MALLORCA – putování po největším z Baleárských ostrovů (4.2. - 12.2. 2017)
Sestava: Petra Krsová, Vašek Lopata, Petr Tauchman
Doprava: na Mallorcu letadlo společnosti SwissAir, odlétali jsme v sobotu a vraceli se následující neděli. Let s přestupem ve švýcarském Curychu. Cena letenky 5 000 Kč (zpáteční letenka) včetně občerstvení na palubě.
v ceně letenky bylo kromě občerstvení i odbavené zavazadlo do 23 Kg, za které chtějí některé společnosti až 1000 korun příplatek.
po Malorce: Autobusy – celá Mallorka je protkaná autobusovou sítí, podrobné jízdní řády jsme ale nestudovali, jelikož jsme potřebovali jen přesun ze Solléra do hlavního města Palma, kam to jede každou hodinu.
Jízdenka stála 4,30 Euro/os
Vlaky – kupodivu zde mají i vlaky. Jízdenka z města Sollér do hlavního města Palma však stojí nekřesťanských 22 Euro! V Solléru navíc jezdí i tzv. „pomerančová tramvaj“, propojuje město Sollér s přístavním
Porto de Sollér, což je asi 6 km a stojí to 6 Eur/os, takže také nic moc cena
Taxíky – stojí cca 1 Euro za 1 km. Takže za 65 Eur se dostanete z jednoho konce Mallorky na druhý. My jsme jeli za tuto cenu z letiště z Palmy na jihu ostrova do městečka Pollenca na severu.
Cena je ovšem pro dopředu objednanou jízdu po netu (i zaplacenou), bez toho je běžná cena asi 80 Euro, které ukazoval taxametr. Cena za zpáteční cestu na letiště z předměstí Palmanova,
kde jsme bydleli, byla 39 Eur/3 osoby
Auto – rozhodně stojí za to půjčit si auto, ceny jsou více než příznivé. My měli malý Fiat 500 za 23 Euro na den, tedy ve 3 lidech to vychází na cca 200 Kč na os/den. Benzín stojí jako u nás.
Ceny: ceny v supermarketech na Mallorce nás už po dřívějších zkušenostech z jiných ostrovů nepřekvapily tím, že vůbec nebyly vysoké. Zhruba stejné jako u nás, ne-li nižší. Platidlem je Euro.
takže pivo v restauraci kolem 2 Eur, pivo v obchodě plechovkové za 0,80 Eur, chleba 0,50 Eur, párky v igelitu 1 Eur, kvalitní výborné džusy za 1,20 Euro, kvalitní místní španělská šunka krájená z kýty 1 Euro balíček
Vstup do fantastického akvária nedaleko Palmy 23 Euro/os (ohromná akvária, největší 20x30 metrů atd., žraloci 2 metry dlouzí, prostě úchvatné)
Vstup do nádherných dračích jeskyní „Cuevas del Drach“ (největší vápencové jeskyně v Evropě) 15 Eur/os.
Vstup do safari (asi 5 km na sever od dračích jeskyní), kde je nosorožec, žirafy, spousta opic, hroch atd. vyšel na 19 eur/os, safari je spojené se ZOO, kde jsou papoušci, klokani, sloni a další exotická zvířena.
Vstup do katedrály a muzea v Palmě, což je asi nejvýznamnější památka města 7 Euro/os.
Vstup do pevnosti v městečku Capdepera 3 Eura/os.
Ubytování: Hotely - jsou v každém městě, jsou různých kategorií od 5* až po obyčejné hostely a penziony. Náš hotel Las Palmas na předměstí Palmanova (rezervovaný přes net) stál 3 lůžkový pokoj v přepočtu 408 Kč,
což je za cenu jako u nás kdekoliv. Ubytování tedy bylo bez snídaně, ale za to jsme měli apartmán s plně vybavenou kuchyňkou (sporák, pračka, mikrovlnka, toustovač, nádobí atd.), klimatizací a TV.
Horské chaty – vzhledem k tomu že na trase GR 221, ze které jsme si přešli nejvyšší severní polovinu, je asi 6 turistických chat, neřešili jsme táboření (i když by to evidentně nebyl problém) a využili služeb těchto chat.
Na chatě Pont Roma v Pollence stojí nocleh 11 Eur, pokud si dopředu na netu zarezervujete i večeři za 8 Eur, či snídani za 4,5 Eura, budete to mít i s takovýmto komfortem.
K večeři je standard nějaké maso s bramborem či hranolky, součástí večeře byla láhev vína, láhev balené vody a mísa ovoce. Obdobně to vypadalo i na následujících chatách
Son Amer, Tossals Verds a Muleta (ta je navíc nad Port de Sollér na útesu u moře vedle majáku J)
Mapy: mapy se dají nějaké postahovat na netu, respektive spíš průvodci ve formátu .pdf, nicméně na všech horských chatách je mají také. My jsme si ji nekupovali, jelikož trasa GR 221 je dohromady rozdělena do 4 map
(dvě na severní část, dvě na jižní), ale přesně podle předpokladu byla GR221, tak dobře značená, že jich nebylo třeba.
