RUSKO – Pripoljarnyj URAL (26.6. - 17.7.2010)

 

 

Sestava:   Ilona Ubryová, Vašek Lopata, Petr Tauchman, Bohouš Trnka, Standa Dupač

Poplatky:  hlavně je třeba mít vízum do Ruska – cca 1000 Kč, pokud jedete vlakem přes Bělorusko, tak ještě tranzitní přes Bělorusko – další 1000 Kč,

                  vstup do národního parku Pripoljarnyj Ural asi 85 rublů na den/osobu

Doprava:  vlakem z Prahy do Moskvy, pak metrem na jiné nádraží a vnitrostátním vlakem z Moskvy do Inty, Posléze do Vorkuty a to samé zpět

                  z Inty a Vorkuty k horám smluvně domluveným vozidlem co má větší kola a vzorek

Ceny:  100 rublů je asi 60 Kč. Čili ceny jsou skoro srovnatelné jako u nás pokud to přepočtem

             káva a čaj ve vlaku 12 – 20 rublů, v restauraci 50 - 80, pivo 50 – 80 rublů, konzervy paštiky kolem 20 rublů, chleba 20 rublů

             cigára kolem 30 rublů !! (naprostá špica), láhev vodky kolem 200 rublů

             smluvní doprava „vjezdochodom“ (uzpůsobenej jeep nebo náklaďák do megaterénu)100 km do tundry 10 – 20 tisíc rublů podle toho, jak to domluvíte

             hodina pronájmu vrtulníku i s pilotem ve Vorkutě 86 tisíc rublů (bylo nám skutečně nabízeno)

             jízdenka na vnitrostátní vlak, tzv. plackarta, tj. i s postelí je cca za 250 km 600 rublů

Ubytování:  jelikož tato akce byla víceméně vandrovního charakteru, spali jsme v horách ve stanech, jednou v srubu, ve Vorkutě zadarmo u hodného pána co jsme ho potkali ve vlaku,

                    takže ceny za hotely nevím ale neměly by se třeba ve Vorkutě podle informací místního typa pohybovat nad 20 dolary za noc, jinak vás natahují jako cizince

Mapy: mapy stažené z netu, takže existují, jednak v měřítku 1:100 000 ty jsou však dost staré vojenské, i když hory platí stále a pak turistická mapa oficiální 1:200 000

            která se dá sehnat například v Intě, ale pouze od lidí kolem správy národního parku, kde jsme museli mimo to platit poplatek za vstup do národního parku.

Značení cest: žádné, nejsou tam cesty, jen tundra a hory

Jazyky: s naprostou většinou Rusů se domluvíte rusky, někteří budou asi znát i jiné jazyky, ale to jsme nezkoušeli

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 26. 6. 2010

 

            Je sobota večer a nám jede z Prahy vlak, jako už mockrát, tentokrát ovšem směr Moskva, máme trochu obavy, přeci jen je to velkoměsto. Vlak s názvem Vltava má 5 vagónů a to pouze lůžkové a jedou přímo do Moskvy, takže docela pohoda. Nasedneme v Praze a vylezeme v Moskvě. Cesta trvá od soboty 23:00 (Praha) do pondělí 9:00 (Moskva). Zpět je to výrazně rychlejší i kvůli časovému posunu. Sedíme v lůžkáči, popíjíme a ujídáme zásoby a zjišťujeme že rusky hovořící personál nemá sice pivo ale má za 20 korun výborný čaj. Rusové si na čaje potrpí a ve všech vlacích mají samovary, které jsou pro cestující k dispozici. O hodinu déle nastupuje v Kolíně Petr a už chybí jen Standa, ale toho nabereme až zítra v Bělorusku.

 

2. den - 27. 6. 2010

 

            Budíme se kolem poledne a jsme akorát v Brestu, je to první město v Bělorusku a právě začíná věc na kterou jsem byl zvědav. Rusko a bývalé země SSSR mají jiný rozchod kolejí, aby je nemohli přepadnout indiáni z Evropy na lokálkách , takže o 8 cm širší. Proto v Brestu s námi vlak zajíždí do montážní haly, každý vagón je zvlášť pomocí obřích heverů zvednut do výše a podvozky se vymění za jiné :-) je to zajímavé to pozorovat, mění se i spojovací nesmysl co drží vagony u sebe, ty ruské jsou asi tak 3x masivnější než ty ostatní ale praktické. Asi za hodinu  a půl pokračujeme dál  jen jíme a koukáme a blíží se večer, takže už se těšíme na Standu, který nastupuje ve 21 hodin v Minsku (Bělorusko). Za chvíli už jsme komplet a vyprávíme nové zážitky.

 

3. den - 28. 6. 2010

 

            Pondělí ráno a my vystupujeme v Moskvě. Je jasno pěkně to hřeje, a čeká nás několik úkolů. Kontaktujeme se s člověkem který nás pozval a jedeme za ním metrem abychom se zapsali na milici. Abych to vysvětlil. Do Ruska je třeba vízum a to vám udělí na základě toho, že vás někdo pozve a vy máte v ruce oficiální pozvání. Toto pozvání jsme měli přes Standovo známého z Moskvy (na základě tohoto pozvání nám na ruské ambasádě v Praze udělali vízum) a po příjezdu on s námi musel na milici v místě svého bydliště, kde jsme opět vyplňovali další formuláře, samozřejmě azbukou a díky tomu jsme dostali další papírek který jsme nesměli ztratit. Předtím běloruská vjezdní a výjezdní karta. Paráda, vše se zdařilo, jdeme si prohlédnout park kolem řeky Moskvy a jelikož Standa s Bohoušem touží po návštěvě pravého ruského armyshopu, vyrážejí do obchodu Splav (snad to píšu dobře) a my s Ilonou a Petrem se vrháme do metra. Jedeme do centra  na klasiku – Rudé náměstí. Obloha je modrá, takže fotky super. Zbývá nám ještě čas, tak se ještě přesunujeme k Lomonosově univerzitě, velice zajímavá stavba, a zas fotíme. Pak valíme zpátky na vlakáč, respektive už ne na Bjeloruskyj vagzal, ale na Jaroslavskyj vagzal. Tam jsme si ráno v úschovně nechali bágly. V metru si dávám první z místních pouličních pochoutek tzv. „Buratino“ mleté maso v těstu. Je to špica a je to taková klasika asi jako „kartoška“ což je běžně prodávaná pouliční dobrota (velká brambora zapečená v alobalu naplněná cibulí, kečupem, a dalšími ingrediencemi). Ve 21 hodin jsme na vlakáči, dáváme kávu a pivo a jdeme k vlaku, už to skoro jede.

