SRBSKO – přechod pohoří Stara Planina (25.8. - 3.9.2012)
Sestava: Petr Tauchman, Petra Krsová, Vašek Lopata
Doprava: klasika balkánská trasa vlakem, tedy vlakem z Prahy do Budapešti, Z Budapešti do Bělehradu, dále vlakem do města Niš
dále busem do města Dimitrovgrad a odsud domluveným odvozem přes paní v hamburgrárně autem do vesnice Senokos
takže optimální je jet některým z nočních vlaků na trase Budapešť – Bukurešť, my použili EN Beograd i s lehátkem a jídelákem, takže veget největší
Ceny: ceny jsou pro našince stále příznivé na rozdíl třeba od Rumunska kde je vidět dopad EU
takže pivo 100 Din = cca 16 korun
cigára se pořád vyplatí vozit do Čech, stojí cca 30 kč !! palba :-)
odvoz domluveným autem z nádraží k horám byl za 20 Eur a bylo to asi 45 km ! taky palba...
ubytování v horách jsme netestovali, žádné tam není, všude jsme si vystačili se stanem
výborné jídlo v restauraci podle velikosti jídla. (30 – 100 kč)
Ubytování: chaty nejsou žádné, jsou to pusté hory, jedna je 8 km od Midžoru směrem k civilizaci kde jsme scházeli u skalního útvaru Babin zub. Ubytko kolem 200 Kč.
ve stanu jsme nocovali po celou dobu kdekoliv nás napadlo
Mapy: turistické mapy Srbských pohoří v podstatě neexistují, respektive viděl jsem v nabídce nějakého mapového centra nějaké jiné pohoří ale to bude nějaká novinka. My jsme si z netu stahli
klasické geografické mapy, v měřítku 1: 100 000 které existují v blocích pro celé Srbsko a na přibližnou orientaci stačí. U hřebenovky je cesta víceméně jasná zvlášť když se jde jako v tomto
případě po hranici a hraniční patníky jak už jsme se mnohokrát přesvědčili jsou nejlepší turistické značení.
Značení cest: žádné není, i když je třeba podotknout, že v nejvzdálenějším cípu, tedy nejdále od Midžoru u vesnice Senokos, kde jsme začínali je vyznačena zcela nově (opravdu max. měsíc než
jsme sem přijeli) turistický okruh, značená cesta která vede na vrchol Mučibaby a jinou cestou zpět. Přesto že je to jen asi 10 km dlouhý okruh je na něj asi 8 odpočívadel
z toho 3 jako regulérní tábořiště !!
Jazyky: s naprostou většinou Srbů se domluvíte srbsky, čili kombinací češtiny a ruštiny, případně anglicky taky docela znají.
1. den
- 25. 8. 2012
Sobota před polednem. Nastupujeme do EC Hungaria z Prahy. Odjezd načas v 11:42. Příjezd do Budapešti celkem přesně, něco před 18:40 hodinou. Dále EN Beograd s odjezdem 22:20 směr Bělehrad. Máme čas tak jdeme na večeři, ale je drahá jaxvině, protože v Maďarsku je pro Čecha nevím proč draho...ještě ty forinty hrozně matou, takže večeře pro tři za 10 000 ft. není problém.
2. den
- 26. 8. 2012
Je neděle ráno kolem 6 hodiny a my vystupujeme v Bělehradě. Potřebujeme dále na město Niš, tak si jdeme koupit jízdenky. Vše v pohodě, máme asi hodinu na přestup. Dáváme kávičku a koukáme na první kolej a nechce se nám tomu věřit. Náš vlak je mezinárodní rychlík jedoucí do hlavního města Makedonie, tedy Skopje. A má celý JEDEN vagon !! Litujeme, že jsme se zdrželi kávou neb vagon je samo půl hodiny před odjezdem plný. Sedíme na chodbě, naštěstí jsou tu vyklápěcí lavičky. Je to asi 250 km do Niše, ale vzhledem k místním poměrům na trati podle hesla „co se vleče neuteče“ to trvá 5 hodin. Naštěstí jsme mimo EU takže ve vlaku se normálně kouří na chodbičkách nikomu to nevadí a všichni sou v pohodě. Ještě nemají vypláchnutý mozky rádoby zdravotnickýma masážema o tom jak EU musí chránit zdraví svých robotických ovcí. Petra to za chvíli moc nebaví, tak vytahuje zbytek slivovice či čeho ale to je pár loků. Vytahujeme tedy z batůžku ještě malou lahvičku rumu a za chvíli je i po ní. Na to pár loků tatranského čaje a je vysmáto :-)
Ve vlaku je sranda za chvíli komunikujeme se dvěma paníma co sdílejí kupe vedle naší chodbičkové pozice. Konečně vystupujeme. Vlak do Dimitrovgradu ovšem jede až pozdě večer, tak se ptáme na autobusák. Chvíli to k němu trvá, ale jsme tu. Kupujeme lístek a jdeme na první místní ňamku – jak jinak tradiční „pljeskavicu“. Fakt dobrota. Mleté maso se dělá buďto hovězí nebo vepřové a nejčastěji má tvar placičky která se prostě opeče na přírodno na roštu a tahle místní tradiční pochoutka se v Srbsku opravdu peče na každém rohu s malými obměnami a dochuceními. Někdy k ní dají hranolky na talíř, ale většinou je v housce asi jako hamburgr. Konečně jede bus. Petr si po kombinaci kořalek v jídelně trochu schrupnul a v autobuse to jde na mě, takže celou cestu busem nesleduji, ale je jasné že cesta vede soustavou hor a podél železnice kterou jsme původně chtěli jet. Je složená ze spousty tunelů a fakt nás to mrzí ale prostě to jezdí jen večer.
Kolem cca 19 hodiny vystupujeme v menším pohraničním městě před Bulharskou hranicí – Dimitrovgrad. Jdeme zase na Pljeskavicu, je trochu jiná a je možnost ji dochutit z různých mističek. Ptáme se slečny za pultem jestli by se odsud nedalo nějak dostat do vesnice Senokos, že rádi zaplatíme. Někam telefonuje a za chvíli přijíždí týpek v autě a mává na nás. Nastupujeme a dáváme mu domluvených 20 Euro. Veze nás neskutečně daleko a přejíždí 2 horské hřbety. Většina cesty vede po děravých prašných cestách. Kolem 22 hodiny vystupujeme ve vesnici Senokos. Je to fakt vesnice jak z hodně staré doby. Hliněné domy případně z trámu dolepených hlínou. Střechy z velkých břidlicových placáků místo tašek, opravdu trochu středověk. Hned se sbíhají asi 3 maníci a jsou hrozně zvědaví co tam budeme dělat. Vysvětlujeme jim že chceme do hor. Lomí rukama že v horách přece nic není a navíc sou tam šelmy, a draci , alespoň tak vypadá líčení místních. Trvají na tom že musíme přes noc zůstat ve vsi. Jelikož jsme hrozně utahaní stavíme stan uprostřed vesnice přímo u prašné cesty kde jsme před chvílí vystoupili.
3. den
- 27. 8. 2012
Budíme
se asi v 8 ráno a je polojasno, takže ideální na nástup do hor. Balíme
stan tankujeme vodu z pramene ve vsi a vyrážíme po značce která tu
kupodivu je. Je zde totiž asi měsíc starý okruh, resp. dva. Jmenují se senokos1
a senokos2. Povedený pokus o turistické značení a vyznačení hlavně konkrétní
cesty která někam vede. Po trase je spousta odpočívadel a několik tábořišť
určených na stanování. Fakt na srbské poměry v turistice resp. „planinárství“ jak oni to nazývají vyloženě propracované.
Odpočívadla se stříškou a lavičkami, u prvního tábořiště dokonce ohniště a
parádní pramen vody. Objevuje se tu i řeka, která dole ve vsi byla vyschlá.
Takže lepší místo na táboření jen těžko pohledat. Fakt luxus. Pokračujeme dál
po vyježděné cestě směrem k vrcholu Pregrada
(1680 m.n.m.), který je prvním opravdu hřebenovým vrcholem. Asi v polovině
cesty na široké uježděné ještě v lese v podstatě pár metrů nad prvním
tábořištěm je na skále červeným sprejem napsáno v azbuce „vodopad“ a šipka vpravo. Je tu vychozená dost zřetelná
pěšina a vede traversem na úbočí svahu podél řeky která protéká tábořištěm
kousek výš proti proudu.
Asi po 10 – 15 minutách jsme skutečně ohromeni, neb kousek pod námi je skalní zlom na němž říčka skutečně vytváří asi 5 metrů vysoký vodopád, pod nímž je průzračná tůň a fakt to vypadá hodně dobře. Fotíme, kocháme se a si po půlhodině se vracíme stejnou cestou na značenou trasu k vrcholu Pregrada. Jdeme dál, cestou míjíme keře „špendlíků“ takže se cpeme a trochu nás z toho bolí bříško, je to fakt dobrota :-) Další ostrůvek bukového lesa, je tu další odpočívka a šipka k prameni. My vodu máme ze spodního tábořiště tak pokračujeme k vrcholu. Docházíme k němu pozdě odpoledne, je tu také jedna z odpočívek a podle mapy i šipky na sloupku má být nedaleko východním směrem v lese pramen. Stromy jsou z východní části svahu až do této nadmořské výšky regulérně vzrostlé, žádná „kosobukovina“ ale opravdu mohutné buky. Po chvíli na kraji lesa nalézáme sice slabý ale dostačující pramen. Tak to jsme nečekali v téhle výšce táboření v lese u pramene. Děláme oheň, opíkáme klobásky a je to pohoda.
4. den
- 28. 8. 2012
Ráno jako malované, široko daleko modrá obloha, po ránu docela zima. Děláme tedy ranní oheň, na něm kávu, čaj a tak. Díky rannímu vaření vycházíme dost pozdě, skoro v 10. Nicméně jdeme už rovnou po hřebeni od vrcholu Pregrada přes Mučibabu, kde jsou zbytky nějakého vojenského opevnění či co. Pokračujeme přesně po hranici směrem na severozápad a vzhledem k tomu že vrcholky jsou zatravněné a je to jedna velká louka s ostrůvky nějakého keře jalovcovitého typu, jde se víc než dobře a odsýpá to. Cíl je dojít do sedla které je na hřebenovce nejnižší kolem 1 400 m.n.m a tam někde přespat. Slunce úmorně žhaví a hlavně v poledne je na umření, naštěstí dlouhé táhlé sedlo je zalesněné tak vcházíme do lesa. Orientace se tím trochu zhoršuje, po hranici jít nejde je strašně zarostlá roštím a chvílemi vede po skále. Držíme směr a docela to jde až na občasné prodírání keři a vysokou travou. Kolem 18 hodiny to balíme a pod velikým rozložitým bukem stavíme stan. Přestože jsme v zalesněném sedle nikde tu není voda. Asi kdybychom sešli někam níž, ale přímo na hřebenovce nikde na dohled nic. Naštěstí jsme si ráno u pramene nabrali každý dvě 1,5 litrové láhve, neb jsme počítali s tím, že při zdejších panujících vedrech bude vody asi méně. Navíc konec srpna je i bez letošních veder statisticky nejsušším obdobím na horách.
5. den
- 29. 8. 2012
Opět modrá obloha a vedro už od rozbřesku.
Rychle balíme a chceme stihnout ranní chládek ale už moc není co. Smaží to jako
blázen a jsme rádi že jdeme lesem. Držíme hranici a chvíli jdeme po cestě, když
uhýbá špatným směrem bereme to přímo vegetací a zas po chvíle narážíme vždy na
nějakou třebas i nepoužívanou cestu. Pomalu se posouváme k místu kde les
bude končit a hřeben se prudce zvedá do výšky kolem 1900 m.n.m. Před námi se už
chvílemi objevuje impozantní stěna vrcholu Kopren
(1963 m.n.m) což není ani tak vrchol v pravém slova smyslu ale spíš taková
stolová hora s velkou rovnou plání na „vrcholu“ z níž už dále na
sever hřeben neklesá a udržuje si výšku.
Vycházíme na kraj lesa a zjišťujeme kudy vede hranice. je to celkem jasné na Bulharskou stranu je pohoří poměrně strmější, ze Srbské nabíhá k hranici o poznání pozvolněji, takže tam kde nastává zlom a svahy padají prudce dolů je většinou hranice. Jsme venku z lesa a svah před námi je vlastně takový soubor skal porostlý stromy, travou a keři, ale v některých místech jsou patrné ještě velké skalní bloky. Ve stěně Koprenu je patrná z dálky jakási bývalá cesta je vidět jak „cikcakovitě“ nastoupává po strmém svahu. Snažíme se nějakou tu cestu najít v porostu vysokém až do pasu, odkvetlé květy plné nějakého chmíří se nám lepí na zpocené ruce a oblečení a co chvíli se zachytnu i za nějakou planou růži. Musíme přejít asi 300 metrů tímto porostem než se dostaneme k místu kde se jde prudce nahoru a porost začíná mizet. V jednom místě těsně nad hranicí lesa již v prudkém svahu je vidět skupinka velkých listů a kolem zelené kolo. Tušíme pramen. Jdeme přímo k tomuto místu a fakt že jo. V lese ani kapka a nad lesem jsou vývěrky ze skalnatého svahu. Dobíráme vodu a vaříme oběd. Slunce je fakt na dělo. Pálí jak kdyby chtělo vypálit do země díru.
Začínáme prudce stoupat do svahu Koprenu a cesta viditelná z dálky už zas tak vidět není. Jen místy je evidentní podle srovnaného terénu že tu kdysi vedla. Těsně pod vrcholem stěny kde už začíná více traverzovat už vysoko nad hranicí lesa vyvěrají z pod balvanů další asi 3 prameny. Je to zajímavé. Vyvěrají a po 20 metrech už vlivem vsaku a vyschnutí není po vodě ani památky. Výhoda toho že nad hranicí lesa je dobře vidět, ta vyvěrací a mokrá místa se spoustou lupení jsou na dálku dobře viditelná, takže celkem přestáváme mít obavy o vodu, zvlášť když už ve třetím místě si nabíráme trochu do bot protože pramen vždy vytváří pod skalou na cestě trochu bažinu s velkými lupeny a není vidět kam člověk šlape. Náhorní planina Koprenu se trochu vleče, je to asi kilometr takovou zvláštní prérií, jako z westernu. Po chvíli se dostáváme na okraj celé této náhorní roviny opět k hranic s Bulharskem. Před námi se otevírá obrovský výhled do Bulharska. Je to zvláštní ze Srbské strany jsme sem přišli úplně po rovině a u hraničních patníků padá skála kolmo dolů snad kilometr jako kdyby někdo velkým bagrem skálu ubagroval až na hranici. Takový obrovský útes. Nemůžeme se vynadívat a jelikož už je později odpoledne rozhodujeme se , že tu postavíme stany a přespíme. Západ slunce nemá chybu a pohled do obrovské hlubiny je opravdu úchvatný.
6. den
- 30. 8. 2012
Balíme hned za rozbřesku, jak jinak
slunce pálí už teď. Vydáváme se na cestu přesně po hranici respektive po hraně
útesu dále na severozápad. Před námi je takový trojvrcholový
skalní výběžek Tri čuke, který postupně přelézáme,
obejít je to složitější neb je pod skalami poměrně hustý neprůchodný porost
stromů a keřů. Tady v podstatě začíná opravdová hřebenovka „na pohodu“
jelikož už nikde nebudeme ztrácet výšku pod 1900 m.n.m. a cesta by měla být až
na nejvyšší vrchol Midžor v podstatě téměř
v rovině. Putujeme po pustém hřebeni, nikde nikdo, ovšem horské scenérie
naprosto famózní. obcházíme jeden z dalších významnějších vrcholků Vražja glava. Až k němu se
jde nejlépe po hřebeni ale těsně před ním uhýbáme malinko ze svahu doleva, neb
vidíme pod sebou celkem zřetelnou cestu, tak slézáme traversem pár metrů pod
hřeben. Cesta je parádní široká a občas je asi někým využívaná vede
z údolí vlevo pod námi a obchází Vražju glavu kousek pod vrcholem, který tvoří takové zvláštní
skalní útvary. Jsme rádi že jsme kousek sešli cesta je tu parádní traversová jasná a pěkně schůdná.
Nahoře přibývá skal a hřeben se dost vlní. Jdeme téměř v rovině a obtáčíme hřeben kousek po vrcholem po jeho levém úbočí. Asi po dvou kilometrech jsou v mapě značeny blízko sebe 3 prameny, pramenící přímo na cestě. Dva jsou téměř vyschlé je zde jen mokrá skála ale první z nich teče. Sice málo ale pod jeden velký balvan se dá postavit pohodlně ešus a za 5-10 minut je plný. Což pro naše potřeby dostačuje. Vaříme a doplňujeme vodu do lahví a máme zas dotočeno na celý den. Cesta ubíhá celkem rychle jdeme pořád po rovině po traversu a je vidět že po cestě chodí stáda krav a ovcí. Jde se hezky ale asi po dvou až třech hodinách už to začíná být dlouhé. V místě kde se objevují cedulky NP Stara planina – oblast Orlov Kamik, což je takový obrovský táhlý svah pastvin z údolí až na hřeben už nás to nebaví a jdeme tábořit. Máme krásný výhled na kotel kopců, který tvoří cesta po které jsme dnes šli. Nádherné západy slunce, kousek pod námi je na svahu salaš s krávami a tak už je to trochu „po rumunsku“.
7. den
- 31. 8. 2012
Je krásně a fouká vlahý horský větřík. Jsme vysoko a je to odkryté jen širé travnaté pláně, takže je velice příjemně. Začínáme stoupat z traversové cesty opět k hraničním patníkům abychom neminuli Midžor. Nevíme přesně jak vypadá tak jdeme stále po hraně a koukáme co je ještě vyšší. Nakonec jsme zdárně u cíle. Je asi 10 dopoledne, slunečno a kruhový výhled. Nemůžeme se toho nabažit. U hraničního vrcholového patníku je velká dřevěná bedýnka s drobnými předměty, mincemi, a krabičkou od cigaret. Petr ji přes mé slzy v očích vyměňuje za plnou a nechává ji tam svému osudu, společně s nějakými mincemi. Děláme hromadné foto a přemýšlíme kam dál. Kousek pod námi směrem na jihozápad je výrazný skalní výběžek Babin zub (1757 m.n.m) u kterého to zdálky vypadá jako by byla sjezdovka a vlek. Podle mapy sem žádná cesta nevede ale prosvítá nakroucená asfaltka ve svahu pod Babiným zubem, navíc tam kouká nějaká střecha. Je to široko daleko nejnižší klesání, tak se tam vydáváme. Napojujeme se znovu na traversovou cestu a začínáme míjet turistické značení, které se zde objevuje a nabádá na výstupy na okolní kopce, ale taky na Planinarsky dom Babin zub. Takže je tam turistická chata.
Už vidíme zřetelně sjezdovku, čili silnice tam určitě vede. Asi po hodině a půl jsme u sjezdovky. Evidentně nový areál, ale velmi pěkný s hotýlkem a turistickou chatou přímo pod skalními jehlami Babina zubu. Moc hezké místo na zimní rekreaci nedaleko nejvyššího vrcholu (od chaty 8 km na Midžor). Jdeme k chatě a ptáme se obsluhy na nějaký odvoz. Říká že by nám mohl zavolat taxika z městečka Knjaževac, což je první větší městečko pod horami. je to asi 30 km klikatými cestami. Cenu hlásí dopředu 22 Euro. To nám přijde hodně dobré, tak objednáváme a dáváme pivko v chatě. Je to neskutečná pohoda, jen se netěšíme na to vedro dole ve městě, neb i tady je na umření.
Za hodinu a půl přijíždí taxi a nasedáme. Jede se dost pomalu, cesta chvílemi téměř mizí resp. mizí asfalt. Občas je ve vsi nějaká objížďka tak se jede téměř polem nebo mezi fakt ultravesnicemi. To je balkán jako fík. Hliněné domy, někdy prkené, střechy většinou z velkých břidlicových kamenů. Tady se opravdu někde asi zastavil čas. Asi po hodině a čtvrt vjíždíme do města. Máme totiž plán tu den pobýt a poznat místní kolorit jak už to bývá zvykem, taky ochutnat pivo, kořalky, a hlavně jídlo a místní vychytávky. Taxi nás vysazuje v centru, teče tu říčka a je to takové nábřeží. Zaujímá nás restauračka s rybími pochoutkami a hlavně je to k ní asi 2 metry :-) Je fakt na umření na slunci. Jsme docela hladoví po týdnu v horách o čínských polévkách. Jídelníček tradičních srbských „rychlovek“ vyvěšený na zdi bychom nejraději snědli i s fasádou. Já jdu do klasiky čili pljeskavica s hranolkama. To je tu vyloženě asi nejvíce tradiční jídlo. Dělají ho na každém rohu v mnoha obměnách. Petr jde do vepřového steaku a Péťa do plodů moře s těstovinami. Ohromná dobrota všechna 3 jídla.
Zjišťujeme kde se tu dá ubytovat. Všichni nám říkají že je tu jen jeden hotel, ale je nic moc. Po průzkumu zjišťujeme že je dokonce plný i když na to zdaleka nevypadá. Několik lidí nám doporučuje ubytování u nějakého pána Knjaz Milosevic. Po chvíli hledání jsme u něho. Je to takový hotýlek který si hraje na místní poměry na velice luxusní, ale jak už to obecně bývá, je to jen maska. Ubytování za 20 E není sice nejlevnější, ale nechce se nám hledat a stejně kdo ví jestli bychom tu něco našli, není to tu zrovna turistická destinace. Sprcha která by měla být fakt hodně luxusní záležitost nám zabírá asi hodinu zkoumání všech tlačítek. Asi po hodině si umíme pustit zabudované rádio ale nikoliv vodu. Nakonec se sprchujeme divnou dírou ve stropě sprcháče, ze kterého se nám kombinací tlačítek a koleček povedlo vyloudit vodu. Je večer takže ještě jednou se jdeme cournout po hlavní třídě a spát. Zítra nás čeká průzkum koloritu.
8. den
- 1. 9. 2012
Ráno brzy vstáváme, a vyrážíme do
ulic. Turistická mapa na hlavní křižovatce nám říká že tu nic není. Paráda
aspoň nemáme dilema kam dřív. Vyrážíme směrem k dominantní budově na kopci
která byla i na pohledech jako zajímavost tohoto města. Bohužel je to ruina a
není jasné k čemu sloužila. Asi jako hotel s rozhlednou. Stavujeme se
na nádraží zjistit v kolik nám zítra jedou vlaky případně busy směrem na Niš. Pak couráme městem kolem dokola prohlížíme si budovy a
fotíme. Když se blíží poledne jdeme na oběd. Včera večer jsme na jedné třídě
objevili pěknou restauraci s velkým jídelákem
kde je hodně místních klasik, jako skopové pečené maso, skopová polévka, a
spousta názvů které neznáme. Takže dáváme jídlo já samozřejmě jdu do skopového,
což je kupodivu studený talíř na kterém máte z ledničky vyndané maso už
hotové, ke chlebu asi jako u nás ovar. Místní si to dávají hodně, takže jsem se
neminul v odhadu, že to bude místní oblíbený mls. Péťu
hecujeme ať si dá ten název co neznáme. Tak si to dává. A koukáme jak vrány,
jsou to restovaná telecí játra. Tak mě to chutná, což o to, ale musím sníst dva obědy tím pádem.
Dáváme k tomu pivko a kávičku ale vysledovali jsme už včera i dnes, že si lidé často objednávají i v ostatních restauracích cosi ve dvou skleněných nádobkách (karafách) a pak si to různě míchají. Když se osmělíme zeptat, je to jasné. Je to „domašnoje“ víno a voda, tak do toho hned jdeme. Jsem vrchní míchač a za chvíli jsme vysmátí jak leča. Víno mají fantastické, že chutná i mě, zarytému pivaři. Dobré vysluněné. Asi po 2 hodinách neskutečné degustace se posunujeme do vedlejší ulice, kde nás zaujímá další restaurace v duchu takové lidové staročeské architektury. Už si rovnou říkáme o domašnoje vino a dáváme další karafu. Venku je vedro jako blázen, tak se přeci musíme schovat a doplňovat tekutiny. Večer už vycházíme za chládku, jdeme ještě do naší prvotní rybářské restaurace, dorážíme se drobnostmi k jídlu a já tedy další karafou vína :-) Dál jdeme trochu klikatě najít bydlení a spát.
9. den
- 2. 9. 2012
Vstáváme dost brzy a jdeme stihnout
bus v 6 hodin. Trochu složitý po včerejší „vinotéce“
ale dá se to. Jedeme busem do Niše, kde si jen dáváme
na autobusáku svačinku a pokračujeme dalším autobusem
do Bělehradu. V poledne jsme na místě dáváme si batohy do úschovny
zavazadel na nádraží. Kupujeme lehátka na večer do Budapešti a vyrážíme na
procházku Bělehradem. Mapu máme dostali jsme jí na nádraží v infocentru i s radami kam jít a kde je to fakt „cool“. Nádraží je kousek od Dunaje, naší to oblíbené řeky
která se motá celým Balkánem. Jdeme tedy k němu. Máme ho po levé straně a
vpravo je svah a na něm jedna ze zajímavostí, velká starobylá pevnost. Jelikož
je právě lehce po poledni a od rána jsme de-facto nic moc nejedli, sedáme si na
břehu do pěkné restauračky pod stromy a objednáváme
obídek. Jak jinak plody moře, pleskavicu, resp. čevabi, což je pljeskavica
v šiškách (tvar) u nás známá pod názvem čevabčíča.
Je to dobrota, k tomu místní citronové pivko,
které teď frčí úplně všude ale v tom vedru výborně osvěží. Asi kolem 3
hodiny 
slunce
trochu povoluje tak jdeme dál. Dáváme ještě občerstvení na jedné zakotvené lodi
s restaurací na vodě a hurá na pevnost.
Procházíme se sem tam mezi zdmi a je to zajímavé ale ne zas tak moc. Pak jdeme směrem do centra po hlavní asi proslulé nákupní třídě na kterou nás paní upozorňovala, že tu fakt nemůžeme vynechat. Ale je to taková ta snobská ulice plná bank a obchodů s luxusními věcmi po které se prochází místní rádoby „kešmeni“ a mezi nimi sedí žebráci a pouliční umělci. Takovej řekněme Václavák. Jdeme dál a přicházíme k výstavní budově pošty, ta vypadá jak ze starého Říma, opravdu pěkná stavba z masivních kamenů. Dále je nějaký chrám co se tváří trochu románsky, a dále nějaká novodobá náboženská stavba, se zvonicí a kopulemi. Stavba vypadající strašně impozantně a hezky. Je to chrám svatého Sávy, což nevíme kdo je, ale má tu sochu. Po bližším prozkoumání ovšem zjišťujeme, že je to novostavba !! Tak to jsem ještě neviděl. Jdeme hlavní třídou s tramvajemi směrem k nádraží a už se začíná stmívat.
Ovšem to co vidíme nyní nám vyráží dech. Přímo na této hlavní ulici cca 300 metrů od nádraží jsou dvě velké budovy, každá na jedné straně ulice a rozstřílené na hadry nějakými raketami. Visí z nich kousky železobetonu a vypadá to zvlášť v tom večerním přítmí šíleně až strašidelně. Tu a tam ve zdi vystřelená 3 metrová díra nebo chybí roh, nebo kus stěny visí někde na drátech. Docela síla. A pak že se tu nic moc nedělo. Jdeme na nádraží, vyzvedáváme bágly a jdeme utratit nějaké zbytky dinárů za cigára a laskominy. Kolem 22 hodiny nám vyjíždí vlak na Budapešť takže ležíme a vegetíme. Průvodčí nás upozorňuje že se jim tu na maďarských hranicích rozmáhají „banditi“ . Moc tomu nerozumíme, ale dává nám železnou tyč abychom si zapřeli dveře. Fakt že jo, někdy po půlnoci tyč padá na zem. Venku na chodbě se motají nějaké postavy a dělají jako by nic. Tak to také na Balkáně nebývalo, čím dál víc přejímají západoevropské manýry :-/
10.
den - 3. 9. 2012
Ráno jsme v Budapešti. Původní plán, že se vydáme na Mátru (nejvyšší pohoří Maďarska) opouštíme, neb to je stejně výlet na víkend a teď už jsme unavení, takže využíváme toho že je ráno a nasedáme na vláček směr Praha, první který je na tabuli. Kolem 14 hodiny jsme v Kolíně, vystupujeme všichni a jdeme ještě s Petrovo bratrem co s námi byl v Rumunsku na pivo abychom mu to zčerstva všechno řekli. Večer jsme doma. Takže „na pohodu“....:-)