Značení cest: značené cesty naprosto výborné, nejen centrální GR221, která vede celým pohořím Tramuntana, ale i jinde po ostrově je spousta cest na různé kopce, útesy, majáky, pevnosti a na každém kroku se potkáváte s rozcestníky
a lokálními mapkami na tabulích.
Jazyky: samozřejmě španělština, ale bez problémů jsme všude využili naši základní angličtinu, nebyl problém ani v obchodech, taxících, prostě s turisty se počítá.
ČAS : je stejný jako u nás (nyní v únoru se rozednívá trochu déle než u nás tedy až po 8 ranní a stmívá se také déle, čili kolem 18:15)
Užitečné odkazy:
Mořský svět s obřími akvárii v Palmě
Safari a ZOO nedaleko městečka Porto Cristo a jejich jeskyní
Jízdní řády a ceníky železniční trati Palma-Sollér-Port de Sollér
Podrobný průvodce trasou GR221 včetně mapek
1. den
- 4. 2. 2017
Vyrážíme jako obvykle v 6:00 žlutým autobusem směr Praha-Zličín, tam přestupujeme v 7:20 na linku 100 na letiště. Odlet máme v 10:30, takže to máme v poklidu. Trochu nepříjemnou novinkou je pro nás služba balení batohů do ochranné folie, která stála ještě v srpnu 2016 snesitelných 130 Kč, nyní o půl roku později již stojí 200 Kč. Petr přijíždí asi půl hodiny po nás a jsme komplet. Letadlo startuje přesně v 10:30, a zhruba za hodinku a půl dosedá na letiště ve švýcarském Curychu. Tady máme 3 hodiny čas, takže se potulujeme po obchodech a baštíme dobroty z příručního zavazadla. Další asi hodinový let do Palma de Mallorca a v 17:00 jsme na místě. V hale už na nás čeká taxikář s cedulí a jménem, jelikož jsme si po netu zarezervovali odvoz do městečka Pollenca. To leží na opačném severním konci ostrova, kde je pomyslný začátek (či konec) trasy GR221. Výhodou je, že cenu víte dopředu, také jí musíte dopředu po netu zaplatit, nicméně 65 Euro je dobrá cena vzhledem k tomu, že taxametr naměřil téměř 80 Euro (cca 80 km). Dá se jet samozřejmě i autobusy, cena z letiště do Palmy je 1 Euro a z Palmy do Pollency 11 Euro. Ovšem museli bychom přes 2 hodiny čekat na autobus, tak se nám rozdíl 10 Euro autobus/taxik/os nezdá nijak drastický a jsme pohodlně z letiště až před Refugiem Pont Roma za necelou hodinku.
Jelikož máme po netu kromě noclehu za krásných 11 Euro s vlastním spacákem objednanou i snídani za 4,50 Euro a večeři za 8 Euro, nechtěli jsme o ni přijít. Večeře se podává ve 20:00, jak jsme zjistili později, je to tu standardní i na ostatních chatách. Jdeme se tedy ještě projít na hodinku do města, nakoupit nějaké pití a omrknout centrum. Stmívá se v 18:30. Je krásných 15°C, což je velmi příjemná teplota, když od nás jsme odlétali s tím, že jsme doklouzali na autobus ve změti sněhu a zmrazků na chodnících. Přesně na večeři jsme zpět. Za tu cenu 8 Euro prostě nádhera. Obrovské kuřecí stehno s hranolky, k tomu láhev výborného místního vína (pro každé 3 osoby jedna), láhev balené minerálky, a plná miska ovoce (pomeranče, banány, mandarinky). K tomu ještě krájený chléb a jakási výborná česneková pomazánka. No luxus.
2. den
- 5. 2. 2017
Snídaně se podává v 8:00, to se
akorát venku rozednívá. Jsou chlebíky, šunka, plátkový sýr, máslo, marmelády,
káva nebo čaj, a krabice výborného džusu pro každé 3 lidi opět. Po snídani
balíme a vyrážíme. Přímo před chatou, přestože je na okraji města je
„rozšipník“ na GR221 a ukazuje na další chatu Son Amer 4 hodiny času. Takže pro
nás tak 6, máme velké bágly, byť jen s 12 kg věcí, ale i tak se to pronese
a budeme hodně fotit. Cesta zprvu vede zahradami, poté kopíruje horskou
silničku směrem na Sollér a asi po hodině začíná stoupat vzhůru. Nutno říci, že
obecně je tato trasa nádherně značená a i parádně upravená, je to takový
nekonečný kamenný chodník s kamennými zídkami zasekaný do svahu či výše do
skály. Prostě stavba, která musela stát tisíce hodin skládání kamenů a zídek.
Vypadá to až neuvěřitelně. Všude kolem jsou zpočátku zahrady plné zralých
pomerančů, citrónů či mandarinek. No nádhera, stačí natáhnout ruku a máte
čerstvé citrony do večerního čaje. Cesta se klikatí do vyšších partií, ale
krajina kolem nás zatím vypadá spíše jako takový lesopark. Navíc se zatahuje,
během hodiny je z modré oblohy najednou šedivá a začíná pršet. Což
předpověď avizovala, tak vyndáváme pláštěnky a na 15 minut se schováváme pod
stromy. Poté pokračujeme úspěšně, až k chatě Son Amer. Opět se jedná o
krásnou kamennou stavbu, spíše bych řekl takový útulný hotýlek. Opět recepce,
prostorná jídelna a vstupní hala. Zde už nocleh nemáme zarezervovaný dopředu po
netu, ale vzhledem k tomu, že je nejslabší provoz v únoru, není
problém se ubytovat. Opět s vlastním spacákem za 11 Eur. Ovšem máme to bez
večeře, jelikož ty se provozují pouze pro objednané hosty, což jsme nevěděli.
Snídaně na ráno není problém, opět za 4,50 Euro. Takže se nám hodí nějaká
klobáska a salám z batohu. Sedíme v jídelně u krbu, baštíme,
studujeme místní knihovničku s mapkami a hrajeme karty. Dalo by se bez
problémů jít do cca 20 minut vzdálené vesničky Lluc, kde jsou restaurace a
pizzerie, ale jak jsme omokli a navíc venku fouká studený vítr, nechce se nám
z jídelny od roztopených krbových kamen tak nikam nejdeme.
3. den
- 6. 2. 2017
Hned po snídani podávané opět
v 8:00 vyrážíme do nejvyššího úseku pohoří Tramuntana. Cesta se nejprve
lehce promotává okrajem vesničky Lluc, kde je hned za vsí vydatný pramen vody. 
Poté
začíná příkře stoupat, nicméně velice příjemně se klikatí stále po zpevněném a
nepochopitelně kvalitně udělaném chodníku z kamenů. Až do nejvyšších
partií kde přechází v hliněnou pěšinku. Zde je už i na nás chladno, tedy
zejména díky tomu, že fouká opravdu silný vítr, takže vytahujeme čepice a
rukavice, které jsme měli na cestu z domova na letiště, a teď se hodí.
Vítr od moře ze severu, na které koukáme, má obrovskou sílu a čím více se
blížíme do sedla pod nejvyšším dostupným vrcholkem Puig de Massanella (1 365
m.n.m.), tím více máme co dělat, abychom udrželi rovný krok. V sedle to
fouká už slušně mrazivě a při pohledu na skalnatý vrchol Massanely, přes který
se převalují kopce černých mraků v silném větru, opouštíme myšlenku, že na
něj nalehko bez batohů vylezeme. Asi by to šlo, ale s vypětím všech sil a
velkého rizika pádu po navlhlém vápenci ve velmi silném větru. Bohužel počasí
ač relativně dobré, na vrcholu vypadá velice nebezpečně. Mraky se valí přes
skalní „bobík“ neuvěřitelnou rychlostí. Pokračujeme tedy dále bez vrcholového
výstupu, který by evidentně i za klidného počasí vyžadoval trochu „lezení po
čtyřech“. Naše nejvyšší dosažená výška tedy v sedle činí něco málo přes 1
200 m.n.m. a tak nám cca 100 metrů výškových k vrcholu chybí. Nedá se nic
dělat, rychlý vrcholový lok slivovice a frčíme dále. Cesta klesá opět níž, až
dosahujeme pásu lesa. Zde se vítr honí už jen po vrcholcích korun stromů a dá
se trochu vydechnout. Scházíme až do sedla, kde se cesta trochu rovná a je zde
Font des Prat. Pramen v krásné kamenné klenuté kopuli, velmi vydatný a
čistý, okolo rovinka jako stvořená pro stany, hned vedle potok a ohniště.
K refugiu Tossall Verds to máme ještě cca hodinku podle ukazatelů. Před
námi se otevírají nádherné podvečerní scenérie. Hluboké vápencové kaňony a
v nich mizející říčky se střídají s ohromnými kolmými stěnami, kolem
nichž procházíme, kus pod námi krouží ptáci. Opravdu pohádková podívaná. Stále
lehce klesáme cca do 600 m.n.m. až k refugiu Tossall Verds. Opět krásná
kamenná chata, velká vstupní hala s otevřeným ohništěm v rohu
místnosti a největším komínem jaký jsem kdy viděl. Pokud přijdete až
k ohni stojíte vlastně pod komínem v rohu místnosti. Opravdu zajímavá
vychytávka. Večeři opět nemáme objednanou, ale pán v recepci slibuje, že
něco vymyslí. A vymyslel. K večeři máme játra se zeleninou, vepřovým masem
a klobáskou, stejně jako ostatní, opět za 8 Euro. Prý je toho málo, tak nám
navíc dělá omeletu se sýrem. Jsme najedení k prasknutí tak dáváme finální
pivko a jdeme na pokoj honem spát. Nocleh zde stojí 14 Euro/os ve vlastním
spacáku.
4. den
- 7. 2. 2017
Po naprosto stejné snídani, tedy šunka, sýr, chleba, máslo, krabice džusu a káva nebo čaj opět vyrážíme na pomyslný hřeben. Musíme překonat sedlo nad jezery Embassament de Cuber a Embassament des Gorg Blau. Opět stoupáme po nádherně vychozené horské cestě zatesané v úbočí masivu Puig de sa Font (1 072 m.n.m.) až do výšky cca 900 m.n.m. Pár metrů před sedlem je vlevo od cesty pramen potoka Font d´Enmig. Potok, který z něho následně míří hlubokým kaňonem dolů, máme po celou cestu vzhůru stále po levé ruce hluboko pod námi. O kousek výš se povaluje torzo nějakého ultralehkého vrtulníku. Ještě pár metrů a jsme v sedle. Zde se otevírá nejenom výhled na dvě veliká jezera pod námi, ale zejména na protější masív s opravdu nejvyšší horou celé Mallorky, vrcholem Puig de Major. Ten je sice se svojí výškou 1 445 m.n.m. nejvyšším vrcholem ostrova, nicméně na něm stojí vojenský radar a jeho okolí až k silnici s jezery je vojenským prostorem se zákazem vstupu. Proto je nejvyšším dostupným vrcholem Piug de Massanella. Pod námi se vlní úžasně hladká a klikatá horská vyhlídková silnice Ma-10. Scházíme dolů k silnici a jezerům, což znamená klesání o cca 200 výškových metrů po hezky vedené pěšině, takže to jde samo. Značka se dále protahuje po úzkém náspu „skrz“ jezero Embassament de Cúber, které je nutno vlastně celé obejít a pozvolna stoupat až nepříjemně dlouhým a táhlým údolím do sedla Coll de l´Ofre, které je pomyslnou výstupní branou z centrální partie s nejvyššími vrcholy. Cesta opět pozvolna začíná klesat a po chvíli se otevírají úchvatné výhledy na městečko Sóller a dále až k Porto de Sóller k moři. Cesta se stává pravou rozeklanou soutěskou, opět pozvolna klesá velmi šikovně zatesaná ve stěně. V nejstrmějším místě je v protější stěně poměrně velký vodopád, což v kombinaci s hlubokým pohledem na Sóller působí velice fotogenicky. Ovšem klesání o délce asi 7 km stále dolů je zábavné tak první hodinu, poslední metry před vesničkou Biniaraix už toho máme plné zuby. Od chaty Tossall Verds je to sem bezmála 17 km, další 2 km se cesta klikatí mezi zahradami plnými voňavých citrusů až do Sólléra. Dnešní Refugio Muleta je ovšem ještě 7 km za Sóllérem na útesu nad Port de Sóller vedle majáku.
Značená
GR221 je šikovně vedena skrz město, které rychle opouští a klikatí se po
skalním hřebínku nad městem, který vede až k moři k majáku.
V Sólléru nás ovšem na náměstí před katedrálou 
uchvacuje
místní tzv. „pomerančová“ tramvaj, což je tu taková místní atrakce. Tramvaj
spojuje město se zálivem Porto de Sóller, jehož pobřeží kopíruje a je to tedy
ideální „postrk“ k moři. Dá se tedy využít i pro přiblížení k refugiu
Muleta, čehož využíváme a kupujeme si jízdenky. Cena je ovšem nekřesťanských 6
Eur na osobu. Jízdné je jednotné, ať jedete jednu zastávku a nebo deset. Asi by
bylo v našem případě levnější jet taxíkem, ale tak alespoň je tramvaj
opravdu nádherná. Vypadá tak 100 let stará, nicméně vyfiknutá. Dřevěné sedačky,
lampy u stropu, no prostě nádherná nostalgie. Vystupujeme hned na první
zastávce u moře a máme to po silničce k majáku a refugiu ještě tak 45
minut chůze, cca 2,5 km do kopce podél pobřeží. Přicházíme kolem 19 hodiny do
chaty, opět krásná vstupní hala s krbem, z venku pěkná kamenná
stavba. Musím říci, že refugia tu mají naprosto fantastická. Paní nás ubytovává
v patře v místnosti s asi 25 místy na palandách, už se tu pár
lidí vybalilo. Večeři opět nemáme objednanou, nicméně nám nabízí, že nám udělá
za 5 Euro místní studenou hotovku, což jsou chleby s výbornou typickou
španělskou šunkou a sýrem, zakápnuté olivovým olejem. Jak jsme uchození a
hladoví z dnešního nejdelšího úseku, snědli bychom i krabici hřebíků,
takže jsme náramně spokojení. K tomu si dáváme čaj za 1,20 Eura a pivko za
2 Eura.
5. den
- 8. 2. 2017
Předpověď nelhala, ráno se opravdu budíme do deště. Dnešní den máme v plánu ukončit putování po GR221, máme za sebou nejvyšší a nejexponovanější polovinu a čeká nás poznávání zajímavých míst ostrova mimo hory. Napřed se ale potřebujeme přesunout do hlavního města Palma, resp. předměstí Palmanova, kde máme po netu zarezervované ubytování na následující 4 noci. Do deště se nám tedy vůbec nechce. Hlavně opouštíme myšlenku projet se místní železniční tratí, jenž vede skrz pohoří Tramuntana ze Sólléra do Palmy. Je to sice lákavé svézt se po ostrovní železnici, nicméně cena 22 Eur na osobu za jízdenku, se nám ve srovnání s cenou 4,30 Eura za autobus zdá i pro fandy železnice dost přepísknutá. Vyrážíme tedy do deště s pláštěnkami a v co nejméně savém oblečené co máme. Za 40 minut jsme na okraji přístavu Port de Sóller, ovšem naše domněnka, že tudy jezdí autobusy je mylná. Podél pobřeží jedou jen tramvaje a autobus je dalších 15 minut směrem do centra. Informaci nám dávají dvě Němky, také chvátající na autobus do Palmy. Věšíme se na ně a takticky očekáváme, že nás k autobusu zavedou. Což je fakt, na zastávce stojí hlouček asi deseti lidí, stavíme se za ně a jako poslední hned za Němkami se cpeme do autobusu. Řidič ovšem hlásí, že má plný autobus a nemůže nás vzít. Koukáme jako vrány v dešti na odjíždějící autobus. Další jede za hodinu a další zase za hodinu. Jdeme zpět do ulice, kterou jsme přišli, všimli jsme si tam otevřené kavárny. Celí mokří si sundáváme promoklé věci u dveří a sedáme si ke stolku. Není zde puštěné žádné topení, asi chladný deštivý den nebývá zvykem. Po teplé kávě se nám vrací nálada a objednáváme si za 12 Euro láhev vína, abychom nabyli zpět ztracenou bojovnou náladu J. Házíme se do pohody a bez problémů si necháváme ujet první autobus s tím, že v Palmě se stejně máme ubytovat až po čtrnácté hodině a není kam spěchat. Navíc venku už přestává pršet a díky hodině a půl v kavárně už nepotřebujeme pláštěnku. Další autobus, na který už jdeme, je skoro prázdný. To jsme z toho jeleni. Není to přímý spoj na Palmu, ale jede napřed poměrně dlouho (skoro hodinu) po uzoučkých silničkách při pobřeží a jeho mezipřistání následuje v městečku Valdemossa. Jedná se o malé městečko ve skalách na severním strmém skalnatém pobřeží, velmi starobylé a bývá označováno za jedno z nejzajímavějších měst Mallorky. Cestou nevěřícně zíráme na skalnaté vrcholky hor, ve kterých jsme se ještě včera pohybovali, jelikož jsou zahaleny v černých mracích a zhruba od poloviny jsou pokryté sněhovým popraškem. Ve Valdemosse autobus asi 20 minut čeká a pak pokračuje na jihozápad již po velké výpadovce přímo na Palmu. Asi za 15 minut přijíždíme na autobusové nádraží v Palmě, které je umístěno v podzemí, v horním patře je vlakové nádraží. Hned z vedlejšího stanoviště nám odjíždí za 15 minut autobus do naší destinace Palmanova. Cesta trvá docela dlouho, jelikož je to sice předměstí Palmy, ale je vzdálené asi 7 km od centra. Vystupujeme na zastávce přímo před hotelem Las Palmas, což je takový nevzhledný asi desetipatrový panelák téměř na pobřeží. Ukrutně ošklivá obtloustlá černoška v recepci evidentně nerada chodí do práce a raději by skotačila někde v buši kolem ohně a vyhrabávala kořínky. Tváří se kysele a mluví šišlavou angličtinou, které vůbec nerozumíme. Nakonec se s utrápeným výrazem ptá, jestli vůbec mluvíme anglicky a pak pouští s povzdechem žirafy v umírací jámě na počítači překladač z angličtiny do češtiny. Píše anglicky text a náhle rozumím každému slovu. Oznamuje nám, že ve čtyři hodiny přijdou vyměnit k nám na pokoj technici rozbitou pohovku. No dobrá, máme času jako husa klasu, nic nás netlačí, dnešní den byl na přesun a nákupy. Vyjíždíme do osmého patra paneláku a od moře je po otevřených chodbách slušné povětří. Pokoj je ovšem docela útulný, malá kuchyňka se vším potřebným, tedy vařičem, hrnci, mikrovlnkou, konvicí, toustovačem, dokonce je tu i pračka a lednice. Vybalujeme věci a převlékáme se do suchého. Venku vylézá slunce a konečně oceňujeme krásný výhled na záliv a kotvící lodě. Jelikož je 15:45, čekáme na maníky z gaučem. Opravdu jsou tu skoro přesně a nesou parádní koženkový gauč a starý si odnášejí. Vyrážíme tedy omrknout naší ulici a naplnit ledničku. Spousta obchodů a provozoven je zavřená, každý pátý objekt je v rekonstrukci, evidentně je tady na rozdíl od horských chat těžká mimosezona. Každopádně asi 500 metrů od našeho hotelu je autopůjčovna a otevřená, to se nám šikne. Jdeme dovnitř a ptáme se na nabídku vozů. Na 3 dny nejlevnější maličký Fiat 500 za 23 Euro/den, to je paráda, takže souhlasíme, platíme zálohu 20 Eur a ráno v 9:30 si máme přijít pro klíčky. Druhý plánovaný bod odpoledne tedy proběhl také úspěšně, máme na zítra káru a jdeme do sámošky asi o 200 metrů dále. Nakupujeme plný košík potravin za zhruba stejné ceny jako u nás. Pivko kolem 1 Eura, džusy (naprosto výborné, opravdu neředěné) také kolem 1 Eura, párky 8 ks za 1,20 Eura, rýži už nevím za kolik, ale celý pytel soli vyšel např. na pouhých 0,20 Eura atd. Dále masovou konzervu do rýže, maso na guláš obojí skoro přes půl kila kolem 5 Euro. Za cenu jedné jízdenky na vlak ze Sólléra jsme nakoupili nákup a suroviny na vaření na celé následující 3 dny. Spokojeně se vracíme, vaříme si něco dobrot a koukáme přitom na místní televizní kanál, který ukazuje zajímavá místa Mallorky v několika jazycích stále dokola, takže při večeři čerpáme náměty na výlety na další dny.
6. den
- 9. 2. 2017
Ráno si v kuchyňce dopřáváme rozkroj. Teplou snídani ve formě míchaných vajíček, kávičku a čaj. Nikam nechvátáme, auto máme až od 9:30. V určenou hodinu přicházíme do autopůjčovny, doplácíme zbylých 49 Euro a dostáváme klíčky s tím, že auto je na parkovišti za rohem. Skutečně tam je, malý krémově bílý Fiat 500, jen jsme si chytráci nevšimli, že má pouze dvoje dveře. Tak budeme muset nalézat předem dozadu, no nic, to bychom si bývali připlatili pár Eur, ale fakt mě to nenapadlo. Jinak super vozítko, hned se s ním sžíváme a vyrážíme na dnešní první cíl Cuevas del Dracho, neboli Dračí jeskyně. Jedná se bezesporu a největší přírodní atrakci ostrova, jelikož je to obrovský systém podzemních vápencových jeskyní a dle popisů na netu se snad jedná o největší a nejprostornější vápencový jeskynní systém v Evropě. Obsahuje např. velká podzemní jezera, přičemž po největším z nich provozují převoz na loďkách. Vyrážíme z Palmy na dálniční přivaděč, respektive obchvat napojený na všechny výjezdy z města a vyjíždíme na výjezdu na Manacor. Což je jedno z větších měst na východě a vede do něho dálnice. Cestou potkáváme stovky větrných mlýnů, o nichž se informace v průvodcích a na netu také zmiňovali, ale že jich bude tolik a všude, to jsme opravdu nečekali. Už chápu, proč se Mallorce říká „země tisíce mlýnů“. To rozhodně není klamavá informace. Větrné mlýny různých velikostí a technického zpracování jsou v rovinatém vnitrozemí skutečně na každém kroku. Projíždíme Manacorem a vydáváme se na výjezdu na východopobřežní městečko Porto Cristo. Zde jsou k vidění dva jeskynní systémy, jednak už zmíněné dračí jeskyně a dále Cuevas des Hams. Oboje mají veškeré informace snadno dohledatelné na netu. Vybíráme si impozantnější Dračí a parkujeme na dobře označeném, velkém parkovišti přímo před vstupem. U pokladen kupujeme vstupenky za 15 Eur/os. Musím říci, že tak ohromné jeskynní prostory s tak mohutnou několikametrovou krápníkovou výzdobou a impozantními průzračnými jezírky, to jsem fakt nikdy nikde neviděl. Proti tomu jsou mé oblíbené jeskyně na Slovensku úplné prd, i když jsou krásné, ale tohle prostě člověka naprosto ohromí. Prostory velké jako letištní hangáry neuvěřitelně bohatě zdobené, člověku berou dech. V jedné z velkých místností před dlouhým jezerem je hlediště složené z asi dvou stovek sedadel. Na těch se usazujeme, v jeskyni se zhasíná a do úplné tmy vyjíždí z dáli osvětlená loďka a na ní živý konzert vážné hudby ve složení housle, klavír a violonchelo. V kombinaci s jeskynní akustikou fantastický zážitek. Asi po 20 minutách se opět rozsvěcí a i my jsme vyzváni k nástupu do loděk, které nás odvážejí fantastickou jeskyní prostorou na druhý břeh. Zde vystupujeme a po krátké chvíli prohlídka končí, celá zabere 1,5 hodiny. Opravdu to stojí za to. Venku nasedáme do naší káry a pokračujeme dále na sever při pobřeží na městečko Cala Millor.
Asi v polovině, tedy cca po pěti
kilometrech se totiž u silnice nachází místní Safari J. Dá se projet vlastním
autem nebo místním safari vláčkem, ten však nyní mimo sezonu nejezdí. Kupujeme
si tedy za
19 Eur/os vstupenky a vyrážíme s naším Fiátkem po klikatých silničkách na
3 km dlouhou projížďku areálem. Jsme poučeni paní pokladní, že v žádném
případě nemáme vystupovat z vozu, ani stahovat okno atd. Je to paráda,
projíždíme kolem volně se pohybujících zvířat. Mezi největší exempláře rozhodně
patří hroch, který se ovšem válí ve vodě a bezesporu nosorožec, neuvěřitelný
kolos. O kus dál pobíhají zebry, buvoli, spousta jakýchsi koz a antilop a
dalších afrických bíložravců, a také různé druhy opic. Po průjezdu safari
parkujeme v druhé polovině, která je tvořena Zoo, kde už jsou zvířata
klasicky ve výbězích nebo klecích. Krom Ara papoušků, jsou tu například dvě
slonice, klokani, jimž kouká malý klokánek z kapsy a další spousty opiček
a zajímavých zvířat. Naší další zastávkou je městečko Capdepera, které je
v severovýchodním výběžku ostrova. Je to jedno z městeček
s bohatou historií, jak uvádí i pořad v místní reklamní telce a hlavně má
nad městem na kopci poměrně zachovalou starobylou pevnost. Za vstupné 3 Eura/os
si ji tedy vyrážíme prohlédnout. Z hradeb je krásný výhled na moře a
pobřeží. Blíží se večer, tak jen zběžně projíždíme městečkem Arta a zajíždíme
přímo na skalnaté pobřeží na severní příbojové straně ostrova do vesničky Urb.
Betlem. Fotíme si při západu slunce nádherné skalnaté pobřeží s poměrně
silným příbojem, až to Petra málem spláchlo. Pak už jen cesta zpět a kolem 20
hodiny jsme zpátky v hotelu.
7. den
- 10. 2. 2017
Dnes hodláme navštívit opět hory respektive projet si celé pohoří Tramuntana od jihu k severu po klikatých horských silničkách, navštívit horské vesničky a hlavně jihozápadní a severozápadní výběžek (ten vypadá obzvlášť pikantně se silničkou vetkanou ve skalách až k majáku). Hned v Palmanova najíždíme na dálnici směr západ do městečka Andratx. Odbočujeme vlevo k nejzápadnějšímu výběžku do městečka Sand Elm, odkud v sezóně vyjíždějí výletní lodě k nedalekému ostrovu Dragonera. Hezké výhledy na ostrov, na němž se také tyčí jakási pevnost, pak pokračujeme dále na sever. Náš záměr projet si vyhlídkovou pobřežní skalní cestu maří zákaz vjezdu pro nějaké sesuny půdy. Musíme tedy vyhlídkovou západní trasu oželet a vydáváme se vnitrozemím přes vesničku Galilea a městečko Puigpunyent. Na křižovatce před pobřežím odbočujeme doleva na vesničku Banyalbufar, kde navštěvujeme jednu z historických pobřežních strážních věží, odkud jsou krásné výhledy na strmé severozápadní útesy. Odsud na jihozápad je silnice opět uzavřená, takže se vracíme na křižovatku, ze které jsme sem odbočili a vydáváme se dále do hor při západním pobřeží na městečko Valdemossa a dále do Sólléra. Valdemossu jen v rychlosti fotíme ze všech stran, i když by rozhodně stála za delší návštěvu. Sólérem jen projíždíme a vydáváme se na pravou horskou jízdu nekonečnými serpentinami směrem na Pollencu. Desítky zatáček a prudké stoupání, které vypadá jako by nikdy neskončilo. V horní partii před tunelem hrubě vysekaným ve skále je kupodivu docela dost sněhu a je vidět, že silnice byla prohrnuta. Stavíme sněhuláky a máme z toho prču J. Poté sjíždíme pár metrů k jezerům Embassament de Cúber a Embassament des Gorg Blau. Projíždíme kolem vojenské základny, ze které vede ještě jedna silnička k nejvyššímu vrcholu Puig Major, kam se ovšem vzhledem k přítomnosti vojenského prostoru nedá dostat. Od tunelu v nejvyšší partii někde kolem 850 m.n.m. sjíždíme serpentinami do městečka Lluc, kudy jsme před pár dny procházeli pěšky. Cesta se dále klikatí úžasnými vápencovými scenériemi, každou chvíli stavíme a fotíme až do městečka Pollenca, kde vlastně celé naše putování začalo. Najíždíme na hlavní silnici do přístavního městečka Port de Polenca. Začíná se šeřit tak trochu přidáváme a krosíme nesčetnými serpentinami. Vyrážíme do nejsevernějšího protáhlého výběžku k majáku Far de Formentor. Cesta se naprosto neuvěřitelně klikatí kolem příkrých skal a výhledy z ní jsou naprosto famózní. Trochu litujeme, že jsme nezačali naše ranní putování od severu k jihu, jelikož tenhle výběžek je opravdu excelentní a fotit se dá téměř na každém metru. Asi po půlhodince ostré jízdy jsme na konci silnice u majáku Far de Formentor. Nádherné záběry už bohužel kazí podvečerní šero. Nicméně rozhodně tento výběžek stojí za návštěvu, je to nádherné místo a celý sedmikilometrový úsek je sám o sobě přehlídkou krásných fotogenických míst. Zpátky už se vracíme za tmy.
8. den
- 11. 2. 2017
Dnešní den chceme věnovat alespoň
zběžné prohlídce hlavního města a hlavně mořskému světu, který je trochu mimo
město vlastně na výjezdu k letišti. Vyrážíme do centra a parkujeme
v jedné z bočních ulic, odkud jdeme pěšky k jednoznačně
nejvýznamnější památce města, kterou je katedrála Sa Seu. Je sice
pěkná, ale musím říci, že dle mého skromného úsudku je chrám Sv. Barbory
v Kutné Hoře přinejmenším srovnatelný, ne-li hezčí. Interiér působí trochu
skličujícím dojmem, nicméně stále platí, že stavba je to impozantní a viditelná
ze všech stran a rozhodně je to to první, co vás při průjezdu hlavním městem
zaujme. Po prohlídce katedrály se vydáváme na sever do centra na náměstíčko,
které je jako stvořené na pořádání trhů a dost pravděpodobně jsou tu i
pořádány. Motáme se malebnými uličkami až k našemu autu, do něhož lehce
před polednem nasedáme a vyrážíme opět na městský okruh a posléze na výjezd
směrem na Manacor.
Po chvíli nás vede ukazatel k jižnímu
pobřeží zhruba v místech, kde je i letiště a přijíždíme k mořskému
světu, tedy soustavě akvárií které ukazují nádheru 
moří.
Vstupné 23 Euro/os. Musím říci, že jako fanoušek těchto zařízení a milovník všech
akvárií a mořské fauny vůbec, jsem byl z tohoto uchvácen na maximum. Pár
jsme jich už navštívili, ale když jsem loni ve španělské Malaze prohlašoval, že
tohle netrumfne ani ta paráda z Malty, netušil jsem, že letos budu stát
před akvárii o rozměrech 20x30 metrů s dvoumetrovými žraloky.
S nádherně provedenými expozicemi, tropickým pavilonem z jižní
Ameriky, venkovní expozicí a atd. Jedním slovem, nejrozsáhlejší a nejlépe
provedené expozice mořského světa jaké jsem dosud viděl. I když ty v Malaze
těžce konkurují nikoliv svými rozměry, ale autentickým provedením interiérů a
hlavně vnitřní úpravou akvárií. Trávíme tu přes 3 hodiny času a opravdu musím
říci, že sem bych mohl chodit obden. Nepopsatelná krása. Odcházíme de facto až
se zavírací dobou, plni dojmů a s nabouchanými foťáky videi se spokojeně
vracíme do hotelu. Auto parkujeme na parkovišti, kde jsme ho našli při předání
a podle pokynů vhazujeme klíče do poštovní schránky na dveřích autopůjčovny
(umíte si někdo něco takového představit v Čechách?). Cestou zpět se pár
desítek metrů před hotelem ptáme stojícího taxikáře, kolik by to stálo ráno na
letiště. Uvádí cenu cca 34 Eur, tak se s ním rovnou domlouváme, aby na nás
na tomto místě ráno v 7:30 počkal. Přeci jen dovolená je o pohodě a honění
autobusů jsme si za léta vandrů na Balkáně a hlavně v Čechách užili dost.
Navíc cena za 25 km jízdy je naprosto v pohodě. Vaříme poslední zbytky
jídla a užíváme si večerní pohody na hotelu, při tom pozvolna balíme.
9. den
– 12. 2. 2017
V 6:30 nás budí nepříjemné zvonění. Nedá se nic dělat. Klíče necháváme na stole v kuchyni a zaboucháváme. Poslední letmý pohled na moře z nadhledu 8 patra a jsme venku. Taxík stojí na smluveném místě. Asi za 45 minut vystupujeme před letištěm a platíme 39 Eur. O dvě hodiny později startujeme směr Curych, opět se společností Swiss. V Curychu přestupujeme rychle během půl hodiny na druhý let do Prahy. A zase realita všedního dne. Opravdu nádherný zimní výlet, který lze jen doporučit. Není to sice na koupání, ale kdo si rád pochodí po krásných horách a v nížinách si rád užívá památek a zahrad plných zralých citrusů, je pro něho únor na Mallorce to pravé.