            U ruského metra se na chvíli zastavím, je totiž super. Jednak stanice v centru jsou vyzdobené jak na zámku, nádherné ohromné lustry, výzdoba stěn a stropů jak v kostele, no prostě paráda. Druhá věc je že mají fantasticky jednoduchý systém jízdenek. Papírová kartička se koupí u pokladny v některých stanicích , metra (možná všude :-/ to nevíme) a v té je jakýsi čip, přiložíte na vstupu do metra kartu ke snímači, odečte vám to jednu jednotku a pustí vás turniket dál. Tím vstoupíte do prostoru metra a je jedno zda jste tam hodinu nebo 5 můžete jezdit klidně celý den sem a tam dokud nevylezete, můžete jezdit. Není omezen ani čas ani počet přestupů. Nádhera, v Praze sem to dodnes s jízdenkami nepochopil, časy, přestupy, pásma...no hrůza běs. Tady nic takového není. Třetí super věc na moskevském metru je to, že v centrální části tvoří jedna z linek kruh (něco jako obchvat města) a po tomto kruhu se dostanete z každé větve na libovolnou jinou, což metro fantasticky zjednodušuje a zrychluje. Takže opravdu pohoda. Kruh jezdí pořád dokola, když přejedete můžete pokračovat a přijet tam znovu :-))

 

 

4. den - 29. 6. 2010

 

            Vlak na „plackarty“ je parádní věc. Jsme z toho unešení. Vlak složený ze samých postelí, ale ne v kupé, prostě vagon ve kterém spí společně 80 lidí úplně všude kolem a v chodbičce je samovar. No prostě paráda. Je to super hlavně v tom, že i když jedete přes den tak se prostě můžete natáhnout a zdřímnout si a ne sedět zmačkanej 7 hodin z Plzně do Brna jako blb v kupé s vydýchaným vzduchem od 6 lidí s nemožnosti natáhnout si nohy natož pohodlně cestovat. Opravdu to mají super. Postel se dá navíc v půlce složit takže vlastně z postele je rázem stůl a židle pro dva lidi, takže se i pohodlně najíte a napijete, podává se čaj i káva, no fakt to nemá chybu. Vlaky jezdí perfektně na čas, opět jsme konstatovali že zatím jediná země kde jezdí vlaky jak podle plotu je ČR (a Makedonie a Maďarsko, ale to se nedá komentovat, to nejsou normální lidi). Takové Rumunsko, Rusko a Ukrajina to je báseň :-) Takže se celej den válíme a žerem, a pijem, neb nic jiného nejde dělat a je to trochu otrava, ale není jiná možnost.

 

5. den - 30. 6. 2010

           

            Vystupujeme v Intě, je 10 ráno a u nádraží už na nás čekají domluvení dopravci s náklaďákem co nás vezmou na základnu „Želenaja“, což je už v horách, 100 km od Inty. Je docela kosa, ukrutně zataženo a téměř pořád drobně prší. Standa jde zaplatit vstup do parku na správu parku a povolení k vjezdu autem. Od lidí co nás vezou kupujeme průvodce s mapou což nás překvapuje jak vymakané mají materiály, ale běžně naprosto nedostupné. Asi je mají jen oni a sami potvrdili že v Intě je normálně v obchodě rozhodně neseženem. Podrobný průvodce s mapou je opravdu překvapivá záležitost.

            Kolem poledne se vydáváme na cestu z Inty směrem k řece Kožim, a přes ní směrem k základně Želenaja. Auto jede krokem, je to mimochodem pěknej pekáč, a se slibovaným transportérem na který sem se těšil nemá nic společného :-) Cesta je samá louže a hrbol, takže 3 hodiny jedeme jenom k řece Kožim. Jediný vzrůšo je vrtulník, který nedaleko cesty pokládá ohromné roury na plynovod, jenž se v této oblasti buduje. Druhé vzrůšo přichází při přejíždění řeky Kožim, kdy auto asi v polovině zůstává stát na místě a kola začínají hrabat. Silný proud nepříjemně mlátí do boku vozu a dřevěnou podlahou začíná do našeho prostoru téct voda. Jak jsme později uznali asi to tak má být, jelikož když už bylo vody vzadu v autě asi 10 cm, evidentně se stalo těžším, a kola opět začala zabírat. Jsme venku z řeky a koukání z oken znepříjemňuje nekonečný déšť. Za další 3 – 4 hodiny jsme u základny Želenaja, ale je večer, tak jen hledáme místo na stan kousek u jezera.

 

6. den - 1. 7. 2010

 

            Vstáváme opět do zamračené oblohy a vyrážíme údolím směrem k našemu cíli, nejvyšší hoře evropské části Ruska, hoře Narodnaja. Schovává se v černých mracích a máme z toho trochu obavu. Jdeme kolem jezera s malými chatrčemi a jeden z přítomných rybářů nám půjčuje člun. Navíc dává Bohoušovi malého sumce, tak ho peče a my okukujeme chatrče. Jdeme dál, počasí se nijak nemění a zdá se že nic nového se dnes nic nestane. Vody je všude mraky, terén je neskutečně podmáčený a Ilona si chválí gumovky (to ještě neví že zítra jednu ztratí :-). Po 15 km zhruba čili asi ve 2/3 před cílem táboříme, oheň neděláme není z čeho. Okolní skály jsou stále v mracích takže nic moc.

 

7. den - 2. 7. 2010

 

            Hned od rána se počasí trochu umoudřilo, svítí slunce a to nám zvedá náladu. Opět se přibližujeme k hoře, překračujeme potoky a míjíme jezera. Čím jsme výš tím více je kolem sníh a zbytky ledu. Ubývá travin a přibývají nekonečná kamenná pole ze kterých máme pěkně vykloktané kotníky, velká zátěž je znát, přeci jen máme sebou vše na 3 týdny, čili 25 kg v tomto terénu dělá svoje a proto postupujeme relativně pomalu. I proto že to nijak nehrotíme, fotíme kytičky a Standu který u jedné skály našel něco mezi tankem a náklaďákem ve stavu připomínajícím setkání s lavinou. Přicházíme k ledovcovému jezeru asi 4 km podle mapy před vrcholem Narodnoj. Je tu hrozně velké kamenité pole, a jeden jediný plácek asi 5 x 5 metrů který se dá použít pro stavbu stanů. Výš to nejde to jsou jen plochy balvanů. Toto je nejvyšší místo kde lze stanovat. Sice nám teče tající voda asi 2 metry od stanu ale doufáme že nestoupne hladina. Počasí se zase začíná kazit. Od jihu jdou mraky a zastavují se o stěnu hor, takže rychle vaříme a rozhodujeme se udělat výstup na nejvyšší horu ještě dnes. Je to docela nášup, jelikož jsme od rána na nohou s těžkým báglem a máme za sebou několik hodin chůze, ale není moc na výběr, počasí se kazí a za 4 hodiny už nemusí být vidět nic.

            Stoupáme nahoru po ohromných balvanech na náhorní rovinu kterou Rusové nazývají „plató“ a nikde není nic než balvany velké i malé a chůze je po nich docela drsná, hlavně proto že už zase začíná pršet, nicméně vrchol je vidět a jdeme dál. Zítra to může být ještě horší. Kameny nepříjemně kloužou a 4 km se zdají delší než jsme čekali. Nicméně po chvíli začínají sněhová pole, která někdy cestu zlepší alespoň tím, že přikryjí balvany. Jak se však člověk propadne, je to na zlomení nohy. Nervózně sleduji vršek a trochu lituji že jsme včera možná měli jít déle, abychom tu byli dřív, ale už s tím nejde nic dělat. Rveme se nahoru, kolem otravují všudypřítomní komáři a nadáváme si proč nesedíme doma někde u talíře s gulášem :-)

            Za chvíli přicházíme do posledního sedla, vrchol hory je už jen  már metrů, a je tu jakýsi pamětní kříž. na jižní stranu se otevírá ohromná spousta prostoru posetého zasněženými štíty, je vidět že jižní stěna je o dost kolmější než severní což je zajímavé, bývá to naopak. Dole hučí řeka a je to opravdu pohled do propasti. Led a sníh všude kolem na okolních štítech umocňuje ledový vítr a drobný déšť. Konečně jsme nahoře. Oslavně si beru další z kamínků do sbírky nejvyšších hor Evropy a fotím vrcholek hory i pohledy. Naštěstí to vydrželo tak, že vrchol nebyl v mraku a byla to docela klika, jelikož asi tak 15 minut co jsme ho opustili nenávratně zmizel ve vrstvě mraků. Dolů to šlo zpočátku dobře po sněhu v nižších partiích už se sníh bořil. Zpět ke stanům jsme přišli asi v 11 večer úplně sešlapaní a s vykloubenýma kotníkama z nekonečného množství balvanů.

 

8. den - 3. 7. 2010

 

            Prší. Jsme ve stanu a pospáváme. Občas někdo vyleze ve snaze jít se vyčůrat, ale i tak se vrátí zmoklý. Nemá cenu pokračovat směrem na jih, neb odtud se valí právě ty černé mraky a jezerní stěna nad námi je pěkně muchlá do velké deštivé šedé koule. Jíme, spíme, kecáme, a přemýšlíme co zítra pokud se to nezmění.

 

9. den - 4. 7. 2010

 

V horách počasí v prvních dnech dost rozhoduje. Jak je hnusně nikoho to tam nebaví a je to důvod ke změnám plánů, což jsme nakonec udělali a tím se bohužel vyhnuli pěkné vysoké partii hor. Ráno prší jen málo, takže trochu zbytečně podléháme panice, že se to nezlepší a dáváme se na ústup kousek stejnou cestou posléze přes hřebínek do vedlejšího údolí k prameni řeky Limbekoju. Můj poslední pokus přemluvit zbytek týmu ať zůstaneme v nejvyšších partiích je zbytečný,  panují obavy o vzdálenost cesty zpět, do plánovaného Kožimu je to skoro 80 km. a tempo v dešti po klouzavých balvanech je vskutku mizerné. I když já bych to riskl. No nicméně se podvoluji většině a jdeme do údolí Limbekoju, s tím že ji přejdeme až dole a půjdeme po jakési traktorové cestě která vede souběžně s řekou Kožim do vesnice Kožim což je náš cíl, i když to mělo být po horách a ne údolími. Nicméně po chvíli začíná opět pršet což je hnus. Houstnou keře, přibývá komárů a kamenná pole zpomalují chůzi i orientaci. Do bot se dostává stále větší množství vody a celkově začínáme promokat čím dál víc. Standa s Bohoušem mají trochu náskok hrnou to hlava nehlava a chtějí dojít k jakémusi srubu, který je na mapě vyznačen v místě kde se údolí hodně otvírá a řeka Limbekoju se stéká s další větší řekou.

Kolem 7 večer už celí totálně promoklí vzdáváme chůzi v hustém dešti a stavíme stan na jakémsi pahorku hned pod hřebenem takže relativně na pevném podkladě bez bláta a jsme promrzlí na kost. Bohouš se Standou zmizeli kdesi v křoví dál ve směru cesty, no uvidíme zítra. Sundaváme ze sebe kompletně mokré oblečení, necháváme ho venku před stanem a jdeme se rychle zahřát ve spacáku teplým jídlem. Vaříme, popíjíme tatranský čaj a hned je to trochu veselejší jelikož začínáme rozmrzat.

