RUMUNSKO - Rodna (21.6. - 2.7.2004)
Sestava: Luděk Schmoll, Ilona Ubryová, Vašek Lopata, Jirka Konečný
Doprava: vlak Plzeň - Dealu Stefanitei (cesta tam i zpět asi 3.000,- Kč na hlavu)
místní domorodec (Mercedes) Rotunda
Cabana - Vatra Dornei; po domluvě 900,- Kč za všecky 4 lidi
Ceny: Pivo - např. Ciuc točená dvanáctka asi 9 Kč,-
cigára - pašovaný LM s ukrajinským kolkem asi 20 Kč,-
Ubytování: horské chaty neexistují, takže se dá ušetřit. Volné táboření je v celé zemi povoleno.
Mapy: mapa Rodny poměrně slušná, čitelná, pohoří je celkem značené, značky se ztrácí pouze v kosodřevinách
Značení cest: značí se zde podobně jak u nás, s tím rozdílem, že nejsou jen barevné pruhy, ale i kolečka, trojúhelníky, takže pouze na barvě nezáleží !!
Jazyky: Domluvíte se víceméně jen rumunsky, takže dost blbě, s angličtinou se dá pochodit spíš náhodou
poznámka – omluvte sníženou kvalitu fotogalerie, v té době jsem ještě neměl digitál, tak je to nascanované z papíru :-)
Den 1: Naše dobrodružství (a to jsme ještě nevěděli, jak doslova to bude platit) začalo v podstatě už při cestě na Prahu. Výjezd z Plzně ok, ale radost nám vydržela do Hořovic, kde jsme nabrali první dramatické zpoždění. Sice jenom půl hodiny, ale vzhledem k tomu, že přestup na vlak z Prahy do Břeclavi byla rovná půlhodina, vyvstal problém. Původní spoj tedy ujel, takže rychlý přesun do Holešovic (poklus do schodů s 25 kg na zádech = chuťovka), kde jsme stihli IC, na který jsme měli přestoupit až v Pardubicích, čímž jsme zpoždění eliminovali a hurá na Břeclav. V Břeclavi odjezd na čas, ovšem příjezd do Budapešti nikoliv. Bohužel díky zpoždění EC před Budapeští nám Euronight do Rumunska úspěšně ujel. Těšilo nás, že pouze o 2 minuty. Pracně zakoupené místenky jsme si šoupli za klobouk a šli se domlouvat k mezinárodní pokladně, kde chytrá paní uměla víceméně jen maďarsky. Nové místenky byly vystaveny na vlak, jedoucí zhruba za hodinu a my se uklidňovali, že hodina zpoždění není zas tak moc. Tento vlak měl jet až do Simerie, kde jsme podle časového údaje, poskytnutého chytrou paní v pokladně, měli přestoupit ve 3:40.
Den 2: Budíky natažené na 3:20 zazvonily sice včas, ale v ten okamžik nám právě přišli průvodčí mazaně oznámit, že jsme přejeli a nám nezbylo než nenápadně instalovat 5 Eur bankovku průvodčím do kapes a vystoupit na další 100 km vzdálené zastávce ve městě Petrosani. U taxikáře jsme rychle vyměnili peníz (za oficiální kurs !!!! skutečně!!!) a 2 minuty před odjezdem vlaku zakoupili (v 7:00) jízdenku zpět do Simerie, kam jsme dorazili zhruba v 9:30. Tam přestup na další vlak, pak ještě jeden a skončili jsme v Cluj-Napoca. Tam odtud přestup v 15:30 a naštěstí už přímo, čili (directe rumunsky) až do Dealu Stefanitei, kde jsme vystoupili, dobrali vodu a začalo vlastní horské putování. Bohužel jsme předchozím cestováním ztratili oproti plánu celkem 11 hodin. Jelikož se už snášel večer (18:30), uklidili jsme se zhruba 4 km za ves po trase po modrém trojúhelníku. Během těchto 4 km už jsme stihli vystoupení s ratlíkem a jali se najít místo k přespání. Takže jsme si ihned vyhledali klacky - což je základ. (FOTO 1)
Den 3: Ráno jme se probudili do nádherného dne (950 m.n.m.), vydatně jsem posnídali, stručně se umyli a začali hledat cestu po modrém trojúhelníku, která stoupala takřka kolmo na vrstevnice zhruba 3 km do kopce. Úvodní nastoupání tedy činilo téměř 500 výškových metrů. Tam, na křižovatce La Igheaburi (1450 m.n.m.), jsme se napojili na hlavní hřebenovku (červený pruh) a od té doby jsme drželi víceméně východní kurs. Přešli jsem sedlo Pietrii (1196 m.n.m.) a začali znovu stoupat k hoře Virful Batrina (1710mnm), kde jsme si poprvé užili pravý karpatský rozhled 360st a poprvé zahlédli náš hlavní cíl Pietrosul Rodnei (2303 m.n.m.). Batrinu jsme přešli a jelikož již byl večer, utábořili jsme se v závrtném dolíku (FOTO 17). Tam jsem udělal několik západů slunce (FOTO 18-28). Zatopili jsme vyšísovanou kosodřevinou, povečeřeli cestou nasbírané pýchavky, přičemž se s námi dal do řeči místní dorost z nedaleké salaše, který tu byl na prázdninách. Uklidnilo nás jejich tvrzení, že medvěd je tam viděn max. 5x do měsíce. Svezli nás na koni a šli jsme spát. Poslední věta před smrtí: "Ty medvědí stopy sou starý, toho si nevšímejte".
Den 4: Přivítalo nás další slunečné ráno. Z předchozího dne jsem byli více opálení, než je zdrávo, takže jsme odložili kraťasy a oblékli dlouhasy. Další stanoviště po zhruba 3 hodinách, kdy jsme dorazili k hoře Buhaescu mare (2119 m.n.m). Opovážlivě jsme tu zanechali batohy, ukryté za terénní vlnou a po modrém pruhu (odbočili z hlavní hřebenovky) směrem na sever začali stoupat k nejvyššímu Rodneiskému vrcholu Pietrosulu. Když jsme se k němu po několika hodinách vítězoslavně dobrali, chvíli jsme se kochali (FOTO 44-46) pohledem na sever, do hlubokého údolí říčky Višeu, kolem které se táhlo město Borša a za nímž se zdvihalo pohoří Maramureš. Stejnou cestou jsme se navrátili k batožinám, které jsem našli kupodivu nedotčené. Pokračovali jsme po původní hřebenovce (červená) do sedla Tarnita La Cruce (1985 m.n.m.). (FOTO51). Tam jsme se navečer utábořili a sledovali, jak Rumuni dole v údolí v biosférické rezervaci zahánějí ovce vypalováním kosodřeviny. (Poslední věta před smrtí: "Sem to nedohoří tady je tráva mokrá")
Den 5: Další ráno bylo opět slunečné (ještě jsem nevěděli že naposledy). Cesta se stáčela mírně k jihu přes vrchol Obirsia-Rebri (2052 m.n.m.) a z vrcholu hory Cormaia (2033 m.n.m.) se znovu vracela na východ. Zde jsme se opět setkali s poměrně častým jevem, kdy se cesta rozdvojila a bylo možno si vybrat mezi traverzem, nebo přímým přechodem přes následující vrchol. Bohužel, travers byl většinou pokryt umrzlým sněhovým polem, což s danou hmotností na zádech představovalo určité riziko. Utábořili jsme se v sedle Saua Intre Izvoare, které bylo jako oficiální tábořiště vyznačeno dokonce v mapě. Poblíž jsme měli napůl vyschlé pleso, které bylo jako zdroj pitné vody nepoužitelné, takže jsme pro vodu museli dojit asi půl kiláku k prameni, který ač ještě pod sněhem, byl už dosažitelný.
Den 6: Ráno nás probudil štěkot psů, pro jehož intenzitu jsme si netroufli hned vylézt ven, takže jsme až pozdě zjistili, že se nacházíme uprostřed oblačnosti. Někde zde vzniklo úsloví "mha přede mnou, mha za mnou". Vlhko prosakovalo až dovnitř do stanu, teplota kolem 3 st nad nulou a původně krásný závětrný dolík se přes noc změnil v rejdiště bujného severáku. Poprvé jsme vstávali znechuceně, před polednem, až když jsme dohlédli na sousední stan. V postupně se rozestupujících oblacích jsme začali hledat cestu, která už zdaleka nebyla tak přívětivá, jako v předchozích dnech. Prošli jsme kolem vrcholu Nego Iasa Mare, na jehož úbočí jsme přešli první opravdu velké sněhové pole (zde zmínka o průserovém sněhovém poli, viz buličkuv průvodce). Ze sedla Saua Laptelui odbočuje cesta značená modrým terčem, k již neexistující chatě Puzdrele, která je přesto na mapách a rozšipníku nadále zakreslena!! Nedaleko Virfulu Galatului míjíme použitelné místo na táboření a sestupujeme níže po pastvině, k nádherné terásce, která nám byla sympatická tím, že vyhlížela naprosto opuštěně. Sotva jsme rozbalili věci, něco se změnilo. Odkudsi, zničehožnic, přiklusalo stádo zvědavých koní a vehementně se dožadovalo vstupu na svoji oblíbenou pastvinu (jako dýško chtěli můj stan). Po krátkém přetahování o věci jsme ustoupili před přesilou zpět na vyvýšené větrné tábořiště, kterým jsme před hodinou pohrdli. Vodu jsme museli získat rozvařením loňského sněhu, z něhož se postupně uvolňovala spousta zajímavých věcí (komáří larvy, pylová zrnka, a kdoví co ještě). Nebylo zbytí, takže na těstoviny nám to muselo stačit. Poslední věta před smrtí v tomto dni: "Žádný strach, ty koně se bojí víc než my"
Den 7: Probudili jsme se kupodivu opět v mracích, vlhkými stany opět cloumal ledový vítr, nicméně jsem se krátce po poledni opět neohroženě vydali na cestu. Ta nás vedla na výrazný vrchol Girgalau (2159 m.n.m.), z něhož je prý nádherný výhled. Potvrdit to nemůžeme. Výhled končil na nejbližším mraku což bylo cca 3metry před námi kol dokola. Po sestupu na nižší část hřebene se na chvíli objevilo slunce, takže někteří odvážlivci zpychli a troufli si sundat 2 páry ponožek. Před námi se otevřel výhled na nejvyšší horu východní části pohoří Rodna, Virful Ineu (2279 m.n.m.), která byla naším dalším cílem (tam 2 poláci). Tady se na nás opět usmálo štěstí, jelikož v okamžiku, kdy jsme dosáhli vrcholu, se mraky na několik málo minut rozehnaly a my jsme se po delší době opět pokochali nádherným výhledem po okolním pohoří. Následoval strmý sestup do údolí k jezeru Lala Mica (1920 m.n.m.), kde jsme se chystali pro dnešek tábořit. (tam opět 2 poláci). Zde se nám naskytl pohled na hřeben, ze kterého jsme před několika minutami slezli. Všimli jsme si, jak po něm pádí stádo kamzíků, což jsme komentovali pochvalně. Nicméně úsměv nám opadl, jakmile jsme zjistili důvod jejich úprku. Pronásledovala je smečka zdivočelých psů, kteří na tu dálku nevypadali nebezpečně, avšak pohled do dalekohledu nás vyvedl z omylu. Poslední z psíků, mnou označen za zatoulaného pudlíka, vykazoval mnoho převážně vlčích atributů. Neúspěšní lovci se posléze vrátili a postupně obklíčili náš tábor. Vyhlásili jsme všeobecnou mobilizaci (včetně žen a konzerv) a snesli veškeré kameny a klacky do okolí stanů. Po chvíli oboustranného napětí a vyčkávání psi útok odvolali, krom jednoho opravdu hladového, který bez paštiky zarputile odmítal opustit náš tábor. Zde zazněla památná věta před smrtí: "Ti psi se určitě nevrátí".
Den 8: Tradiční zamračené ráno nás nechalo chladnými už doslova. Sbalili jsme a vyrazili kolem jezera Lala Mare, ještě kousek níže, do rozlehlého porostu kosodřeviny, kde najít cestu by bylo náročné i pro zdatného dřevorubce. Naštěstí jsme ze zajetí hustých pichlavých větví vystoupali zpět na hřeben, který z těchto míst nezadržitelně klesal až do hraničního sedla Rotunda, čímž jsme definitivně opouštěli bezlesé horské pásmo a pocítili naštěstí značné oteplení. Pohled zpět naznačoval zuřící bouři nad Ineu. Přestože do sedla Rotunda zbývalo několik málo hodin chůze, jedno nepěkné překvapení mělo teprve přijít. Přímo na značené cestě stála obydlená salaš. Původní záměr projít skrz ni vzal však záhy za své. Z jednoho dvorku se vyřítila skupinka cca 12 (v tom kalupu jsme nestíhali počítat) rozeřvaných hafanů, kteří nás donutili vymyslet náhradní trasu. Ta nás sice zavedla do těsné blízkosti další salaše, tamní psi si ale spočítali, že jsou v menšině a spokojili se s nadávkami přes potok. Uondáni jsme se utábořili v místě, kde se cesta nořila do hlubokého lesa. Na mapě bylo místo značeno jako tábořiště, vypadalo velmi klidně a romanticky. Obavy z možné medvědí návštěvy neomylně přehlušil řev psů, doprovázejících stádo ovcí. Tradičně jsme je nakrmili a jelikož začínalo pršet, šli jsme spát.
Den 9: Ráno nás pro změnu probudilo stádo pasoucích se krav okusujících trávu v těsné blízkosti našich stanů. Samozřejmě za doprovodu psů. Dle tvrzení jedné z potencionálních obětí bylo psů 10 a krav nepočítaně. Poslední věta před smrtí: "Tu červenou košili si nesundavej, bejci jsou přeci barvoslepí". Když se srdečná atmosféra uklidnila, pobalili jsme věci a zahájili finální klesáni do sedla Rotunda (1271 m.n.m.). Po 500 metrech jsme kupodivu zjistili, že jsme u cíle. Opodál stojící horská chata nám po kratším osmělování ukázala nejen pana domácího, ale i jeho vydatně zásobený sklep. My, skalní pivaři, jsme zajásali a na slunném plácku jsme usedli k vytouženému odpočinku, k němuž nemalou měrou přispělo místní pivo Skol (včetně vysokohorské přirážky cca 10 Kč). Po chvíli se naše nálada ještě více zvedla, neboť z opačného směru (pohoří Suhard) dorazila další žíznivá česká výprava. Navázali jsme družbu a setrvali v ní do časných ranních hodin. Nebýt nočního deště, byla by asi i delší.
Den 10: Další den nebylo zataženo pouze na obloze, ale i v našich hlavách. Místní kořalka (Palinca de Bihor) byla sice dobrá, ale tažná. Přes noc se z několika batohů ztratila část obsahu, jako např. fotoaparát, tatranky, čelovka a pasta na zuby i sandály. Naštěstí obaly od tatranek, které nedočkaví pachatelé zhltli ještě cestou domů, nás zavedly na nedalekou usedlost. Dva darebáci se po menším nátlaku přiznali a věci vrátili. Majitel chaty s valaškou v ruce, oděn do bílé košile, nám byl ochotným tlumočníkem. Jeho služeb jsme využili ještě jednou - po neskutečně děravé lesní cestě se nechali odvézt za mírnou úplatu (cca 900 kč) do města Vatra Dornei. Kdysi luxusní Mercedes dostával na "zpevněné lesní cestě" (dle mapy) docela zabrat. Na exponovanějších místech jsme pro jistotu vystupovali, abychom ušetřili podvozek. Kolem 11. dopoledne jsme dorazili k nádraží, zašli na oběd a krátili si půldenní čekání na vlak, jak se dalo.
Den 11: Zhruba kolem 1:00 v noci nasedáme do vlaku a odjíždíme směrem na Alba Iulia. Zde se pokoušíme sehnat lehátkové lístky na vlak do Prahy (Pannonia), ale ty lze v Rumunsku sehnat pouze z výchozí stanice (v tomto případě Bukurešť). Nakonec se spokojujeme s místenkami a utrácíme zbylé peníze za laskominy (pivo Ciuc). V Alba Iulii šťastně chytáme vlak a využíváme pohostinnosti průvodce českého lehátkového vozu a dopřáváme si Krušovice a teplé párky.
Den 12: Znaveni v Praze přestupujeme na poslední spoj v 6:15 a naše cesta končí v Plzni :-) v původním počtu.
poznámka – omluvte sníženou kvalitu fotogalerie, v té době jsem ještě neměl digitál, tak je to nascanované z papíru :-)
