ŠVÉDSKO, NORSKO – putování po skandinávském pohoří, včetně výstupů na nejvyšší horu Finska Halti a Švédskou Kebnekaise (16.7. - 30.7.2013)
Sestava: Vašek Lopata, Petra Krsová, Petr Tauchman, Martin Tauchman
Doprava: letadlo Praha - Oslo dále Oslo – Alta , celkem zpáteční letenka 9.000,- Kč na hlavu (včetně příplatku za batohy 20kg), přičemž zpáteční let začínal v Bodo a s přestupem v Oslu
zpět do Prahy - společnost Norwegian
autobusy tam: Alta – Olderdalen, Birtavarre – Narvik, Narvik – Kiruna (Švédsko), Kiruna – Nikkaluokta
zpět: Abisko (Švédsko) – Narvik, Narvik - Bodo
ceny se pohybují kolem 1 NOK/kilometr podle autobusové společnosti. Většina těchto linek mezi městy jede obecně max. 3x za den, některé jenom jednou za den !! Takže nic moc
Přes jedno jezero jsme se popovezli v horách lodí, což je tu běžné, za 6 km svezení 270 NOK či SEK/osobu
v Bodo jsme použili na přesun po městě MHD bus, 6 zastávek stálo 33 NOK za osobu !!
Ceny: zde POZOR!! tato země není balkán, kde se dá nakupovat laciněji než u nás (viz ostatní cestopisy), přepočet k datu této expedice byl 1 NOK = 3,36 Kč, 1 SEK = 3,1 Kč.
takže pivo 35 NOK, cigára 92 NOK !! Pizza 130 NOK, kartuš k vařiči 450g za 99 NOK, Cola 1,5l za 40 NOK, párek v rohlíku 35 NOK, kafe 14-30 NOK, fazole v konzervě 30 NOK, pohled 10 NOK
dobrá informace je že téměř všude i uprostřed hor kam dojdete na horskou chatu, i v autobusech u řidiče se dá platit v Norsku kartou, není tedy třeba honit měny, navíc všude ve Švédsku v horách i v busu od nás vzali i NOKy,
jelikož tady už to s tím placením kartami tak běžné není.
všechny PET láhve a plechovky s nápoji jsou zálohované, takže buď je musíte nosit sebou a vracet nebo se připravit o cca 1,5 NOKu za kus. Švédské v Norsku vrátit nejdou, čte si to kódy.
v Bodo jsme navštívili letecké muzeum u letiště. Je to fakt paráda a za 110 NOK to fakt stojí, připravte si ale nejméně 3-4 hodiny času!
Ubytování: v horských chatách – většina chat je vybavena hromadnou turistickou nocležnou včetně sušárny na mokré věci a boty - v roce 2005 to bylo za 50 NOK, teď nevíme bydleli jsme pouze ve stanu
ve stanech - v celém Norsku je dovoleno volné táboření takže se stanem se bohatě dá vystačit pokud nejste promoklí, ve Švédsku v horách se taktéž stanovalo naprosto kdekoliv
ve stanu v campu ve městech – v Narviku 120 NOK/stan, v Bodo 130 NOK/stan, v ceně je vybavení campu, sprchy, wc, kuchyňka atd. Osoby zvlášť nepočítají takže ve 2 lidech je to za 60 NOK/osoba (200 Kč), což jde.
Mapy: mapy lze sehnat bez problému i přímo na horských chatách, my jí kupovali přes mapové centrum ještě v Čechách (asi 400 Kč,-)
Značení cest: Většinou červeně namalovaný nějaký pruh nebo tečka, případně z kamenů postavený tzv. Troll , tedy navršené kameny na sobě. Obecně značení nic moc, hory jsou tak rozlehlé, že se prostě člověk musí spolehnout
na svoji orientaci v terénu a ten je převážně kamenitý, téměř žádné stromy. Slunce nezapadá, čili je třeba si uvědomit že o půlnoci je na severu, to je trochu nezvyk z hlediska orientace.
Jazyky: s naprostou většinou Norů i Švédů se domluvíte anglicky, oni to ani jinak nezkoušejí.
1. den
- 16. 7. 2013
Letadlo z Prahy odlétá v 15:40, čili si dáváme spicha na letišti ve 13 hod. Odbavujeme se a čekáme na letadlo. Po 2 hodinách letu jsme v Oslu a máme hodinu a půl na přeodbavení. Letiště nemá totiž takzvaný transfer pro vnitrostátní lety, takže musíme opustit prověřený prostor, sejít do vstupní haly, sebrat normálně z pásů zavazadla a jít si je nechat znovu odbavit k přepážce pro vnitrostátní lety. Což je trochu mrsk. Cestou zpět jak jsme vyčetli tahle komplikace není, při přestupu z vnitrostátního vám zavazadla sami převezou do druhého mezinárodního letu. V 19:25 startujeme dnes podruhé směr Alta, což je asi nejsevernější letiště, kam létají proudová větší letadla, i tak je Alta v podstatě malé městečko pouhých 200 km před nejsevernějším bodem Evropy. Dosedáme ve 21:25 a díky tomu, že jsme daleko za polárním kruhem je nám to jedno, protože se tu vůbec nestmívá. Malinkatá hala na letišti vypadá jako u nás autobusák v horní dolní, na teploměru je 11°C prostě pohoda :-) Před letištěm je malý lesík z bříz a borovic, tak do něj zalézáme, stavíme stan a jdeme se na to putování vyspat.
2. den
- 17. 7. 2013
Ráno je takové zamračené, mraky se válejí nízko. Jdeme do centra asi 3 km od letiště. Všechno tu ještě spí, přestože je 8 ráno. To nás trochu zarazilo, ale je to tak. Žádný obchod nemá před 9 hodinou otevřeno, většina až v 10 nebo i v 11. Prostě před devátou ráno nepotkáte nikde ani nohu. To mají ještě noc, i když se vůbec nestmívá. Po chvilce hledání objevujeme obchod se sportovními potřebami a kupujeme bombu k vařiči, páč s tou se do letadla nesmí. Je to velká 450g (za 99 NOK) a mají jen jednu, takže náš záměr koupit dvě prodavače trochu zaskočil. No nic, jdeme dál a narážíme na první otevřené potraviny, nějaký market. Kupujeme vodu 1,5 l (10 NOK) a nějaké drobnosti k snídani. Bus jede v 11, směr Orderdallen po největší (v uvozovkách) místní norské E6, což je tu hlavní tah celým Norskem. Našinec by ovšem řekl „normální okreska“. Olderdallen je asi 20 km před městečkem Birtavarre, což je náš dnešní cíl, resp. z něho vede prašná 26 km dlouhá cesta do hor končící u jezera Guolashjávri (781 m.n.m). Pak je už jen kamenné pole v kopcích vedoucí až k nejvyšší hoře Finska, těsně za Norskou hranicí. Jenže to je trochu přepravní oříšek. Bus nás vysadil přesně podle plánu v Olderdallenu. Na netu jsme ovšem na 20 km dlouhý úsek do Birtavarre nenašli jediný bus. Jediný za den jezdí až v 6:20 ráno a teď jsou 4 odpoledne. Nechce se nám čekat, navíc z Birtavvare bychom rádi také nějaký odvoz k jezeru pod hory, tak nezbývá než varianta se kterou jsme tak jako tak v tomto úseku počítali. U silnice se ptáme nějakého strejdy u garáže (mazaně nenápadně) jako jestli nejede náhodou ještě nějaký bus a doufáme, že se strejda nabídne že nás odveze. Strejda nic, ale že nám zavolá levné taxi.
Čekáme samozřejmě cenu jako dělo. Taxikář přijíždí s tím, že nás má odvézt do Birtavarre, tak mu (taky nenápadně) na mapě naznačujeme, že to sice jo, ale když už budeme v tom autě, že by nás mohl vyvézt po prašné cestě až k jezeru pod vrcholky hor. Docela překvapivě souhlasí a už jedeme. Zajímavé je, že se nás dopředu zeptal kolik za tu cestu chceme dát. To nás tedy zaskočil a překvapeně jsme řekli že nemáme tušení, kolik je cena obvyklá. Pak se zeptal jestli to bereme za 400 NOK, což nám v první chvíli ani nedošlo, jak je to na místní poměry směšně málo. Opravdu nás za 400 NOK tedy za 100 na osobu (340 Kč !!) vezl po asfaltu do 20 km vzdálené vsi a pak ještě dalších 20 km po prašné cestě do hor !!! No dodnes nám to hlava nebere, kde se ten andělský taxikář vzal. Vystupujeme kousek před jezerem a docházíme na jeho opačný okraj, kde je malé hliněné parkoviště. Parkují tu hodně Finové co taky lezou na svoji nejvyšší horu, ale odsud je to podstatně blíž od auta než z Finska. Táboříme, večeříme a všude jsou hejna much a spousty hub. Přestože tu nejsou stromy, je tu moře kozáků a křemenáčů. Počasí se s blížícím večerem neuvěřitelně vybírá a vypadá na modrou oblohu v noci. Jelikož slunce nezapadá a dnes jsme se jen vozili, rozhodujeme se využít příležitosti, obětovat spánek a vyrazit na vrchol ještě teď. Martin se slovy že nejsme normální leze do stanu a jde spát. Beztak potřebuje šetřit své zdravotně pochroumané klouby, tak hlídá tábor zevnitř. My ostatní jdeme takříkajíc „do stěny“. Je asi 22 hodin, sluníčko svítí a bude celou noc. Šplháme po balvanech směrem vzhůru, žádné značky tu nejsou, takže jdeme s vědomím že musíme pořád nahoru. Můj odhad, že těch zbylých 6 km k hoře máme na 2 hoďky se ukázal jako ne zcela přesný. Ukazatel u jezera sice ukazuje Halti 6km, ale myslí tím norskou Halti. Netušili jsme tak nějak, že jsou dvě. Asi po 3 hodinách pomalého postupu po nekonečném kamenném poli jsme u norského vrcholu hory Halti. Navíc už je zítra.
3. den
- 18. 7. 2013
Před
námi je sedlo, které dělí kamenitý masiv na dvě poloviny (viz ilustrační foto)
a v dálce asi o dalších 5 km dále je vidět bouda stojící na Finské Halti. Je tu dlouhý plot, obrovská ohrada vedoucí desítky
kilometrů horami. Nechápeme to k čemu může sloužit a hlavně kdo ji
v tomto balvanovitém terénu vůbec zakopával do země (kůly jsou asi po 2
metrech !), neb teoreticky to není ani možné. Prolézáme dírou v záhadném
plotu a míříme do sedla před námi. Krajina tu spíše připomíná záběry
z Marsu. Jak je slunce těsně nad obzorem, má všechno i takový načervenalý
odstín, že to ten Mars vyloženě připomíná. Nohy začínají bolet, přeci jen
náročný postup po kluzkých velkých balvanech dává zabrat. Slunce stále svítí i
když je po půlnoci, trochu matoucí je že svítí ze severu, takže je potřeba si
to uvědomit při určování směrů a koordinaci terénu s mapou. Je docela kosa a
fičí silný vítr, takže máme čepice, kapuce, i rukavice. Za další 3 hodiny
stojíme vítězoslavně na Finské Halti a od východu,
tedy od pobřeží se stahují zlověstné černé mraky, které nevěstí nic dobrého.
Rychle fotíme a pálíme to bokem do sedla trochu vpravo od norské Halti, abychom nemuseli znovu přes tento vrcholek.
Prolézáme znovu plotem a dalším sedlem a celý masiv se cestou zpět snažíme
obejít. Je to docela náročné. Od chvíle co jsme odešli od stanu jdeme neustále
kamenitými poli bez jediné značky. Kousek od tábora potkáváme první dva sobi,
tak je fotíme. Ke stanu se vracíme v 8:30 ráno úplně hotoví v drobném
dešti a Martin nás chválí, že se nám chce spát, neb si taky rád ještě jednou
schrupne. Rychle jíme a jdeme spát. Večer kolem 19 hodiny se budíme. Opět
vaříme a pomalu balíme věci. Nohy ještě z celonočního pochodu bolí, což je
trochu na prd, jelikož tuhle noc se musíme dostat
zpět do Birtavarre (26km pěšky na těžko) po cestě
kterou nás vyvezl taxikář, neb jediný bus odsud jezdí bohužel jenom v 6:40
ráno !! Žádná jiná možnost tedy není. Najedeno, sbaleno a vyrážíme. Je 22
hodin, všude je mlha a drobně mží. Jenom obejití jezera trvá hodinu. Na celou
cestu máme pouhých 8,5 hodiny. Což je na
cestu s 20 kg na zádech poměrně málo, ale nejde to jinak. Bude to holt bez
jídla a jen několikaminutovými pauzami na oddech. A zas je zítra.
4. den
- 19. 7. 2013
Birtavarre je asi po
5 hodinách sestupu po horské cestě všude kolem nás, ale vesnice je neskutečně
rozlehlá. Další téměř 3 hodiny nám trvá projít asi 10 km po asfaltu nekonečně
dlouhou obcí. Jdeme už pomaličku protože už fakt nemůžeme, navíc jsme si už
jednou na dno téměř sáhli při celonočním dost náročném výstupu na Halti a nohy nebyly v cajku už při začátku dnešní
trasy. Konečně docházíme ke známému průtahu E6 a bus jede cca za 20 minut.
Nemůžu se na chodidlech už ani udržet jak pálí. Lezeme s úlevou do busu a
musím uznat, že tak bolavá chodidla jsem už dlouho nezažil. Kdo víc chodí tak
ví, že nejhorší na chodidla je finálních 10 km po asfaltu se zátěží 20 kg.
Horší terén snad není. Jedeme busem, venku je deštivo a je to bída. Nicméně
jeden vrchol jsme zmákli a to nás hřeje u srdce.
Bus přijíždí v 8:18 do obce v Nordkjosbotn, kde musíme vystoupit a počkat na nový přípoj v 11:05. Prší a není co dělat. Je tu kavárna s restaurací, kterou právě otvírají, ale vše je šíleně drahé, nejlevnější je polévka za 70 NOK !! Naštěstí zjišťujeme že káva je tzv. „refill“ tedy za 14 NOKů si člověk může dolévat, tak pocucáváme celé 2 hodiny kafe a koukáme do map. Pak nasedáme do dalšího busu a frčíme dál. Mraky jsou téměř u země a stále vytrvale prší. V Narviku vystupujeme ve 14:10 a začíná další čekačka, tentokrát na bus, co jezdí přes hranici do švédské Kiruny. To je výchozí město na cesty do nejvyšších švédských hor. Bus jede až v 17:30 takže máme zas skoro 3 hodiny čas. Autobusové nádraží je zde nalepené na velkém obchodním centru, tak se vydáváme po drobných nákupech, či spíš na čumendu. Kupujeme nějaké sladké pití, suchou bagetu asi za 10 NOK, a párek v rohlíku na který se po prvních dnech s čínskými polévkami těším. Nejenže stojí 25 NOK, ale je to nejhnusnější párek jaký jsem kdy jedl. Jak později zjišťujeme, vůbec masné výrobky jsou tu velice málo a když už jsou, tak jsou drahé a nekvalitní. Salámy, párky, no prostě zoufalost. Obecně maso se tu moc nejí, nikde ve městech jsme nepotkali nikdy nic jako naše klasické maso uzeniny, řeznictví atd. Také alkohol tu mají pouze ve specializovaných prodejnách a neuvěřitelně drahý, takže fakt bída. Ale zase mají levné letenky a trajekty. Já osobně dávám přednost masu před trajektem, takže vzpomínám na české pajzly na nádražích, kde by se Nor utloukl přehlídkou masitých dobrot k smrti.
V 17:30 přesně podle plánu nasedáme do dnešního posledního busu. Cesta do Kiruny ubíhá poklidně, všichni vyčerpáním usínáme a budíme se až v Kiruně. Jsme 100 km ve vnitrozemí Švédska a je 21 hodin. Dnešek jsme tedy celý procestovali v busech, ale jsme cca o 450 km dále než ráno. Kiruna je zajímavé město. Skoro jak z knížek od J.Wernea. Těží se tu masově železná ruda, takže město připomíná něco jako u nás v severních Čechách v mostecké pánvi. Jeřáby, náklaďáky, dlouhé nákladní vlaky, obrovské vyvezené haldy hlušiny, prostě těžařské městečko. Přijeli jsme sem z Narviku po silnici E10, která je hned vedle autobusáku. Potřebujeme opět někde přespat, další bus nám jede v 11 hodin ráno. Po chvilkovém courání a rozhlížení podcházíme podchodem E10 a směrem k vyvezeným hromadám se rozkládají takové březové pláně, ani nevím jak to popsat. Prostě něco jako lesy ale nejsou to lesy, prostě taková spíš tundra jak ji znám z Ruska, ale víc se stromy. Hledáme šikovné místo na stany, ale všude jsou bažiny a neskutečně komárů, až si všímáme malé ohrady na dobytek obehnané bílou páskou, která je na malém výběžku. Jdeme k ní a vedle ohrady je skutečně vrcholová teráska onoho výběžku, pěkně schovaná v břízkách. Jsme asi 15 minut od autobusáku, což je paráda, tak rychle táboříme a vaříme. Opět nás zahánějí do stanu hejna komárů.
5. den
- 20. 7. 2013
Budíme se brzo, abychom nic neprošvihli. V 10:50 nám totiž jede finální bus, tedy z Kiruny do podhorského střediska Nikkaluokta asi 60 km na západ a je to skutečně východisko všech horolezců. Je tu první horská chata, základna vrtulníků, kiosek, parkoviště, maličký obchod se suvenýry, předpověď počasí atd. Cesta busem z Kiruny trvá asi hodinu a stále drobně prší. Už druhý den. Vystupujeme kolem poledního a jdeme se rovnou schovat do chaty, spojené s jídelnou a obchůdkem. Dáváme si kávu za 20 NOK a sledujeme co se bude dít. Petr objevil vyvěšenou předpověď, která vypadá dobře, pršet by mělo ještě zítra a pak déšť ustávat až do úplného vyjasnění. To nám nahrává, protože na výstup na nejvyšší horu Švédska máme max. 2 rezervní dny, které na to můžeme obětovat. Kolem 15 hodiny skutečně přestává pršet, přesně podle předpovědi, takže se vydáváme na cestu směrem k chatě Kebnekaise Fjellstation. Chata je na okruhu horami obrovským údolím končícím v Abisku kam máme namířeno i my 6 denním putováním. U této chaty je právě odbočka k nejvyšší hoře, po které se dá jít pouze na vrchol a zpět. Vedou tam ve skutečnosti de facto 2 cesty, ale jedna je jištěná a přes ledovec, my si vybíráme samozřejmě tu lidštější, i když co do náročnosti to bude nářez v jednom dni udělat převýšení 1700 výškových metrů nahoru a dolu, dohromady tedy 3 400 výškových metrů v kamenitém terénu. Cestou jdeme kolem velkého jezera po kterém jezdí lodě, ale nechce se nám dávat za 6 km svezení 300 SEK, tak jdeme 18 km pěkně po svých. K chatě dnes ale nedojdeme. Asi po 16 km už máme sice chatu na dohled, ale v údolí co je v něm umístěná, mezi největšími štíty se honí černé mraky a vytrvale mrholí. Zůstáváme tedy tábořit asi 2 km před chatou v nízkém podrostu. Celou cestu jsme potkávali spousty tábořivých plácků s ohništi, evidentně to tu není nic neobvyklého. Lidí potkáváme poměrně dost, všichni zatěžkaní velkými bágly, tahle trasa bude zřejmě dost oblíbená.
6. den
- 21. 7. 2013
Ráno jen lezu ze stanu a obloha pořád nic moc. Stěny za chatou v mrakách, no prostě bída. Tak zase lezu zpět do stanu, po předchozích dnech to je první noc, kdy se můžeme normálně vyspat. Nemusíme honit konečně žádný autobus a jsme pány svého času. Chrápeme celé dopoledne, neb nohy v předchozích dnech dostaly slušně zahulit a potřebovali by víc než jeden půlden odpočinku. Po polední se budíme ještě jednou a rozhodujeme se popojít k chatě a tam rozložit základnu. Asi za hodinku jsme u chaty, resp. asi 100 metrů před ní a v okolních porostech je přestanováno. Každé místo alespoň trochu rovné je obydleno stanem. Hledáme si taky jeden z plácků, je úplně dole pod turistickou stezkou, a líbí se nám, že je tu heliport pro vrtulníky. Když budeme mít štěstí, tak nějaký bude přistávat, říkali jsme si. To jsme ještě nevěděli, že místní „hustoturisti“ přece nebudou šlapat do Nikkaluokty pěšky a vrtulníky tu fungují jako pendl. Létají a přistávají s takovou frekvencí, že někdy musí jeden čekat ve vzduchu než další odstartuje. Tak to nás rozbilo. U heliportu je bouda, v ní sedí týpek a prodává lístky asi tak jako u nás na autobusáku. Pravidelná linka prostě a u pokladny věčně fronta. To koukáme. Nicméně je večer, baštíme a zjišťujeme, že se mraky začínají rozpadat a zítra by mělo být už hezky. Zkušenosti z podobných expedic nám radí abychom vyšli co nejdříve ráno. Jsme v místě kde je výchozí bod na zdolání nejvyšší hory Švédska, tedy Kebnekaise (2111 m.n.m.). Nějaké mraky sice jsou, ale mělo by se to jen lepšit, navíc bouřky v těchto zeměpisných šířkách v podstatě nehrozí. Potřetí tedy využijeme toho že se tady nestmívá. Jdeme si ještě před výstupem odpočinout. Martin hlásí, že na tak těžkou túru to jeho klouby nevidí a ať si na „Knedlšaize“ vylezeme bez něho :-).
7. den
- 22. 7. 2013
Vstáváme ve 2 ráno neboli
v noci (s tou nocí tady člověk nikdy neví) a s čepicí a rukavicemi za
mrazivého větru vyrážíme opět takříkajíc
„do stěny“. Jen k soutěsce s potokem z ledovce co po něm
vede cesta je to asi 2 km od chaty. Pak začíná cesta stoupat do jakéhosi kotle
s jezery, pak dále stoupá vlevo do sedla před horou Vierramvare,
která má sice asi 1600 m.n.m, ale je na trase tak trochu zbytečná, neb se na
druhé straně zase o několik desítek metrů slézá a teprve z tohoto druhého
zledovatělého sedla začíná vlastní nástup na Kebnekaise.
Počasí nám přeje více než jsme čekali. Je skoro jasno, jen na vrcholcích se honí mraky a vytvářejí krásné letecké scenérie, kdy z mraků vykukují jen špičky nejvyšších vrcholků. Když už si myslíme že jsme skoro nahoře, objevuje se před námi chata, taková spíš útulna. Skoro neuvěřitelné, všude okolo je námraza a začíná přibývat sníh. Dáváme svačinku u chaty a slunce nádherně hřeje. Už si můžeme i sundat rukavice, je asi 7 ráno a začíná to podezřele smažit. Po občerstvení stoupáme dál, po chvíli už jdeme výlučně po sněhu a před námi se objevuje finální zasněžená bílá špička, vrchol Kebnekaise. Vypadá jako ulíznutá zmrzlina :-) Za chvíli jsme nahoře a ten úžasný pohled se nedá vyjádřit slovy. Nejlepší je podívat se do fotogalerie, ale taky to není ono. Cesta zpět je po stejné cestě. Je to tedy náročný výstup, v podstatě celodenní túra a hlavně vyžaduje v jednom dni zdolání převýšení 3 400 výškových metrů !! Což není úplně prdka. Vracíme se tedy ke stanu úplně hotoví (už zase) až pozdě odpoledne, na spaní to sice ještě asi není, ale únavou nemám ani chuť na odpolední kávičku jak jsem zase otrsanej. Čínské polévky taky moc energie nedodají. Lezu do stanu a okamžitě usínám.
8 až
12. den - 23. 7. 2013 – 27.7.2013
Dalších asi 5 dní
je co se týče popisování takovouto formou celkem nepopsatelných. Putujeme totiž
pohořím podle obrázku s mapkou vlevo zde u textu, na trase je tedy 5 chat
a je to taková místní magistrála obrovským údolím, jednoznačně viditelná
vychozená cesta. Nejvyšším místem na trase je sedlo Ceakcackahca
(tohle mi někdo vyslovte), které dosahuje cca 1100 m.n.m, takže to vypadá jako
procházka, ale má to několik zádrhelů. Cesta se nekonečně vleče. To je fakt
občas na mašli. Ráno vycházíte u jednoho skalního masivu, koukáte na něj a
večer jste pořád u toho masivu, jen se trochu zmenšila řeka, případně je vidět
o jeden ledovec navíc. Prostě je potřeba to proputovat po nesčetném množství
dřevěných lávek, které tvoří asi 50 procent cesty, obvykle tu zřejmě bývá o
hodně více vody. Kupodivu nikde nebrodíme s čímž jsme skoro počítali,
jelikož po předchozí zkušenosti z pohoří Jotunheimen
v roce 2005 bych nikdy nevěřil, že nebudeme muset někde brodit či plavat.
Všude jsou mosty a lávky, ale jak říkám, věřím tomu, že kdyby nebyla zrovna
taková vedra a sucho, muselo by se to tady sakramentsky zalít celé toto
rozlehlé údolí. Svědčí o tom i to že spousta místních co jsme je potkávali šla
regulérně v gumovkách, až jsem je litoval jak musí být spaření, ale asi je
na tuto oblast neobvykle letní počasí také překvapilo. Tábořit se dá úplně
všude, úseky máme v plánu zhruba tak, jak jsou mezi chatami, bývá to od 12
do 16 km za den. Většinou ale docházíme dál, takže oproti plánu máme už skoro
den náskok.
U chaty Alesjaure asi 5 den už máme takovou chuť na lepší jídlo, než jen čínské polévky, že prvně neodoláme a jdeme navštívit místní shop, který je součástí asi každé chaty. Petr si kupuje za 40 NOK konzervu fazolí a já s Péťou gulášovou polévku v plechovce za 60 NOK a k tomu váženou rýži. To je také zajímavé, mají takové 4 zásobníčky kde si „natankujete“ sypanou surovinu na váhu. Mají rýži (nepředvařenou klasiku), vločky, kolínka a tzv. bulgur (bulgur je označení pro předvařenou nalámanou celozrnnou pšenici, která se používá jako součást pokrmů – čili nic k jídlu :-). Těším se na rýži s gulášem jak malej Jarda. Ochutnávám i místní pivo, jako že taky neodolám, ale je to bída, asi jako když se desítka gambáč točený ve čtyrce knajpě naředěný vodou ještě jednou naředí vodou. Fakt nic moc a za 35 NOK jsem si měl radši koupit taky fazole. U chaty začíná další obrovské jezero Alisjavri. Jelikož jsme po více než týdenním pochodu v panujících vedrech a s mizernou stravou už dost utahaní a monotónní krajina se dost vleče, jdeme do svezení lodí. Bude to sice za hříšných 270 NOK na hlavu, ale ušetřených 6 kiláků v úmorném vedru bodne. Navíc na lodi jezdíme rádi, takže během chvilky jsme o 6 km dále. Využíváme toho a nacházíme na břehu jezera krásnou malou písčitou plážičku. Vařím rýži a gulášovku, plný hrnec ňamky a nejradši bych se v tom vyválel štěstím. Petr s Martinem jdou do trenek a zchladit v jezeře. Po jídle a koupání dáváme relax, ležíme na plážičce, a všichni svorně usínáme na sluníčku. Budíme se asi za hodinu a půl s připálenými břichy, pomalu se pakujeme a putujeme dále. Docházíme k zvláštní ohradě asi na chov sobů, tou se musí projít, a jeden sob se opět předvádí a dá se fotit. Ostatně už jich z předešlé cesty údolím máme několik.
13.
den - 28. 7. 2013
Budíme se už
v místě kde je pár stromků, začínají břízy a je to neklamný znak že se
blížíme k Abisku. Přicházíme k další chatě
a zmlsaní ze včera zase neodoláme a jdeme omrknout shop.
Tentokrát si malou pixličku fazolí v rajské
omáčce na chuť kupuji já s Péťou, Petr
s Martinem nějaké těstoviny Carbonare.
K tomu si všichni dohromady kupujeme plechovku párků za 45 NOK. Je jich
tam 8 tak má každý dva. Ale stejně jako párek v Narviku,
ani tyhle nejsou nic moc. Uzeniny tady prostě neumí. Vaříme si přímo u chaty ať
to netaháme sebou. Odpoledne dorážíme asi 3 km před Abisko,
máme náskok takže táboříme, vaříme houbovou polévku, a tak nějak není kam
spěchat. Užíváme ještě posledních zbytků hor, zítra ve 14:30 nám jede z Abiska Bus do Narviku, dále pak
přestup do Bodo.
14.
den - 28. 7. 2013
Vstáváme poněkud déle, čas nás netlačí, večer bylo zataženo jako na bouřku, ale jen párkrát zahřmělo a nic. Takže pohoda. balíme a jdeme do Abiska. První co potkáváme je vlakové nádraží a místní koridor z Narviku. Škoda těch vysokých cen za železnici, jinak bychom se s chutí svezli. My jdeme na levnější bus. Jezdí od silnice E10, je tu jakási benzínka a obchod se vším možným. Ovšem kde je přesně zastávka busu nevíme. Bohužel některé zastávky na trasách vůbec nejsou označené a tohle je zrovinka jedna z nich. Bus má jet ve 14:30, trochu panikaříme na kraji silnice neb jsou tu dva ostrůvky asi po 300 metrech, ale kde zastaví bus netušíme, navíc začíná pršet. Zrovna když už tu měl být, rozpršuje se fest tak tahám pláštěnku z báglu. Poprvé za celou cestu, to by mě šlehlo. V tom okamžiku vyjíždí ze zatáčky bus. Péťa mává, ale marně. Míjí nás a zastavuje na neoznačeném ostrůvku o 300 metrů dál. To by mě znova šlehlo. Ověšeni věcmi v dešti jdeme rychle k busu a kupodivu stojí a čeká. Řidič nervózně ťapká okolo, taky mohl zastavit cocot. Je to trochu o nervy, ale nakonec vydržel a počkal. Sice remcal, ale povedlo se a sedíme v suchu. Cestou nabírá ještě v okolních horských střediskách nějaké lidi a vůbec nespěchá na to, že máme 20 min zpoždění. Z toho jsme opět nervózní, jelikož máme přijet do Narviku v 15:50 a v 16:05 nám pokračuje bus na Bodo, jiný dnes tradičně nejede. Zase až zítra ráno. Dopadá to přesně podle plánu (asi řidičovo plán). Bus na Bodo vidíme vyjíždět z nádraží když my s do něho akorát vjíždíme. To fakt člověk nechápe a pak se mi každej diví, proč nesnáším řidiče autobusů. Naštěstí máme pořád den náskok, tak to pro nás není destruktivní. Akorát že se tu musíme upíchnout. Podle mapky víme, že kousek zpět po E6 je hned před vjezdem do města na vyvýšené terase nad mořem camp, takže k němu jdeme. Je to asi 3 km z autobusáku. Cestou koukáme co je k ve městě k mání, nějaká pizzerie, divná kebabárna a nějaký divný obchod co má ale otevřeno až do 23 hod. V kempu stavíme stan za 120 NOK, osoby se nepočítají takže je to 60 nok na jednoho. Docela v pohodě. K dispozici kuchyňka, sprchy, wc atd. Krásný výhled na moře a nějaké malé ostrůvky. Protože je už zase hezky, vyrážíme na prohlídku města. Bereme to při pobřeží takže začínáme přístavem pro malé lodě. Je velice malebný, jako ze starých časů, tak si to fotíme. Slunce už je zase na horizontu, tak to má super barvy. Přecházíme uličkami plynule do centra, k místnímu kostelu, je to asi jediná stavba která tu vypadá alespoň trochu starobyle (a je z kamene). Jinak samé dřevěné poměrně nové domy. Vracíme se po mostě přes vlakovou trať na hlavní E6 a ještě se fotíme u tanku co je tu asi jako památník na boje za 2 sv. války. Cestou po E6 zabíháme do Pizzerie. Máme megahlad, takže si dáváme 2 velké pizzy napůl. 30 cm stojí 130 NOK, 40 cm je za 140 NOK. Asi tu není nikde zvykem jíst v restauraci, nikde jsme to zatím neviděli a přesto, že jsou tu 2 stoly, asi se s tím nepočítá. Pizzy jsme dostali do cestovních krabic, tak jdeme před pizzerii na lavičku a vrháme se na horké jídlo. Ještě kupujeme v protějším krámku limču za nekřesťanských 40 NOK za 1,5 litru. No zoufalství ty ceny. Jdeme tedy radši spát.
15.
den - 29. 7. 2013
Budíme se hodně brzo neb bus nám
jede v 7:00 směr Bodo, druhý pokus. Petr a Peťa jsou napřed, my s Martinem se nějak loudáme.
Nemáme hodinky, takže už nám to zase málem ujelo, ještě že ho Petr pozdržel o 2
minuty. Ach jo.. blbá závislost na času. Čeká nás hodně hodin jízdy, přičemž
asi ve třetině je jedno místo kde se musí trajektem. Mají to zmáknuté, trajekt nalodí vše co tam čeká, tedy auta, busy,
lidi, cyklisty a převeze na druhou stranu zálivu kde E6 pokračuje. Na trajektu
je luxusní místnost s telkou, vedle bar se
zákusky, chlebíčky, kávou atd. Dáváme si něco jako snídani, čili půlku obložené
housky jedním vejcem za 40 NOK !! a kafe za 28 NOK. Už chceme domů, když jsme
neustále v kontaktu s těmi šílenými cenami a ne horami. Do Bodo dorážíme ve 13:15 a vystupujeme hned na okraji,
jelikož vidíme z oken busu letiště a přijde nám zbytečné jet až do centra
na autobusák.
Bohužel se mezitím rozpršelo a je to na levačku. Stojíme na zastávce a přemýšlíme co dál. Je tu nákupní zóna, místní megamarkety a obchodní centra, tak si před jedno pod střechu dáváme bágly a jdeme se cournout po nákupním centru. Porovnáváme ceny a prostě zabíjíme čas, snad přestane pršet. Asi za hodinu a půl opravdu přestává. Jdeme tedy směrem k letišti, a zjišťujeme že to v popředí co vypadá jako letiště je letecké muzeum. Venku jsou naaranžovaná letadla a vrtulník, lákající k prohlídce, trochu váháme kvůli penězům, ale máme celé odpoledne čas a letadlo nám letí až zítra ráno v 11 hodin. Tak jdeme do muzea. Musím říci že tohle byly asi první NOKy, kterých jsem nelitoval. Vstup 110 NOK opravdu stojí za to. Přišli jsme v 16 hodin, v 18 zavírají. To je času říkáme si. Ovšem ouha, expozice je tak úchvatná a rozsáhlá, že nestíháme, resp. pokud si to chceme užít a vše si vyzkoušet a prohlídnout. Je to rozděleno na dva bloky, jeden je civilní letectví a jeho historie a jeden vojenské. Začíná to principem horkovzdušného balonu a za 1 NOK si můžete přidat plyn pod hořákem modelu. To je jasné že si dáváme plyn a je to prča :-) Poslední úseky expozice už jen smutně probíháme protože se blíží 18 hodin. Opravdu si tu umím představit 4 až 5 hodin a to nejsem zas takový fanda letectví. Ale je to nádherně udělané, kopie srubu z letišťě v Kanadě, trosky sestřelených letadel (originály), různé části vrtulí a letadel z havárií včetně popisu, no fakt palba. Telegrafní technika, obleky pilotů a celý vývoj letectví se vším všudy, včetně moderních proudových letadel. To se nám šikne, zítra do jednoho vlezeme.
V 18 hodin jdeme ven a zase poprchává, je to mrsk, nevíme co dělat, tak jdeme na letiště. Je to asi kilometr. Cestou nám zastavuje bus místní MHD, řidič náhle staví i když není na zastávce s tím že nás sveze. To je hodný řidič a světlá vyjímka. Na letišti nevíme co dál, náš let letí až zítra ráno, ale letiště se bohužel na část noci zavírá takže přenocovat tu nemůžeme, pokus o přehození letu na dnešek a odlet do Osla už dnes taky nejde, neb jsou všechny lety obsazené. Tak se díváme do mapky a zjišťujeme, že hned co končí přistávací dráhy je záliv a v něm camp. Tak si dáme ještě jeden placený nocleh. Asi bychom našli něco venku v křoví, stejně jako v Altě nebo Kiruně, ale jak je deštivo, nechce se nám prolézat mokré porosty v okolí letiště. Do campu je to asi 2-3 km, je de facto hned vedle letiště, ale kvůli dešti se rozhodujeme přiblížit se k němu MHD. Musíme tedy zpět na zastávku ze které jsme po příjezdu do Bodo odešli, na kraji města v supermarketové zóně. Bus nejede přímo, ale oklikou přes centrum. Lístek stojí 30 NOK, což je docela hustý za ten kousek svezení. Vystupujeme na zastávce před leteckým muzeem a jdeme na opačnou stranu přistávacích drah. Vede sem silnička a je to cca kilometr do campu. Vítá nás hrozně ukecanej hipík na recepci s baretem na hlavě a vyloženě se mu líbíme. Pořád něco vypráví a my mu moc nerozumíme. Každopádně nás kasíruje o 120 NOK za stan a ukazuje kde můžeme bydlet. Hned u pobřeží je krásně vysekaný travnatý plácek, už je tu asi 5 stanů. Všeobecně tedy lze říci že campy u měst jsou moc pěkně situovány u moře, mimo ruch města. Tedy až na ty letiště, ale to je prostě tím, že každé město tu má letiště na pobřeží. Jdeme spát. Snad do rána přestane počasí blbnout a nebudeme muset na letiště podruhé v dešti.
16.
den - 30. 7. 2013
Ráno je naštěstí opět nádherně, balíme a jdeme na letiště. Je to pěšky podél dráhy půlhodinka chůze, v 9:00 jsme na místě. Z odbavovacího automatu vyndáváme samolepky na batohy, polepujeme a balíme tradičně do potravinářské folie. Naštěstí to Péťa už při včerejší naší návštěvě okoukla, tak to má zmáknuté. Je to malé letiště takže odpadá zmatek jako v Oslu nebo Praze. Ve stáncích kupujeme ještě nějaké drobnosti, pití na cestu a drobné suvenýry. Ceny jsou tu kupodivu stejné jako všude jinde v obchodech a stejné jako v letadle. To je zvláštní proč v Čechách je kafe na letišti 5x dražší než všude jinde a jídlo jakbysmet. O cenách v letadle nemluvě. V 11 hodin startujeme, fotíme ještě z letadla poslední hory a zas nás zahalují mraky. Za hodinu a půl jsme zas v Oslu. Tentokrát s báglama není problém, transfer z vnitrozemního letu na mezinárodní tu funguje, takže odpadají šachy s opětovným odbavením jako při příletu. Jen nesmíme vyjít z prostoru odbavených do neodbavených. Naštěstí jsme si v letadle všimli české rodinky, co s námi letěla z Bodo. Vypadají, jako že to tu mají zmáknuté, takže to riskneme a jdeme prostě za nimi. Procházíme šíleně dlouhou halou téměř až na druhou stranu a jsme skutečně u našeho letu do Prahy. Finta vyšla, škoda že podruhé bych to sám nedal, neb vůbec nevím kudy jsme šli :-)
Další letadlo nám letí téměř okamžitě, už nikde nečekáme a nastupujeme. Poslední „odpal“ a jsme zas ve vzduchu. Za 2 hodinky vystupujeme v Praze. Bágly máme, je půl čtvrté odpoledne, tak se loučíme s Petrem a Martinem, kteří jdou na ČD luftbus, který jezdí k vlakovému nádraží a my s Péťou jdeme na bus č.100 na Zličín. Tam přesedáme do busu na Plzeň a v 17:30 jsme na autobusáku v Plzni. Jdeme do místního bufetu a oči se mohou umlátit o ceduli s hotovkami. Dávám si štěpánskou pečeni se sedmi knedlema, Péťa vepřové výpečky se zelím a také s knedlemi. To by Nor čuměl, co se dá jíst v obyčejném nádražním bufetu za 60 Kč za dobroty :-))