 

10. den - 5. 7. 2010

 

            Ráno je opět všelijak, trochu poprchává a my se hrabem ze stanu. Kolem je několik menších keřů ze kterých pracně olamujeme suché větvičky, aby bylo něco málo na oheň. Věci jsou totálně promáčené takže musíme sušit. Náladu nám vrací dobré jídlo a sluníčko které po poledni vychází. Z větších balvanů stavím ohniště a na okolní nasbírané větve rozvěšujeme veškeré promáčené oblečení. Oheň pěkně plápolá dokonce tak pěkně že za chvíli nevěřícně hledíme na Iloninu košili ve které je na zádech vypálené kolo asi 30 cm v průměru. Ale to je smůla která Ilonu provází od začátku. Ještě ve vlaku do Moskvy zapomněla trekové hůlky, takže jsem jí uřízl nějaké větve a jednu hliníkovou tyč jsme našli u jezera nad Želenajou, a pak ztratila gumovku co jí někde spadla z báglu. Když se daří tak se daří.

            Celý den tedy trávíme sušením, boty jsou komplet nasáklé a na několikrát z nich vylévám vodu. Uznáváme že chodit někam na chvíli odpoledne nemá smysl, jdeme se na to vyspat a najíst, jelikož Petr objevil v batohu malé klobásky, a zbytek tvrdých housek.

 

11. den - 6. 7. 2010

 

            Ráno je skutečně pěkně, modrá obloha a po několika dnech deště svítí od rána slunce. Balíme a vydáváme se na cestu. Stále podél řeky Limbekoju stále pozvolna dolů. Za chvíli nacházíme vzkaz od Standy a Bohouše napíchnutý na klacku. Pokračují v cestě mají tedy asi půl dne náskok. Po chvíli přicházíme k soutoku Limbekoju s další říčkou a údolí se tady hodně rozšiřuje a otvírá. Výsledkem jsou velké spousty jezer v okolí hřebenů a nutno podotknout že to vypadá jak z pohádky, vůbec se nemůžeme nabažit těch pohledů a modrá obloha a čerstvá zeleň okolo ještě umocňuje krásu okolní scenérie.

Co není moc dobré je to že s klesající výškou a oteplením rapidně přibývá komárů. Na hlavách máme moskytiéry a bez nich nelze existovat. Přes síťku je potřeba i kouřit i pít, jak se moskytiéra odhrne, hned vám obličej obsypou komáři. Opravdu je jich mnoho moc a například vlézt do stanu znamená rychle tam skočit, rychle zapnout zipy, vymlátit několikero kousků kteří to stihli a pak sundat moskytiéru. Večer táboříme pár metrů od břehu řeky Limbekoju, kousek pod místem které je v mapě značeno jako velké peřeje. Kolem už jsou stromy takže děláme prvně plnohodnotný oheň z pořádného stromového dřeva. Dokonce už jsme našli dva malé kozáky, takže vaříme houbovou polévku, máme sušenou zeleninu, vejce atd., takže možností dobrého dlabance je povícero. Kolem půlnoci fotíme nádherné scenérie mlhy nad řekou, teplota totiž klesá pod nulu, na stanu se tvoří námraza a zvlášť u řeky je vlhko a kosa. Teplota řeky je nyní vyšší než vzduchu a opar na řekou plnou peřejí dělá zajímavou tajemnou atmosféru. Fotit lze bez blesku přestože je půlnoc.

Slunce vlastně v tuto dobu vůbec nezapadá, jen se na chvíli schová za okraj hor, že tedy úplně nesvítí, ale jen se lehce sešeří. A kolem 2 ráno už zase vychází. Dají se zde tedy dělat expedice klidně přes noc, nejste limitovaní žádným soumrakem, tmou a nocí jako je tomu u nás. Čas vás nezajímá, jelikož je pořád den a spát a chodit může člověk kdykoliv se mu zlíbí. V noci to má navíc výhodu že díky ochlazení a vlhku zalezou komáři a dá se venku pobývat i bez moskytiéry. Baterky není třeba je stále vidět jako ve dne. (Petr byl dokonce tak natěšen na noční světlo, že si čelovku skutečně záměrně vůbec nevzal).

 

12. den - 7. 7. 2010

 

            Ráno je opět nádherné počasí a dokonce horko až moc, slunce nám pomalu začíná vadit. Svléci se nedá kvůli komárům, takže se člověk paří a potí a musí být oblečen, takže je to celkem opruz. Dál se prodíráme hustým porostem, a snažíme se držet jakýchsi zbytků cesty. Nacházíme sušené ovoce, v army jídením sáčku takže je jasné, že Bohouš se Standou nebudou daleko. Předchozí den jsme šli opravdu celý den až do 22 hodin takže jejich náskok jsme museli stáhnout. Brodíme pár řek, voda příjemně chladí a za chvíli už se před námi otevírá údolí kde se řeka Limbekoju vlévá do Kožimu a místo s brodem kde nás před několika dny převáželi. Užíváme si polední pohody u chladivé vody, slunce opravdu hodně žhne a z horka jsme celí zpruzelí, tak se trochu myjeme (voda nic pro trempy, ale jednou za měsíc se to dá přežít). Řeka je fantasticky čistá, okolí úžasné, takový výjev jako obrázky z Kanady. Po několika hodinách relaxu, když polední žár povoluje se vydáváme po břehu Kožimu po proudu k místu kde se do něho vlévá Limbekoju a měl by tu být brod na druhou stranu abychom mohli pokračovat na obec Kožim.

 Jsme u brodu a dochází k tomu čeho jsem se obával. Tím že jsme sešli hodně nízko, je řeka už hodně široká i hluboká a Ilona začíná dělat problémy, odkazujíc se na svou malou tělesnou výšku a hmotnost. Nic nepomáhá že ji s Petrem přesvědčujeme a vymýšlíme způsoby jak ji dostat přes řeku. Proud se jí zdá silný a hloubka veliká, jako celá Afrika. Standovo a Bohoušovo stopy kanad končí přesně u brodu, čili argument že kluci to taky zvládli byl nasnadě. Ovšem Standa se svojí 2 m vysokou svalnatou postavou se jako měřítko zdá Iloně nefér a přeplavání řeky prostě odmítá. Nedá se nic dělat. Vzteky jdu spát, ráno moudřejší večera.

           

13. den - 8. 7. 2010

           

Ráno žádná změna. Zas slunce, horko a Ilona odmítající jít přes řeku. Vymýšlím další varianty, jako přejít širší ale mírnější Kožim tam a za soutokem zpět, ale už je prostě šprajcnutá a to je jako chtít naučit houpacího koně chodit. Chce u brodu počkat na auto, převézt se a pak a jít po cestě směrem na Intu. čekáme tedy u brodu, vaříme a doufáme, že dnes něco pojede. Jediné co se zatím pohnulo, byli nějací rybáři, kteří na druhém břehu zastavili s jeepem (no jeepem... leštěnka ve tvaru jeepu) a na člunu kousek od nás přepluli na naší stranu a šli kamsi do divočiny. Odpoledne se zatahuje a je tak nějak divně, tak jdeme spát do stanu, který máme hned u brodu. K večeru náhle slyším z dálky zvuk typický pro benzínový náklaďák. Rychle se soukáme ze stanu a vidíme, že k brodu se blíží opravdu náklaďák ale směrem od Inty na Želenaju, tedy opačně. Zastavují po přebrodění u nás a dáváme se do řeči. Je to několik rodin a jedou na víkend na výlet do hor. Nechápou co děláme uprostřed hor bez vodky, což nejsou první ani poslední. To je častá otázka. Nicméně mají pochopení pro náš problém a vydávají se se svým vozem zpět do proudu řeky a převážejí nás na druhý břeh a pak znovu zpět směrem k na Želenaju.

 Jsme na druhé straně a konečně se jdeme podívat na malý sroubek, který jsme celý den pozorovali na druhém břehu. Je otevřený a jedná se vlastně o jakousi turistickou útulnu jak je známe například ze slovenských hor. To se nám moc líbí, neb tu nejsou skoro vůbec komáři, dá se sednout ke stolu, a udělat si po 10 dnech trochu pohodu pod střechou. Vaříme a užíváme si střechu nad hlavou, během noci přejíždí Kožim ještě asi 3 náklaďáky je pátek večer a lidi asi jedou na víkend do hor. Pár lidí nám nabízí, že nás mohou vzít do Inty ale až se budou vracet, což bude v neděli. Takže jsme tu trochu v pasti, ale tak už to bývá, když někdo nechce do řeky :-))) To není Petrův případ, jelikož ten si dává půlnoční koupel v Kožimu a do ledové vody skáče dobrovolně i bez brodění.

 

14. den - 9. 7. 2010

 

Ráno je zas vedro a modrá obloha a my opouštíme srub. Jdeme po cestě směrem na Intu a je to tedy ultramegamrsk, protože přechodem Kožimu jsme opustili hory a jdeme po široké ujeté cestě lesem, před námi je ještě jakýsi malý hřebínek ale ta placatá cesta je fakt úděsná záležitost. Jdeme a jdeme až jsme na hřebínku a naštěstí je tu poměrně slušný výhled zpátky na řeku, hory v dálce a dokonce i hory dost v dálce, vlastně už polární Ural. Už máme té široké placaté cesty dost tak na hřebínku přímo na vrcholové holé partii nad nekonečnými údolími stavíme stan, respektive jenom vnitřek abychom se tam mohli zavřít před komáry a zároveň viděli ven.

Je to zajímavé sedět v nekonečném prostoru nad obrovskými  údolími za obrovského bzučení hejn krvelačných komárů. Kdo to nezažil skutečně neví, špatně se to popisuje. Komárů je venku tolik že narážejí do stanu jak divoce lítají vzduchem, takže pro přiblížení, když zavřete oči, slyšíte to samé jako když sedíte ve stanu a venku prší. Jenže neprší, to jen mračna komárů narážejí do stanu a vydává to stejný zvuk. Vaříme a kocháme se výhledy na podmáčenou tundru v dálce a spoustu jezírek. V té síti to docela jde ale venku je to brutalita. Nevíme co dál, auta nejedou  a je zas skoro večer tak se na to jdeme vyspat.

 

15. den - 10. 7. 2010

 

Ráno vyrážíme dál po nekonečné cestě a modlíme se aby něco přijelo. To se nám konečně kolem poledne daří. Od Kožimu se blíží jeep, leštěnka kterou v pátek přijeli 3 lidi a přepluli na člunu když jsme čekali na převoz na druhém břehu. Zastavují a diví se opět kde se tam bereme a kam jdeme. Když říkáme že jdeme do Inty, chytá se paní za hlavu a je jasné že nás svezou. Vyptávají se jestli nejme padlí na hlavu nemít auto a chodit pěšky. Je to divné, do Inty je to 80 km po nekonečné nudné cestě mezi břízami bez výhledů no prostě nikde nic. Takže se cpeme do jeepu, jede nás tím pádem 6 + naše tři velké bágly a jejich výbava s člunem, takže evidentně poměrně nový jeep – leštěnka (Micubiši padžero :-) dostává docela zahulit, neb na cestě je hodně děr a louží a majitel ho zase nechce moc trápit tak jedeme skutečně skoro krokem. Ilona sedí na mě, jelikož jsme vzadu 4 a je to docela utrpení. Asi po hodině dojíždíme k závoře. Stojí tu maringotka a kontroluje se tu vstupné do národního parku. To jsme opět v pasti, neb papíry o zaplacení má u sebe Standa, který je v jungli kdesi u Kožimu. Snažíme se situaci vysvětlit, vůbec nechápou jak jsme se tam jako vyskytli a nakonec rezignovaně mávnou rukou „patamu što u nas bumážky nět....“

Ještě v autě řešíme co dál, je neděle a jízdenku z Inty zpět do Moskvy máme až na středu. Nakonec mám nápad. Necháme se vysadit na nádraží a někam popojedem, pokud to půjde, tak do Vorkuty. Je to nejsevernější město na této trati, leží už za polárním kruhem ještě asi o 250 km dál než jsme nyní. Za polárním kruhem jsme ještě nebyli tak by to mohlo být zajímavé. Jak jsme řekli tak udělali. Na nádraží nakupujeme ve stánku nějaké jídlo a pití na cestu. Vlak na Vorkutu jede za necelou hodinu takže pohoda. Jediné co nevíme co tam budeme dělat cca ve 3 ráno, ale to se uvidí. Aspoň že se nestmívá :-))

Ve vlaku naše přítomnost vzbuzuje patřičné pozdvižení hned jak se začneme bavit. Čeština tu běžně nezní takže jsme okamžitě středem pozornosti. Rusové z těchto odlehlých oblastí jsou ale velice vstřícní, všeobecně jsme všude setkali s ochotnými lidmi kteří se nám snažili pomoci. U nás v Čechách by se na nás každý vybodl a radši by se s námi nebavil, natož aby nám nabídl pomoc. Průvodčí nabízí možnost přespat ve vlaku až dojede do Vorkuty, někdo obvolává známé a shání informace o vrtulníku, jelikož jsme Vorkutu neplánovali, tudíž nemáme mapu a domníváme se, že se budeme kousek od moře a tvrdíme že chceme k moři. Moře je však ještě 200 km na sever pustinou a pozemní cesta je kvůli stavbě plynovodu zavřená. Jedině vrtulník, ale 86 tisíc rublů je celkem dost tak to zamítáme. Nakonec jeden z cestujících, na první pohled intelektuálně zaměřený pán nabízí že u něho můžeme přespat abychom měli kam jít.

 

16. den – 11. 7. 2010

 

            Vystupujeme ve Vorkutě. Jsou 3 ráno a poprchává, je tu o poznání chladněji. Posledních 50 km už kolem vlaku nebyly ani stromy, jen tundra a nic. Jak jsme to s Petrem nazvali  - velké zelené nic. Náš ubytovatel Saša nás vede polozchátralými domy do jedné z ulic na předměstí, naštěstí je to blízko nádraží. Otvírá dveře bytu a na chodbě to podivně zavoní. Omlouvá se že se mu rozbila lednička a jde vyhodit zkažené potraviny. Rozkládáme spacáky v obýváku vedle piána a jdeme si konečně lehnout. Budíme se kolem 10, Saša přináší nějaký toast se slaninou a vejcem, kávu a prostě se o nás opravdu neskutečně vzorně stará. Dopoledne tráví tím, že obvolává kamarády a snaží se nám zprostředkovat nějaký výlet aspoň k horám, když moře se ukázalo jako nereálné. Nakonec konstatuje že oni lidé co by nás mohli vzít kamsi k horám k vodopádu přijedou až zítra, takže neví. Nám to zas tak nevadí, těšíme se že omrkneme město, takže se domlouváme že počkáme do zítra.

            Jdeme do města. Do centra jezdí spousta autobusů jako MHD ale jsou to nejen velké městské linky ale i maličké dodávky tzv. „maršrutky“ jaké známe už z Ukrajiny. Je to báječný systém dopravy, který na východě běžně funguje, a ne jako u nás, kde je veřejná doprava v troskách, jelikož jsme děsně západní a všichni si u nás vozí zadky v autech aby byli IN. Maršruty fungují fantasticky. Co jsme ještě v žádné zemi ovšem neviděli byl systém placení. Normálně se platívá při nástupu u řidiče, tedy jako u nás v busech. Zde nastoupíte sednete si a najednou ze zadních řad začnou lidé po těch co sedí ve předu posílat peníze řidiči. Takže pokud jste v předu, kolují přes vás hromady mincí a bankovek a docela nechápu jak to může fungovat ale funguje. U nás by se zřejmě do zadních řad nic nevrátilo. Řidič během řízení v městském provozu tímto způsobem rozměňuje a patřičný obnos na zpět posílá opět po prvních co za ním sedí do zadních řad. Po celém vozidle tudíž kolují mince a bankovky a je to docela hukot si pamatovat co vám kdo dal a komu máte kolik vrátit. 

            Vystupujeme v centru a jdeme do ulic, na náměstí nezbytná socha Lenina, která je v každém městě, spousta obchodů a restaurací, prostě město, i když takové severské. Je znát že tu bývají dlouhé zimy a podmínky jsou tu nesrovnatelně tvrdší. Po chvíli toulání potkáváme jednoho z cestujících ve vlaku co nám nabízeli včera pomoc. Je trochu ukřičenej a děsně živej takže se na nás okamžitě vrhá, je radostí bez sebe a zve nás do pouličního krytého stánku na kávu a šašlik (tradiční jídlo, něco jako jako ražniči na tyči). Hodně mluví, vše nám vysvětluje a jsme z toho trochu překvapení jak v 75 tisícovém městě potkáme tu samou osobu se kterou jsme jeli ve vlaku. Netrvá dlouho a do stánku vchází náš včerejší průvodčí z vlaku. Kolja, co s námi už sedí nějakou chvíli opět vykřikne radostí a připíjí si na setkání nás všech co jsme včera kecali celou noc ve vlaku. Zjišťujeme že kdybychom měli mapu mohli jsme jet do Labytnangy, což je odbočka na trati kousek před Vorkutou, trať překonává Ural a přejede tím pádem do Asie, čímžto jsme se připravili o fotografii s cedulí, kde na směrovkách je na jednu stranu Evropa a na druhou Asie. Navíc Labytnangy leží u řeky Ob, což je asi sám o sobě zážitek vidět 40 km širokou řeku.... no nic snad zas někdy příště. Už jsme tu tak to neřešíme. Po chvíli se s ruskými přáteli loučíme, děkujeme za spoustu informací a vyprávění a jdeme dál.

 Večer jdeme do sámošky a nakupujeme plnou tašku rozličných potravin všeho druhu, aby měl Saša co dát do opravené ledničky, na kterou mu odpoledne přišel opravář.  Jdeme ještě do restaurace na jídlo, abychom otestovali místní kolorit. Z domova chodí zprávy o vedrech přes 30 stupňů a my si fotíme pouliční ukazatel teploty na jednom z domů uprostřed Vorkuty kde svítí krásných +3 °C.

 

17. den – 12. 7. 2010

           

            Ráno Saša opět vaří snídani tentokrát výborné bramboráčky. Šmakuje nám a taky máme radost že se dostaneme na výlet. Avizovaná cena 10 tisíc se mění nejprve ze strany dopravců na 20 jelikož nechtějí jet jedním autem, ale prý dvěma a to stojí dvojnásob. Zdá se nám to moc a odmítáme, i tak už jsme tu utratili dost za dopravu na Želenaju (i když tam by jsme se bývali dostali i bez peněz, což jsme v čechách při objednávání nevěděli). Po dalším telefonátu tedy přijímáme kompromisní cenu 15 tisích rublů za komplet výlet. Tedy 2 auta na 2 dny, i s řidiči a k vodopádu kamsi do tundry. Jsme zvědaví a očekáváme náklaďák jako jezdily z Inty na základnu Želenaja, ale za chvíli chápeme jak to bylo s těmi dvěma auty a cenou atd. Přijíždí 2 podomácku upravené vojenské UAZy, které mají ze sériové výroby jen kastli, jinak to má podvozek opravdu stylu terénní vůz, konečně žádná leštěnka, ale opravdový auto s pořádným navijákem atd. Žádný pičičmundy, polstrování a elektronika. Pořádný kola, tlumiče, slušná světlá výška podvozku no prostě „vězděchod“, což je název pro auto které si většinou majitel udělá na míru tak, aby to mohlo jezdit tundrou až tam, kde fakt není nic. Společníka nám dělá krom dvou řidičů a majitelů aut ještě Kolja, přes kterého to Saša všechno domluvil.

            Loučíme se se Sašou a nasedáme do vozů, sedačky jsou jen vepředu, jeden sedí tedy v každém autě vzadu na batohách. Což byl v mém voze Kolja, v druhém Petr a docela jsem jim to po chvíli nezáviděl. Vězděchod je skutečně auto, které by bavilo i mě zarytého nepřítele automobilů. Je to fakticky auto do nepohody, žádná rejže, navíc nedejbože naleštěná. Vladimir startuje a vyjíždíme od sámošky, během 20 vteřin začínám chápat, že pokud máme jet na sever, jedeme na sever a když tam zrovna není silnice, tak tam prostě není. Auto sviší ulicemi, na dírách kde ostatní brzdí si jen lehce poskočí, obrubníky nevnímá, a kvůli železničním kolejím není třeba hledat přejezd. Prostě se dojede ke kolejím udělá to trochu drc drc asi jako když s normálním autem přejedete násadu od smetáku. Normálně naférovku  jsem přeskákali koleje a nabrali kurz na tundru za městem. Jedeme po tělese bývalé železnice, která vedla do tundry, a nyní po ní jezdí podobní dobrodruzi s těmito auťáky a používají jí jako cestu, neb je zpevněná a  vede až k bývalému hornickému městečku Chalmer-ju které je asi 30 km za městem směrem k horám na severovýchod.

Vladimir utrousí během kormidlování na svahu plném bláta něco o tom že se mám chovat jako doma a zapaluje mi jedno cigáro za druhým, páč bez zahulenýho auta je to prej houby „rybálka“. Tak je oficiálně nazvaný náš výlet, chlapi mají pruty a zřejmě tam opravdu jezdí běžně chytat ryby, tedy krom medvědů a jelenů, což je zde celkem běžný způsob obživy zřejmě. Tedy kdo viděl filmy „Svéráz národního rybolovu + lovu“ ví o čem je řeč. Podmínky kolem Vorkuty nejsou žádna sranda. Je tu v podstatě pořád zima, jeden sníh roztaje a už začíná padat nový. Teploty dosahují i přes -50, takže život místních je podstatně tvrdší než si umí kdo z nás středoevropanů představit a je třeba se živit a to jakkoli, hlavně přežít. A nebo se odstěhovat. Poslouchám to vyprávění o místních teplotách a vybavuji si vlak kterým jsme přijeli a pohodové usměvavé Rusy, jak dnes místo na rybálku jako my letí vrtulníkem daleko k severnímu moři makat do mrazů na plynovodu aby skopčáci měli teplý kancly a čím dál víc tady tomu všemu rozumím. Většina chlapů v tom vlaku byli lidé z celého Ruska, Ukrainy, Běloruska atd, kteří sem jedou do tvrdých podmínek vydělat peníze pro rodiny, ke kterým to mají vlakem běžně kolem 3 000 km a vidí je jednou za 3 měsíce. Mezi vyprávěním, náš vězděchod překonal pár řek, a různých jam kolem spadlých mostů a v dálce se začalo objevovat městečko a ruiny bývalé šachty na černé uhlí. V jednom místě si Vladimir netrpělivě vybral špatný místo v rozbředlém blátě a při výjezdu z řeky natvrdo hustým křovím jsme zůstali viset. Tak proto máme dvě auta. Chvíli se činí navijáky a za čtvrt hoďky je auto zas na kolech a jedem dál.

Městečko Chalmer-ju je fakt ruina. Jak po leteckém náletu, uprostřed tundry, kde je zima i v létě. Přijíždíme po tělese bývalé železnice až k němu a nestačíme se divit. Podle našich průvodců došlo k uzavření šachty dost narychlo, za pomoci milice, takže tam museli tehdejší obyvatelé vše nechat a rychle vypadnout, kdo ví proč... asi nějaké vyšší cíle. Nicméně dnes je to prostě ruinoviště zbytků městečka. Nedaleko je samotná šachta, také v troskách, i když kolem ní je trochu živo, jelikož se tu vydobývá spousta železa ze starých konstrukcí a je škoda ho tu nechat. Pokračujeme dál a zas se řítíme až po půlky kol v blátě tundrou. za chvíli se před námi objevuje malé stavení, jakási maringotka a už vidíme i náš cíl. Jsme překvapeni, že uprostřed toho velkého nic je něco tak úžasného, velká trhlina v zemi která dělá s celkem malé říčky slušný vodopád obklopený skalami pokud tak lze jakousi vyvřelinu nazvat. Za vodopádem je tak tvořeno velké jezero, a pohled na tuto scenérii vyvolává vzpomínky na romány Karla Maye. Opravdu nádhera. Couráme se kolem a naši hostitelé připravují zatím večeři. Těstoviny s masem, ty by nás nepřekvapily ale podávají to s dresinkem, neboli prostě majonézou, ale olivovou. U nás jsem nic takového nikdy neviděl, i když kdo ví, ale každopádně po té majonéze se můžeme utlouct a litujeme, že cestu do čech v rozpáleném vlaku by asi nepřežila jinak bych si jí nakoupil zásoby.

Po večeři jdou rybařit, my se jdeme dívat. Děláme s Petrem krásné fotky zapadajícího slunce pokud se tomu na chvíli schování za obzor dá říkat západ. Než zaleze už vlastně vylézá :-) Jelikož se jim asi po hodině nepodařilo nic chytit jdeme spát. Náš přístřešek je prostorná maringotka kterou tu kdysi zanechali geologové a později k ní někdo připojil trup ze spadlého vrtulníku, takže je to takové 2 + kk. Roztahujeme karimatky a jdeme spát, kamínka hřejou a je tu příjemně.

 

18. den – 13. 7. 2010

 

            Ráno je opět hezky, ještě se chvíli ometáme a pak vyrážíme na cestu zpět. Opět míjíme městečko Chalmer-ju a najíždíme tentokrát na cestu, která je zde budovaná kvůli stavbě plynovodu a po které se oficiálně nesmí. Je taková napůl udělaná vysypaná čímsi asi odpadem po těžbě uhlí. Po poledni se vracíme do Vorkuty. Loučíme se s našimi průvodci a jdeme na nádraží. venku již zas začíná poprchávat, takže ani na focení nádraží to není moc vhodné tak dokupujeme zásoby jídla do vlaku a Petr suvenýry v podobě několika různých lahví tradiční lihoviny. Kolem 17 hodiny vyrážíme zpět vlakem a docela se nám nechce, zajímalo by nás jak to vypadá v zimě a hlavně bychom se ještě rádi podívali do Labytnangy ale už to nejde. V Intě navíc přistoupí Bohouš se Standou, tak bude zase vyprávění. Zatím si 5 hodinovou cestu krátíme rozhovorem s jedním místním geologem. Má ohromné místní znalosti a informace, tak je to opravdu zajímavé posezení. Kolem 23 hodiny nastupuje Standa s Bohoušem a trumfujeme se kdo měl víc zážitků. Podařilo se jim bez úhony dojít do Kožimu a společně láteříme na hejna komárů která jsme měli na cestě společná. Za živého hovoru se postupně přehoupáváme do dalšího dne, který začíná vlastně už za světla o půlnoci.

 

19. den – 14. 7. 2010

 

            Tento den jedeme celý den ve vlaku. Povídáme a jíme a spíme. teplota se dost prudce zvyšuje směrem k Moskvě a začíná být na omdlení.

 

20. den – 15. 7. 2010

 

            Je ráno 9 hodin a my vystupujeme v Moskvě. Nápad že si ještě projdeme památky necháváme v útrobách mozku který se přehřívá z 38 stupňového vedra, které tu panuje. Naštěstí hned na Jaroslavském nádraží máme vytiplou pěknou hospůdku co vypadá trochu jako staročeská, točí tu mimochodem i Staropramen a letáky zvou k výletu do Prahy. Je tu klimatizace a fantasticky vaří. Standa s Bohoušem jedou zase do armyshopu Splav, nakoupit domu vybavení nejméně pro jednu vojenskou divizi a my si užíváme místních dobrot.

Dáváme si saláty a masíčka typu šašlik a trávíme tu hlavně poledne, neb venku je to o úpal. Jeden ze salátů se jmenuje Tanečnice. Je v něm přidáno cosi co neumím specifikovat a ve srovnání se „šopákem“ je to skutečně pochoutka, samozřejmě si nenecháváme ujít tradiční Boršč a konstatujeme, že i když u nás se objevují tyto polévky v nabídkách restaurací poměrně běžně, ty co jsme měli možnost ochutnat zde v Rusku nemají prostě konkurenci. Kdo ví čím to je, ale je to opravdu jídlo pro fajnšmekry.

 Kolem 16 hodiny se balíme a jdeme na metro. Vedro trochu polevilo a lze vyjít i na ulici. Přejíždíme na běloruskyj vogzal, odkud nám jede vlak na Varšavu. V 17 hodin vyrážíme. Naštěstí náš mezinárodní vagon je klimatizován, v okolních obyčejných je na umření. Standa s Bohoušem vybalují úlovky ze Splavu, a oblečeni v nových maskáčích brousí 2 slušné akční nože původem z Dagestánu, takže mladý Rus co s námi sdílí dvojkupé kouká dost nejistě a ani nedutá :-).

 

21. den – 16. 7. 2010

 

            Ráno vystupujeme ve Varšavě a máme hodinu na přestup. Vybírám z bankomatu nějaké zloté, jelikož ty se vždycky hodí v Krkonoších a pak je nemám, dáváme si pizzu a kávu a čekáme. Je vedro tak radši nic nepodnikáme. Dalším vlakem, tentokrát už na středoevropský způsob v sedě bez lehátka vyrážíme směr Praha. Dáváme piva v jídeláku a jen čekáme až to uteče. V 18 hodin slavnostně vystupujeme v Praze. Zážitků máme plnou hlavu, vzpomínáme na různé chvíle a začínáme vymýšlet příští expedice. Opět se potvrdilo že východ je nám odpůrcům vymaštěného západního komerčního stylu mnohem bližší i když se jedná o tolik diskutované a zatracované Rusko. Už teď máme v merku další cesty... :-))

 

Takže kde že je ten Vladivostok? na Kamčatku kousek a hlavně, ta transsibiřská magistrála nám milovníkům železnice nedá spát..... :-))

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE