AZORY – putování po největším z Azorských ostrovů - Sao Miguel (9. 2. - 18. 2. 2018)

 

 

Sestava:     Petra Krsová, Vašek Lopata, Stáňa Hlaváčová, Eliška Válová

Doprava:   Letadlo:   Do Lisabonu i zpět letadlo společnosti Tap Portugal z Lisabonu do Ponta Delgada taktéž, odlétali jsme v pátek a vraceli se následující neděli. Cena letenky 6 300 Kč (zpáteční letenka),

                                   ovšem občerstvení již nebylo tak bohaté, jako když jsme s touto společností letěli na Madeiru před dvěma lety. V ceně letenky nebylo odbavené zavazadlo, pouze příruční do 8 Kg.

                   Taxíky:    Na cestu z hotelu Marriott v Lisabonu na letiště (cca 8 km) 10 Eur. Z letiště v Lisabonu do fantastického oceanaria v Lisabonu (nejfantastičtější mořský svět, jaký jsem viděl) na pobřeží (cca 5 Km) 14 Euro.

                                   Z letiště v Ponta Delgadě do centra města do apartmento Solmar Marina (cca 5 Km) 10 Euro. Nutno podotknout, že je to jedno z mála letišť, ze kterého se dá dojít do města pěšky, je to cca 45 minut a jsou zde i chodníky,

                                   je to prostě maličké letišťátko

                  Autobus:  Autobus jsme použili jen jednou a to MHD v Lisabonu a jedna nepřestupní jízdenka stojí 1,45 Eur. Metro v Lisabonu z centra města na letiště stojí jedna jízda úplně stejně a to jsme i přestoupili.

                  Auto :      Na ostrově Sao Miguel jsme si půjčili na týden auto v půjčovně, měli jsme Škoda Citigo (4 dvéřové) za 210 Euro na 6 dní (cca 5 250 Kč = 875 Kč na den = ve 4 lidech cca 220 Kč/den/os)

 

Ceny:  V obchodech a marketech stejné jako u nás, dokonce bych řekl, že polovina výrobků byla levnější než u nás, restaurace jsou asi o malinko dražší. 1,20 - 2 Eura káva, cca 2 Eura pivo, Pizza 6-11 Euro podle velikosti,

            místní klasika je tzv. Prego (vepřové plátky na opečené na přírodno s chlebem nebo hranolky) 8,50 – 12 Euro. Večeře v Riberia Grande v jídelně 7,50 Euro za celé menu (kuře a hranolky, nebo mix masíček,

            či ryba s bramborem, k tomu v ceně nápoj včetně piva, zákusek a káva)

            Polévky v restauracích cca 3 Eura, panák místních likérů, které se vyrábí v Riberia Grande 1 Euro. Všude stály stejně. Oběd v Nordeste (půl kuřete a hranolky 8,50). Zákusky v restauraci 2-3 Eura.

            V obchodě:  Mapa turistická 14 Euro. 1,5 litrů balené vody 0,55 Eur, sardinky v oleji 0,69 Eur. Litrové džusy kolem 1,20 Eur, pivo 1 Euro plechovka, cigarety 3-4 Eura. Originál luxusní azorský místní sýr 19 Euro/kg.

            Benzín stál kolem 1,30 Eur/litr, naším půjčeným Škoda Citigo jsme najeli celkem 800 km a tankovali jsme za 60 Euro, tedy 15 Euro na osobu za celý týden ježdění !

 

Ubytování:  Hotely - Náš apartment byl v komplexu s obchodním centrem Solmar přímo v přístavu v hlavním městě Ponta Delgada, jedná se o jediný „panelák“ o asi 14 patrech viditelný jako věž ze všech stran - byl za 610 Euro

                                  tedy na 9 nocí (ve 4 lidech 423 Kč za osobu a noc). Nutno podotknout, že to byl kompletně zařízený byt, tedy dvě ložnice, dvě koupelny, obývák a plně vybavená kuchyně, balkon s výhledem na centrum a přístav.

                    Stanování – na ostrově je podle mapy několik campů, ale my jsme je nepotkali, jsou zastrčené bokem hlavních silnic

 

Mapy: Mapy se dají nějaké postahovat na netu, my jsme jednu v měřítku 1:37 000 koupili v supermarketu v přístavu v Ponta Delgada, ale že by byla nějak přesná, to se říct nedá. Některé fantastické vyhlídky chyběly,

            některé značené cesty nějak přebývaly. Navíc na to, že to byla speciálně turistická mapa se zaznačenými treky, trochu člověka překvapilo, že nemá vůbec vrstevnice. Spíš takový drahý náčrtek, takže jsme se řídili mapou

            staženou ze seznamáckých map do telefonu.

 

Značení cest: Značené cesty celkem dobré (žlutočervený proužek malovaný na patníčkách nebo rozšipníkách). Obecně značení průměrné, ale když jdete někam na vyhlídku nebo třeba k vodopádu, není kam uhnout z pěšiny,

                      neb okolo je neprostupný prales.

 

Jazyky: Samozřejmě portugalština, ale bez problémů jsme všude využili naši základní angličtinu, nebyl problém ani v obchodech, taxících, prostě s turisty se počítá.

 

ČAS : -2 hodiny

 

Užitečné odkazy:

 

Průvodce s Azorskými treky -  naprosto perfektně udělaný interaktivní průvodce po celých Azorech, značené treky po jednotlivých ostrovech, fotky, mapky, převýšení, vzdálenosti, časy a popis cest (v angličtině)

Obecné informace o souostroví – docela ucelené základní informace o celém souostroví (v češtině)

Mapka ostrova Sao Miguel – jednoduchá mapka ostrova se zakreslenými turistickými cíly, podle kterého jsme celou cestu připravili, abychom měli představu kde co je

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 9. 2. 2018

 

            V pátek kolem 16 hodiny máme sraz na pražském letišti, letí nám to v 18:25. Bohužel pohled na tabuli s odlety signalizuje hodinové zpoždění, takže hned na začátku nepříjemnost. Doufáme, že se to změní, ale nezměnilo. Odbavení bylo o hodinu posunuto, nicméně my jsme měli mít při přestupu v Lisabonu hodinu čas, takže doufáme, že to klapne, případně pozdrží odlet z Lisabonu, když se jedná o stejnou společnost. Sedíme v letadle a nic, sedíme hodinu a pořád nic. Výsledný start z Prahy je 20:40, tedy téměř o 2,5 hodiny později. Při dosednutí letadla zapínáme telefon a sms od Tap Portugal hlásí, že náš plánovaný odlet ve 21:55 je přesunut na následující den opět ve 21:55. Tak to se nám stalo za celá léta létání poprvé. Vůbec nevíme, co si počneme, ale nemáme ani moc čas přemýšlet. Hned u gejtu při výstupu čeká týpek s náhradními letenkami v ruce, celkem uletěla letadla asi 15 lidem. Někomu jako nám na Sao Miguel do Ponta Delgady, někdo nestihl let na do Funchalu na ostrov Madeira. Fasujeme náhradní letenky na zítra večer a instrukce, že nás ubytují. Moc jim nerozumíme, je to trochu hektické a maník běží letištěm kamsi, všichni ho následují a to dost fofrem, takže máme co dělat abychom ho neztratili. Před letištěm čeká autobus, všichni nastupujeme a jedeme  k asi 8 km vzdálenému hotelovému komplexu na periférii. Mezi tím si po sms vyjasňujeme problém s recepční našeho ubytování, kam přijedeme tedy neplánovaně až zítra, ještě že jsou ty mobily. Hotel Marriott je pro nás trapery dost nezvykle nóbl a náš ohoz sem vůbec nezapadá. Všude mramor a koberce, personál v oblecích s kravatou a my v ošoupaných pohorách s batůžkem. Nicméně dostáváme klíče od dvou pokojů, a jdeme se ubytovat. Opět vše v mramoru i koupelna, chodby trochu zámeckého stylu. Googlíme si stránky hotelu a zjišťujeme, že to tu normálně stojí 4 000 Kč/noc. Tak za tuhle cenu normálně bydlíme celý týden a v hezčích útulnách J No musím to přežít, jsem tu trochu nesvůj, abych nezpůsobil nevědomky nějaký nevhodný problém.

 

2. den - 10. 2. 2018

 

Ráno jdeme do jídelny na snídani, všude letušky a piloti a halda lidí co jim frnklo letadlo. U snídaně mají tedy vyváženou směsici bohatých a turistů. Podle instrukcí nás má odvézt v 17:00 bus zpět na letiště, ale co tady celý den, takže se balíme a bereme si taxi za 10 Eur na letiště (2,50 Eur/os). Na letišti si dáváme zavazadla do úschovny na celý den za 3,40 Eura/ks (zavazadlo do 10kg). Abychom smysluplně využili den, chceme vyrazit na naši oblíbenou přímořskou atrakci a podívat se na místní Oceanárium (tedy svět pod hladinou oceánu). Nemáme vůbec tušení, jak se tam pomocí MHD dostat, tak si bereme další taxi, abychom neztráceli čas. Na telefonu v mapách lovíme ikonku Oceanária a ukazujeme taxikáři náš cíl. Ví přesně a za 15 minut jsme tam. Přímo na pobřeží velká budova s krásně upraveným okolím. Vstupné 15 Eur není nic drastického, a kdybych věděl, jaký je to nářez, dal bych rád i víc. Musím konstatovat, že jsme jich viděli hodně, ale tohle nejde trumfnout, to si prostě neumím představit. Obvykle se jedná o spousty malých akvárií, mezi nimiž chodíte a třeba jedno velké se žraloky atd. Zde je to koncipováno jako jedno obrovské akvárium uprostřed budovy a to tak velké, že skrz něj není vidět na druhou stranu, prostě, jako když koukáte do oceánu. Interiér skály, rostliny, korály, no fantastická kopie. Prohlídka je vlastně chození ve spirále kolem tohoto akvária, s tím že v každém pomyslném rohu je k vidění něco jiného. Vůbec nechápu, jak to udělali, ale kromě ohromných ryb jako jsou přes 2 metry velcí žraloci a stejně tak velcí rejnoci, nebo nepopsatelně velká takzvaná „sluneční ryba“ (vypadala, jako když uteče z pravěku, nikdy jsem nic podobného neviděl) se v jednom z rohů mezi skalami prohánějí např. mořské vydry nebo v dalším rohu tučňáci. Jak jdete do spirály, vidíte je napřed v místnosti nad akváriem, okolo skály a jste vlastně nad hladinou a pozorujete je na souši. Asi po hodině prohlídky se dostáváte spirálou do téhož místa, ale o patro níž, takže je ohromným sklem vidíte zespodu, respektive je fantasticky můžete pozorovat při bleskovém rejdění a vývrtkách pod hladinou. V jednom z rohů je pralesní vegetace, palmy a pravá jungle, mezi tím se v moři pohupují rostliny. Můžete obdivovat spousty sasanek a korálů. Prostě jedním slovem dech beroucí expozice. Jak říkám, myslel jsem, že mořský svět z Mallorky nic netrumfne, ale tohle je prostě nejen o rybách, ale celém mořském světě živočichů a rostlin a to vše po obvodu obrovského akvária. Jeho průměr tipuji tak nejméně na 100 metrů a v každém okně či výklenku točité chodby můžete pozorovat něco jiného. Moc nechápu, že se to nesmíchá, ale každý živočich či ryba má své zákoutí a to obývá. Fakt pecka všech pecek. Po návštěvě plni dojmů jdeme na pobřeží do nedaleké restaurace na pozdní oběd (jídlo s názvem Prego no prato - portugalská národní klasika - vepřový steak a hranolky – 8,50 Eura) a poté jdeme k silnici na autobus. Máme ještě čas, tak si u šoféra první linky co přijela, kupujeme za 1,45 Eura lístek a jedeme do centra. To se nedá minout, takže vystupujeme u vítězného oblouku, jenž dominuje náměstí, a chvíli tady zevlujeme. Procházíme pár uliček, jezdí tady fantastické historické tramvaje, ale prozkoumat Lisabon to je tak na 4 dni, což víme, takže se do ničeho většího nepouštíme. Asi po hodince jdeme na metro a tím jedeme s přestupem opět za 1,45 Eura až na letiště. Vyzvedáváme batohy, dáváme si kávu a nějaký zákusek a jdeme se odbavit. Tentokrát startujeme přesně v 21:55 a ve 23:50 dosedáme na mrňavém letišti v Ponta Delgadě. Let trval 3 hodiny, tady je o další hodinu méně než v Lisabonu. Před letištěm berem za 10 Euro první taxi a hlásíme komplex Solmar. Také ví přesně, ono v tak malém městě byť hlavním se to ví snadno, jak zjišťujeme letiště je hned na kraji města a dá se sem po chodníku dojít pěšky. Hala letiště připomíná okresní autobusové nádraží. Asi za 10 minut jsme na místě v přístavu a paní už na nás čeká. Uff, konečně v cíli. Máme toho dost, je místního času 00:30 hodin, ale pro nás je českého času 02:30.

 

3. den - 11. 2. 2018

 

První den tradičně věnujeme prohlídce města, tedy v tomto případě i hlavního města Ponta Delgada. Je maličké, dá se přejít za půlhodinku celé a hlavní třída je samozřejmě na pobřeží. Tady bydlíme, takže vycházíme a jsme přímo v přístavu, jdeme směrem k letišti, kde je podle mapy vojenská pevnost. Cestou bohužel potkáváme výletní vláček, který nás láká na projížďku historickým centrem města. Nenapadlo nás, že vzhledem k velikosti je to nesmysl, protože vláček jede krokem, asi 3x objíždí náměstí kostel a přilehlé ulice, jednou tam a druhou zpátky a pořád jsme vlastně na stejném místě, no prostě 7,50 Eur/os v čudu. Procházíme některé ulice ještě jednou pěšky, abychom si mohli památky bez drncání ve vlaku vyfotit, a pak jdeme do pasáže na pobřeží, kde jsou nějaké rychlojídelny, bary a bistra. Dáváme si v jednom z barů takové podivné místní kombinace, např. já opečenou klobásu a hranolky za 3,50 Eura a pivko za 2 Eura. Pivko dobré, klobása s hranolkama … no byla dobrá, ale není nad chleba s hořčicí a křenem. Jako všude v Evropě je tady problém s chlebem, všechno jsou buď buchty nebo veky. Obecně zde v každé jídelně pořídíte asi nejčastější pokrm tzv. Prego. Je to vepřový steak nejčastěji s hranolky a chlebem. Pokud chcete steak bez chleba jen s hranolky, tak je to Prego no prato (Prego bez chleba). Po obědě si procházíme hlavní třídu kolem přístavu, opět jdeme kolem našeho ubytka, procházíme náměstí s velmi starým impozantně mohutným stromem, několik kostelíků a nádherných budov v centru a míříme k pevnosti, kam jsme již jednou nedošli. Je na pobřeží na západní straně města a je stále vojenská. Vítá nás mladík v uniformě a chce 3 Eura za vstup. Uvnitř je expozice historie pevnosti, od šavlí a mečů až po děla a protiletecké střely. Různé uniformy, kvéry a jiné rekvizity, jimiž lidé velmi často a rádi vybíjejí sami svůj vlastní druh (a to se pyšní nejinteligentnějším mozkem). Poté jdeme ještě zkusit zajistit do autopůjčovny od zítra auto, ale týpek se trochu brání půjčení za hotové, že to stojí 30 Euro (s tím jsem po zkušenostech ze Španělska, Madeiry a Teneriffe počítal – běžná cena) a že když si to naklikáme po netu a zaplatíme kartou, vyjde nás to jen na 20 Eur. Já bych trval na svém a bral bych za 30 Euro na fleku, ale holky plné radosti z úspor hodlají trápit net po telefonu. Asi po hodině pokusů, nadávání a souboje s telefonem na pokoji se balí a jdou to koupit hotově, bo po netu jim to nejde. Auto vyšlo i tak na krásných 210 Eur na 6 dní tedy ve 4 lidech to dělá 220 Kč na osobu a den. Pohodová cena. Poté jdeme ještě do supermarketu nabouchat ledničku, kupujeme párečky v plechovce, vajíčka, pivo, salám, nějaké rybičky a jiné mlsky co se mohou v lednici hodit. V přístavu je několik nabídkových tabulí s různými výlety a jeden z nich je plavba lodí na pozorování velryb, jenže stojí to 50 Euro, takže to netestujeme.

 

4. den - 12. 2. 2018

 

Ráno vyzvedáváme auto v podzemních garážích v přístavu asi 200 metrů od našeho ubytka. Nejlevnější a nejobyčejnější auto, kterým tu půjčovny nejčastěji disponuji je Škoda Citigo. U nás pomalu luxus, tady šunka na huntování turisty po okreskách. Pozitivní je, že má alespoň 4 dveře a motor, takže vyrážíme při pobřeží směrem na západ, projíždíme kolem letiště a asi po 5 km odbočujeme severně do vnitrozemí směrem na několik malých lagun Lagoa Carvao, Lagoa Caldeirao, Lagoa Rasa atd. Je jich několik, ale jsou tak ukryté kdesi v terénu, že ze silnice nejsou vidět, na mapě to vypadá lépe. Podle koupené „turistické“ mapy je zde značený trek č.5 (na seznamu trasa Serra Devassa) kolem těchto malých lagun. Po levé straně je v nejvyšším místě silnice malé parkoviště. Po pravé straně silnice můžeme před parkovištěm pozorovat velmi zachovalé zbytky aquaduktu, který je v některých místech i dvoupatrový. Prudká pěší cesta po treku č.5 vede do kopce rozbahněným terénem a výsledkem je fakt pár metrů široká louže v trávě, tak sem asi ani nechoďte, i my se vracíme rovnou k autu a nedokončujeme okruh treku. Nicméně na druhou stranu přes silnici je plot s vjezdovou bránou, která je podle informací na tabuli otevřená asi do 16 hodin a je to přírodní park. Jezdí tam auta a to dost hojně, tak se tam jedeme také podívat. Hned pár metrů za bránou je první zastavení. Pěšky z kopečka cca 50 metrů k většímu jezeru Lagoa do Canario. Po prohlídce pokračujeme dále. Uježděná prašná cesta docela slušným pralesem se spoustou děr dělá Citigu a jeho nízkému podvozku trochu potíže, ale na konci je odměna. Úplně fantastická vyhlídka na skalním ostrohu, která v naší turistické mapě z místního obchodu za 14 Euro vůbec není zaznačena, a řekl bych, že je jedna z nejlepších na ostrově!! Ze slušné výšky cca 800 m.n.m. máme jako na dlani celý ohromný sopečný kráter s obřími lagunami Lagoa Azul, Lagoa Verde a Lagoa de Santiago. Když se dost vynadíváme a pofotíme, vracíme se bránou na silnici a pokračujeme z kopce ke zmíněným 3 ohromným lagunám. Na křižovatce na městečko Sete Cidades (leží na břehu lagun uprostřed kráteru) si dávám obří hotdog, na který mi pán sype na kečup něco jako brambůrky ve tvaru nudliček. Tak párek s brambůrkami, to jím taky poprvé. Sjíždíme k lagunám a fotíme kráter a hladinu zespodu. Projíždíme městečkem Sete Cidades a vyjíždíme z kráteru přes hranu na opačné straně. Otevírá se nám pohled na západní pobřeží, městečko Mosteiros a okolní výhledy. Je zde vyhlídkové místo s dalekohledem. Sjíždíme k pobřeží směrem k jihu a míříme na nejzápadnější výběžek ostrova. Ve vesničce Ginetes odbočujeme po úzké silničce vedoucí na tento výběžek a je to zde lepší než jsme čekali. Kromě nádherného černého lávového pobřeží, o nějž se tříští příboj je zde parkoviště, restaurace a bazén Termas da Ferraria s termálním pramenem, ve kterém je možné se vykoupat. Ten zde vyvěrá a je to asi jediný geotermální bazén s výhledem na tříštící se oceán o ostré lávové hrany pobřeží. Samotné focení na pobřeží nám zabírá asi hodinu. Je to fantastické místo úplně bokem civilizace, nemůžeme se nabažit a kromě malé restaurace a bazénu je tu naprostý klid doprovázený zvukem příboje. Poté se vydáváme při pobřeží na sever a sjíždíme ještě obdivovat příboj a útesy k městečku Mosteiros. Všude jsou nádherně upravená vyhlídková místa (obecně všude a také jsou všude stanoviště s grily, snad na každé vyhlídce či zastavení, které jsme během týdne potkali). Pokračujeme po severním pobřeží směrem na východ a za vesničkou Ajuda da Bretanha v místě zvaném Pico Vermetho objevujeme krásně zrekonstruovaný větrný mlýn. Jediný takhle krásně zrestaurovaný, jaký jsme na ostrově za ten týden potkali, přestože v mapě jsou jich malované desítky. Už se šeří, takže se vracíme nejkratší cestou do Ponta Delgady.

 

5. den - 13. 2. 2018

 

Bohužel tento den se probouzíme do zataženého a deštivého dne. No, ale na to, že je únor, je to první den, kdy drobně prší. Vymýšlíme plán. Hned vedle Ponta Delgady pár stovek metrů severně nad letištěm je lávová jeskyně Cruta do Carvao. Je v podstatě hned vedle dálnice, což je dost neobvyklé. Tak se tam jedeme podívat. Jenže tento nápad měli asi všichni, co se ráno koukli z okna a tudíž je na celý den vyprodáno. Prohlídky jsou asi po hodinách a všechny časy až do 15:00 jsou zarezervované. Tak si to rezervujeme hned na první čas zítra ráno na 10:00 a přemýšlíme co dál. Další z rezervních atrakcí je bezesporu čajová plantáž s továrničkou, ve které mají být údajně prohlídky. Jedeme tedy po dálnici směrem na sever na městečko Riberia Grande a před ním uhýbáme na východ směrem na městečko Nordeste. Po 9 kilometrech upoutává naši pozornost odbočka k pobřeží do vesničky Moinhos. Je zde malovaný camp, a něco jako pramen. Vystupujeme přímo v centru, zda to tak lze nazvat a jdeme k pobřeží. Je tu nádherná pláž z černého sopečného a neuvěřitelně jemného písku a nádherná dřevěná hospůdka, krásně vyzdobená. Venku zase prší, takže se schováváme a dáváme si za 3 Eura velkou misku výtečné polévky, kávu a nějaké zákusky. Asi po půl hodině přestává pršet, dokonce vylézá sluníčko, takže vidíme zátoku s pláží v plné kráse. Je to nádherné místo na koupání, takové odlehlé s malou útulnou občerstvovnou a evidentně novými převlékárnami. Opět jsou nádherné vlny tříštící se o okolní skály, tak tu chvíli sedíme a užíváme si sluníčka. Poté se vracíme na hlavní silnici na Nordeste a asi po 2 kilometrech jsme u první výrobny čaje Fabrica de Chá Porto Formoso (chá – portugalsky čaj). Brána je bohužel zavřená, asi není prohlídkový den. Ovšem další továrnička Chá Goreana o 2 km dále celá zasazená v plantážích čaje, které se rozprostírají všude okolo je otevřená. Parkujeme na parkovišti přímo před budovou a jdeme dovnitř. První místnost je s televizí a sedadly a dávají zde dokola dokument o historii této výrobny. Je to pro nás nezvyk, všude je otevřeno, nějaká paní nám říká, ať si to klidně projdeme, tak jdeme z místnosti do místnosti podle šipek ve směru prohlídky. Všude spousta strojů, sít a sušiček na úpravu čaje a vůbec celého procesu, který provází čajové lístky z okolních plantáží až do sáčku. Je to tak na hodinku si to projít, na konci je krámek kde je možno místní čaje za slušné peníze pořídit. Kupujeme si několik balíčků zeleného čaje a dnes, když doma píši tento cestopis, musím konstatovat, že tak dobrý čaj jsem snad v životě nepil. Lituji, že jsme balíčků nevzali víc. Mimochodem právě tento portugalský ostrov a tyto čajové plantáže jsou jediné místo v Evropě, kde se čaj pěstuje. Ten se přímo zde v přilehlé výrobně zpracovává (žádné vožení někam za moře, jako se to dělá u nás, že se vše vozí na druhou stranu republiky ke zpracování) a prodávají ho všude po ostrově v obchodech. Člověk si na tomto ostrově začíná uvědomovat, jak my v srdci Evropy žijeme s miliony převozů všeho kamiony sem a tam komicky. Vše se zpracovává hned na místě a v okolí prodává. Navíc je krásné, že tu asi ještě nepadli do spárů novodobého mladého perspektivního managera, jelikož jsou tu krásné letité stroje poháněné rozvody řemenové transmise a vypadá to, že vybavení je 100 let staré, nicméně plně funkční. O to je to kouzelnější. Všechno funguje a bez milionu obrazovek a displejů. Vstup je tedy zdarma, ochutnávka čaje je také zdarma a nabalené sáčky domů stojí pár drobných (krabička s 20 sáčky – 1,50 Euro). Člověk žasne. Pokračujeme dále na Nordeste a severní skalnaté pobřeží podle mapy skýtá asi 4 vodopády těsně u pobřeží. Sjíždíme tedy z hlavní silnice u vísky Fenais da Ajuda a jedeme k vodopádu téměř na břehu oceánu, jelikož sedá dojet téměř až k němu. Necháváme auto na výběžku na parkovišti (jak jinak než s vyhlídkou a grily) a scházíme asi 100 metrů do zátoky s docela hezkým, asi 8 metrů vysokým vodopádem. Pak pokračujeme po staré původní silnici na Nordeste před městečko Achada do místa, kde projíždí hlubokým údolím řeky Riberia dos Caldeiroes. Původní stará silnice je mnohem kouzelnější než dálnice, kopíruje vrstevnice, takže projíždí všechna údolí a rokle a občas máme pocit, že jedeme tropickým pralesem. Podjíždíme dálnici a jsme u zmíněné řeky, kde se rozkládá nádherná tropická zahrada Parque da Riberia dos Caldeiroes. Je tady několik mohutných vodopádů a několik zachovalých vodních mlýnů, to vše zasazeno do nádherně upravené tropické zahrady. Zíráme na to jako u vytržení. Staří Portugalci byli mazáci. Stavěli vodní mlýny v kaskádách pod sebou, takže voda protekla prvním, krátkou levádou se dostala k vrcholu druhého a jakýmsi komínem padala dolů, poháněla druhý mlýn a při odtoku se další levádou blížila o stupeň níže k třetímu. Technicky dokonalé. A ta zahrada okolo… člověk nestíhá fotit palmy, květy, vodopády, prostě přechází nám zrak. Bohužel je hodně hodin a musíme opět do Ponta Delgady. Nutno podotknout že vzhledem k rozloze ostrova je to i z nejvzdálenějšího Nordeste do Ponta Delgady po dálnici slabá hodinka, takže se dá kamkoliv druhý den vrátit.

 

6. den - 14. 2. 2018

 

Jsme objednáni na 10:00 do jeskyně Cruta do Carvao a zrovna je slunečný den, takže dnes není vyprodáno J No nevadí. Jdeme do jeskyně za 8 Euro, ale přesto, že podle plánku vede jeskyně pod městem Ponta Delgada až k oceánu, zpřístupněných je asi jen 50 metrů na každou stranu a to je ještě půlka vyztužena ohromnou betonovou rourou, jelikož se nacházíme přímo pod dálnicí. Tak lávová je, to je pravda, ale že bych jí musel vidět podruhé, to asi ne. Poté se chceme podívat na další z největších lagun ostrova do kráteru Lagoa do Fogo. Od jeskyně jedeme po dálnici na východ při jižním pobřeží a asi po čtvrthodince jsme u městečka Lagoa. To je téměř předměstí Ponta Delgady z východu, hned za ním je odbočka na sever na silnici, která přejíždí sopečné hory a v jednom místě se dotýká hrany kráteru nad Lagoa do Fogo ve výšce kolem 800 m.n.m. Stoupáme prudce vzhůru úzkou klikatou silnicí a asi v 600 m. n. m. bohužel vjíždíme do mlhy. Na hraně kráteru jsou asi 3 vyhlídky přímo u silnice, ale není nic vidět, naopak je tu nečekaně silný vítr a ledová zima. Rozdíl je markantní. Je tu na čepici a rukavice, zatímco koukáte dolů na nedaleké pobřeží, kde jste ještě před 20 minutami byli a bylo tam + 15°C a sluníčko. Klesáme tedy na severní stranu a sjíždíme nastoupaných 800 metrů. Asi v polovině klesání je další nádherně upravená tropická zahrada Caldeira Velha. Krom opět fantasticky udržované kombinace zahrady a tropické vegetace jsou tu geotermální prameny, v některých místech zachycené malými jezírky, v nichž se nahřívá spousta lidí.  Jsou tu šatny na převlečení a expozice věnovaná geotermice na ostrově se spoustou fotek, informací a zajímavých obrázků o sopečné činnosti ostrova. Vstup je 3 Eura na čumendu a 8 Euro s koupáním, ovšem nikdo nekontroluje, zda jste si nekoupili lístek za 3 Eura a nevlezli do teplé vody, prostě se tu myslí trochu jinak. Stejně jako jsem byl v roce 2005 v Norsku šokován, když jsem viděl otevřené horské samoobslužné chaty plné potravin s kasičkou a ceníkem u dveří…  No nádherná zahrada, opravdu stojí za to vidět načervenalé vývěry horké bublající vody. Ale to není vše. Pokračujeme dále k pobřeží severním směrem na město Riberia Grande. Míjíme geotermickou elektrárnu a vidíme první znaky toho, že jsme na sopce. Kolem silnice na mnoha místech stoupají oblaka páry téměř z každé meze a příkopu. Zastavujeme a jdeme si to „osahat“ což moc nejde, jelikož už 10 cm od skuliny v zemi odkud stoupá pára, nejde udržet ruka. Neuvěřitelné. Tolik energie tu všude fičí ze země. Sranda je že všude kolem těchto žhavých fukarů se spokojeně pasou krávy a vyvalují se na teplé zemi. Sjíždíme ještě níž, křižujeme hlavní silnici na Nordeste a vjíždíme do městečka Riberia Grande. Hned na první křižovatce se dáváme vpravo a po 50 metrech jsme u místní věhlasné likérky. Opět žasneme. Stejně jako fabrička na čaj, i zde jez zdarma prohlídka. Ukazují nám sklad, kde 2 roky zraje místní Gin nebo Whisky až 10 let odpočívá, než jde k expedici v nádherných různě velkých dřevěných sudech. Opět fotíme jak o život, a ochutnáváme místní likéry. Nejvíce nám chutná likér z mléka, i když tak nevypadá, je průzračný a lehce do zlatova. Fakt lahůdka na to, že si na panáky nepotrpím. Kupujeme si na ubytko jednu sedmičku pohádkového Liquer de leite (leite – portugalsky mléko) s kravičkou na pěkné etiketě. Poté sjíždíme do centra a musím říct, že tak malebné centrum městečka jsem dlouho neviděl. Jako by sem nikdy nedorazila civilizace, na náměstíčkách ohromné mohutné stromy, kostelíky a okolní budovy krásně zdobené, stavěné z lávových kvádrů jako ostatně 90 % starých staveb a asi 100 % všech kostelů a muzeí a jiných obdobných historických objektů. V jedné ulici těsně před pobřežím je velká restaurace, ač na to z venku nevypadá, a tady jsme se taky málem rozplynuli blahem. I večer (my jsme tu v 17:30) podávají tzv. menu, což je předkrm, hlavní jídlo, nápoj, káva a zákusek za 7,50 Eura!! Pan vrchní nám dává vybrat z 5 hlavních jídel. Někdo si dává rybu s bramborem nebo mix pečených mas s rýží a hranolky, já půlku kuřete s hranolky a oblohou. No řeknu vám, ohromné kuře s ohromnou porcí hranolek, k tomu velké pivo, káva a zákusek už bych nedal, ale mohl jsem a to vše za 7,50 Eura. Prostě bezkonkurenční. Je to na konci ulice R. Dos Fundadores, téměř na břehu oceánu a název je restaurante „O Esgalha“. Sem si rozhodně zajděte na jídlo, budete kulit bulvy. Mezitím se setmělo, chvíli pozorujeme oceán a pak si znovu prohlížíme nádherně nasvícené stavby v centru. Do Ponta Delgady je to po dálnici 20 minut.

 

7. den - 15. 2. 2018

 

Dnes je opět deštivo, ale zas jen tak drobně a navíc ne všude, takže vyrážíme po dálnici na východ přes město Lagoa na dnešní cíl a tím je třetí největší laguna a stejnojmenné město v kráteru Furnas. Zde mají být opravdu velké sopečné „sopouchy“, ve kterých se dokonce připravuje místní specialita – jídlo „Cozido“. Vezme se směs mas, klobásy, kořenová zelenina, zelí atd. vše se nahází do hrnce, posadí do horkého vývěru ze země a zahrne pískem. Tak to musíme vidět. Cestou se zastavujeme v muzeu hydroelektriky ve vesnici Áqua d´Alto, kam asi žádný turista několik let nepřijel podle toho, jak na nás všichni zírají. Paní co okolo okopává záhon, jde pro klíče. Evidentně není zvyklá, že by sem někdo chodil. Opravdu vesnička, kde se zastavil čas. Kamenné oprýskané chaloupky, občas něco pohozeno, mezi tím se procházejí kočky a psi. Vodní elektrárna z roku 1911 je hezká, ale připadáme si tu, jak kdybychom je přepadli. Rychle to prohlížíme, dáváme paní nějaká drobná Eura, jelikož nikde není ceník a pokračujeme na Furnas. Dálnice vede jen k městu Vila Franca do Campo, dál je jen původní silnice, která nás opět fascinuje. Je to jako když projíždíte hustou pralesní vegetací, ale nádherně udržovanou silnicí a okolními břehy, se spoustou odpočívadel, květů a zálivů s grilíky (obecně všude podél silnic jsou nekonečné řady hortenzií, což je tu národní květina). Přijíždíme k Lagoa das Furnas a už od silnice vidíme na druhém břehu jezera stoupat obrovská oblaka dýmu. Tak až takhle mohutné jsme to nečekali. Zatáčíme na parkoviště u jezera a platíme parkovné a vstup na tuto jedinečnou atrakci směšných 50 centů!! Když pak pozorujeme přes metr široké jámy s vroucím bublajícím bahnem a chodíme mezi nimi v oblacích dýmu silně nasycených sírou, úplně žasneme, jak málo vybírají za takovou úchvatnou podívanou. Všude tu ze země stoupá horká sirná pára, kolem to v zemi vře a bublá, horká voda cáká kolem, balvany v jámách nadskakují. V tu chvíli si trochu s hrůzou uvědomíte, že pod vámi je prostě sopka a vy stojíte na dně kilometrového kráteru, který pouze spí, ale evidentně má energie na rozdávání. Tak to jsem fakt ještě neviděl, nemohu z té podívané spustit oči. V menších vývěrech se opravdu hřejí hrnce s „Cozidem“ a u každého hrnce je cedulka s názvem restaurace, která ho sem „instalovala“. Za chvíli si přijedou pro pochoutku, aby ji mohli naservírovat hostům. Prostě nářez. Když už si myslíme že nic víc brutálnějšího vidět nemůžeme, opouštíme lagunu a projíždíme městečkem Furnas (kde jsou také termální lázně s horkou oranžovou vodou v bazénu a kolem tropická zahrada). Vyjíždíme na výjezdu na Nordeste na okraji městečka mezi domy a v tom šok. Další ohromné sirné jámy a nad nimi točící se oblaka sirné páry, všude bublá bláto, kameny opět nadskakují. Síra je cítit z kanálů, stoupá ze zídek kolem zahrad, všude okolo jsou domy, prostě malé městečko v bublajícím kráteru. Naprosto nepopsatelné. To se raději koukněte do galerie na fotky. Po této podívané pokračujeme na město Nordeste, respektive náš cíl je městečko Povoacao. Je pár kilometrů východně od Furnasu na pobřeží a kromě hezkého malebného přístavu s krásnými uměleckými díly vytesanými z lávových balvanů je zde ještě kousek za městem odbočka vpravo, na ještě východnější maličkou vesničku Faial da Terra. Proč sem? V mapě mě zaujal vodopád s krásně značeným asi 2 km dlouhým trekem, vedoucím nádherným lesem. Téměř tropický prales, na jehož konci, tedy značené cesty je skalní zlom, taková podkova s opravdu fantastickým mohutným vodopádem. Řekl bych nejhezčím na ostrově. Nádherná tečka za dnešním dnem. Docházíme zpět k autu a začíná pršet. Akorát to vyšlo, celý den jsme nezmokli. Šeří se a my opět míříme do Ponta Delgady. Jako každý den parkujeme v jedné z přilehlých ulic v přístavu. Je třeba zmínit se ještě o tom, že v ulicích centra jsou parkovací automaty, ale parkování je od 19:00 do 8:00 zdarma. Kupujeme si tedy vždy jen hodinu nebo dvě na ráno, abychom mohli vyjíždět mezi 9:00 a 10:00. Každopádně zajímavostí je, že automaty mají poměrně velkou klávesnici s písmeny a při koupi lístku je potřeba zadat SPZ vozidla. Tak to jsem také ještě nikde neviděl.

 

8. den - 16. 2. 2018

 

Dnes je od rána slunečný den, i předpověď slibuje krásné počasí, jdeme dorazit, co jsme nestihli nebo prošvihli. Opět jedem na východ, za městem Lagoa opět odbočujeme do kopců na sever na druhý pokus spatřit z vyhlídky laguny Fogo. Dnes bez mlhy a je to pecka. Nádherný kráter, navíc je z výšky 800 m.n.m. krásný pohled na pobřeží a i hlavní město Ponta Delgada. Poté najíždíme na severním pobřeží na dálnici a konečně si jedeme prohlédnout nejvýchodnější malebné městečko Nordeste. Centrum opravdu krásné, typický je zejména několikaobloukový krásný bílý most přes údolí táhnoucí se městem.  Nedaleko od města jižním směrem se nachází nejvýchodnější výběžek ostrova s majákem (silnička k němu má podle cedule sklon 35 % !!) a nejvyšší útesy ostrova s impozantními krásně upravenými vyhlídkami na ohromné několikametrové vlny tříštící se o vysoké skalní stěny asi 1 km severně od Nordeste. Dáváme si tu i obídek za 8,50 Euro, opět má oblíbená polovina kuřete a hranolky. Hned na výjezdu z města směrem na Riberia Grande je v prudké zatáčce brána s nápisem botanická zahrada (Jardín botanico). Opět jak jinak kouzelné, krásně upravené, se spoustou levád, vodopádem a nezbytnými historickými krásně udržovanými vodními mlýny. Otevřeno je pouze do 16:00, takže dnes jsme to konečně stihli. Cestou zpět kopírujeme severní pobřeží mimo dálnici a ještě si užíváme několika vyhlídek na oceán. Jedna krásná tzv. „velrybí vyhlídka“ je u městečka Algarvia, což je mimochodem místo, ze kterého stoupá cesta k výchozímu místu značeného treku na nejvyšší horu ostrova Pico da Vara (1 103 m.n.m.), kam jsme se bohužel nevydali, jelikož po většinu týdne byla nejvyšší hora v mracích. Pouze dnes navečer ne, ale jedná se o 7 km dlouhý trek s převýšením asi 400 m, je cca na 6 hodin, takže to pro tentokrát vzdáváme a jdeme si ještě jednou cestou do Ponta Delgady prohlédnout zahradu Riberia dos Caldeiroes, nedaleko odsud směrem na Ponta Delgadu. Beztak už se zas šeří…. A náš čas na ostrově se krátí, což mě málem žene k slzám, je to tu prostě ráj na zemi a v Čechách je touhle dobou nepříjemná suchá zima, -12°C a smrad velkých měst a všudypřítomných kamionů. Mimochodem za celý týden jsem neviděl na ostrově jediný kamion. Kam by také jel že, když má celý ostrov na délku 60 km a na šířku v nejužším místě mezi Ponta Delgadou a Riberia Grande pouhých 13 km. A přesto je tu všechno co si člověk může přát. Všude po ostrově jsou stáda kraviček, ty jsou opravdu na každém kroku, takže si ostrov zpracovává vlastní maso, mléko, vyrábí sýry a všechny mléčné produkty, má vlastní banány z banánových plantáží, pomeranče a mandarinky se tu také byť v malém pěstují, chleba, krásný oceán, příroda, příjemné klima (v zimě 15°C, v létě 25°C), vyrábí si vlastní likéry, je tu díky klimatu spousta lesů (dostatek dřeva), pralesů, palem a krásných květů, nepřelidněná malá města, letiště kam se dá dojít pěšky, obchody, školy, hotely, přístavy, lodě, ryby, a hlavně usměvaví, klidní, neuspěchaní a hodní lidé.

 

9. den - 17. 2. 2018

 

Tento den jsme měli jako rezervní, pro případ že bychom něco z plánovaných klíčových míst nestihli, takže se jedeme podle mapy kouknout ještě na jednu menší lagunu s názvem Lagoa do Congro, kousek na východ od Lagoa do Fogo. Jedeme při jižním pobřeží po dálnici do Vila Franca do Campo a kousek za koncem dálnice odbočujeme vlevo do kopců směrem na sever. Po 4 km jsme u laguny. Je poměrně malá utopená hluboko ve skalním kráteru a dolu ke břehu se dá sejít po výrazné pěšině hustým opět až téměř pralesním porostem. Poté pokračujeme na sever, hned za lagunou sjíždíme z hlavní silnice ER 4-2 vlevo na silničku směrem na Riberia Grande značenou bíle na seznamáckých mapách, která vede doslova prostředkem ostrova přes centrální horskou partii. Úzká cesta s asfaltem pokrytým mechem vypovídá o tom, že se v podstatě již moc nepoužívá, ale skýtá fantastické scenérie. Chvíli jedeme hustým jehličnatým lesem, chvíli po otevřených pláních se spoustou lávových splazů, závrtů a rozsedlin a krajina je místy až strašidelná. Při překonání hřebene v cca 800 m.n.m a sjezdu na severní stranu z kopce dolů odbočujeme na malou slepou silničku, jenž se vracečkami klikatí lávovým terénem a je dlážděná žulovými kostkami. Na konci je několik evidentně mnoho let opuštěných budov a červené pruhy v řece dávají tušit, že zde asi kdysi vyvěraly silné geotermální prameny a jakoby tu byly např. lázně. Proč by jinak sem, doprostřed ostrých kopců někdo stavěl poctivě skládanou dlážděnou silnici. Fotíme začátek říčky Riberia Grande, která teče do stejnojmenného města, a při odjezdu zjišťujeme, že asfaltka po které jsme přijeli, byla evidentně přistavěna až později, jelikož dlážděná silnice vede z tohoto konečku v kopcích dále až do Riberia Grande. Takže někdo stavěl kdysi dlážděnou silnici od pobřeží až sem do hor do tohoto výběžku s ruinami domů. To musel být zatraceně dobrý důvod pro stavbu žulové dlážděné silnice 10 km dlouhé, se 600 metrů velkým převýšením. Drncáme po úzké dlažbě svojí šíří stěží na jedno auto z kopce na sever a asi v polovině se opět objevují oblaka par ze země jdoucích. Je zde několik budov, vedle parkoviště jsou dřevěné poklopy skrývající v zemi několik hrnců. Asi o 50 metrů dál je restaurace „Caldeiras“. Zastavujeme, fotíme vývěry páry a bublající bahno v bazénku před restaurací. Na rozdíl od Furnasu, zde ale není cítit síra a žluté tabule podél silnice varují před nebezpečím otravy CO2. Tak vida, není sopouch jako sopouch, tady to má úplně jiné složení plynu. Jdeme do restaurace a tohle je přesně ta pravá příležitost konečně ochutnat místní specialitu vařenou právě v sopouchu tzv. „Cozido“. Stojí 12 Euro a je to veliký talíř plný všeho, co bylo v hrnci v nedalekém horkém vývěru. Různá masa, zelí, zelenina, brambory, takový mix ve vlastní šťávě hodně podušeného obsahu hrnce. Je to výtečné, pochutnali jsme si, ale zase že by to bylo až tak jiné, to se říct nedá. Jídla ze sopouchu ve Furnasu jsou údajně načichlá sírou, tady nic nepozoruji. Nicméně nedejte si místní super specialitu vařenou na horké páře ze sopky J. Po pozdním obědě sjíždíme do Riberia Grande, na pobřeží kde jsou podle mapy nějaké archeologické zajímavosti a značeno něco jako bunkry. Skutečně v nejzápadnějším cípu města jsou ve skalnatém pobřeží v lávových březích patrné komínky naznačující, že pod námi v lávovém prostoru bylo něco jako bunkry, bohužel dvoje schůdky vedoucí do těchto podzemních lávových prostor končí mříží a zámkem. Možná jsme tu pozdě, už je zase podvečer. Nicméně jmenuje se to Casamatas de Santa Barbara, takže se dá asi i nahlédnout dovnitř, pokud víte kdy a jak. Užíváme si ještě posledních velkých vln Atlantiku tříštících se v podvečerním slunci o ostré hrany rozeklaných lávových břehů. Jen těžko se smiřujeme s tím, že musíme trochu vyčistit auto a jít ho vrátit. Bohužel. Také musíme dotankovat, cena benzínu se pohybuje kolem 1,30 Eura/litr. O půl hodiny později předáváme klíče v půjčovně pár metrů od našeho ubytka. Pak jdeme na stanoviště taxíků hned na vedlejší náměstí a domlouváme se s jedním z taxikářů, zda by bylo možné mít zítra ráno v 5:00 přistavený taxi před komplexem Solmar. Domluveno, jdeme ještě pro suvenýry a do restaurace v přízemí našeho domu na Pizzu pro 2 osoby za 8,40 Eura. Pak zabalit a naposledy pokochat pohledem z balkonu na poklidné, noční, nádherně decentně nasvícené městečko Ponta Delgada.

 

10. den - 18. 2. 2018

 

Vstáváme v nechutných 4:15 místního času (tedy 2:15 českého). Zavírají se za námi dveře apartmánu a klíče necháváme nenávratně zabouchnuté uvnitř, jak bylo domluveno. Taxík venku opravdu stojí, a veze nás asi 10 minut na letiště, opět za 10 Euro. Bez problémů se odbavujeme, máme jen malé batohy a letadlo společnosti Tap Portugal startuje v 7:05 načas. Kolem 10:00 přistává v Lisabonu, kde už je vlastně 11 hodin. Je zajímavé, jak s většími a atraktivnějšími městy stoupají ceny. Na letišti v Ponta Delgadě jsme si dali výbornou velkou kávu za 1,25 Euro, na letišti v Lisabonu ta samá káva už stojí 3,30 Euro. Naše letadlo do Prahy startuje v 13:15, opět načas. Za další cca 3 hodiny přistáváme v Praze, kde je opět o hodinu víc tedy je už po 17 hodině a je to šok. Zataženo, mizerná viditelnost, podivný neprůhledný mrazivý vzduch a teplota pod nulou. Všechno šedivé. Země, obloha, krajina, stromy, tráva, vzduch, otrávení, zkroušení a promrzlí lidé motající se zachumlaní po zmrazcích na chodnících… Prostě není to jednoduché vracet se z místa, kde je vše krásně upraveno, uklizeno a rozzářeno barvami květů a zeleně a čirý oceánský vzduch voní jarní svěžestí. Tak snad už i k nám brzy dorazí jaro, nicméně v zimních měsících je tento ostrov nádherným odpočinkem.

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE