ŠPANĚLSKO – pohoří Sierra Nevada a výstup na nejvyšší horu Mulhacén (2.7. - 13.7.2016)
Sestava: Vašek Lopata, Petra Krsová
Doprava: letadlo Praha – Berlín – Malaga, společnost Air Berlin - celkem zpáteční letenka cca 9.000,- Kč na hlavu (včetně příplatku za batohy 15kg)
zpět do Prahy – přímý let Malaga – Praha
autobusy: Malaga – Granada za 11,42 Euro asi 120 km
Vlaky: jezdí ve španělsku také, dokonce rychlovlaky AVE, které to valí až 300 km/hod, ale jízdenka do Granady což je kousek rychlovlakem a kousek osobákem by stála 30 Eur oproti 11 Eur za
bus, tak jsme neokusili
Ceny: asi tak stejné jako všude jinde v zahraničí, tedy ne levněji jako na balkáně ale zase ne tak draho jako třeba v Norsku, prostě něco je dražší, něco levnější, přepočet k datu této expedice byl
1 Euro = 27,30 Kč takže pivo
v restauraci 2 Eur, Pizza 5-12 Eur, kartuš k vařiči 220g za 6 Eur, Cola 3dcl za 1,20 Eur, kafe 1 Euro, pohled 0,5 Eura,
poštovní známka do Evropy 1,20 Eura
obecně v supermarketech nakoupíte za úplně stejné ceny jako u nás (maso, mléko, konzervy, prostě vše), dražší jsou tradičně služby a jídla v restauracích.
Ubytování: Ve městech hojnost poměrně levných hostelů a penzionů (3 noci v Granadě 79 Euro/2os = 350Kč/os/noc, 2 noci v Maláze 76 Eur/2os = 513Kč/os/noc, 1 noc v Traveléz 30 Eur/2os = 400 Kč/os/noc)
v pohoří Sierra Nevada je několikero obsluhovaných horských chat, a hlavně v centrální a západní části i na hřebeni rozesetá „refugia“ čili kamenné bivaky, nutno říci že velice pěkné a komfortní
ve stanech - běžně jsme tábořili na travnatých pláccích u potoků, není problém najít ve vrcholových partiích plácek a vodu, zejména pokud jsou zbytky sněhu, což nyní byly, i když pohoří vypadá vyprahle
ve stanu v campu – u vísky Travelez je camp v provozu, u vísky Capileira není v provozu, jak jsme zjistili, ale stanovat tam stejně můžete (jak nám řekl jeden hostinský)
Mapy: mapy lze sehnat na horských chatách, ve městech jsme na žádné mapy nenarazili, ale možná jsme jen málo hledali. Každopádně turistické mapy existují, viděli jsme je na chatě refugio Poqueira
Značení cest: v podstatě žádné, tu a tam je někde vychozená pěšina zejména v centrální části jsou hodně zřetelné i z dálky. V mapě jsou takové náznaky pěšin, většinou ale nikam nevedou a nejsou
nijak barevně odlišené. Obecně značení nic moc, terén je převážně kamenitý, absolutně žádné stromy ani keře, až v nižších polohách kolem 2 000 m.n.m. Jediná dobře značená cesta takovými
patníčky s červeným a bílým proužkem a výrazně vychozená v horách i mimo je dálkový okruh GR240, po němž jsme se také kousek prošli. Vede kolem dokola po obvodu celého pohoří,
bohužel právě ve výšce kolem 2 000 m.n.m. Takže do centrální partie nevchází.
Jazyky: jednoznačně angličtina, pokud neumíte španělsky
Časový posun: není
Šikovné odkazy:
Jízdní řád autobusů mezi Granadou a Traveléz (vyhledávač spojení)
Info o Granadě (taxíky, hotely, vlaky, busy, MHD, atd.)
Interaktivní MAPA centrální Sierra Nevady včetně všech neznačených pěšinek a tras
Informace a členění úseků okružní dálkové trasy GR240
Stránky refugia Poqueira, nejvyšší horské chaty s obsluhou pod Mulhacénem ve výšce 2500 m.n.m.
1. den
- 02. 07. 2016
Jako
tradičně vyrážíme z Plzně a to “žlutým” autobusem v 7:00 směr Praha Zličín,
dále busem 100 na letiště. V 10:40 startujeme, v Berlíně jenom přecházíme na
jiný gate, batohy neodbavujeme, jelikož je to stejná
společnost, přendají je sami. Ve 13:40 startujeme z Berlína a v 17:10 dosedáme
v Malaze. Není tu takové vedro
jak jsem čekal, ale to dělá asi ten přímořský vzduch. Skoro hodinu trvá, než
nám vyjedou batohy. Když vycházíme před letiště, vidíme přímo před halou stát
autobus s nápisem Granada. Což je super, to jsme ani nečekali. Hned si za 11,42
Eur kupujeme lístek na cca 120 km cesty a pohodlně se usazujeme do
klimatizovaného autobusu. Bus vyjíždí v
18:30 a ve 20:30 přijíždí na autobusák v Granadě. Tady už je vedro o poznání
větší. Před nádražím jsou zastávky MHD, podle plánku linek MHD staženého z netu
víme, že do centra jede linka SN1. Zrovna tu stojí, má tu konečnou, takže opět
kupujeme rovnou lístek a jedeme dál. Sice nevíme kde vystoupit, ale z mapky
opět víme, že bydlíme v centru nedaleko katedrály a tase nedá ani z autobusu
přehlédnout. Vystupujeme a ptáme se na cestu. Nějaké paní nás posílají celkem
dobře a za 20 minut jsme u penzionu Sevilla. Jediná vada na kráse je, že jsme
dostali pokojík na hlavní ulici a pod balkónem máme bar, kde se samozřejmě
“paří” do 2 do rána. Navíc tedy nemáme klimku, což mě nenapadlo, že tady taky
existuje, tak je docela horko, venku i vevnitř dost přes 30°C. Jdeme ještě do supermarketu a kupujeme 2 litry coly, párky, fazole v plechovce, pečivo a litrový džus
- to vše za 5,70 Eur.
2. den
- 03. 07. 2016
Ráno vstáváme dlouho, no jako ve Španělsku, stejně je všude do 9:00
zavřeno. Jdeme na snídani do jednoho z podniků ve vedlejší ulici. Snídáme na
předzahrádce – 2 kávy, šťáva z pomeranče, vajíčko, slanina, pečivo – 11 Euro – to není úplně naše cenová
relace, ale zkusili jsme to. Od ubytka se motáme ke katedrále. Jsou zde úžasné
uličky s arabskými obchody. Dále míjíme velký úchvatně zdobený kostel, kde
navštěvujeme královskou kapli za 4 Eura. Náš hlavní úkol je ovšem koupit bombu
k vařiči VAR. To je při přepravě letadlem vždy zádrhel. Máme vytipovaný po netu
Decathlon v centru nedaleko našeho ubytka, ale zde ji nemají. Na doporučení
prodavačů jdeme do 4 patrového obchodního
centra Corte Igles, kde mají sice
asi všechno
i bomby, ale pouze ty
napichovací a ne ty se závitem. Mezitím nás zaujímá zastávka vláčku, který
jezdí centrem města a jede směrem k nejprofláklejší atrakci komplexu Alhambra. Jde o soustavu budov, pevnosti, paláců, zahrad atd. Kupujeme si tedy za 12 Eur/os 2 denní
jízdenku a jdeme se vozit (jednodenní stojí 8 Euro). Vystupujeme u Alhambry a za 14 Eur si
kupujeme lístek. V ceníku se moc nevyznáme, takže si kupujeme nějaké základní
vstupné. Zajímavostí je že v pokladně prodávají vstupenky pouze na aktuální
den. Nemůžete si koupit vstupenku například na
zítřek, což my jsme chtěli,
abychom se tam nemotali v poledním vedru. Asi po 2
hodinovém procházení a focení v komplexu Alhambry už toho máme dost, jdeme zpět na
vláček a vezeme se opět do centra města. Cestou poznáváme všechna místa kudy
projíždí.
3. den - 04. 07. 2016
Dnes máme poslední šanci koupit bombu. Jsem
z toho nervózní a lituji, že jsme si vzali samé instantní jídlo a ne třeba
paštiky, ale nudle jsou nudle. Pán co jsme u něho ubytovaní nám radí
železářství, nicméně ani tady bombu nemají. Radí nám obchod nějakého číňana
opodál, který tedy tuší co potřebujeme, ale také nemá. Náhle jdeme shodou náhod
kolem obchodu s opravdickým outdoorem. Je to Intersport a zjišťujeme, že jsme
asi o 3 ulice za katedrálou a naším ubytkem, pravděpodobně ulice San Geronimo,
nebo některá těsně vedle a je to hned v horní části. Roleta je ještě stažená,
otvírají v 10:00. Jsem nervní jak kaučukovej dědek a roletu podlézáme ještě
napolo staženou. Jupííí, mají, za 6 Euro menší 220g, za 9 Euro tu velkou. Obě
se závitem. Super. Druhá věc je lístek na zítra na přesun do horského střediska
Pradolano, kam jede v 9 hodin ráno autobus (tedy spíš microbus), jediný za celý
den, takže nechceme riskovat, že bude plný. Jedeme linkou SN1 na autobusové
nádraží a stojíme frontu u pokladen autobusů společnosti ALSA, která tu
provozuje téměř veškerou autobusovou dopravu. Fronta na 45 minut je prý běžná.
Jsou tu i automaty, ale netroufáme si je použít. Máme vše a jdeme zase brouzdat
městem. Linkou SN1 jedeme do centra a hup na vláček co máme předplacený ze
včera. Vystupujeme opět u Alhambry a procházíme si venkovní část, okolní uličky
poté pěšo přes park, arabskou uličkou, kde nám nabízejí haš. Vypadáme snad na
to? Nicméně ulička je plná exotických restaurací, tak jednu testujeme a jdeme
na kávu Arabica, jak jinak. Na památku si pak za 1 Euro kupujeme ještě vedle ve
stánku zdobenou peněženku na cesty a u říčky pod Alhambrou jdeme do místní
Taverny na pivko. Stojí 2 Eura a k tomu míchaný zeleninový salát za 4,50 Euro.
K tomu ovšem dostáváme náš první “tapas”. To jsme nečekali a nevíme jak to chodí,
zda se platí nebo ne, no uvidíme. Jak pozděj zjišťujeme je to jednoduché. K
pivu vám prostě vždy přinesou nějakou malou mlsnotu. Někde oříšky, někde
míchaný salát, někde veku se šunkou, nebo olivy, prostě “tapas”. Malá pochoutka
k pivu v ceně piva. Asi tak. Vláčkem vyjíždíme na kopec naproti Alhambře, odkud
je výhled na celé město a jdeme krásnými starobylými uličkami pěšky do centra.
Večer ještě obcházíme a fotíme konečně v klidu celou impozantní katedrálu.
4. den - 05. 07. 2016
V 7.30 ráno
máme domluvené placení ubytka (3 noci pro 2 osoby za 79 Euro) a jedeme
opět linkou SN1 na autobusák. Jsme tam kolem 8 hodiny, máme čas hodinu microbus
jede v 9:00. Máme tedy hodinu na snídani. Je tu krásná velká jídelna s pultovým
prodejem všeho možného, tak si dáváme kávu za 1,10 Euro, velký kroasan 1,60
Euro, horkou čokoládu a opečenou bagetu s marmeládou za 3,20 Euro. Autobus z Granady do Pradolana do
výšky 2500 m.n.m. stojí parádních 5 Euro. No prostě nádherná cena. Za batožinu
se neplatí. Cesta na parkoviště nad Pradolanem trvá 50 minut a microbus ujede
36 km. Je tady jakýsi kiosek, či horská chata, těžko říct, nicméně dáváme si
startovní pivko a pro jistotu si kupujem 1,5 litru vody, přestože máme každý v
batohu 3 litry. Pivo a voda 3,60 Eura. To ještě netušíme, že v centrální části
je i na hřebenech vody dost. Z autobusu s námi vystoupila ještě jedna dívčina,
která nás po chvíli oslovila “ahoj” a k našemu překvapení se ukázalo, že je to
studentka Martina z Chomutova, co tu je na studijním pobytu a drtí španělštinu.
Dáváme se do řeči a jelikož má stejný cíl, refugio pod Mulhacénem vydáváme se
na cestu společně. Výhoda je, že španělsky umí, takže kdyby něco, máme super
tlumočníka J Cesta stoupá po luxusní asfaltce
jakou u nás má málokterá obec. Procházíme kolem horní stanice lanovky, která
sem vede z Pradolana a procházíme sedlem kolem Velety, zde je první kamenné
luxusní refugio. Asfaltka zde končí a začíná široká kamenitá cesta, kopírující
podle mapy hřeben až pod Mulhacén a dál až do vesnice Capileira. Po široké
cestě spíše pro cyklisty a auta než pro pěší jsme konečně asi za 4 hodiny na
refugiu přímo pod svahem Mulhacénu. My a ještě 2 španělé. Děláme večeři a
pozorujeme kozorohy, kteří se vůbec nebojí. Refugio je úžasně konstruované, je to takový malý obloukový hangár, zevnitř s plechovou střechou, zvenku obložený kamenem. Kameny se přes den na
slunci rozpálí a v refugiu je i pozdě večer úžasné teplo, jako by tam bylo
zatopeno, přestože venku už je slušná kosa. Velmi šikovně řešeno.
5. den - 06. 07. 2016
Martina
vstává asi o hodinu dřív než my, chce si udělat rychlý výstup na Mulhacén a pak
seběhnout přímo do Travelézu (nejvýše položená vesnice ve Španělsku), takže má
s sebou věci jen na dva dny. A tímto nás opouští. My dospáváme nevyspání z
hostelu nad barem z Granady. Kolem desáté hodiny se také vypravujeme po
zřetelné pěšině na Mulhacén. Výstup zabere asi hodinu a půl s 15 kg batohy a
nahoře už je to na bundu. Výška 3 482 m.n.m je znát i v poledním
španělském slunci. Další asi 1,5 hodiny nám zabírá sestup po hraně vedoucí k
východu po taktéž viditelně vyšlapané pěšině k Siente lagunas, neboli sedmi
jezerům. Odsud míříme podél hlavního hřebene na sever, po lehce viditelné
pěšině značené kamennými mužíky. Pozvolna stoupáme až ke kameni, který vypadá
zdáli jako jehlan zapíchnutý špičkou v zemi. To je dobrý orientační bod (je zřetelný na fotkách
v galerii). Cesta za ním pokračuje
na horizont, kde se před vámi otevírá velké údolí se dvěma
vodopády a pokračuje po příkrém svahu
traversem vlevo na skalní terasu, přesně nad vodopád. Pěšina je částečně
viditelná z tohoto místa. Nám se zdála dost příkrá a nebyla celá za ohybem
vidět, tak jsme to raději zdlouhavě obešli spodem, ale později jsme viděli, jak
po této pěšině jdou dva muži se psem a dvěma koňmi, takže tam určitě není nic,
co by nešlo normálně projít. Bohužel jsme tím ztratili mnoho sil a času a proto
táboříme pod pravým vodopádem u potoka, který vytéká z levého vodopádu.
6. den - 07. 07. 2016
Tento den je ze všech
dnů tady vjímečný tím, že od rána je dost zataženo a vypadá to na déšť, či
bouřku. Strašně dlouho váháme, zda
pokračovat dál nebo se vrátit, jelikož na hřebeni ve 3 000 metrech se nám v bouřce být nechce a nevíme jak to v těchto horách
chodí. Například v
Rumunsku nebo v Tatrách, když se zkazí počasí, může bouřit a pršet klidně
několik dní. Nakonec pokračujeme dál směrem na sever, podél potoka nad pravým
vodopádem. Jdeme po náhorní rovině stále proti proudu potoka a pak stoupáme.
Když jsme na hraně bočního hřebene opět se nám otevírá pohled do ještě většího
údolí, které se vlastně táhne od Travelézu až ke hřebeni na severu a hřeben se
za tímto údolí stáčí vpravo. Bohužel před námi jsou příkré srázy. Posunujeme se
tedy vlevo a snažíme se najít jezera Lagunas de Calderetas, což je skupinka 4 jezer
a odsud už má pokračovat podle kolegů ze slovenské výpravy jejichž cestopis
jsme četli před cestou opět schůdná hřebenovka za vrcholem Puntal de Vacares.
Jezera nakonec nacházíme a zjišťujeme, že kdybychom právě šli od jehlanu
traverzem nad levý vodopád, přišli bychom během chvíle k jezerům, takhle jsme
překonávali hluboké údolí a ještě šli moc vpravo. Mohli jsme tu být už včera.
Odpoledne se mraky nijak nelepší a v okamžiku, kdy začíná hřímat, rychle u
jezer stavíme stan. Představa bouřky pod příkrou skálou ve 3000 metrech a 100
metrů pod nejvyššími vrcholy nás trochu děsí, ale nedá se nic dělat. Dolů už to
nestihneme, bere to spád. Za pár minut jsme ve stanu a venku slušně bouří,
blesky křižují oblohu a lije. Prudké bičování stanu se později ukázalo jako
krupobití. Naštěstí bouřka asi za 45 minut přechází a je zase klid, kolem stanu
haldy krup. Nicméně máme den ztrátu a bouřka nás trochu vyděsila, takže se
rozhodujeme, že nepůjdeme podle původního záměru do dalšího údolí k jezerům
Laguna Juntilas, odkud jsme chtěli podél řeky Rio Juntilas putovat do Traveléz,
ale obrátíme se už tady. Údolí jsme viděli z hřebene dnes v poledne a nic než
další suť a v dálce za několika vrcholy jezero v něm nic nového není. Raději
navštívíme např. vysokohorskou obsluhovanou chatu Refugio Poqueira, kterou
bychom jinak neviděli a vesničku Capileira, proslulou svými uličkami a
zachovanou stavební architekturou španělského venkova.
7. den - 08. 07. 2016
Po
bouřce byla v noci docela zima, zvlášť zde u jezer v této výšce a u Péti
letního tenkého spacáku se nám rozbil nenávratně zip a nejde zapnout. Přestože
je slunečné ráno, nikde ani mrak a šlo by časově ještě o jedno údolí popojít
otáčíme se zpět k jihu. Jdeme téměř stejnou cestou zpět k sedmi jezerům pod
Mulhacénem, ale dále jej traverzujeme vlevo, čímž se nám otevírají pohledy do
údolí směrem k jihu a také úchvatné skalní hrány vedoucí od Velety jižním
směrem. Traversem se dostáváme opět na širokou “prašnou silnici” vedoucí od
Velety do vesniček kolem Capileiry, my se po ní ovšem vracíme do bivaku pod
Mulhacén Vivac de Caldera. Bohužel je pátek, takže tu nejsme v 5 lidech jako
minule, lidí je tu nejméně 20 a další přicházejí, docela masakr. Palandy jsou
plné, někdo si stele na zemi, někteří co mají stan jdou někam k okolním jezerům
stanovat. Čekáme, že se nevyspíme, ale jsou celkem disciplinovaní. Sice se asi
do 23 hodin hlučně baví a vaří, ale pak jako mávnutím proutku jdou všichni
spát.
8. den - 09. 07. 2016
Ráno
vstává polovina dost časně, polovina s námi kolem 8 hodiny. Všichni se rychle
balí a vyrážejí na Mulhacén. Ten už máme za sebou, náš dnešní cíl je sejít přes
Refugio Pogueira do Capileiry, kde je v mapě malovaný camp. Vyrážíme asi v 10
hodin po pohodové snídani, kdy už jsme tu sami jen s kozorohy. Nejdeme po široké
cestě, ale po úzké pěšině údolím kolem jezera Laguna del Majano a dále při
říčce Rio Mulhacén. Pěšina je velmi vychozená a výrazná a stále po proudu
bezpečně vede až k Refugiu Poqueira. Není sem zavedená elektřina, takže venku
hučí centrála. Cesta zabrala loudáním 2 hodiny. Jedná se o poměrně velké
kamenné stavení ve výšce 2500 m.n.m. Vnitřek je fantastický, pravá horská chata
jako vystřižená z Tater, možná i lepší. Je tu jídelna a jídelní okénko, pod
nímž jsou na tabuli vyfocené 4 hotovky. Péťa si dává nějaký míchaný cous-cous
za 9 Euro, já upřeně zírám na obrázek kuřete s bramborem (slinty slint... J). Je u toho nápis 9 Euro malá porce, 15 Euro velká. Po 4 dnech o čínských
polévkách si objednávám větší porci s tím, že
malá bude nějaká dětská.
Omyl. Malá porce byla slušná půlka kuřete, já tedy dostávám půlky dvě a
nevěřícně zírám na talíř s celým kuřetem na dvě poloviny a hromadou brambor.
Tedy byl to boj, ale s Péti pomocí jsme to kuře zdolali. K tomu za 2 Eura pivko
a už bych nemusel nikam chodit. Kolik stojí nocleh nevíme přesně, ale podle
internetu (Refugio Poqueira)
když jsme před cestou pátrali,
by to mělo být 12-17 Eur.
Z refugia pokračujeme cestou do údolí po pěšině,
která zprvu příkře a pak pozvolna klesá, směrem na
vesničku Capileira. Před námi je hluboký kaňon, do kterého musíme slézt, ten už
je s vegetací. Vedro s ubývající výškou stoupá, tak se těšíme na první stromy.
Je zase pozdnější odpoledne, což je tady ve Španělsku největší vedro, to vždy
přijde tak kolem 15 hodiny. To je fakt na umření. Sedáme si chvílemi do stínu,
naštěstí jdeme kaňonem podél řeky, která se spojuje z potoků Rio Veleta a Rio
Mulhacén. Takže se dá i osvěžit. Cesta je dlouhá, ale zajímavá. Nástup z této
strany by byl jistě zajímavější než ze severu ze střediska Pradolano, ale také
namáhavější s mnohem větším převýšením. Rozhodně je na co se dívat. Ve skalách
po levém břehu jsou co chvíli vidět současné a nebo již nepoužívané vodní kanály,
tzv. levády, svádějící vodu do vesnic pod námi. Jsou vedeny po traversech,
takže překonávají různé skalní tunely a záhyby. Občas míjíme nějakou zaniklou
kamennou vesnici či snad pastevecké osady. Asi kolem 18 hodiny docházíme k
vodní elektrárně na řece, u které začíná opět prašná široká cesta. Vede z
počátku do kopce, značka (kupodivu v nižší partii začaly být značky červeným
proužkem) asi po půl hodině uhýbá vpravo podél levády a náhle se před námi
otevírá fantastický pohled z výšky na malebnou vesnici Capileira. To nemá
chybu. Je to jako kdyby vesnička byla 200 let nedotčena civilizací, bílé
chaloupky a křivolaké uličky se klikatí sem tam, celé je to umístěné do
panorama skalistých hor, no prostě nepopsatelné. Jdeme dolů k vesnici a po
průchodu prvními uličkami zahybáme po silnici vlevo, kde tušíme camp. V
restauraci v zatáčce si dáváme pivo a dostáváme tapas (rajče s olivovým
olejem), pak druhé pivo a tapas (vychlazený bramorový salát s tuňákem). Ptáme
se hostinského na camp, ale oznamuje nám, že camp nefunguje, ukazuje na stavení
o 200 metrů dál po silnici za vísku. Je to bývalá recepce. Ale říká, že tam
klidně můžeme spát, jestli máme stan, hostely jsou tu prý
drahé. Kvůli zachovalé malebné architektuře tu “masňáci” vyšponovali ceny. Jdeme se tedy ještě pocourat
ulicemi města.
Vše fotíme a když se začíná šeřit, jdeme do campu. Je zarostlý, ale jsou zde betonové plácky u
kamenných stolků, tak si na jednom z nich vybalujeme karimatky a leháme si jen
tak pod širák s výhledem na svítící vesničky pod námi.
9. den - 10. 07. 2016
Ráno vyrážíme
z campu po silnici vedoucí okolo směrem od Capileiry, čímž vlastně jdeme již po značené dálkové
trase GR240. Po necelém půl kilometru značená cesta uhýbá ostře vlevo a prudce
stoupá po prašné pěšině proti vrstevnicím. Přecházíme jednu prašnou silnici
stoupjící kamsi vzůru do kopců a na druhé prašné silnici se po ní vydáváme
směrem vpravo. Podle mapy by tato prašná silnice měla kopírovat vrstevnice a
měli bychom se šikovně po traverzu dostat až do vesničky Trevelez (1500 m
n.m.), která je celkově nejvýše položenou vesnicí v celém Španělsku. Její
věhlas kromě této skutečnosti šíří i fakt, že se zde vyrábí široko daleko
proslulá šunka, jejíž výrobny lze údajně najít na každém kroku. Značená trasa
GR240 tam vede také (17,4 km), jenže stoupá až do výšky přes 2000 metrů na
vyhlídkový bod a pak zase prudce klesá. Takže volíme přímou trasu po prašné
cestě. Tato horská silnice je běžně používána auty, pro spojení mezi vesnicemi
a taktéž by musela být fantastická na cyklovýlet. Pravděpodobně bude takovýchto
cest v horách spousta, vzhledem k místnímu klimatu není asfaltu třeba. Je
nádherně rovná a hladká, žádné výmoly ani louže v dírách. Tu a tam dřevěná
cedule s odbočkou k některé vsi pod námi. Asi po 3 kilometrech se nám to zdá zdlouhavé
a stopujeme projíždějící auto. Nějací kluci jedou slaňovat do nedelakého
kaňonu, tak nás posunují o 3 kilometry vpřed. Dále pokračujeme po svých. V
místě kde se cesta dvojí a vydáváme se do jejího levého ramene je cedule, které
moc nerozumíme, něco jako padající kamení a nápis pěším a cyklistům umožněn
průjezd. Moc to nechápeme, ale kousek před Travelezem je to jasné. V místě kde
cesta překonává rokli s potokem v širokém kaňonu je cesta stržená. To je i důvod, proč
nás tam jeden strejda s ovcí na korbě odmítl vzít stopem a my
si mysleli, že je to moula neochotnej. Také se k nám zprava přidává další ze
značených tras GR 7 a zleva slézá z výšky GR 240. Do Travelézu jdeme tedy
poslední asi 4 kilometry opět po značených cestách vesměs kopírujících strženou
silnici. Je opět po poledni a úmorné vedro. Cesta nám z Capileiry zabrala 6
hodin, většina vede mezi stromy, takže minimálně polovina se dá jít ve stínu.
Ke konci dokonce vede voňavým
borovým lesem.
Vcházíme
do Travelézu. Už z výšky z cesty bylo patrné, že oproti Capileiře je tu několik
o mnoho vyšších staveb, nepůsobí z nadhledu tak pohádkově. Jak později
zjištujeme, jsou to právě výrobny šunky a krásné křivolaké uličky a kamenné
domy jako v Capileiře tu rozhodně také nechybí. Jsme úplně pečení odpoledním
vedrem a hned na kraji vesnice na malé terase s výhledem na zbytek vsi je bar.
Vplouváme do něj a s úlevou si dáváme chlazené pivko. K tomu samozřejmě
dostáváme tapas, což je jak jinak bagetka a plátky místní proslulé šunky, což
je neuvěřitelná dobrota. K druhému pivku opět tapas, tentokrát chlazený míchaný salát. Dát si
5 malých piv (piva obecně všude točí do třetinek),
tak jsme i po obědě. Podle informací výčepáka zde dokonce funguje i camp,
kousek po silnici pod námi za vsí, ale máme touhu se pořádně umýt a udělat si
konečně po 5 dnech pohodlí. Ptáme se na hostel a posílá nás o jednu křižovatku
níže do hostelu Fernando. Cena je špičková.
30 Euro za pokoj pro dva, takže vůbec neváháme. Krásný útulný pokojík, kupodivu
zde není klimatizace a přesto je tu velmi příjemně. Prostě
staré vesnické stavení dokazuje, že předci to uměli
i bez vymožeností techniky.
Dáváme si chladivou sprchu a převlékáme se z pohor a propocených triček do
suchého a čistého. Vyrážíme do ulic. Zjišťujeme také, že přímo před naším hostelem
je zastávka autobusu do Granady, kam zítra potřebujeme, takže to nemá chybu.
Bus na Granadu jede 3x denně, ranní v 6:15, naši informaci z netu potvrzuje i
pan hosteliér. Jízdní řády nikde vylepené nejsou, na to se ve Španělsku
nehraje. Dále zjišťujeme že asi 100 metrů před námi je krámek, poměrně velký,
kde mají úplně všechno. Od potravin, po hrnce, oblečení a to i trekové, bundy,
čepice, pohory, čelovky, spacáky, kosmetiku, no prostě luxusní smíšené zboží
otevřené do 21 hodin. Kupujeme si pár mlsnot na pokoj a vyrážíme omrknou spodní
část vsi. No to se nedá popsat. V každé trafice či kiosku či taverně, všude
visí luxusní kýty s košíčky na odkapávání tuku, jak se kýta suší a zraje.
Prostě vám z tolika kýt a šunek přechází zrak. V každé ulici je navíc 2-3
patrová budova, což jsou velkovýrobny, kde se kýty upravují asi sušením do
stavu k expedici a rozvěšení v obchodech, ale jsou to celé haly, nekonečných
věšáků šunek. V každé restauraci či kiosku je nabízena a přidávána snad do
všech jídel. Máme z toho hlad, ale v odpoledním vedru po ulicích nikdo nechodí
a restaurace jsou zavřené. Pizerie je otevřená, ale vaří až od 19 hodin.
Procházíme si tedy další uličky a v 19:00 stojíme v pizerii. Dáváme si pivko a
opět dostáváme tapas, tentokrát veku s plátkem výborného sýra pokapaného
olivovým olejem. K jídlu si dáváme talíř s místními opečenými uzeninami, tedy
klobáska, jelito, volské oko, místní šunku a opečené brambory, to vše za 9
Euro. Péťa si dává ohromnou pizzu za 6,80, což je oproti velkým městům super
cena. Pivo zde stojí 1,80 Eura.
10. den - 11. 07. 2016
Vstáváme
v 5:30 máme za sebou jen zabouchnout. Ještě je tma a pár lidí také čeká na bus
do Granady. Jedeme busem za necelých 8 Euro/os. (pán nám nedal lístek),
místňáci přikládali kartu. Cesta z Treveléz do Granady přes spoustu malebných
horských vesnic trvá od 6:15 do 9:30. V Granadě je už po ránu vedro 28°C. Opět
potřebujeme jízdenku a opět fronta u pokladen na 45 minut. Péťa zkouší automat.
Kupodivu je úžasně jednoduchý, zadáte název kam chcete jet, vyberete si čas,
zaplatíte kartou a je to. Za pár minut máme jízdenku za 11,43 Eura/os. Cesta do
Malagy 10:15 – 12:15 - celkem vyjížděly
3 busy, jeden asi
do centra, na letiště a na hlavní nádraží, to jsme
nepochopili. Systém místenkový, ale každý si sedal kam chtěl = vždy se najde
někdo, kdo s tím má problém. I na nás nějaké koza ječí španělsky, že má
místenku, to je tradiční problém například i v busech ze Slovenska. Místenky se
prodávají, ale místní na ně kašlou a řidiči taky. Jen pak člověk neví kam si má
sednout, aby se vyhnul incidentu. V Malaze jdem pěšky na ubytko podle mapky
centra od busáku 2,5 km a prohlížíme si první ulice. Oproti Grenadě je tu silný
provoz a zmatek. Na ubytku jsme ve 13h a máme přijít ve 14h - necháváme tam
bágly a jdeme na jídlo. Kousek zpět nacházíme takovou lidovou jídelnu, kde mají
polední menu za 8.50 Euro/os., což je polévka, nebo salát, hlavní jídlo, nápoj
a zákusek. Já si dávám gaspačo – španělská tradiční studená polévka z rajčat s
kousky paprik a olivový olej, druhý chod vepřové kostičky v rajčatové omáčce a opečené brambory. Cola je k menu zdarma a zákusek se do nás už
nevešel. Péťa si totiž dala salát Caesar, rybky a opečené brambory, k tomu
sprite 2 dcl za 1,50 Euro. Jenže už toho salátu co měla místo polévky byla
taková mísa, že to druhé jídlo skoro nepotřebovala. Pak si jdeme nakoupit do
místního marketu něco na ubytko do ledničky, ale je právě “po poledni” - už u
ovoce nás vyhazují, že ve 14,30 zavírají, pak zase otvírají až v 18,30. Hloupá
siesta. Na ubytku Tierra del Sol, ul. Alamos 7 podepisujeme papíry, že nic
nesmíme rozbít, ubytovávat další osoby, pořádat mejdla atd., platíme 76
Euro/2os na 2 noci a pán nás vede do boční ulice do našeho nového bytečku -
Studio Peňa 6 aparmánu. V 15 hod. konečně zapínáme klimku a čekáme až opadne
vedro. Ven jdeme až po 18h. Jsme opět úplně v centru vedle přístavu, pevnosti
Alcazaba a obří katedrály. V přístavu stojí obří ruské kolo, tak se jdeme
pokochat městem a přístavem z výšky. Tahle sranda za 10 Euro/os. Už je tedy podvečer, ale přesto ještě vyjíždí poslední
loďka s hodinkovou projížďkou kousek za přístav na moře, leták láká na
pozorování delfínů, a loď má prosklené dno, takže je vidět podmořský svět.
Dalších 10 Euro/os v háji, ale příjemné podvečerní svezení s výhledy na přístav
a zapadající slunce nad horami za městem.
11. den - 12. 07. 2016
Hned ráno se vydáváme na prohlídku místní
pevnosti Alcazaba, je to obdoba Granadské Alcazaby v komlexu Alhambra. Zdobené stropy a stěny s prvky arabské
kultury a obdivuhodně zachovalé zdivo. Prostě zřícenina pevnosti obklopená zahradou s
výhledem na město. Dále obdivujeme nějaký nádherně zdobený kostel (to člověk
prostě nechápe jak to mohli vybudovat s tou výzdobou a složitostí) a hrobku už
nevím koho. To nám zabírá celé dopoledne. Dále jdeme do přístavu, kde jdeme za
8 Euro/os do muzea Alborania, což je interaktivní muzeum mořského světa
(exponáty, fosílie, laboratoř, modely lodí, akvária i obří želva). Odpoledne si
dopřáváme také trochu toho moře, když už jsme tady a jdeme hned vedle přístavu
na dlouhou krásně upravenou pláž se spoustou palem a travnatými plácky ve
stínu. V palmách pořvávají papoušci, občas sletí i na zem a bojují s vrabci o
zbytky od svačin, docela podívaná. Vegetíme a na ubytko se vracíme až s
večerem.
12. den - 13. 07. 2016
Dnes nám dovolená končí, je den odletu.
Letí nám to ale až ve 22:15, tak promýšlíme jak zužitkovat den. Z ubytka musíme
odejít do 12 hodin, takže toho využíváme a jdeme hned na 9 hodinu do nedaleké
impozantní katedrály, ještě mnohem větší a úchvatnější než byla v Granadě.
Protože je mše a je brzo ráno, tak se ještě neplatí vstupné 4 Eura, ale dovnitř
můžeme. Přechází nám zrak. Vracíme se zpět na ubytko a balíme. Naposledy se chladíme klimkou a ve
12:00 s těžkými krosnami musíme do ulic. Včera jsme v přístavu zjistili, že
kousek za městem v takové téměř předměstské čtvrti Malagy která má názem
Benalmádena je veliký vodní svět se žraloky, obřími želvami atd. Jezdí tam z přístavu jedna z malých výletních lodí a pokud si koupíte cestu lodí tam i
zpět, vyjde vás vstupné do vodního světa jen na 4
Eura, dohromady s plavbou tam a za 3 hodiny zpět to vyjde na 19 Euro (hodina
plavby tam, prohlídka vodního světa a hodina plavby zpět), což je krásná cena.
Bohužel paní říká, že neplují, že loď je porouchaná. Jdeme i s batohama na
druhou stranu přístavu pod ruské kolo, kde je malý autobusák na příměstské
spoje. Linkový bus do Benalmádeny má číslo 110 a vyjíždí každou chvíli.
Vystupujeme v zástávce Porto marina, tedy u přístavu, kde tušíme, že bude vodní
svět. A taky tu je, vstupné by mohlo být 10 Eur, nebýt toho že si při lámané
angličtině omylem kupuju celodenní vstupenky s možností
odchodů a opakovaných příchodů, tedy i s příplatkem
za 15 Euro/os. To je tedy
kejda, ale už se stalo. Mají tu medůzy, mořské koníky, žraloky, želvy, ryby a
žáby z tropických řek Amazonie, trávíme zde celý den. Opravdu
nádhera asi
nejhezčí mořský svět, jaký jsme
zatím navštívili. Navečer
se loudáme cestou z přístavu zpět na hlavní třídu k autobusu. Stavujeme se v
malé restauračce na půlku kuřátka s bramborem za asi 8 Eur a pivko, tady poprvé
dostáváme velké pivo do půllitru. Pak se stejnou linkou 110 vracíme do centra Malagy za 2,20
Eura a linkou “A” naopak z centra na letiště za víc jak 3 Eura, přestože to bylo na půli
cesty do Benalmádeny. Asi by šlo vystoupit v polovině a dojít to pěšky cca
kilometr k letišti, bohužel ze zkušenosti víme, že ne vždy vedou k letišti i
jiné cesty než tříproudé protkané silnice. Pěšky obvykle nikdo nechodí, proto to neriskujeme a jedeme raději za
větší peníz linkou “A”. Na letišti jsme přesně ve
20:00 na odbavení.
Vše pohoda, až na to, že let který provozuje ČSA a SmartWings se na světelné
tabuli stále posouvá až je po půlnoci. Odlet se měl konat
ve 22:15 přímým letem do Prahy, odstartovali jsme až v 1:30, čili 2 h zpoždění – prý bouřka nad Švýcarskem. No nicméně ráno ve 3:30 dosedáme
na Ruzyni,
kde už na
nás čeká po netu před
odletem domluvené taxi společnosti levnenaletiste.cz, které
nás veze za 400Kč/auto do centra Prahy na autobusové nádraží
Florenc. Zde ve 4:50 nastupujeme do autobusu, který jede ze Slovenska až do
Plzně a v 6:30 už v Plzni na autobusáku snídáme horkou voňavou sekanou J