PORTUGALSKO – západní pobřeží a návštěva pohoří Serra de Estrela (8.6. - 16.6.2019)

 

 

Sestava:     Petra Krsová, Vašek Lopata

Doprava:   Letadlo: Do Lisabonu letadlo společnosti ČSA, zpět společnost Norvegian s přestupem v Kodani, odlétali jsme v sobotu a vraceli se následující neděli. Cena letenky 7 500 Kč (zpáteční letenka i s připlaceným odbaveným zavazadlem do 20 kg),

                                  ovšem bez občerstvení na palubě. Tedy občerstvení už není tento rok v ceně. Bohužel nízkonákladové společnosti v rámci úspor občerstvení asi zrušili, dokonce i Norwegian. Dá se koupit, ale dřív byla zdarma alespoň káva a voda, teď nic.

                                  V ceně letenky bylo naopak příruční zavazadlo do 8 kg

                   Autobusy – autobusů jezdí spousta, nicméně jsme je nevyužili  

                   Vlaky – Ty jsme taky nevyužili, ale překvapilo nás, že vlaková doprava je tu velice hojná a používaná, kolejemi je zde při západním pobřeží země protkaná a nádraží je téměř v každém větším městě.

                   Taxíky – Nevyužili jsme

                   Auto – rozhodně nejdostupnější způsob (pokud máte jen týden čas) jak projezdit pobřeží a vidět co nejvíce. Půjčovné je obecně v Portugalsku hned za Španělskem asi druhé nejlevnější v Evropě. Auto jsme si zarezervovali před odletem, tentokráte už rovnou

                               na letišti v Lisabonu přes internet u společnosti Hertz, přičemž půjčovné na 9 dní včetně nějakého pojištění nás vyšlo na 5 000,- korun. To je 550 korun na den tedy ve dvou lidech 275,- Kč na osobu a den. Byly tam i levnější, ale zkusili jsme vsadit

                               na osvědčenou, byť dražší půjčovnu. I tak po nás při přebírání auta chtěli ještě zaplatit nějaké připojištění nebo depozit z karty 1500 Eur. Pojištění 20 Eur na den se nám zdálo dost, tak jsme šli do depozitu. Nicméně trochu nás zklamalo, že na netu bylo

                               včetně plného pojištění, bohužel někdy ceny vypadají super, ale je to oholené o tyhle příplatky. Na netu byly nabídky i za 2500,- na 9 dní, ale jsou to vždy nějací překupníci, tak jsme chtěli půjčovnu co má opravdu na letišti fyzicky kancelář.

 

Ceny:  V supermarketech a obchodech (potraviny, oblečení atd.) téměř stejné jako u nás, restaurace jsou určitě o malinko dražší. 1- 2 Eura káva, 1,50 - 3 Eura pivo, Pizza 6-11 Euro, Menu el Dia – tedy hotovka dne cca 10 - 12 Euro (2 chody + víno, káva a voda)

            V obchodě:  Džusy kolem 1,20 Eur, pivo 1 Euro plechovka, cigarety 3-4 Eura.

 

Ubytování:  Hotely - jsou v každém městě, jsou různých kategorií od 5* až po obyčejné hostely a penziony. Bydleli jsme 3 x v domě, jednou hned první noc v malé vesničce Jao Riberia nedaleko hlavního tahu na sever před městem Fátima.

                                   Apartmán za 30 Euro pro oba i se snídaní. Podruhé v městečku Manteigas, což je městečko uprostřed pohoří Serra de Estrela. Opět 30 Eur za dvoulůžkový pokoj, krásný malý hotýlek a to nebyl rezervovaný předem, to jsme se jen tak

                                  šli zeptat do hospody, kde se tam dá přespat. Třetí ubytování jsme si zarezervovali v krásném domku s několika místnostmi a kuchyňkou den předem přes mobil na poloostrově Penische, kde je asi kilometr pře koncem poloostrova

                                  malá vesnička u majáku jako z pohádky. Opět cena kolem 30 Eur i se snídaní, a protože to bylo ve čtvrtek, měli jsme celý dům pro sebe i s bazénem, ani paní majitelka zde nebyla.

                     Campy – 5 nocí jsme byli se stanem v campech. Ty jsou hezké a upravené cena, většinou 3 – 5 Euro za osobu, totéž za stan a za auto, takže v součtu pro nás oba nocleh za 15 – 20 Eur. Ušetřených 15 Eur stejně projíte v restauraci tak to vyjde stejně jako penziony.

                                     Jsou rozdílné, některé jsou vyloženě zaměřené na karavany, někdy tvoří celá karavanová města a evidentně jsou tu celoročně a lidé z vnitrozemských měst je využívají, jako chaty u moře kam jezdí na víkendy. Třeba cestou z Porta na jih jsme se stavěli

                                     na kukačku u dvou v městečku Praia de Esmoriz, ale bylo to na tvrdé zemi na písku, takové spíš parkoviště a silný studený fičák od Atlantiku, nicméně o 10 km dále u městečka Furaduro je naprosto perfektní camp de facto v lese, kde jsme na měkkém

                                     podkladu v závětří mezi stromy chrochtali blahem (pobřeží je hodně lesnaté a drtivě převládají krásné eukaliptové lesy). Docela hezké (a to nás překvapilo) jsou campy na okraji větších měst. Byli jsme v campu v městě Coibra, které je napěchované

                                     památkami UNESCO a turisty se to tu hemží. Jde o celkem velké univerzitní město, přesto campík byl takový sympatický park na okraji, za stejné ceny jako u pobřeží, na trávě, s malou restauračkou, prostě v pohodě. Ještě jsme byli u města Figuera de Foz,

                                     také pěkné plácky mezi borovicemi, opět s restauračkou. Kempů je opravdu dost, nejvíc při pobřeží ale jak říkám i ve vnitrozemí a hlavně turisticky zajímavých měst, takže se dají dobře využít právě pro posuny autem. Velmi pěkný byl i camp, kde jsme

                                     spali poslední noc u městečka Mafra, kde se nachází hojně navštěvovaný královský palác. Opět takový park plný zeleně.

 

Mapy: Používali jsme seznamácké mapy v mobilech s navigací.

 

Značení cest: Značených cest je dost, značené jsou červeným a bílým proužkem stejně jako ve Španělsku. Zejména krásné jsou pobřežní treky podél oceánu, které jsou vedené plážemi, a po útesech, nepříjemná místa jsou vylepšena dřevěnými chodníčky, lávkami atd.

                        Někdy fungují současně jako cyklostezky a opravdu jsme potkávali hodně lidí s batůžky a trekovkami jak si to frčeli po značených cestách při pobřeží. Značené treky se najdou samozřejmě i v pohoří Serra de Estrela, i když vzhledem k síti silniček a

                        třeba i tomu, že vede silnice na nejvyšší horu Estrelu, kde je tržnice s tradičními horskými produkty a teplým oblečením či suvenýry není asi vhodný trek typu Rumunsko, tedy hřebenový přechod. I když vymyslet by se dal při pohledu na mapu, nicméně

                        kolem hory Estrela je skalnatá oblast a zbytek je taková nezalesněná plocha s údolími a všude daleko. Myslím, že z kola nebo auta ze silniček je vidět 90 procent věcí, resp, dá se někde zastavit a dát si jednodenní trek, třeba k jezerům pod Estrelou atd.

 

Jazyky: Samozřejmě portugalština, ale bez problémů jsme všude využili naši základní angličtinu, nebyl problém ani v obchodech, prostě s turisty se počítá.

 

ČAS : -1 hodina

 

Užitečné odkazy:

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 8. 6. 2019

 

            Jako vždy nasedáme do letadla v Praze na Ruzyni, let tam máme bez přestupu. Bohužel z nějakého důvodu máme poslední roky kliku na zpoždění. Naše letadlo odlétá až o hodinu později, takže posíláme sms do ubytka v malé obci Jao Riberia nedaleko hlavního tahu na sever před městem Fátima. Na letišti v Lisabonu máme zamluvené a zaplacené auto od společnosti Hertz. Jsou sice dražší, říkali jsme si, ale nejsou to překupníci jako mnoho společností, které jen provozují web a nemají ani vlastní kancelář v místě doletu. Půjčení probíhá hladce až na to, že opět zkoušejí fintu překupníků, tedy chtějí z nás vyrazit další prašule za pojištění, byť jsme si na netu zaškrtli, že to chceme s celým pojištěním. Auto na týden vyšlo na 5000,- Kč, další pojištění neděláme, raději volíme variantu s depozitem na kartě. Vyjíždíme už večer v půl deváté, tedy o hodinu déle z nadzemních garáží letiště a jako první nás vítá 4 proudý kruhový objezd, kde všichni místní odbočují přes 3 pruhy bez blinkrů. Péťa jako řidička je z toho trochu zmatená, navíc na kruháči jsou před každým výjezdem semafory, což u nás také není obvyklé. Najíždíme podle směrových tabulí na dálnici A1 směrem na sever. Městečko Fátima, kde plánujeme první zastávku je cca 80 km, kousek před ním je odbočka do maličké obce Jao Riberia, kde máme dnešní nocleh za krásných 30 Euro za oba i se snídaní. Kolem 22 hodiny jsme na místě, paní nás vítá a ukazuje nám sice už po tmě, ale přece, její chloubu – starobylý dům. Chlubí se tím, že tu žije její rodina už po generace a domek má č.p. 2, tedy je to jeden z nejstarších domů v obci. Vše je jednoduché, tradiční. Kameninový lavor, stoly ze dřeva malý krb, nejde to popsat. Opravdu nádhera. Rychle jdeme spát, máme toho dost.

 

2. den - 9. 6. 2019

 

            Ráno se budíme do slunečné oblohy a je příjemné klima. Celé Portugalsko má díky Atlantiku fantastické teplotní průměry. V zimě bývá kolem 10 stupňů v noci, přes den třeba 16°C, v létě jsou noční teploty kolem 15°C a denní maximálně 20 – 25°C.  Opravdu nádhera. Hned po snídani sedáme do našeho Peugeotu 208 v plné palbě, tedy i s navigací a jedeme do pár kilometrů vzdálené Fátimy. Městečko je známé především svoji bazilikou Panny Marie Růžencové. Údajně se zde zjevila v roce 1917 Panna Marie  třem nemocným pastýřským dětem, místo tedy berou místní věřící téměř jako posvátné, konají se zde velké bohoslužby, byť nový kostel podivně kruhového půdorysu připomíná zevnitř spíše zasedání parlamentu. Původní historická stavba chrámu je však impozantní. Vede k ní dlážděný chodníček jiné barvy než okolní dlažba a mnozí na důkaz své víry po něm jdou posledních 300 metrů po kolenou, je to zvláštní výjev. Co je ještě zvláštnější jsou dvě otevřená ohniště, vypadající jako dva obří grily, ale bez roštu. Před nimi je několik stolů, které jsou plné svíček, obřích svíček rozličných délek a tlouštěk. Některé mají přes 2 metry. Ty menší třeba metr, nebo půl metru. Cena za svíčku je od 50 centů za malou asi až po 5 Euro za tu největší. A teď to zajímavé. Lidé si svíčky kupují třeba po pěti kusech, někdo menší, někdo větší a hned jak ji koupí tak ji zapálí a vhodí do té ohromné kovové nádoby s ohněm jako by tam vhazovali nějakou oběť. Trochu nechápavě na to zíráme, ale pro jistotu kupujeme asi půlmetrovou svíčku za 1 Euro a házíme ji tam taky… co kdyby… Poté jdeme do bočních ulic vedle chrámu omrknout místní kolorit, jelikož se blíží poledne, dostávám hlad, takže koukám zejména po cedulích s obědy. Jeden hotel láká na menu za 10 Euro. Jdeme tam, právě otvírají a je to nářez. Obložené stoly jídlem a za 10 Eur si můžete dát, kolik čeho chcete. Dáváme si polévku, tedy vývar s masem, pak rýži s masem, k tomu kolik je libo džusu, je možno dolít z karaf, stejné je to s vínem. Personál karafy neustále doplňuje. Poté ještě zákusky a ovoce, no prostě gastrokonzert. Pokračujeme vozem do jednoho z větších měst s názvem Coimbra, které na mapě láká značkou UNESCO.  U tohoto města je v mapě malovaný camp, takže do něho vjíždíme, za 20 Euro máme parádní kempík. Ceny campů jsou obvykle 5 Euro osoba, 5 Euro stan a 5 Eur auto. Za to máte plnou výbavu, kuchyňky, sprchy s teplou vodou, obvykle je součástí campu i restaurace, kde je možno povečeřet či zejména posnídat. Stan stojí, bydlíme a je kolem 14 hodiny, takže jedeme do centra. Na telefonu tipuji parkoviště poblíž centra, které se jeví jako obsáhlé a parkujeme na něm. Hned před námi jsou ulice s univerzitou. Jak posléze zjišťujeme to je ta UNESCO památka. Univerzita v Coimbře má velký věhlas již od 13 století, kdy byla založena a funguje dodnes. Nicméně starý areál, stále využívaný, je dnes zejména obrovským lákadlem pro turisty z celého světa. Procházíme branou do dvora je to jako krásný zámek. Za 15 Eur si kupujeme prohlídku všech pěti částí areálu, tedy královského paláce, univerzitní historické knihovny, vyhlídkové věže, kaple a muzea se všemi výukovými dobovými pomůckami. Jedním slovem nádhera opět nepopsatelné a vyčleňte si na to několik hodin. Zejména muzeum se svými exponáty fyziky, nebo biologie, astronomie, to je nářez, nikdy jsem nic podobného neviděl. V knihovně přechází zrak nad výzdobou studoven a z nějakého důvodu se zde nesmí fotit. Máme to tedy až do večera. Muzeum už bohužel bereme jen v rychlosti v 18:30 zavírají. Ještě se touláme křivolakými ulicemi města, ochutnáváme místní dobroty, zejména odpalované těsto, které chutná výborně a vypadá jako ztuhlá šlehačka. Zmrzliny také nemají chybu. Jedeme do campu a rychle spát.

 

3. den - 10. 6. 2019

 

            Podle plánu jsme chtěli hned přejet k pohoří Serra de Estrela, nicméně jsme narazili v městečku Coimbra na další věci a ještě se tu zdržíme dopoledne. Na mapě jsme totiž zjistili, že kousek za kempem směrem na severovýchod asi 5 km autem je rozsáhlý park, plný vzrostlých dřevin a nachází se v něm unikátní stromy zejména nejvyšší eukalyptus v Evropě a nejvyšší araucaria (poměrně hojná dřevina v parcích jižních zemí) v Portugalsku. Rozhodně chceme navštívit muzeum se starými románskými vykopávkami, které jsou jakoby ve spodním podlaží rozkryté archeology pod muzeem s názvem Museu nacional de machado de castro. Budova muzea vlastně nad nimi tvoří střechu, čímž je kryje před nepřízní počasí. Muzeum je rozsáhlé a je nejméně na 2 hodiny. Je hned vedle univerzitního muzea, proto jsme jej včera objevili, ale bylo už po návštěvách. Třetí věc, kterou ještě zvládáme, je místní botanická zahrada hned pod univerzitou. Ta právě sloužila v době staré univerzity ke studiu mladých botaniků. Jsou tu nádherné dřeviny tropů, zejména je třeba říci, že přestože jsem viděl botanických zahrad hodně, zde je největší expozice bambusů jakou jsem kdy viděl. Jedná se o několik stovek metrů dlouhý a široký bambusový les. Opravdu pecka. Také si vyčleňte cca 2 hodiny. Krátce po poledni tedy startujeme směrem k nejvyššímu pohoří Portugalska Serra de Estrela. Po rychlostní IP3 přes městečko Penacova do podhorského městečka Seia. Tady začíná stoupání a překrásná změť horských silniček ovšem s kvalitním povrchem, po kterých můžete pohoří nádherně projezdit. Ze Seia stoupáme po EN339 nádhernou horskou scenérií k jezeru Albufera de Lagoa Comprida. Jsme nedaleko nejvyšší partie, krajina je tu hodně skalnatá a je tu hodně jezer. Největší z nich je právě toto. My se tu jen stavujeme, kousek jdeme po břehu a fotíme. Jelikož nevíme (to jsme se dozvěděli až z pohlednic druhý den), že zde je startovní místo krátkého asi 5 km dlouhého treku (dalších 5 km zpět) k malému jezeru, jenž je místní atrakcí Barragem dos Conchos. To jsme tedy neviděli, ale podle pohlednic je uprostřed jezera jeskyně, tedy shora vypadá jezero jako by mělo uprostřed nezašpuntovanou výpust, do které odtéká voda, na fotkách to vypadá fantasticky. Silnice EN338 pokračuje stále výš, vjíždíme do mraků, zrovna když tabule ukazují že projíždíme výškou 1750 m.n.m. Silnice stále stoupá, objevují se obří zaoblené balvany, které jsou pro toto pohoří velmi typické a dosahují velikosti několika metrů. Silnice se elegantně vlní mezi skalami až k odbočce na nejvyšší vrchol s názvem Estrela. Zatáčíme, mraky se trhají a parkujeme na velkém parkovišti přímo na vrcholu, kde je nějaká observatoř. No což o to tu bych tu čekal, ale nečekal bych tu tržnici. No nekecám, malá hala, a v ní tržnice. Několik „boxů“ s různými trhovci skýtají ohromnou přehlídku nádherných domácích bochníků chlebů, sýrů, všude visí kýty, šunky, samé lahůdky až přechází zrak, krom toho oblečení pro ty, co tady nečekali o 15°C nižší teplotu.. Tak to jsem taky ještě nikdy neviděl. Nakoupíte si prostě na nejvyšší hoře místní horské domácí produkty. Venku to ani jako tržnice nevypadá, nijak to dojem z nejvyšší hory neruší, spíš to vypadá jako půjčovna lyží. Vrcholek Estrely je totiž známý, jako nejzápadněji položené lyžařské středisko v Evropě. Sice se dá lyžovat jen na tomto svahu v úseku asi 500 metrů, ale i tak je to tu zřejmě v zimě veliká atrakce. Jak jsem již uváděl, ve zbytku Portugalska neklesají ani v zimě teploty pod +10°C. Z nejvyšší hory pokračujeme po EN338 úchvatnou krajinou plnou skalních útvarů na křižovatku, kde odbočujeme na menší silnici, vedoucí přímo doprostřed pohoří, k městečku Manteigas. No to se nedá popsat. Fantastické malebné horské městečku uprostřed nádherných hor. Ptáme se v hospodě na nocleh, neb se bojíme, že ve stanu by nám byla zbytečně zima. Nedaleko jsou kolem městečka sice 2 campy, ale nevzali jsme si kromě trika a kraťasů žádné teplé oblečení, jen slabé triko s dlouhým rukávem, což jsme trochu podcenili. V jedné hospodě nás posílají na náves, ke kostelu a k penzionu Estrela. Jak jinak. Portugalci zrovna hrají finále poháru mistrů ve fotbale, tak je nazděno, nicméně pokoje jsou volné, za 30 Eur pro nás oba, pokojík s koupelnou. Naprostá špička, interiér připomíná solidní hotýlek v klasickém tradičním stylu. Jsme spokojení a jdeme do hajan.

 

4. den - 11. 6. 2019

 

            Ráno se trochu procházíme po městě, dáváme si snídani a kávu v místním podniku na návsi a pokračujeme v naší cestě. Prudkými serpentinami opouštíme městečko po silnici EN232, děláme letecké fotky městečka z místa, kde přejíždíme skalní hřeben a jedeme se podívat k jezeru Albufera de Vale do Rossim. Zde má být jeden z campů. Je nádherný, na břehu jezera, celý v zeleni, přestože je ve výšce 1500 m.n.m. Je krásně krytý proti větru, jsou zde k pronájmu i chatky a jurty. Takže jsme sem mohli klidně včera dojet, ale zase bychom neviděli super penzion. Jezero je průzračné a v okolní scenérii působí pohádkovým dojmem. Na břehu je restaurace, tak si dopřáváme takový brzký oběd. Cesta vzhůru nám kvůli mnohému zastavování a focení zabrala dost času. Restaurace perfektní, na první pohled vypadá luxusně, ale je to jen dojem, ceny jsou úplně normální a do 15 Euro si dáte polední menu i s kávou a nápojem a zákuskem. Nadlábnutí a naprosto spokojení pokračujeme dále a začínáme sjíždět z hor níže směrem na město Gouveia. Opět celou cestu fotíme, pohledy nemají chybu. Tím naše ochutnávka pohoří Serra de Estrella končí, nicméně tolik tipů na výlety co jsme viděli a celou druhou polovinu jsme nenavštívili…týden by zabralo jen toto pohoří samotné. Podle plánu ovšem chceme dnes dorazit k Atlantiku, do campu pár km severně od vyhlášeného města Porto. Najíždíme tedy na dálnici a valíme to směrem na východ asi 4 hodiny až k městečku Vila Chá („Chá“ je v překladu „čaj“) asi 8 km severně od Porta. Docela pěkný kemp mezi stromy, ale s hodně karavany. Je vidět že jsme na severu, nejsou tu téměř žádné palmy, sukulenty a podobné přímořské rostliny. Fičí studený silný vítr a bereme si dlouhé kalhoty. Stavíme stan a jdeme do ulic na večeři. Opět si dáváme každý svoji porci a opět si nadáváme, že si nedáváme jídlo na půl. Všude nám dávají takové porce, že to nejde sníst. Např. když si dáte rybu, máte na talíři 6 ks 20 cm velkých ryb, k tomu přílohu a oblohu atd. No prostě obří porce. Přecpaní jdeme spát.

 

5. den - 12. 6. 2019

 

            Dnes máme v plánu projít si město Porto, druhé největší město Portugalska, známe především svým vínem a historií. Jedeme do centra a parkujeme na velikánském placeném parkovišti u řeky Rio Douro. Samotná řeka by vydala na celý den, dá se tu plavit na obě strany vyhlídkovými loděmi, na některých jsou naložené symbolické sudy s vínem. Na svahu na druhém břehu se vypíná historické centrum z neuvěřitelně poskládaných domů různých výšek a tvarů. Nad tím vším se tyčí mostní konstrukce přes řeku, dílo proslulého Eifella. Po tomto dni musím konstatovat, že Porto je tak napěchované památkami, že bych viděl jeho bližší poznání alespoň na 4 denní návštěvu. Ovšem první co vás zaujme je obří katedrála z 12. století, postavená v románském stylu. Míříme k ní, opět si kupujeme stejně jako v Coimbře kombinovaný lístek na 4 nejžádanější stavby ve městě, které jsou od sebe celkem nedaleko. Lístek na vše stojí jen 14 Euro a je opravdu na co koukat. Např. Torre Clerigos, je v překladu „Věž“ Clerigos, ovšem jsme překvapeni, že součástí věže je i muzeum. Věž je součástí chrámu, který si celý procházíme, a finální pohled z věže je jen desetina toho, co je k vidění. Názvy na vstup v angličtině jsou tedy: Porto Episcopal palace, Clérigos tower, Sé Cathedral + museum a Museum of Sacred Art of Archeology, ovšem archeologie je opět jen pětina toho, co je vidět ve zbytku chrámu, kam lístek také platí. Za 14 Eur tohle všechno, to je zadarmo. Mnohem víc stojí jít v Čechách párkrát o pouti na řetízák. Prostě paráda. Máme to na celý den, náměstí obcházíme už jen letmo a lanovkou se z horní části za 3 Eura (tohle je naopak drahé) vezeme dolu zpět na parkoviště k autu. Jak říkám za jeden den ani omylem, toto město je „přebouchané“ starobylými chrámy, kostely, muzei, památkami, samotné ulice jsou skvost, o portském vínu, místních hospůdkách nemluvě. Opravdu stojí za víc dní. My ovšem máme jen tento den, bereme návštěvu celého Portugalska jako seznamovací s tím, že se sem určitě vrátíme, až budeme mít trochu přehled, takže jedeme dále a vyrážíme po silnicích při pobřeží směrem na jih. Máme vyhlídnutý podle fotek na netu camp u městečka Faradouro. Je perfektní, je to camp v krásném lese, s restaurací a spoustou prostoru na stany, karavany jsou odděleně víc u pobřeží a kempování pod šumícími eukalypty to nemá chybu! Ceny kempů obecně do 20 Eur za auto, 2 osoby a stan platí i zde. Obecně kempů je v Portugalsku, alespoň mezi „trojúhelníkem“ Porto, Lisabon a pohořím Serra de Estrela opravdu hojnost. Jsou v malých vesnicích na pobřeží a hlavně také na okraji velkých zajímavých měst, ale mimo hlavní tahy a velký ruch, opravdu mají campy velmi dobře zmáknuté a je jich dostatek.

 

6. den - 13. 6. 2019

 

            Naše cesta pokračuje při pobřeží Atlantiku na jih, směrem k Lisabonu. První zajímavé městečko, kterým projíždíme je Aveiro. Město upoutá už na mapě jakousi „deltou“ a připomíná velkou mořem zatopenou podkovu. Později je nám jasné, čím je město nejvíce zajímavé. Po městě jsou rozvedeny kanály, po nichž brázdí typické pestrobarevné lodě rozvážející turisty. Druhá největší atrakce jsou všudypřítomná jakási políčka, v nichž se kaskádovitě přepouští, usazuje a odpařuje mořská voda a vysycháním na povrchu vzniká vrstva soli. Ta se tradičním způsobem, tedy ručními nástroji čistí, shrnuje, nosí v koších, pytluje, až si ji můžete ve finále odvézt domů na památku. Na to co s tím musí být práce, je cena úžasná -  5 Euro za 20 kg soli. My samozřejmě do batohu takový pytel nedáme, tak si bereme dvě půlkilovky po 1 Euru. Nádherný suvenýr, plný pytlík přírodní mořské soli. Vše vám navíc ochotně ukáží a vysvětlí, jak to vlastně celé funguje, areály s vysychajícími jezírky jsou volně přístupné. Město samotné s vodními kanály působí až pohádkově, trochu jako Benátky, ale bez toho italského bordelu všude okolo. Pokračujeme přes městečko Batalha. Celkem maličké a nenápadné skrývá obří chrám, který má tu zvláštnost, že je nedostavěný. V mapě je značen jako památka UNECO a je opravdu impozantní. Na to že je nedostavěný, je to to brutálně obří stavba, jež vám vyrazí dech. Rozhodně doporučuji navštívit, nehledě na to že vstupné do několika částí areálu je jen 5 Euro. Dále pokračujeme směrem na jih do městečka Nazaré. Nenápadné městečko na pobřeží asi 20 km od Aveira má také své nej… a tím jsou vlny. Je tu totiž podmořský příkop o hloubce několika kilometrů a ten končí pár km před městem Nazaré. Podle obrázků tedy podmořský příkop náhle končící zvedá mořské proudy putující k pobřeží o svoji kolmou hranu a vznikají obří vlny. To má za následek, že se sem sjíždějí přeborníci se surfy z celého světa a konají se tady ty největší akce ve sjíždění až 20 metrů vysokých vln. Městečko Nazaré, byť malinké a ospalé má na pobřeží pevnost, která slouží jako informační centrum s tabulemi a videi ukazující to co se pod mořskou hladinou a posléze na ní odehrává. Při záběrech na pevnost, ve které stojíte, a na videa ze soutěží se tají dech. Obří vlny větší než pevnost sama bičují skalní stěny a místní pláž sloužící jako dojezdové místo asi zažila neuvěřitelné věci. Opravdu se při pohledu na fotografie a videa tají dech. Pevnost je také jakousi síní slávy, jsou zde podepsaná „prkna“ těch největších šílenců, co sjíždí na vlnách velkých jako dvoupatrový dům. Rozhodně stojí za návštěvu. Na informačních tabulích a modelech je názorně ukázáno, co se tu pod hladinou oceánu odehrává. My pokračujeme k poloostrovu Penische. Opět o kousek jižněji. Na mobilu hledáme ubytko, jelikož vzhledem k silnému větru a vlnám nechceme riskovat orvaný stan v campu. Nacházíme za 30 Euro nádherný plně vybavený dům, který máme jen pro sebe. Zahrada s bazénem, vybavená kuchyně, 3 pokoje, společenská místnost, no čučíme na to jako zjara. Přijíždíme na kouzelný poloostrov až v 7 večer, fotíme pobřeží, plné bizarních skalních útvarů a nemůžeme se na to vynadívat. Dorážíme do nejzápadnějšího cípu ostrova, kde jako by se zastavil čas před sto lety. Žádné hotelové komplexy, žádné diskotéky. Malá ospalá vesnička s malým kostelem a zvoničkou připomíná spíše westerny odehrávající se v nejzapadlejší vísce v Mexiku.

 

7. den - 14. 6. 2019

 

            Ráno objíždíme poloostrov, fotíme skaliska a užíváme si totálního klidu, který tu panuje. Dorážíme do přístavu, odkud frčí lodě na nedaleký ostrov. Ten jsem v mapě viděl, už když jsem to doma studoval a překvapilo mě, že je na něm malovaný camp. Zajímalo nás, jak to tam vlastně funguje, čas máme, tak si kupujeme na 14 hodinu lístek na rychloloď na ostrov. Plavby zde nabízí asi 4 společnosti a celkem se o nás perou, nicméně my si z praktických důvodů vybíráme tu, u které se dá platit kartou. Rychloloď „Odyssea“ má 3 řady jakýchsi molitanových sedaček, takže lidé sedí ve 3 řadách za sebou obkročmo jako na koni. Před sebou madlo a už jedeme. Po vyplutí z přístavu zazní z repráků typická portugalská muzika a typicky osmahlý kudrnatý portugalec dává lodi lehký „kulík“. Několik žen na palubě zaječí při skoku z jedné vlny na druhou, otáčky motoru jdou ještě výš a kolem majáku jedeme po boku smykem, přičemž nás přitlačí do sedačky náraz  protichůdné vlny. Jsem nadšený a snažím se točit video, ale mám co dělat, abych udržel mobil nejen nad hlavou, ale vůbec v ruce. Podle pozdější informace jsme jeli jen 60 km/h. No to asi jo, ale na zvlnělém Atlantiku, kdy loď skáče z jedné vlny na druhou je to trochu honička se udržet. Jiné lodě jiných společností vypadaly klidněji, ale krom toho ječení ze všech stran se mi plavba jako milovníkovi extrémnějších dobrodružství fakt líbila a dal bych si to znovu J Ostrov s názvem Berlenga Grande je fantastický Loď nás vysazuje v přístavu a v ceně 40 Euro za osobu máme odvoz tam a zpět, projížďku malou lodí podél útvarů a skalisek a anglicky mluvícího průvodce po ostrově. Přesedáme tedy z velkého člunu na malý a proplouváme si fantastické skalnaté pobřeží se skalními okny a tunely. Loďka má prosklené dno, lze tedy pozorovat i svět pod hladinou. Vystupujeme u starobylé pevnosti, která je na skalním ostrohu v moři a na pevninu ostrova vede jen malý kamenný mostek. Nádhera nepopsatelná. Pevnost funguje i jako hotel, ideální zejména pro milovníky potápění a relax v Atlantiku. Odsud stoupáme po chodníčku s průvodcem na vrchol ostrova, který má v průměru jen pouhé 3 km. Maják je nepřístupný, nicméně průvodce vypráví o historii a také o tom, že díky blízkosti města Nazaré s obřími vlnami je tento ostrov dostupný pouze od května do září, jinak jsou tu obří vlny a plavba sem a pobyt je nebezpečná. Scházíme dolů k přístavišti a opravdu zde je kemp. To nemá chybu. Asi za 15 Euro si postavíte na ostrově stan, v přístavu je restaurace a pár domků místních rybářů. Tak tomu říkám vegáč. Asi za 3 hodiny plujeme zpět. Už nejedeme proti vlnám, plavba je o dost klidnější. Na pevnině sedáme do auta a pokračujeme asi 80 km jižně městečku Mafra, kde máme vyhlídnutý camp. Je opět pěkný, celý v zeleni, klidný a pohodový. Jsme asi 40 km od Lisabonu, a jelikož si chceme tuto oblast projet, ubytováváme se na poslední 2 noci zde.

 

8. den - 15. 6. 2019

 

            Dnes máme poslední den a v mapě je toho tak na 3 dny. Nevíme co s tím, no nedá se dělat nic. Obětujeme fantastické město Sintra, které je celé v takovém skalním bloku napěchované hrady a památkami s křivolakými uličkami a jedeme se podívat do Mafry. Je zde obří královský palác rodu „Jao“ na který, jak jsem pochopil, jsou tu všichni pyšní. Palác je největší královskou rezidencí v Portugalsku a jednou z největších staveb v Evropě vybudovaných v 18. století. Je opravdu obří a má snad 300 místností každou jinou ve 3 patrech a spíš bych řekl, že by bylo vhodné si ho projezdit na kole. Nekonečné chodby s desítkami zákoutí, místností, vlastní nemocnicí, o obří zahradě nemluvě. No to je na půl dne. Poté jedeme do městečka Cascais, úplně na jihu ale je tu zrovna sraz Hárlejářů, tak je to trochu zmatek v dopravě. Nicméně se jdeme podívat na místní atrakci, skalní bránu s názvem Inferno. Milion turistů mě překvapuje, brána není nic moc. Když ji srovnám s Azurovým oknem na Maltě, kde nebyl téměř nikdo, tak je to slabý odvar. Bohužel Azurové okno již spadlo do moře, tak je asi tato brána pořád místním tahákem č. 1. Procházíme několik málo památek v centru, jsou to spíš takové historické vily legendárních mořeplavců, ale jinak nic moc. Cascais nás spíše zklamalo. Vědět to, jeli jsme raději do Sintry, ale ta je prostě na nejméně 2 dny. Z Cascais se tedy vracíme při západním pobřeží přes nejzápadnější bod Evropy. Opět lidí jak na pouti, neuvěřitelné. Fronta na vyfocení se s nejzápadnějším skaliskem Evropy je asi na čtvrt hodiny, tak to jen rychle omrkáváme a mizíme pryč. Je podvečer, vracíme se do campu v Mafře a začínáme balit. Trochu nás rozhazuje paní na vrátnici campu, když se ptáme, jak se ráno v 6 dostaneme přes zavřenou bránu, protože musíme na letiště a ona s klidem říká, že neví, jelikož brána se otvírá v 8. Musíme tedy dnes nechat auto na ulici před nedalekou restaurací a ráno z campu musíme se sbalenými věcmi s batohem na zádech. Jinak vše ok.

 

9. den - 16. 6. 2019

 

            Vstáváme ještě za šera v 5:00 a celý camp spí. Balíme mokrý stan od rosy, všechny věci včetně suvenýrů do karimatek a do báglu a poté opouštíme camp. Auto na ulici přežilo, takže frčíme po opuštěné dálnici na letiště. Naštěstí tabule jsou dobré a navádí nás do garáží půjčoven aut, kde odevzdáváme klíče a náš dočasný azyl v podobě Peugeotu 208. Pak už jenom odbavení a hurá domů. Bohužel máme letenku zpět od Norwegian, což by nebyl problém, ale je to půlený let s přestupem v Dánské Kodani. To by taky nevadilo ale paní na přepážce i přes naše protesty nám odmítá vydat palubní lístek na druhý let z Kodaně, že se máme odbavit v Kodani znova. To by teoreticky za 45 minut, které máme na přestup, šlo stihnout, nebýt toho odbaveného batohu se stanem, jelikož musíme čekat, až vyjede z pásu a pak se znova jít odbavit, místo abychom jako obvykle měli letenku už z prvního letu a jen přešli na jiný gate. Samozřejmě že v Kodani to nejde stihnout. Než dostanu batoh, přepážka je zavřená. Letadlo letí za 15 minut, ale už nás tam nechtějí vpustit. Paní na informacích se diví proč nám to v Lisabonu nedali i na druhý let, my to taky nechápeme, vždy jsme to tak měli při přestupu. Omlouvá se, že paní v Lisabonu je blbá a nabízí nám hotel a letenku na druhý den zdarma. Jenže Péťa musí být druhý den v práci. Takže nemůžeme zadarmo pobýt den v Kodani, místo toho voláme do ČSA, kterým letí za 3 hodiny na Prahu letadlo, po telefonu kupujeme novou letenku pro 2 osoby za 6 tisíc, platím kartou a za 3 hodiny odlétáme, směr Praha. Ale až na ten závěr s hloupou paní to byla špička a do Portugalska stoprocentně pojedeme znovu. Evropská země s fantastickým Atlantikem, nádhernými horami a úžasným celoročním klimatem. Prostě pecka J

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE