UKRAJINA – ukrajinské Karpaty (5.9. - 14.9.2008)
Sestava: Petr Tauchman, Ilona Ubryová, Vašek Lopata, Jirka Konečný
Doprava: autobus: Praha – Rachiv (autobusová společnost REGABUS)
taxik: Rachiv – Luhy
zpáteční cesta kombinace všeho zbyl nám den času tak jsme nehledali přímý spoj i když z Rachivu jede.
maršrutka: Kvasy – Rachiv , bus: Rachiv – Chust, vlak: Chust – Chop, maršrutka: Chop – Užhorod, bus: Užhorod – Michalovce, dále vlak do Prahy
Ceny: klasicky balkánské pro nás velice příjemné
takže pivo v restauracích 3 – 4 hrivny, to samé panák vodky ( 1 Hrivna = cca 4 Kč)
cigaretky LM – 3 hrivny, nějaké jejich místní klidně i za 2
vodka celá láhev na tržišti nebo v obchodě 17-22 hriven
taxik z Rachivu do Luhů (asi 20 km) 60 hriven za 4 lidi tedy 60 Kč na jednoho.
ubytování v Kvasech v privátu 30 Hriven na osobu/noc (120 Kč)
Ubytování: chaty jsme viděli jakési kus pod hřebenem zejména v oblasti Hoverly ale jinak jsme je nijak nevyhledávali a nepotřebovali
ve stanech - s tábořením ve stanech nebyl žádný problém stanovali tam tak všichni a nikoho to nepohoršuje (takže kdekoliv chcete stanujete)
Mapy: mapy jsme stáhli nějaké z netu, ale byly dost staré asi z roku 1978 vojenské a v měřítku 1:100 000 a jak se ukázalo, nebyly nic moc
Jeden Rus z Moskvy měl hezkou barevnou mapu i s turistickými značkami v měřítku 1: 75 000 a koupil jí prý normálně v Rachivu
takže jsem jí alespoň zběžně vyfotil a je mezi fotkami ve fotogalerii. I když je to jen část, celá se do foťáku čitelná nevešla.
Značení cest: Nějaký pokus o značení tam je ale uvidíte z fotek.... heslo zní „A kde bukvy?? ... pačemu bukvy, vsjo jásno“
víceméně občas je někde nějaký barevný pruh ale odkud přišel a kam vede, kdo ví. další už taky být nemusí ale hřebenovka je jasná
jakmile se dostanete na hřeben není kam uhnout. je naprosto zřetelný a holý takže je cesta vidět zdaleka.
Jazyky: s naprostou většinou Ukrajinců se domluvíte kombinací češtiny a ruštiny
1. den - 5. 9. 2008
Pátek odpoledne začala naše další expedice. S obvykle sbalenými batohy nasedáme v 11 hodin v Plzni do vlaku směr Praha. Ve 13 hodin jsme v Praze a přejíždíme metrem na stanici Želivského, odkud vyjíždějí společnosti na východ. Zde čeká náš bus společnosti Regabus. Přímá linka je fajn věc. Původně jsem chtěli jet naším nejoblíbenějším prostředkem vlakem, jenže jak bude popsáno dále, vlaky jsou na zakarpatské Ukrajině dost na úpadku a oproti busu nemá moc význam jejich použití. I když cestou zpět jsme se taky svezli :-) Ve 14:00 tedy vyrážíme z Prahy, bus jede až tam kde se nastupuje na nejvyšší hřebeny tedy město Rachiv. Společně s námi je v busu asi 10 čechů. Všichni vypadají jako my, tedy krosny a tak. Bus staví ještě v Brně a v Olomouci kde přistupují Jirka s Petrem a jsme komplet. Kdybych věděl že pojedeme z Prahy do Olomouce 6 hodin taky bych jel radši vlakem a ušetřil bych 6 hodin nohy zkroucený v busu.
2. den - 6. 9. 2008
V 10:00
nějakého času (neb za týden jsme nezjistili kolik vlastně je – někdo měl náš,
někdo Kyjevský, někdo místní) jsme vystoupili v Rachivu
naproti fascinujícímu kostelu (což je zde normální každý kostel je jak ze zlata
a hraje barvami). Naše první kroky vedli do restaurace, kde ochutnáme místní
pivo a zpracujeme plán. Mezitím jsme v bankomatu vybrali nějaké hrivny, někdo vyměnil na Tržnici Eura. Pivo Oboloň je paráda, navíc poměrně laciné jídlo. Asi po 2
hodinách a s jednou vodkou na závěr jsme popošli k tržnici kde stály
taxíky. Do vesnice kam jsme potřebovali (Luhy) nás za 60 Hriven
tedy 60 korun na jednoho svezl ochotně taxikář, co asi čechy
neviděl poprvé, neb bágly ho nepřekvapily. Vystoupili jsme na konci silnice,
dál už vedla jen hliněnka a hned nás odchytl místní týpek
ať se jdeme podívat do jejich putyky. No tak jsem zas dali trochu chytré vody a
vyrazili po hliněné cestě do terénu. cesta vede směrem k jihovýchodu
přibližuje se k hlavnímu hřebeni a současně k rumunské hranici.
nějaký člověk u závory po nás chtěl „bumážku“. Lehce přichytřelí
jsme mu nabízeli pas, papír co jsme dostali na hranici, nakonec i peníze. Po
chvíli to vzdal, mávl rukou a nechal nás jít dál. První setkáni
s ekologií. Z domků podél potoka co chvíli vylezla některá místní
hospodyně a vysypala něco odpadků do potoka. Asi „dobrej
oddíl“. Věděli jsme zhruba na které místo na hřeben bychom se chtěli trefit,
ale v poměrech kde vede cesta podél potoka, k hřebeni odbočuje stovky
cest díky těžbě dřeva a nikdo neví kam vedou a kde končí jsme si
v domnění, že jsme na jedné z větších křižovatek podle mapy
zafixovali špatnou polohu a odbočili doleva asi dost brzy. No už se stmívalo
přespali jsme tedy u dřevařského přístřešku pod širákem.
3. den - 7. 9. 2008
Ráno jsme vyrazili dál směrem k hřebeni ale cesta se vysoko v kopci zcela ztratila, a jak se ukázalo většina cest je tu jen kvůli svozu dřeva a končí za poslední pasekou. Tak jsme se vrátili zpátky úplně dolu k potoku a v domnění, že ona široká co je na mapě je kousek zpět k Luhům jsme došli na širokou křižovatku. Tady jsme potkali 16 letého Vasila, který na otázku zda cesta vede na černou horu odpovídal že ano. K jezeru to také vede takže jsme určitě dobře. Po chvíli Vasil prohlásil že buď můžeme po cestě nebo zkratkou. Zkratka je fajn. Ovšem ve chvíli kdy nás Vasil s malým batůžkem začal ve 30 stupních a pekelném žáru poledního slunce protahovat křovinami, ostružiním a posléze popadanými stromy do prudkého kopce jsme řekli dost a opět jsme se vrátili. Nechápal že máme 20 kg krosny a nelze se protahovat mezi polomy. sešli jsme na cestu, namlsali se největších ostružin co jsem kdy viděl a pokračovali v domnění že jde o cestu k jezeru a posléze černé hoře. Bohužel jak jsme později poznali byli jsme na jiné cestě zhruba v polovině cesty mezi Hoverlou a Černou horou. Večer jsme zatábořili na vrcholu hřebínku na který jsme se celý den škrábali.
4. den - 8. 9. 2008
Stanování v lese bylo celkem příjemné až na komáry. Ráno jsme na radu jednoho domorodce z cesty odbočili doprava na pěšinu a došli po náhorních loukách k jakési salaši. Pastevec s námi dal u cigaretky řeč a opět nás utvrdil v tom že jsme jinde. no nicméně naznačil směr kolem potoka stále k hřebeni takže jsem opět putovali cestou necestou přes padlé stromy a ostružiní až jsme konečně zahlédli hlavní hřeben. Hned bylo veseleji. Ještě jsme u potoka v úmorném vedru podnikli osvěžení uvařili dokud je voda jídlo na ohni opekli salám a klobásu a vyrazili dál. Bohužel po pár nastoupaných metrech po svahu směrem k hřebeni jsme na jedné terásce museli opět rychle postavit stan, tentokrát proto, že se přihnal déšť. Padla hustá mlha a během 2 hodin se dost ochladilo. bylo už 6 večer a nemělo cenu nikam pokračovat. Tak zas zítra....
5. den - 9. 9. 2008
Ráno
ještě v převalující se mlze jsme sbalili stany ještě mokré a mazali na
hřeben abychom stáhli časovou ztrátu. Po výstupu borůvčím rovně nahoru jsme
náhle narazili na cestu. Sláva. hřebenovka označená červeným pruhem. Po dvou
dnech prodírání to byl krásný pocit stát konečně na hřebeni a vidět pod sebou
krásná zalesněná rozlehlá údolí a náhorní louky plné kosodřevin. původně jsme
chtěli přejít hřeben od východu na západ ale jak jsme se rozhlédli zjistili
jsme že jsme zhruba v polovině mezi Hoverlou a
Černou horou. Pouhou půlku hřebene se nám jít nechtělo tak se zrodil nápad.
Dojdeme na východ na Černou horu, prohlídneme si Bývalou polskou observatoř (či
vojenská pevnost??) co na ní stojí a pak se stejnou cestou vrátíme, respektive
z Černé hory půjdeme tak jak jsme původně zamýšleli po hřebeni na západ.
Cesta ubíhala rychle, hřebenovka krásně traverzuje vyčnívající vrcholky, jde hodně
po rovině a je zřetelná a jasná. Asi za 3 hodinky už stojíme na Černé hoře a
nestačíme se divit kolik odpadků je možno vměstnat do trosek staré polské
vojenské pevnosti (nebo observatoře??). Cesta po hřebeni vlastně kopíruje
hranici která zde byla kolem roku 1920 a
dělila tehdy československo včetně dnešního zakarpatí
od Polska. Je to zajímavý pocit stát na Ukrajinském území a vědět že to není
tak dávno co bych tudy šel od nás do Polska....Slezli jsme z Černé hory,
kde jsme si ofotili jakousi mapu s turistickými cestami od dvou Moskvanů
co jí koupili v Rachivu. Vida to nás nenapadlo.
ta naše byla sice horší ale vzhledem ke značení v horách to bylo jedno. Posušili jsme pod kopcem věci na sluníčku a najedli.
Stejnou cestou po hřebeni šli zpět, minuli místo kde jsme na hřeben vystoupali
a kousek dál nad hezkým ledovcovým jezerem zatábořili
na louce. Bylo jasno a docela chladilo tak jsme šli spát.
6. den - 10. 9. 2008
Přivítalo
nás krásné i když mrazivé ráno. Na stanu jinovatka, pití pěkně chlazené. Petr
udělal během východu slunce na hřebeni kam vyběhl opravdu hezké fotky
oblačnosti která ležela v údolí, takové ty pohledy kdy je člověk jako
v letadle.A jen vrcholy vystupují z mraků. Opět jsme rychle pobalili 
mokrý
stan a vyrazili dál. Hoverla se ovšem ukázala dál než
jsme čekali takže původní plán na přechod ještě druhého hřebene od vesnice
Kvasy směrem na západ definitivně padl. časová ztráta vzhledem k bloudění
první dva dny byla značná. šli jsme volně a nacpávali se kvantem borůvek a
brusinek v kombinaci s malinami. Skutečně zde rostlo vše v jednu
dobu a bylo z čeho vybírat. Borůvky byly snad všude a byly výborné. Asi po
3 hodinách se konečně ukázala Hoverla v plné
kráse. Je to takový samostatný kužel trčící z hřebene prudce nahoru a
vypadá opravdu majestátně. Ale není nijak složité jí zdolat, je porostlá
travou, vyšlapané pěšiny ze všech stran, takže žádné lezení po ostrých skalách
jako tomu leckde na našich cestách bylo. Sláva...vrchol. i když dojem
z výhledu kazí všudypřítomné odpadky, zejména petláhve
ale i skleněné láhve od piva je na co se dívat. Je vidět celý hřeben jako na
dlani. Všudem kolem krouží havrani a vyloženě čekají
až se vrchol vylidní a pustí se do zbytků jídla co tam turisté zanechají.
Ukrajinci jsou na tom vůbec zajímavě co se týče odpadků. Sice kolem jsou
cedule, že jste v biosférické rezervaci ale na
vlastní oči jsme byli svědky toho jak rodinka vyšla na Hoverlu,
vyndali obrovský tác, naservírovali si na něj maso a spoustu zeleniny,
limonádu, no prostě rozkroj jako býk. Když to dojedli upustili tác i Pet láhev na zem a tím to bylo vyřízené. Zbytky rajského
v igelitovém pytlíku opřeli o pomník co stojí na vrcholu a spokojeně
vyrazili zpět do údolí. Laik žasne odborník se diví... tohle se fakt vidí jen
v zemi kde donedávna včera znamenalo pozítří....
Slezli jsme na druhé straně dolů a pokračovali v cestě po hřebeni. Ta vedla směrem k třetímu z výrazných vrcholů, což je Petros. Něco jako v Rumunsku je každý druhý Pietrosul, něco jako u nás Špičák :-) Cesta celkem klesala, během chvíle jsme se dostali ze 2 tisíc na 1500 m.n.m, kolem byly opět lesy i když ještě takové ty zakrslé. prošli jsme kolem kapličky a zřejmě oficiálního tábořiště. Bylo znát že tu je lepší značení a informační cedule šli i přečíst. Kus dál po cestě lesem kousek před odbočkou na Petros se krajina otevřela a v sedle nad hezkými loukami se objevil přístřešek, kdysi asi poměrně slušný a evidentně určený k přenocování. Vyházeli jsme z ohniště konzervy (což je tu národní sport zasypat ohniště konzervami a lahvemi) a opekli zbytky salámu a klobás. Noc se blížila tak jsme roztáhli spacáky na prkna v přístřešku.
7. den - 11. 9. 2008
Ráno
jsme sklesle konstatovali že vrchol Petrose je celý
zahalen v mracích a že se asi nebudeme o výstup ani pokoušet vzhledem
k viditelnosti. šli jsme tedy dál po široké rovné cestě která jen
neznatelně nabírala opět výšku. Pod námi se otvíraly nádherné pohledy do údolí
s opuštěnými salašemi odkud už bačové sehnali svá stáda do údolí. 
Všude
kolem spasená tráva a čerstvé koblihy dávali tušit že ještě před několika dny
tu byl veselý pastevecký ruch. Opět spousty borůvek a malin. Cestou jsme
potkali skupinku starších Poláků co se chystali na Petros.
Asi měli kliku, neb po nějaké době se na chvíli nad vrcholem vyjasnilo.
V poledne u pramene vaříme a pokračujeme směrem na západ po cestě značené
žlutým pruhem a číslem 14. Někdy odpoledne jsme na rozcestí, kde rozmýšlíme jak
dál, cesta vede ještě kousek po hřebeni ale odbočka na Kvasy doprava je
zřetelná a dává tušit že nezabloudíme. Vyrážíme tedy tudy, stále se křižujeme
s Poláky. V podvečer dorážíme do Kvas, malého městečka na řece Tise.
Vypadá sice trochu rozpadle ale to tak v podhorských vesnicích bývá. Zbytky rozpadlých vyrabovaných komunistických megalomanských staveb (stejně jako v Bulharsku pod Musalou) zdobí okolní návrší. Jdeme směrem k hlavní silnici a spatřujeme kousek před ní mezi baráčky něco jako stánek s potravinami a venkovním sezením. Dáváme 4 lahvová. Chutnají výborně neb sestoupat za odpoledne 1500 metrů výškových je mrsk. klouby bolí a pivečko vrací náladu :-)) Mezi řečí se Jirka zeptal prodavače jestli by se dali přespat někde. Sice jsme zahlédli z kopce hotel ale vypadal zbytečně honosně. Chlapík kamsi zavolal a za chvíli nás přišel vyzvednout nějaký mladík že jako nou problém. Ubytovali jsme se tedy za 30 hriven na osobu v privatu u jedné pohodové rodiny co si tím evidentně přividělávají, nicméně pokojík pro hosty moc pěkný, pro nás naprosto akorát. Paní domu připravila výbornou večeři, skromnou ale chutnou. Něco jako bramborově zelné placky, k tomu slanina a sýr, a samozřejmě hodně zeleniny. Po večeři přinesla malou nádobku s vodkou a jen tak mimochodem s námi dala panáka. Vypadala že to pije místo vody. Kopla a šla zas něco dělat. Dopili jsme pomalu vodku, otestovali místní suché WC kde je pod prkénkem plechový sud , a zřejmě je materiál dále využit jako hnojivo bo co...neb papíry se dávali zvlášť... nechápeme ale u stánku s občerstvením to bylo také tak, tak je to asi správně :-)
8. den - 12. 9. 2008
Ráno jsme posnídali opět nějakou veku se sýrem a čajem. Zaplatili jsme za ubytování pro 4 lidi se 4 večeřemi, vodkou a snídaní 150 hriven (150 kč na jednoho) !! Vzhledem k tomu že na hřeben na západ od Kvas již nebyl čas ale jeden den nám tedy zůstal navíc, rozhodli jsme se pro dobrodružnější cestu zpět. Dalo by se sice jet jako sem přímo, tedy z Rachova přímá linka ve 14:00 do Prahy ale přijeli bychom místo v neděli už v sobotu ráno a to nemělo význam. Dali jsme si u známého stánku 2 úvodní pivka, pokecali s dalšími Poláky co právě přijeli a chystali se na hřeben a vyrazili k silnici. Za chvilku přijela maršrutka, což je něco mezi taxikem a autobusem. Přijede zastaví a nabere lidi ale nebývá asi nijak pravidelná, prostě pendluje sem tam a když přijede tak tu je. Je to na Ukrajině vůbec nejrozšířenější způsob dopravy a poměrně funguje, neb kamkoli chcete vždy tam nějaká jede. I kdyby jela jen s vámi už to jí bude k užitku. sedíme v malém mikrobusu a jedem podél Tisy směrem do Rachova. V oblíbené restauraci dáváme jídlo a pivko a řešíme jak dál. Za každou cenu jsme chtěli otestovat místní vlaky ale z Kvas do Rachova jel až odpoledne. Z Rachova do Chustu nejede pro změnu vůbec. Koleje jsou zarostlé a evidentně už delší dobu nepremávají. Nádraží v Rachově je ovšem kvalita. Budova vypadá jak kdyby se zde včera válčilo, a stojí asi jen silou vůle. Před vlakovým nádražím je Autobusák. Tedy hliněný plac s obrovskými loužemi kterými se brodí staré prorezlé autobusy, mezí tom pobíhají žebrající děti v gumovkách. Bus jede do Chustu za chvíli, odkládame tedy podruhé vlak a jedem zase busem. V Chustu nám řidič nabízí jet dál do Užhorodu ale my fakt chceme zkusit ten vlak. Jeden právě odjíždí, musí jet další. V poměrně pěkné nádražní restauraci si dáváme boršč. Na nádraží nám místní výpravčí sděluje že vlak do Čopu jede až ráno ve 4 hodiny. To je kauf. No dobrá, domlouváme se s ní že v 23 hodin přijdem do čekárny kterou zamkne abychom tam mohli přespat. Vyrážíme na pivo, ale padáme do léčky. Jedna paní nás láká na terasu ve dvoře, ale jak zjišťujeme je to diskotéka jako víno. Pravá ukrajinská . Za chvíli se rozjíždí zábava, jsme jediní kdo si nekupují vodku po láhvích ale po panákách. Žádní otrhaní Ukrajinci, ale slušně vypadající pánové v čistých košilích a oblecích. Nejhorší auto před podnikem je nový model Peugeotu 605. Nějaká holka se loučí se svobodou a má tu spoustu kamarádek a rozjíždí v minisukních diskotékové rytmy v ukrajinštině. Začíná nás to bavit, už taky díky několika pivům a vodkám. Za chvíli mezi tou partou holek vidíme i „naši“ výpravčí z nádraží. Tušíme že s tím přespáním bude trochu problém, už je holka taky trochu nakřivo. Za chvíli s námi diskutuje u stolu a láká některé tancovat. V pohorách a oblečení do hor sem vyloženě zapadáme. Kolem půlnoci radši balíme a jdeme k nádraží. Cestou potkáváme automat na kafe. Uprostřed ulice, jen tak a nevíc bere bankovky... jak jsme rozjaření tak se nám to děsně líbí jak to líže papírovky a nakupujeme hromadně kávu . Na nádraží zjišťujem že čekárna je normálně otevřená, už tam chrápe kdosi bez nohy a kdosi totálně naplech. Noc bude dlouhá, otvíráme jednu z vodek co měl původně Petr jako dárek a popíjíme za účasti Jirkova dárkového sýra. Za chvíli přišla výpravčí, pokecala s námi do 4 a pak už jel vlak... takové hliníkové cosi s dřevěnýma lavicema, skutečně exponátek. Okamžitě usínám.
9. den - 13. 9. 2008
Ráno v 7 hodin nás probudil nádherný den ve vlaku v Čopu. Sluníčko a ke slovenské hranici cca 3 km. Z Čierné pri Čope jezdí vlak do Košic, to jo, jenže nás nenapadlo, že hraniční přechod lze použít pouze po železnici. Míříme tam pěšky a dva vojáci nechápou kam že to jdeme. Kontrolují pasy a vrtí hlavou, že tudy to nejde. Posílají nás po cestě na jih ale směrovky na Budapešť nás nutí myslet co dál. Buď do Užhorodu, kam jel vlak ze kterého jsme před chvílí vystoupili a nebo přes Maďarsko. Volíme Užhorod, když nám místní říkají u silnice, že za chvíli jede maršrutka. Stojíme nabouchaní v maršrutě na jedné noze a modlíme se ať už tam jsme. V Užhorodu na busáku kupujeme lístek na bus do Michalovců a vyrážíme na Slovensko. Na hranicích sice dělali trochu vlny, ale za hodinu uznali že v autobusu drogy ani zbraně nejsou a jelo se dál. V Michalovcích dáváme pivo a kupujem lístek na vlak do Košic. Těšíme se na náš oblíbený Excelsior, tedy přímý vlak mezi Košicemi a Plzní. 3 hodiny času vyplňujeme pivem, Tatranským čajem a házením drobných do Jukeboxu za podpory kapel Tři sestry a Kabát... V Košicích se natahujeme na lehátko kupuji poslední pivo od průvodce lehátkového vozu a pak už jen čekám na Plzeň.... Tak možná zase za rok... ten jeden hřeben tam ještě zbyl....