojí pouhých 15 Euro. Při zpáteční cestě loď zajíždí do zátoky Masca, kde jako jediní vystupujeme a vytahujeme z batůžku plavky, brýle a šnorchl. Jsme tu skoro sami, je ještě brzo, většina lodí ještě nevyjela a pěší výletníci z horního konce kaňonu Masca ještě nedorazili. Voda je fantasticky průzračná, mám pro tento účel i jednorázový vodotěsný foťák a 4 hodiny tu vegetíme, fotíme a potápíme se. Kolem 15 hodiny vyrážíme na cestu kaňonem vzhůru. Začíná být nesnesitelné vedro a litujeme, že jsme nevyšli dříve. Je téměř nutné mít alespoň 1,5 litru vody na cestu na osobu, nikde nic pitného není, občas jsou v průrvách zelené kaluže s rákosím. Cesta je opravdu náročná, jedná se o převýšení asi 600 m výškových divokým kaňonem plným velkých balvanů, dost často tápeme, kudy vlastně správná cesta vede. Navíc místy přichází ke slovu „náhon na všechny čtyři“. Nicméně je to impozantní strmá soutěska, jen by bylo asi příjemnější projít si ji na jaře, než v srpnu. Nahoru docházíme po 3 hodinách úplně uvaření, propocení a utahaní. Vycházíme ve vesničce Masca a doufáme, že nám neujel bus jedoucí kolem 18 hodiny. Na zastávce sedí nějaká dívka, co asi taky procházela kaňonem tak snad to neujelo. Pro dívku ovšem za chvíli přijíždí odvoz v podobě osobního auta. Když nás vidí, jak jsme vysmažení z vedra, nabízejí se nám s odvozem. Neodmítáme a frčíme po úzké neuvěřitelně zatesané skalní silnici směrem na sever. Podle hovoru Frantíci. Původně jsme chtěli jen na pobřeží, ale jedou shodou náhod také až do Puerta, takže se vezeme zadarmiko až do našeho městečka.

 

5. den - 16. 08. 2016

 

            Vyrážíme do nedalekého městečka La Orotava, autobus stojí pouhých 10 centů. Má sem být přestěhovaná kancelář Národního parku Teide do ulice Perera Gonzáles 25. Mají otevřeno od 8:00 do 14:00. Před vchodem potkáváme nějakou dvojici, která nám oznamuje, že tam ani nemusíme chodit. Povolení jsou na dva měsíce dopředu rozebraná, je jich jen 150 na den a dají se vyřídit po internetu. Což jsme netušili. Procházíme si tedy alespoň historické centrum města. Je tu tropická zahrada, ale je otevřená jen do 13 hodin, takže se couráme ulicemi a pak jdeme na autobusové nádraží na jídlo. Dáváme si kuřecí řízek a hranolky za 5 Euro. Hned vedle si Péťa kupuje nové botky, takové sportovní tenisky za 14 Euro, docela hezké za dobrou cenu. Muzeum už je také po 14 hodině zavřené, takže do Orotavy má smysl jezdit pouze dopoledne. Jedeme tedy zpátky, ale nějakou jinou linkou, která zas vymetá uličky, takže jízdné je náhle 1,15 Euro. Vystupujeme v Puertu o zástávku před autobusákem kde je místní poměrně velká a moc hezká botanická zahrada. Má otevřeno do 18 hodin a vstupné je 3 Eura. Jsou tu krásné rostliny a nádherné mohutné obří stromy, palmy, ananasy, fíkovníky gigantických rozměrů, fakt pěkné, líbilo se to i mě a to rostlinám moc nerozumím J.

 

6. den - 17. 08. 2016

 

            Dnes máme v plánu podniknout trek v nejvyšší partii ostrova. Vyjet lanovkou pod nejvyšší kráter tedy na sopku El Teide (cca 3700 m.n.m.) a putovat po značené trase č.9 kolem druhého nejvyššího a stejně širokého (800 m) kráteru Pico Viejo (3 135 m n.m.). Jednou za den jezdí z Puerta autobus přímo k dolní stanici lanovky. Bus má několik specifik. Jezdí jediný za den, vyjíždí v 9:15. Jako jediný z autobusů společnosti Titsa nebere Bono kartu, což jsme vůbec nepochopili proč. Prostě bere pouze peníze. Třetí věc je, že bere jen 49 osob (na počet sedadel) a už čtvrt hodiny před odjezdem je na zastávce na autobusovém nádraží slušná fronta. Rozhodně se nevyplatí přijít na poslední chvíli, nebo je asi nereálné v sezóně nastupovat na zastávkách po trase, jelikož pokud je plný, ani na zastávkách nezastaví, i když tam lidé stojí. Autobus stoupá vzhůru a neuvěřitelně klikatými serpentinami se dostává do pásma lesů a projíždí mrakovou bariérou ve výšce cca 2000 m n.m. Po další půlhodině klikatění vzhůru mizí lesy a začínají ohromné pláně jen z lávy a pouštního terénu. Jsme nad mraky, takže i přes vysokou nadmořskou výšku je venku stále vedro. V 11 hodin autobus dojíždí ke spodní stanici lanovky do výšky cca 2600 m n.m. Všude okolo podél silnice parkují auta, většinou z půjčoven a je tu šílený mumraj. U pokladny na lanovku je natvrdo cedule, že aktuální čekací doba na lanovku (první vyjíždí v 9:00) je 2 hodiny. Nedá se nic dělat, kupujeme jednosměrné jízdenky jen směrem vzhůru za 13,50 Eura (obousměrná za 27 Eur) a stoupáme si do nekonečně pokroucené fronty. Čekáme a posouváme se opravdu 1 hodinu 50 min. Kolem 13 hodiny vstupujeme do kabiny asi pro 20 osob a jedeme vzhůru. Kabiny jsou jen dvě, jedna jede tam a jedna zpět. V horní stanici je omezená doba pobytu, což se nás netýká, my vyrážíme směrem na západ ke kráteru Pico Viejo. Cesta je překvapivě krásně upravená v ostrém lávovém poli plném balvanů je jako prohrnutá nějakým minibuldozerem, vůbec nechápu jak toho dosahli. Asi za hodinku a půl stojíme u kráteru Pico Viejo a fotíme okolní pohledy na měsíční krajinu kolem nás. Za 3,5 hodiny v úmorném vedru, které jsme v těchto výškách nečekali, docházíme k silnici směrem na severní pobřeží přes městečko Santiago del Teide. Stopujeme uprostřed lávové pustiny a asi 3 auto brzdí. Opět Frantíci. Berou nás do Santiaga, kde jsou ubytovaní. Což nám stačí, potřebujeme prostě někam, kudy jezdí autobusy. V Santiagu nám bohužel o minutu ujíždí autobus do Icodu a dále Puerta. To zamrzí, ale využíváme hodinu času k večeři v místním motorestu a dáváme si zaslouženou teplou dobrotu za 5,50 Eura. Mají výběr asi ze čtyřech hotovek, opravdu dobrá jídelna, přímo u zastávky autobusu. Kolem 19 hodiny přijíždí poslední dnešní bus od městečka Los Gigantes a do Puerta dojíždíme asi ve 20:15.

 

7. den - 18. 08. 2016

 

            Pro změnu máme v plánu další z nejnavštěvovanějších atrakcí, soutězku Pekelná brána (Baranco de Inferno), či jak to přeložit, která vychází z městečka Adeje na jihozápadním pobřeží. Ráno vyjíždíme jednou z letištních přímých linek 353, která jede z Puerta přes letiště sever i jih až do komerčního letoviska Los Christianos na jihozápadním cípu ostrova, kde je jinak skoro poušť. Cesta trvá něco přes hodinu a jsme tu v 8 ráno. Asi za 20 minut vyjíždí z docela velkého autobusáku linka do městečka Adeje. V Adejích procházíme staré centrum, musela to být před turistickým rozmachem poklidná a malá vesnička. Je tu starobylý kostelík se starověkou pevností a dělem. Od maličké pevnosti s dělem vede prudká silnička do kopce a asi po 300 metrech jsme u vstupu. Trochu nás to překvapuje, čekali jsme volně přístupnou soutězku, stejně jako byla Masca. Kupodivu je tu pokladna, kde musíte zaplatit 8 Euro vstup! Tak tahle informace nám při přípravách nějak unikla. Navíc fasujeme přilbu proti pádu kamení a absolvujeme instruktáž, ve které se dozvíme ve kterém místě je povolono si odpočinout a napít se, kde se naopak nesmíme vůbec zastavit a musíme podpisem potvrdit, že máme litr vody na osobu a pevnou obuv. Docela hustý. Čekáme, že to bude naprosto brutální drsný trek, ovšem opak je pravdou. Proti tomuhle byla opravdove peklo Masca, tohle je o polovinu lehčí trasa s minimálním převýšením, širokým kaňonem, který lemují speciální hlídky pod slunečníky, které asi počítají, jestli někdo nezdrhnul po kolmé stěně kamsi do lesa, nebo co… Prostě tomu moc nerozumíme. Na konci soutězky má být největší vodopád na ostrově Tenerife. Nevím jak na jaře, ale nyní jsou to takové Bubovické vodopády u Berouna, a fakt bychom tam znovu za 8 Eur nešli. Reklama na tuto atrakci předhání realitu. Vracíme se od vodopádu zpět a celá cesta tam i zpět zabere cca 3 hodiny. Popojíždíme ještě autobusem do nedalekých Los Gigantes, že bychom si spravili chuť ještě jednou vyjížďkou za velrybami, ale bohužel je odpoledne a všechny loďky jsou vyprodané. Tedy kromě rychločlunu, který také slibuje průjezd kolem celého západního pobřeží, nicméně stojí 100 Euro za osobu a to je i pro nás chudý trampy hodně J Takže jdeme do restaurace na večeři za 6 Euro, na nějakou rýži s masem. Restaurace je opět hned vedle konečné linky mezi Puertem a Los Gigantes a kolem 18 hodiny odjíždíme směrem Puerto. Večer se ještě stavujeme v jedné z mnoha půjčoven aut a domlouváme si na zbývající 3 dny auto za 33 Euro na den.

 

8. den - 19. 08. 2016

 

            Ráno si vyzvedáváme auto a vyrážíme na okružní cestu do míst, kam autobusy moc nejezdí. Auto nám předávají s tím, že je v něm plná nádrž, za kterou chtějí zaplatit ještě dalších 60 Eur v hotovosti. To je mazaný trik, samozřejmě že nikdo nádrž nevyjede do sucha, takže jim tam pár litrů nechá. Cena benzínu je naštěstí zhruba stejná jako u čerpacích stanic, tedy zhruba 1 Euro za litr. Vyrážíme od půjčovny směrem přes Orotavu vzhůru do hor. Naše malá Dacie ochotně roztáčí do prudkých serpentin všechny rychlosti a má fantastickou klimatizaci, je velice výkoná a funguje ihned. Na křižovatce na hranicích národního parku, kde se silnice dvojí a vpravo vede silnice k lanovce pod Teide se naopak vydáváme vlevo, po silnici TF-24, kudy podle rozpisu žádný autobus zřejmě nejezdí, nevíme o něm. Silnice stoupá měsíční krajinou až do nejvyšší partie, kde je observatoř a jsou odsud nádherné pohledy na centrální partii s vrcholem sopky Teide. Míjíme ji a jedeme po hřebeni nad Orotavou směrem na východ, nádhernou úchvatnou krajinou, která i přes svoji pustotu hraje všemi barvami. V jednom místě je serpentina, která je jedním z nejfocenějších míst ostrova, je jako vykrojená ve svahu a jsou tu patrné vrstvy podloží, no je prostě jako vybroušená obřím kotoučem do skály a fakt je to pastva pro oči. Všude podél těchto horských cest jsou obecně odstavná místa na focení, kde lze zastavit a jsou zde informační cedule. Silnice vede až do města La Laguna a dále tedy do hlavního města a asi v polovině se odpojuje odbočka vpravo směrem na jihovýchod na městečko Gümar. Tam míříme, je zde jedna ze sporných atrakcí ostrova, takzvané Gümarské pyramidy. Jsou to podivné útvary z navršených kamenů, u nichž se dodnes neví, jaký měly účel. Jejich stáří není nijak závratné, podle vědců tak cca 200 let, čili není jasné, proč tu jsou. Jedna z teorií je, že jsou to prostě jen naskládané překážející kameny z políček okolo. Nicméně vstupné je zase někde kolem 10 Euro, areál je mnohem větší než jsme si mysleli. Je rozdělen na okruhy 2, či 3 hodinové, takže vzhledem k pokročilé hodině se rozhodujeme neurčité pyramidy nenavštívit. Respektive od pokladen jsou skrz sklo celkem zblízka vidět, ale není na nich vážně nic moc k vidění. Je evidentní, že areál slouží jen jako lákadlo pro turisty bez větší hloubky z hlediska poznání. Pokračujeme dále po silnici číslo TF-32, která byla hlavním tahem mezi západem a východem ostrova před tím, než byla postavena při pobřeží dálnice. Dnes slouží spíše jako atrakce a je například hojně využívána cyklisty. Je kouzelná, klikatí se neuvěřitelně po úbočí pod hranicí národního parku a projíždí spoustou malebných zapomenutých vesniček. Je patrné, že s odklonem dopravy se tady tolik nedaří obchodu ani hospodaření jako v dobách před stavbou dánice a některá obydlí a celé vísky jsou prostě opuštěné. Což bude trendem i vzhledem k náročnému životu, který nastupující generace nevyhledává a stahuje se spíše do větších měst za lepší prací spjatou s cestovním ruchem. Jelikož je už asi 18 hodin u městečka Arico Viejo sjíždíme na pobřeží na dánici a valíme to směrem zpět na Puerto, abychom se do tmy vrátili. Auto parkujeme kdesi v ulicích Puerta. Najít místo kolem hotelu je nemožné, musíme to nechat víc k okraji a dojít to cca jeden půl kilometru k hotelu.

 

9. den - 20. 08. 2016

 

            Naším dnešním cílem je východní výběžek ostrova, který je celý tvořen pohořím Anaga, jehož klima je zcela jiné a unikátní s ohledem na celý zbytek ostrova. Je to jednoduše řečeno džunkle či prales, s hustou vegetací a vysokou vlkostí, což je způsobeno tím, že nadmořská výška tohoto pohoří se pohybuje kolem 1000 m n.m. To je výška, ve které se drží oblačnost přicházející neustále od severu. Nad pohořím tedy naprosto drtivou většinu dne visí „knedlík“ mraků, jako byste posadili obrovskou mrakovou čepici na vrcholky celého východního výběžku. Jedeme autem po dálnici do hlavního města Santa Cruz a podél pobřeží míříme do nejvýchodnější vesnice Igueste de San Andrés při pobřeží. Projíždíme kolem pláže las Teresitas, která je asi kilometr dlouhá a je zvláštní zejména tím, že zde není černý sopečný písek jako všude jinde, ale velmi jemný světlý, který se sem speciálně letecky dováží ze Sahary! Pláž je pěkná i s palmami, ale je tu lidí jak v mraveništi, takže to jen fotíme a jedeme dál po klikatých skalních silničkách směrem na severovýchod. Procházíme si sympatickou vesničku Igueste de San Andrés, kde silnice končí, dále jsou jen skalní útesy. Poté se vracíme až k pláži Teresitas kde je odbočka na sever, na vyhlídkovou, strmě stoupající silničku vedoucí tisícem zatáček vysoko do pohoří Anaga. Asi po půlhodině neustálého kroucení v prudkém stoupání vjíždíme do 300 metrů dlouhého tunelu, projíždíme hřebenem a vyjíždíme na severním úbočí těsně pod hřebenem Anagy. Pod námi se rozprostírá celé skalnaté severní pobřeží s malými vesničkami Taganana a Banijo, které jsou proslulé svými malými restauracemi s rybími specialitami z čerstvě ulovených ryb. Stejně strmou a klikatou, neuvěřitelně zatesanou skalní silnicí s nespočtem zatáček a spoustou vyhlídkových míst, se pomalu spouštíme až k severnímu pobřeží. Mysleli jsme, že se podíváme do zapomenutých míst, mimo turistický ruch, ale tento nápad měli asi všichni, co si na ostrově půjčili auto. Je tu nazděno auty z půjčoven a najít místo k zastavení někde u kraje silnice je téměř nemožné. Projíždíme tedy pomaličku vesničkou Taganana a při pobřeží kde se koupe hromada lidí v slušném příboji, se posouváme asi 2 km do nejvýchodnější vísky na této severní straně, kterou je Banijo. Zastavujeme na malém parkovišti před jednou z restaurací, parkoviště je pouze pro hosty restaurace, ale jinde zastavit nejde, takže se musíme stát hosty restaurace. Jdeme si sednout na terasu s výhledem na skalnaté hroty trčící ze silného příboje. Je to opravdu nádherný výhled, ale lidí na náš vkus mnoho. Navíc nabídka restaurace jsou samé mořské potvory, které úplně nevyhledávám, takže si z jídeláku vybírám žampiony s hranolkami a s česnekovou omáčkou. Péťa si dává smažené obalované kalamáry. Nutno říci že věhlas restaurací v těchto vesnicích asi taky trochu předbíhá realitu, jelikož jsme si ani jeden výrazně nepochutnali a cena 6,50 je naprosto standardní, za kterou bych jinde dostal pěkný plátek třeba vepřového masa. Vyrážíme po silnici zpět do kopce, musíme se vrátit na křižovatku na hřeben hned vedle tunelu. Tím nyní neprojedeme a vydáváme se na skutečnou hřebenovku vedoucí po vrcholech pohoří Anaga směrem na východ až do opravdu úplně nejvýchodnější vísky ostrova, kterou je Chamoarga. Cesta je úzká, ve výšce právě kolem 1000 m n.m., takže jedeme valícími se mraky a téměř výhradně pod klenbou vavřínových a eukalyptových lesů, velice hustých a téměř pralesního rázu. V kombinaci s hustou mlhou vypadá okolí dost strašidelně, jako by se okolní prales chtěl nad silnicí uzavřít a sežrat vše co po ní jede, včetně asfaltu. Samotná vesnička Chamoarga je vysoko v horách všude okolo strmé skály a pralesy, je to zajímavé. Cestou míjíme několik odboček prašných cest, klesajících neuvěřitelně strmě dolů k malým osadám složených z několika chaloupek, kam snad ani nejde sjet autem. Někdy je to úplně k neuvěření, kde jsou vesničky vetknuty, jako by visely uprostřed strmých skal ve vzduchu. Z vesničky Chamoarga vede několik turistických tras, respektive cele pohoří Anaga je hojně protkané turistickými trasami, nicméně odsud vede oblíbený trek na nejvýchodnější výběžek celého ostrova, kde stojí maják. Je to výlet na cca 4-5 hodin dle průvodce. My už to nestihneme, jelikož je pozdní odpoledne, takže se otáčíme a projíždíme si celou hřebenovku. Cestou se stavujeme u jakéhosi grillbaru kousek před západním koncem Anagy, kde večeříme. Dávám si kozí guláš (no nekecám – fakt kozí), jsou to takové kusy masa i s kostmi, dost mastné, ale je to tradiční mlska za 6,50 Eura. Péťa si dává plátky kozího sýra s kořením, pokapané olejem za 2,50 Eura. Dojídáme a akorát zavírají. Kousek před městem La Laguna končí pohoří Anaga i jeho vyhlídková silnice, po chvíli najíždíme na dálnici a míříme zpět do Puerta.

 

10. den - 21. 08. 2016

 

            Poslední den našeho pobytu na ostrově, chceme pro změnu věnovat západnímu výběžku. Podle mapy vede silnička až k majáku, jenž je nejzápadnějším místem ostrova. Jedeme tedy podél pobřeží směrem na západ. Po cestě děláme zastávku v městečku Icod. Chceme do motýlí farmy, ale bohužel je z nějakého důvodu zavřená, čert ví proč. Jdeme se tedy cournout po městě a samozřejmě jdeme navštívit největší turistickou atrakci městečka, kterou je nejstarší Dračinec na ostrově. Dračinec je druh stromu, typický pro ostrov Tenerife a tento má být údajně starý téměř 2000 let. Pověsti mluví o tom, že načervenalá šťáva z Dračince je léčivá a údajně se také používala k balzamování mumií původních obyvatel - Guančů. Strom je to vskutku impozantní, člověk si pod ním připadá jako mravenec. Je vidět i ze silnice, několikrát jsme ho míjeli autobusem při cestách ze západního pobřeží od Los Gigantes. Po prohlídce města pokračujeme západním směrem. Bohužel asi 3 km před majákem cesta končí. Jsou zde cedule a závora, že je silnice uzavřená. Sjíždíme autem mezi plantážemi k pobřeží a odsud jasně vidíme, že atraktivní zatesaná silnička ve skále je asi 200 metrů před skalním oknem stržená a pravděpodobně je v opravě. Těžko říci jak dlouho a zda bude někdy opravena, jelikož cedule a závora vypadají na to, že tu stojí už několik let. Na pobřeží je pláž Playa de Freite. Je tu několik lidí, ale ne přelidněno, tak si bereme plavky a jdeme do vody. Na první pohled lákavé obrovské vlny se ukazují jako poměrně nebezpečné a zrádné, také tu hlídá plavčík a jak se někdo vzdálí na více než 20 metrů od břehu, hned píská na píšťalku. Vlny mají takovou sílu, že pokud stojíme ve vodě jen po kolena, sráží nás k zemi a pliveme písek. Jedinou možností je skočit proti vlně šipku. Asi po 15 minutách dovádění jsme pěkně vyčerpaní a prosolení. Nicméně je to zážitek. Dále si chceme projet asi nejúžasnější silnici na ostrově, vedoucí skrze bizardní vesničku Masca. Vracíme se z výběžku do městečka Buenavista, kde odbočujeme směrem na jiha začíná pravá skalní silnice. Silnice je neuvěřitelně zatesána ve skalách a jse složená z neuvěřitelného množství zatáček, vraceček a věšinu silnice střídá naše Dacie pouze rychlosti 1 a 2. Postupně projíždíme vesničky El Palmar, Las Portelas, Masca až silnička končí v horském městečku Santiago del Teide. Za El Palmarem je ještě jedna malá odbočka vpravo, taktéž se neuvěřitelně klikatí, místy mizí úplně asfalt a jedete zvláštním polopralesem až na náhorní plošinu pohoří Teno. Zde silnice končí, je tu turistický rozšipník a vedou odsud různě dlouhé pěší tůry, mimochodem také k majáku, kam jsme původně chtěli dojet autem, čili na nejzápadnější výběžek. Dá se tu v pohodě zaparkovat, dokonce je tu několik domů a jakýsi krámek, kde si lze koupit něco k pití, případně zmrzlinu. Člověk jenom žasne, kde se v takové pustině, kam pomalu nevede silnice, bere krámek. Na této silnici je také jedno z volných tábořišť, která jsou v mapě zakreslena na různých místech po ostrově značkou campu. Ale není to kupodivu camp, jaký jsme čekali. Je to krásně upravené místo, skládající se z několika teras, jsou tu grilovací místa s rošty, tekoucí voda z kohoutku a dokonce splachovací WC. A to celé jen tak uprostřed hor, o kousek dál stání pro auta, a zřejmě to funguje prostě tak, že se tu nic neplatí, postavíte si stan a bydlíte. Také na to koukáme a nevěříme vlastním očím. Průjezd silničkou z Buenavisty do Santiaga del Teide, je časově náročnější než jsme čekali, všude jsou zastávky na focení a úchvatné scenérie rozeklaných štítu pohoří Teno, což nás neustále nutí zastavovat a fotit. Takže do městečka Santiago del Teide přijíždíme v pozdním odpoledni. Ještě jednou se chceme pokochat krásami náhorní „prérie“ kolem sopky El teide, vydáváme se tedy po silnici TF 38 vzhůru. Fotíme v zapadajícím slunci úchvatné scenérie, teď v podvečer už tu nejsou žádní turisté ani auta a krajina působí téměř strašidelným dojmem. Zejména člověka zaráží silnice tažená mezi lávovými splazy, jako by je obtékala, někde je překonává či projíždí zářezem v lávě a je to něco ohromujícího vidět to na vlastní oči. Projíždíme tedy vrcholovou partii od západu k východu a po TF 21 sjíždíme už za tmy do Orotavy a nakonec do našeho Puerta de la Cruz. Auto parkujeme docela daleko od hotelu, neb nikde není ani místečko v centru a jeho okolí. Moc nám není jasné, jak to mají vymyšlené s tím autem, neb klíče máme nechat na recepci. Podáváme je paní, načež si je v klidu bere, jako že OK a vše je dopředu domluvené, tak to tady asi mají tak zavedené. Jak auto najdou, to netušíme, jedině musí mít v sobě zabudovanou GPS, podle které si ho najdou.

 

11. den - 22. 08. 2016

 

            Odlet. To je vždy takové podivné, člověk už to skoro začíná znát, už ví kde co je a kam co vede. No nedá se nic dělat. Kolem 12 hodiny opouštíme hotel, jdeme na autobus na dálkovou linku 343, jedoucí až na jetiště jih. Kolem letiště panuje obvyklé vedro, typické pro jižní polovinu ostrova. Bez problémů se odbavujeme a pak už jen poslední pohledy na plantáže a horské silničky ze startujícího letadla. Za 5 hodin letu přistáváme v pořádku v Praze.

 

 

FOTOGALERIE - ZDE