Rumunsko - Retezat, Godeanu, Baile Herculane, Černé moře

RUMUNSKO – přechod pohoří Retezat, Godeanu, lázně Baile Herculane a Černé moře (30.7. - 15.8.2012)

Sestava: Petr Tauchman, Martin Tauchman, Petra Krsová, Vašek Lopata

Doprava: klasika balkánská trasa vlakem, tedy vlakem z Prahy do Budapešti, Z Budapešti do Simerie, dále osobákem do Subcetate a taxíkem k horám

takže optimální je jet některým z nočních vlaků na trase Budapešť – Bukurešť, my použili EN Dacia i s lehátkem a jídelákem, takže veget největší

Cesta zpět po stejné trase od Bukurešti, jen s tím rozdílem že jsme jeli až z nejdále položené stanice Mangalia na jihovýchodě čili od břehu Černého moře

Ceny: ceny se od dob před pár lety rapidně změnili. Je vidět vliv EU na každém kroku hlavně v peněženkách

takže pivo už nestojí jako dřív pár kaček, ale v cabanách (horské chaty a penziony) je za standardních 5 lei tedy cca 30 korun

pivo v restauracích ve městě od 2,50 do 4 lei (čili 15 – 24 Kč)

cigára už se nevyplatí vozit do Čech, stojí 70 kč stejně jako u nás. :-( prostě EU ceny. Kde jsou zlaté časy....

odvoz taxíkem z nádraží k horám byl za 100 lei (600 Kč) a bylo to asi 20 - 30 km. Odvoz do Baile Herculane z vesnice Cornereva byl taky 30 km za 100 lei takže docela dobrý při 4 lidech

ubytování v horách jsme letos netestovali, všude jsme si vystačili se stanem nicméně v civilizaci v lázních Baile Herculane, jsme bez problémů bydleli přímo v centru za 25 lei na hlavu/noc (125 Kč)

ovšem normální cena byla 80 za pokoj. Dá se smlouvat - třeba když jste 4 lidi s krosnama v dvoulůžkovém pokoji 3x3 metry :-))))

na břehu moře ve městě Mangalia jsme v pohodě od místních nabízečů bydleli za 150 lei za celý 3 pokojový byt včetně vybavení (tedy asi 900 Kč/noc za celý byt)

výborné jídlo v restauraci od 5 do 20 lei. podle velikosti jídla. (30 – 120 kč)

Ubytování: chaty jsou v nižších polohách pohoří ve výškách kolem 1300 m.n.m, takže jsme je nevyzkoušeli

ve stanu jsme nocovali po celou dobu, v pohoří Godeanu kdekoliv nás napadlo, což je u Rumunska bohudík stále standard, nicméně z cestopisů poučeni jsme věděli že v Retezatu si hrají na National park

a trochu se to hlídá. Je zde několik pěkných a oficiálních tábořišť, klasika je u jezera Bucura, kde jsme tábořili i my (nic se neplatí). A jinak pod sedačkou potají v kosodřevině :-))

refugia – nouzové noclehy známe z jiných nebalkánských hor nebo z Fagaraše zde jsou na mapách uvedené, ale ve skutečnosti lze po chvilce hledání najít jen základy a zbytky staveb

Mapy: mapu Retazatu jsme měli klasickou rumunskou v měřítku 1:50 000, která má ovšem vrstevnice po 50 metrech takže terén se z ní číst moc nedá.

mapu Godeanu jsme stáhli z netu, neb jsme ji v žádném obchodě u nás nenašli.

Značení cest: to je také klasika, barvy jako u nás jenže navíc v tvarech jako trojúhelník, kolečko, křížek atd.

Jazyky: s naprostou většinou Rumunů se domluvíte rumunsky, takže nedomluvíte (resp. jídla jsem najel před cestou už i rumunsky) :-) případně anglicky, zejména s mladší generací téměř vždy.

FOTOGALERIE - ZDE

1. den - 30. 6. 2012

Sobota po poledni. Nastupujeme do EC Jan Jesenius z Prahy. Odjezd načas v 15:42. Příjezd do Budapešti celkem přesně, něco před 23 hodinou. Dále EN Dacia s odjezdem 23:30 smět Deva a Simeria. Testujeme s Martinem pivo v jídeláku, ale jsme unavení tak dáváme jen jeden kousek.

2. den - 1. 7. 2012

Vystupujeme kolem 6 hodiny ranní v Devě a za pul hodinky nám jede osobák do malého městečka směrem na jih s názvem Subcetate (to si nikdo nepamatoval tak jsme ho pracovně nazvali Substituce). Vystupujeme asi za hodinku a půl a slunce paří jako blázen. To ještě netušíme že tohle smažení nás čeká dva týdny den co den. S námi vystupují asi 2 – 3 skupinky Čechů, co jedou taky někam do hor. Shánějí taxika a my si dáváme klasicky cígo a čekáme co se bude dít. Ve volné chvíli zkoušíme jestli toulaví psi mají rádi listy salátu z domácí zahrádky. Asi po 15 minutách kdy se nic neděje (vlastně děje - přišel další pes a odešla kočka) si říkáme, že je čas to řešit a jdeme před nádražní budovu. Zrovinka se sem sjíždí několik taxiků, asi se rozkřiklo že přijela banda cvoků z Čech :-) Jeden zabíráme a hlásíme startovní místo komplex Alpin Rausor (1185 m.n.m), což je zhruba na severozápadní straně pohoří a vede sem slušná asfaltka. Cestou „přibržďujeme“ ve městě u bankomatu abychom natankovali nějaké leje.

Vystupujeme v horách kolem 11 dopolední a jelikož je tu nějaký penzion dáváme startovní pivo a kávičku. Vyrážíme po červené směrem vzhůru, ale je to mrsk. Je zrovna po poledni a na takovéhle teploty nejsme z našeho klimatu zvyklí. Fakt je to výheň. Naštěstí je tu a tam potok tak se chladíme. Po chvíli vycházíme z lesa a šplháme po velkých balvanech do sedla Saua Lolaia s tím, že to vezmem přes špičku Vf. Retezat, dále přes Vf. Bucura k jezeru Bucura. Ovšem strmost a obrovské balvany v kombinaci s těžkými batohy nás přesvědčují, že asi nahoru o 300 metrů a vzápětí dolu asi až tolik nechceme. Přecházíme proto sedlo a celkem mimo značenou cestu scházíme do protějšího údolí. Je podvečer a dole jsou travnaté plácky, tak táboříme v kosodřevině.

3. den - 2. 7. 2012

Ráno nás budí opět neskutečné vedro a to opravdu od rozbřezku, v podstatě se neochlazuje ani v noci (a to ani v dalších dnech). Vaříme, balíme stany a jdeme ze skryté terasy v kosodřevině do spodní části k potoku. Na hřeben zpátky nechceme, je to fakt horská dráha z balvanů, tak přecházíme do dalšího údolí mimo značku přes bezejmenné sedlo severně od vrcholu Vf. Bucura II. Scházíme na druhou stranu opět k potoku a jdeme po dlouhé době na značku, modrý pruh vedoucí od dvou caban položených níže směrem na sever až k jezeru Bucura, kam chceme dojít. Překonáváme poměrně vysoké sedlo v hlavní nejskalnatější partii Curmatura Bucurei (2 206 m.n.m.) a před námi se otevírá rozsáhlý kotel sevřený mezi nejvyšší horou Peleagou a výraznými vrcholy Bucura I a Bucura II s jezerem Bucura uprostřed. Okolo je spousta malých jezer v různých výškách a trochu nám to tu připomíná Vysoké Tatry. Cesta jde pozvolna k největšímu jezeru Bucura a míří na druhou stranu kde je oficiální tábořiště. To je složené z velké spousty poměrně velkých záhrabů z balvanů, čímž jsou dány plácky na stany. Stavíme těsně u jezera a využíváme velký placatý balvan jako stůl pro přípravu večeře. Nic se tu neplatí, jen je tu jakýsi domek horské služby, který jsme moc nepochopili jak funguje. V mapě je malované refugio, ale stejně jako jiné kolem kterého jsme měli cestou jít tady žádné není, jen u chaty horské služby, před kterou posedává parta dědů je vidět zbytek základů čehosi, co mohlo být kdysi refugio.

4. den - 3. 7. 2012

Vstáváme co nejdřív, dnes je plán nechat tu stan a jít nalehko okruh s výstupem na nejvyšší horu Vf. Peleaga (2 509 m.n.m), dále po skalnatém výběžku přes Custura Bucurei (2 370 m.n.m), přes sedlo kterým jsme včera prošli a kolem Bucury II (2 378 m.n.m) na vrchol Bucury I (2 433 m.n.m.) a zpět k jezeru. Kolečko celkem na pohodu až na to vedro... je fakt na chcípnutí... pokus o kraťasy a trika končí spálenými těly tak se zase oblékáme a paříme se jak šišky v lese. Docházíme ke stanu utahaní, smažení a propocení někdy po poledni. Řka že nejlepší je na všechno se vyspat si jdu lehnout a budím se až před večeří. Ostatní se koupou v řece tekoucí z jezera, přímo v jezeře se nesmí. Na břehu stojí malý domek s nápisem horská služba a místní 2 dědové s píšťalkou to bedlivě střeží :-)))

5. den - 4. 7. 2012

Opět modrá obloha, rychle balíme abychom stihli alespoň ranní chládek, míříme na jih přes táhlé hlubší údolí, které je v pěkném smrkovém lese a je tu docela sympatické tábořiště. Procházíme jím a všímáme si, že až sem vede jakási silnička a je tu parkoviště. Pak se člověk diví, kde se tu bere tolik lidí nalehko bez pořádných krosen. Stoupáme na opačnou stranu tedy na Malý Retezat, který pro nás bude jakousi spojkou na pohoří Godeanu. Jsme nahoře, je tu taková náhorní plošina se spoustou kosodřeviny a hlavně jsou odsud nádherné výhledy na celý skalnatý masiv Retezatu a z této protější strany vypadá opravdu impozantně a poměrně nehostinně. Nalézáme tedy na červený pruh a od této chvíle začíná opravdová hřebenovka, teoreticky by se po této značce stále po hřebeni mělo dojít až do Baile Herculane, což je starobylé lázeňské město kde hodláme přechod zakončit.

Cesta ubíhá opravdu rychle, jdeme po nádherných travnatých loukách se spoustou kosodřeviny a v dálce se pase první stádo oveček, což na Retezatu vzhledem k národnímu parku a skalnatému terénu nebylo k vidění. Horko je ovšem šílené, co chvíli sedíme na báglu namáčknutí ke kosodřevině aspoň kouskem těla ve stínu. Procházíme kolem malé salaše u pramene Izvoru la Balborosi a nabíráme hodně vody jelikož podle mapy je to na delší dobu poslední voda na hřebenovce. Překračujeme potok a stoupáme do prudkého svahu a s podivem zjišťujeme že najednou jako když střihne se podloží za potokem změnilo na vápenec. Po chvíli nám dochází co jsou na mapě ty divné značky co vypadají jako čtyřlístek. Jsou to jeskyně, kterých je v okolním vápencovém terénu zřejmě spousta, je to samý závrt a rokle, taková ta vápencová klasika. Nikde voda, a svítivě bílé kameny všude okolo. Na pohled je to sice hezké, ale přeci jen to není úplně náš styl. Jdeme asi ještě hodinku a těsně před západem slunce v sedle za vysokým výrazným vápencovým monolitem Piatra lorgovanului rozkládáme stany. Je tu hezká zelená travička opravdu paráda, nějaká saláška, taková vyloženě chatrč, ale vypadá poměrně nově, dřevo ještě voní čerstvostí. Nicméně voda tu samozřejmě není, naštěstí jsme si natankovali dostatek, tak omezujeme vaření jen na nejnutnější jídlo. Při průzkumu okolí objevuje asi minutu chůze na sever od sedla Petr větší jámu se sněhem, nicméně je asi 2 metry hluboko. Kdyby nebylo zbytí, není problém tam slézt a tavit sníh, ale jsme na to moc líní a navíc nevíme jestli se nám chce. :-)) (Jedna z hlášek zájezdu, těch ještě bylo jak se později ukázalo :-)

6. den - 5. 7. 2012

Jak jinak, zase „napalm“, jak to nazval Martin. Od rozbřesku je vedro, že vzduchem létají pečení holuby rovnou do jeskyní. Opět rychle jdeme, ať už jsme z toho vápence venku. Asi po 2 hodinách chůze přicházíme do malého sedla kde jako když utne najednou vápenec mizí. Je to až neuvěřitelné, jak je přechod viditelný a ostrý. Najednou prostě není a sedlo je jasný předěl. Stoupáme zas kousek nahoru a přecházíme poměrně velkou náhorní plošinu Paltina (2149 m.n.m.) a za ní po skalní pěšině sbíháme do dalšího sedla. Všímáme si, že tu bača pod skalou odněkud pije z plechovky. Jdeme na místo a skutečně je tu malá studánka mezi kamením, aby se k ní nedostaly ovce a koně. Dáváme pauzu, popíjíme ledovou vodu a vaříme. Petr s Martinem jdou dál, řka že to bláto smrdí... (ví houby co je bída, to já musím jíst suchej salám, plesnivej sejra a pít starý víno). No bláto kolem sice je, ale v tom blátě je malá studánka a průtok má i když malej :-) Fakt je, že špatně se nemají, neb o kousek dál nacházejí za kopcem dost vydatný pramen přímo na hřebenovce, který není vůbec v mapě, vyvěrá asi 3 metry nad cestou a asi 3 metry pod cestou opět mizí. Stoupáme nahoru protějším svahem a zas je parádní hřebenovka po rovince, vrcholky traverzuje po bocích takže se to upaluje úplně samo. Slunce samozřejmě pálí, takže už se vidíme někde u potoka. Vybíráme si na mapě místo na úbočí výrazné hory Vf. Micusa (2 162 m.n.m). V sedle těsně před ní se totiž cesta dělí a jedna větev jde přes tuto horu a pak slézá do sedla za ní a druhá větev jde po pravé straně po úbočí jakousi kotlinou, horu obchází a do sedla jde úpatím hory kolem jezera L. Scarisoara. Blížíme se k hoře a vidíme že to vůbec nebude špatný. Spodní cesta nikam neslézá, horu obchází a tečou po ní výrazné potoky. Docházíme k prvnímu a užíváme si chladivé vody. Zde padá jedna z mých prvních památných hlášek „helééé žába na plameni“ ... nutno říct že těch ještě bylo (viz slovník hlášek a důležitých rumunských frází na konci tohoto článku). Táboříme na malém výběžku kde je rovinka mezi dvěma prameny, takže vodu máme ze dvou míst. Navíc u jednoho z potůčků je již hotové ohniště a všude kolem dostatek suché kosodřeviny. Nutno podotknout, že tohle místo bylo tak dokonalé, že se tomu nechtělo ani věřit. U potoka s ohništěm o kousek níž je asi 2 metrový vodopádek, pod ním rovný plácek na stání, takže se postupně v tomto luxusním sprcháči střídáme a užíváme si chladivou koupel (dokonce i já , takže to byl fakt hodně pěknej vodopád). Převlečeni do čistého volného oblečení sedáme kolem ohně, slavnostně zapalujeme hromadu papírových odpadků co jsme nahromadili za 5 dní v batozích a přikládáme kosodřevinu. Vytahuji vakuované maďarské klobásy, které jsou horkem netknuté (chemie to je věc). Martin pouští z telefonu kulisní songy od naší oblíbené vandrovní kapely Hop Trop a je to úplně neuvěřitelná idylka. Vaříme na ohni spoustu čajů, polévku, prokládáme to slivovičkou a country hudbou. Mimochodem, když se dá telefon do ešusu je z toho famózní reproduktor, takže sada ešusů je vlastně hi-fi souprava na cesty :-)) Je to tak super a nečekané že nás to u ohníčku baví až do půlnoci.

7. den - 6. 7. 2012

Ráno si spíláme, že jsme dřepěli u toho blbého ohně, jelikož se místo tradiční 5-6 hodiny budíme až v 9 a než se vyhrabeme na cestu je 10. Tak to se nám ještě nestalo vycházet až v poledne. Žár je na padnutí a hned co procházíme kolem jezera a dostáváme se na hřebenovku sledujeme, že dnes asi přijde první bouřka. Tak není divu po 6 dnech veder. Přecházíme pár vrcholků a kousek za horou Vf. Bulzului už vidíme že dnes to už asi nikam nedotáhneme. Asi po pul hodině už se za námi nad Retezatem čertí žení, blesky a hromy, naštěstí je to za námi docela kousek cesty, jdeme směrem od bouřky tak to ještě trochu šponujeme. V jednom sedle mezi skalkami zahřmí slušná pecka kousek od nás, tak uznáváme že je asi čas, uhybáme doleva do malého kotlíku na úbočí těsně pod hřebenem. Je to sice lehce z kopce, ale není čas nad tím přemýšlet. Nacvičenou souhrou rychle stavíme stan a máme to jako na olympiádě, 4,5 minuty a stan stojí. Poslední kolík rvu do země už s tlukotem kapek do zad. Asi za půl hodiny se to uklidňuje, jen párkrát zahřmělo a jinak je zas krásně, bezvětří prostě idylka. Je něco po poledni, ale už se nám nechce balit stany, navíc kolem se kumulují další bouřky. Jen poponášíme stany na rovnější místa, ještě o kousek níž a táboříme. Je tu malý pramínek takže pohoda. Sledujeme tvorbu bouřky a je zajímavé jak je už od začátku výpravy poměrně slabý vítr. V podstatě jen vánek, na rumunské hory nezvykle o ničem. Vaříme, jíme, vegetíme a čekáme na bouřku až je z toho večer a jdeme spát.

8. den - 7. 7. 2012

Opět smažák od svítání. Pokračujeme v cestě a jdeme pořád po nekonečně rozsáhlých loukách , nebo úbočích kopců a vlastně už tak nějak plynule Godeanem, aniž bychom si všimli, kde vlastně začal přesně. Jen je patrné že se změnil trochu ráz krajiny a připomíná to spíš širé zvlněné pláně kdesi ve Skotsku. Občas potkáme stádo oveček, Petr šmelí s bači jejich duši (foťák krade duše) za cigára a úplně mizí kosodřevina. Svahy jsou porostlé jen travou a ve výšce kolem 1600 m.n.m. je hranice lesa, ovšem už výhradně listnatého a kosodřevina se tu vůbec nevyskytuje. Prostě vzrostlé stromy a najednou čára a začíná tráva a nic. Přecházíme dost velký výrazný potok s názvem Raul Ses, vaříme oběd a hrne se k nám jeden z bačů. Je dost na pohodu a pořád nám něco říká a my mu taky něco říkáme, takže všici jsou spokojení i když nikdo neví o čem je řeč :-)) nakonec vytahuje slušný kus domácího sýra a podává nám ho. Petr mu dává 10 lei, neb je nám to blbé ho připravit o svačinu. Nakonec si je rozpačitě bere a z hovoru dedukujeme, že by raději konzervu. No to dá rozum klepem si na čelo, co si tady koupí. Bohužel konzervy z hmotnostních důvodů nemáme tak mu dává Martin alespoň čokoládu a nějakou sladkou tyčinku. Borec je nadšený a chce se s námi fotit, pořvává na ovce ať se jdou taky fotit, nakonec přitáhne za rohy ještě s druhým bačou velkého berana a dělají že na něm jezdí a chtějí se předvádět jako o život :-)

Po malém zpestření a obědě s luxusním sýrem jdeme dál. Po poledni se opět kupí mraky, za námi nad Retezatem se opět čerti žení a jen sledujeme kdy to dojde až k nám. Procházíme kolem hory Vf. Olaneor a bouřka už je ze všech stran, jen nad námi to zatím docela drží. V hlubokém údolí pod horami směrem na jih je slušný stroboskop z blesků. Petr už má cukání někam zalézt (odtud nová přezdívka – pán hromů a blesků :-)), takže se nám na chvíli ztrácí z dohledu. Před námi je výrazný poslední kopec z pohoří Godeanu, tedy Vf. Dobrii, pak začíná pohoří Cernei. Značky už v této polovině pohoří vůbec nejsou, podle mapy máme jít sice stále po červeném pruhu, ale poslední jsme viděli někde v polovině pohoří. Naštěstí hřeben je de facto jednoznačný tak není kam zabloudit. Objevujeme Petra a pokračujeme až k hoře Vf. Dobrii, začíná drobně pršet, tak nevíme co dál. Hřebenovka vede nahoru a zhruba v polovině traversuje horu. Po obvodu vede ještě jedna cesta která ho zřejmě obchází. Vydáváme se po ní, přeci jen nahoru se nám pro případ náhlé bouřky nechce. Po chvilce se rozpršuje víc a pak to zase ustává, ani není nutné tahat pláštěnky, tohle byla poslední šance je netahat v batohu zbytečně. Docházíme k prameni potoka Mihocul, který je přímo na cestě a kousek za ním další dva prameny. Je tu pohodově, skoro rovina tak to tu dnes zapíchneme. Opět koupačka, vaření, a tak, prostě klasika.

9. den - 8. 7. 2012

Klasicky vedro jen to bzučí. Rychle balíme a přemýšlíme co dál. Obcházíme kopec Vf. Dobrii, i když se musíme kousek vracet abychom se dostali zpět na hřebenovku a jdeme vlastně už do prvních partií pohoří Cernei. Bohužel tady končí naše mapa, takže se nám moc nechce jít dál, jdeme po celkem rovné hřebenovce, ale vůbec netušíme jak daleko je město Baile Herculane. Měla tam sice vést červená značka, i je to na konci mapy uvedeno, ale značky už 2 dny žádné nejsou a ani nevím jestli je to směrem víc na jih nebo víc na západ, jen víme že tam teče řeka Cerna, která je v údolí směrem na jih a vytéká z nedaleké přehrady. Ještě kousek jdeme po hřebeni pak se ptáme bači a on kupodivu ukazuje směrem spíše na sever. No nic, vedra a nekonečných zelených luk bez kosodřeviny už máme plné brýle. Jdeme po pěšině na severozápad, kam ukazoval bača a nevíme kam neb jsme z mapy venku. Po chvíli klesání začíná hezký bukový les, je tu pramen a horko jako zvíře co se pase opodál. Tankujeme vodu a jdeme po uježděné cestě směrem do údolí kde jsou vidět střechy nějaké vesnice. Scházíme do vsi Cornereva a vypadá to zase na bouřku. Vedro stoupá, jak scházíme dolů začíná být na omdlení.

Je tu jakási silnička, která je sice asfaltová (z dotace EU) a evidentně nová ale vypadá že nikam moc nevede. Lidi nikde, tu a tam pes, sedíme na patníku a koukáme jak Češi v Rumunsku na neznámou vesnici. Asi po 15 minutách se blíží auto, zkoušíme stopovat. Pán staví, ale oznamuje že do Baile Herculane nejede. Škoda, že ani nevíme kde jsme a jak je to daleko :-)) Druhé auto, to samé. Jdeme pomalu dál neb je to nekonečně dlouhá nuda a čekání. V jednom místě je větší pohyb lidí. Péťa - jediná neplachá z naší čtveřice už to nevydýchává a jde se zeptat. Po chvíli se jí daří pořešit odvoz nějakým místním domorodcem a začíná smlouvání o ceně. Začínám na 50 lei ale budím tím úsměv na tvářích. Zvyšuji rovnou na 100 lei po informaci že je to 30 km, což nás trochu překvapuje. Mysleli jsme, že jsme blíž. Nicméně je horko a už nás to tu neba tak souhlasíme s touto cenou a paní, mluvčí místních taky. Za chvíli sedáme do luxusního auta, žádný koňský povoz, to už se tu taky nenosí. Vyjíždíme asi po 15 minutách z horské silničky na hlavní tah mezi městy Caransebes a Orsova, který dále pokračuje na Bukurešť. Tady už jezdí vlak, my to však máme s odvozem až do centra.

Trochu šok. Čekali jsme starobylé lázeňské město, ale vystupujeme na náměstí jakéhosi turistického komplexu obrovských i když evidentně nepoužívaných hotelů soudě dle konstrukce a tvaru ještě z dob předrevolučních. Po těch horách opravdu radikální změna a musíme se trochu aklimatizovat. Sedáme si hned u první restaurace a koukáme o co tady vlastně jde. Všude jsou stánky, mraky lidí a budov a je to jedna velká tržnice úplně se vším co se dá prodávat. Vedle hotelů na velkém parkovišti jsou atrakce, autodrom, kolotoče a tak. Trochu nás to mate, čekali jsme historii. Zvažujeme odjezd, protože nám to přijde docela drsný na první pohled. Dáváme pár Ciuců a obědo-večeři a už se to tak drastické nezdá. Ty historické lázně tu přeci musí být, dyť to bylo na fotkách na netu ... rozhodujeme se že to chce delší průzkum, na jedno odpoledne je to moc velké město. Zkoušíme po telefonu zjišťovat ceny hotelů na které koukáme z restaurace, ale je to od 150 lei za os/noc výše. To nás ani nehne. Musí tu přeci být nějaká lidovka. Připadáme si tu dost divně, protože všichni chodí v plavkách, se zmrzlinou a v žabkách odněkud od vody a my jsme v dlouhých kalhotách, zarostlí, smradlaví, upocený a vyloženě sem nezapadáme, taky po nás každej čumí jak kdyby nikdy neviděl týpky co jdou k vodě s krosnou a v pohorách :-))

Platíme a jdeme ulicí zpět hlavní silnicí k nádraží což je asi 3 km z centra. Ovšem asi po 50 metrech si všímám rozestavěné novostavby, vyloženě staveniště, ovšem přízemí je taková velká terasa plná dveří a cedule s nápisem „CAMERE“. Znám to z Chorvatska a lákám ostatní, že to bude ubytko na staveništi za pár šlupek. Jdeme blíž a opravdu tu píší 80 lei za cimru. To by bylo dost dobrý na to, že je to přímo v centru takže sháníme někoho, kdo to tam šéfuje. Za chvíli přichází paní a kombinací němčiny a angličtiny vysvětlujeme situaci. Omlouvá se že má jen jeden pokoj a ty jsou dvoulůžkové. To nám nevadí, dyť jsme jen 4 a máme karimatky. Domlouváme tedy za nepohodlí slevu a platíme na 2 noci 200 lei. Takže nakonec oproti 150 lejím na hlavu v hotelu platíme 25 lei na hlavu/noc a hlavně má to koupelnu i se sprchou. Protáčíme se v koupelně a měníme se v jiné čisté a vyvoněné lidi. Musíme zapadnout tak jdeme do kraťas, trika a sandálů (bez ponožek – žádný blbci) a vzájemně se komentujeme nadávkami typu „plážák“ a „pan voňavka“. Tyto lázně jsou typické svými léčivými sírovými prameny a u každého hotelu je bazén s horkým sírovým pramenem a dokonce i nám ho paní ukazuje hned naproti našemu pokoji na dvorku. Zítra nakoupíme plavky a jdeme do něj.

Je večer ale teprve to tu začíná žít, ulice a stánky, včetně všech obchodů jedou na plný pecky až do půlnoci. Neuvěřitelný. Jak u moře v nějakém letovisku. Prostě neskutečně to tu žije. Dáváme něco k snědku a pivko a jdeme se vyspat na zítřejší celodenní průzkum historických lázní.

10. den - 9. 7. 2012

Ráno zase smaží slunce. Městečko je sevřené v obrovských příkrých vápencových stěnách takže na pohled vypadá okolí opravdu impozantně. Výlet na skálu s vyhlídkou nás neláká, leda vrtulníkem, ještě nás bolí nohy z hor a proto jdeme za kulturou. Nahazujeme „plážákovskej“ oděv, do ruky zmrzku a jdeme do ulic, najít ty památky. Jdeme po čuchu odkud smrdí síra. Kolem poledne kousek z centra chytáme správný směr. Historické centrum lázní je asi 20 minut chůze proti proudu řeky Cerna od toho nového hotelového centra a skutečně jsou tu altány s léčivými prameny, staré lázeňské budovy které musely být v době své slávy a fungujícího stavu poměrně honosné a vyfešákované. Opravdu je na co se dívat, celé město je dlouhá nudle sevřená soutěskou vápencových skal okolo, při břehu řeky Cerna. Procházíme si to křížem krážem, fotíme a lijeme do sebe chladné pití po kýblech, protože je asi 40 ve stínu. Navečer se vracíme na ubytko, jdeme do obchodu, kupujeme plavky a jdeme prubnout sírový bazén. Má asi 48 stupňů, takže je v něm ještě větší horko než venku a trochu nahlodává kůži :-) Vegetíme s lahvoňem v ruce a užíváme si pohody. Město jsme docela podrobně prochodili a prozkoumali, ochutnali místní potraviny, zítra nás čeká přesun jelikož další plán je podívat se konečně k rumunskému moři, když už máme času víc díky hezkému počasí v horách a rychlému postupu.

11. den - 10. 7. 2012

Snídáme, balíme a slunce – jak jinak – peče jako prokoplý. Ještě nemáme ani sbaleno a už jsme zpocení a smradlavý jak namoklej cirkus. Zamítáme nápad jít k nádraží 3 km pěšky... no ještě tak jako chodit po zemi to už by bylo dost. Jsme odteď po zbytek výpravy plážáci a voňavkové. Takže jdeme na zastávku místní MHD, jezdí tu poměrně často a krouží po celé délce města. Nastupujeme do mikrobusu typu transit a s velkýma báglama se tam nemůžeme nějak vejít. Místní jsou ale naprosto v klidu, prostě balkán, to by se u nás nestalo. Chvíli nám to všechno trvá, než se tam složíme, zaplatíme a páč není místo, jsou bágly v prostoru řidiče. Jdeme dozadu jen Martin zůstává u batohů, protože po našem nástupu je bus celkem plnej :-) Když chce řidič zařadit, Martin zašíbuje s batohama a jede se dál, navíc má novou funkci - otvírá a zavírá dveře autobusu na zastávkách. Prostě pohoda. Vystupujeme na vlakovém nádraží Baile Herculane a zjišťujeme že je 9:30 ráno a o půl hodiny nám ujel vlak do Bukurešti. To jsme ale vemena, že jsme si to nezjistili včas. Další jede až v 17 hodin. Je to jak říkáme my rumunologové docela multimrsk (vytvořeno z rumunského „mulcumesk“ neboli „děkuji“). Jsme tu docela v pasti, rychle si kupujeme jízdenku alespoň na osobák v našem směru do města Orsova a doufáme, že z většího města pojede něco na Bukurešť dřív. Ale nejede. Stojíme v Orsové na nádraží a musíme čekat na ten samý vlak. Máme tím pádem 6 hodin čas, tak se jdeme podívat do města jestli nepojede dřív nějaký bus.

Je to flák cesty, kus po silnici pak přes most, přejít celý Dunaj a pak jdeme po nábřeží směrem do centra, které je ještě 2 km. Cestou se zastavujeme u stánku s oblíbeným pivem Ciuc, protože je zase neuvěřitelná výheň. Ptáme se nějaké paní kde jsou busy. Mluví slušně anglicky a vysvětluje nám že Orsova je sice větší město na mezinárodní silnici na Bukurešť, ale busy odsud jezdí jen na sever a do Bukurešti prostě ne a říká že máme jet vlakem. Tak to je hukot. Dáváme tedy pivko a kávičku, a přemýšlíme co dál. Půjdeme po břehu Dunaje dokud nenajdeme restauraci. Po chvilce potkáváme jakési restaurační molo vystrčené na vodu která je u břehu plná odpadků a v tom se přehrabují nějací ptáci a racek. Dáváme jídlo a trávíme polední vedro pod střechou u vody. Cestou nám nějací týpci nabízeli v přístavu projížďku po Dunaji, tak zvažujeme transport na druhý břeh lodí. Znova okolo po mostě to je 45 minut pěšky po silnici. Jdeme zpátky podél vody a skutečně se jeden nabízí. Domlouváme co by stál převoz na druhou stranu Dunaje a říká že 60 Lei, ale jestli to chceme i s projížďkou k soutoku Dunaje a Cernei, tak že 100 lei. No je to dost, ale říkáme si, že se projedeme po vodě. Nastupujeme do vyhlídkového motoráku a jedem. Asi po 5 minutách zastaví, ukazuje kde je zatopené staré město a že jsme už na soutoku a že nás tedy vezme k tomu nádraží na druhý břeh. No prostě převozník nás fakt trochu převez. Za 10 minut na člunu 100 lei... to jde... ještě že to neřešíme neb máme dovolenou.

Jsme na nádraží a vlak má vypsanou hodinu zpoždění. Pro nás fandy rumunských železnic něco nepředstavitelného. Hodina zpoždění to jsem nikdy neviděl. Bohužel je to tak, takže další hodinu sedíme na nádraží a já pocucávám piváky... ještě jedno do vlaku a jedem. Ve vlaku je to za chvíli nuda, tak jdeme s Péťou do jídeláku a opět pocucáváme piváky... výsledek je, že příjezd do Bukurešti si moc nepamatuju. Jen vím, že to bylo v noci cca těsně před půlnocí. Zjišťujeme, že vlak na Mangalii, což je stanice nejdál k moři co to jde, jede až v 6 ráno. Další multimrsk. Dáváme tedy batohy do úschovny a jdeme na noční prohlídku Bukurešti.

12. den - 11. 7. 2012

Je vlastně ještě noc a my chodíme po Bukurešti sem tam a hledáme památky. Já trochu trpím neb mám v sobě asi 8 piv a motají se mi nožičky i jazyk. Jdeme kolem nějakých budov, lidí, a prostě připomíná to fakt velký město :-)) Pak ještě nějaká řeka a zase jsme u nádraží. To už trochu střízlivím a tak si sedáme do parku co je u nádraží a kecáme. Přímo před nádražím je park, celou noc hlídaný a nesmí se v něm pít alkohol ani válet, prostě je určen na odpočinek a čekání cestujících a podivný živly z něj ochranka vyhazuje. Vyvstávají nám vzpomínky na pražský park před hlavákem, kde se člověk necítí dobře ani ve dne natož v noci. To bych tam rozhodně odpočívat a čekat na vlak nešel. Zase jsme pozadu. A nebo oblíbený důvod on by to musel někdo zaplatit a musí se šetřit. Tak sedíme a když je 6, jdeme si pro batohy. Je to úleva, vidina vlaku kde si člověk zdřímne, neb jsme šíleně nevyspalí celou noc jsme prochodili.

Sedíme konečně ve vlaku a máme to 5 hodin jízdy. Okamžitě všichni usínáme. Probouzíme se někde u Constanty, což už je vlastně pobřeží. Jedeme podél moře na jih a je to zvláštní pohled. Prostě jsou rovné louky a pole a když skončí tak je moře. Je vidět že bohužel i tady bují stavitelství a přímořská turistika a pobřeží bude asi za pár let zastavěno hotely. Něco po 3 hodině odpoledne jsme v Mangalii. Vystupujeme na poměrně rušné ulici a jako už tradičně jsme celkem ztraceni, neb jsme někde, nevíme kde a kam máme jít :-)) Koukáme a hledáme první záchytný bod - knajpu. Po chvíli sedíme u pivka a blíží se mraky. Tak dopíjíme a jdeme dál, musíme přece něco najít. Zas je vedro lidi v šatech s kruhy a čluny jdou od moře a jsme tu jediní s krosnami a pohorami. Vypadáme exoticky, ale na to už jsme si zvykli :-) Jdeme do další putiky, neb to vypadá, že se spustí liják tak abychom byli pod střechou. Trochu prší, ale hned přestává. Péťa jde jako jediná neplachá opět na průzkum a asi za 10 min se vrací že nám našla bydlení. Koukáme na to jak parta gumáků, zvedáme se a jdeme. V jedné boční ulici směrem k plážím nás vítá stařičký děda s babi, co mají malý zarostlý dvorek obehnaný vínem a na vrátkách cedulku „cazare“ tedy ubytování. Sice nám nutili nabízeči cazare už před nádražím, ale říkali jsme si, že to napřed zmapujeme než vezmeme první nabídku a dopadlo to takhle. Ale jinak pohoda, pán chce 150 lei (900 Kč) za noc za celý 3 pokojový vybavený byt. To je luxus tak do toho jdeme na 2 noci. Byt je super. Klimatizace je tady všude standard, takže je i tady, hned jí zapínáme, parádní lednička, pračka, v každém pokoji telka, a velká koupelna. Jdeme se zas protočit pod sprchou, naházet špinavý prádlo do pračky atd. Pak se jdeme projít na pobřeží a je zas večer.

13. den - 12. 7. 2012

Ráno to opět od rána smaží, ani už nevíme jak vypadá jiné počasí než modrá obloha a 30 ve stínu. Jdeme na prohlídku města a přístavu. Je to docela dobrý, vidíme na pláži různý atrakce a nejvíc nás zaujímá velké kanape, které se tahá za skůtrem po moři a podobně „taženej“ velkej banán na kterým se sedí. Vypadá to jako prima relax nechat se tahat na gauči po vlnách. Máme chuť to vyzkoušet ,ale napřed si chceme prohlédnout město. O kousek dál na první pláži hned na hranici města nás zaujímá cirkus s vodním aranžmá jako jsou krokodýli, hroch, lachtani atd. No nejděte na italskej cirkus když jste v Rumunsku :-)) Vyrážíme do ulic a míříme podle místních cedulí vedoucích na zajímavosti na druhý okraj města. Cedule píší památku s názvem Sultan Asmahad a antické vykopávky. Cestou testujeme obchody a hospůdky. Jdeme kolem muzea až k jakési sultánově stavbě. Trochu nás to ovšem zklamalo. Je to taková malá kamenná stavba s minaretem ze kterého tu a tam vyřvává nějaký meluzín. Jsme za plotem a vstup 5 lei se nám za takovou stavbičku o ničem nechce platit, tak jdeme dál. Cedule antické vykopávky nás vedou na pobřeží, ale kromě zaparkovaných lodí tu není nic památečního. Tak si procházíme přístav a pozorujeme lodě. Jsou tu i ohromné nákladní trajekty, jeden právě vyplouvá a je to docela podívaná, jak ho malé lodě na lanech násilím rvou, aby ho nestrhly vlny na břeh. Večer testujeme další restauraci a zjišťujeme, že nám ten den utekl rychleji než jsme čekali, procourali jsme ho v přístavu a ani jsme se nesvezli na sedačce a nezkusili projížďku lodí. To nám vnukává myšlenku připlatit si ještě jednu noc a obětovat rezervní den pro návrat. Jdeme tedy za majitelem a bez problémů prodlužujeme pobyt. Ještě kupujeme na tropický večer několik citronových piv Ciuc, což je neuvěřitelná dobrota a jdeme spát.

14. den - 13. 7. 2012

Vstáváme poměrně brzo do dalšího megarozpáleného dne. Bereme plavky co jsme nakoupili v Baile Herculane a vyrážíme vstříc dnešnímu programu. Ze včerejší průzkumné cesty máme jasno, co všechno musíme dneska stihnout. Projet se za skůtrem na kanapi, na banánu, v přístavu se projet výletní lodí, dojít k majáku, navečeřet se v restauraci s výbornýma chobotničkama a krevetema a jít do italskýho cirkusu :-)) no prostě fakt našláplý den. Jdeme po pláži do jedné větší zátoky, kde parkují skůtry, kanape a banán. Domlouváme si svezení čekáme až se skůtr vrátí. Lezeme do moře a škrábeme se na kanape. Je plné úchytů a je akorát pro 4 lidi. Skůtr se rozjíždí a zjišťujeme, že naše původní myšlenky jako že si vezmeme na kanape pivo a zmrzlinu byly úplně mimo realitu. Na poměrně velkých vlnách se kanape na vodě moc neohřeje, většinu času trávíme ve vzduchu v různých náklonech rychlosti tak kolem 30 km v hodině. Chvíli letíme po boku proti vlnám které nás vyhazují do výšky, skůtr kličkuje, dělá osmičky a chvílemi nevíme, jestli se dobrovolně nekatapultujem. Asi v polovině 15 minutové projížďky řidič ukazuje palcem nahoru. Beru to jako že se ptá, jestli je vše ok. Taky zvedám palec jako že ještě žijeme a druhou rukou mám co dělat abych nezměnil lokál a nevypadl na moře. Ovšem evidentně to byl dotaz na zvýšení rychlosti. Skůtr to pere teď už na plnej knedlík a posledních pár minut projížďky už se držíme jen silou vůle, řehtáme se div se nepočuráme a je jasný, že na banán už nás nikdo nedostane. Vystupujeme u břehu s modřinama na rukou omlácených od úchytů. Ruce máme máme vytahaný jak klokani a je trochu problém udržet sklenici s pivem. Na banán kašlem a jdeme do města. Stavujeme se v muzeu, prohlížíme antické vykopávky, pak do přístavu na oběd a na projížďku výletní lodí. Ta jede kolem majáku takže škrtáme další bod programu jako vyřízený, tedy cestu k majáku. Jelikož je hodně hodin, nějak to celé uteklo, bereme si taxíka a jedeme přes město na druhou stranu k cirkusu na pláži. Kupujeme lístky a mrkáme na představení. Když pak začne hrát naše oblíbená irská skladba, kterou známe v české verzi jako Gypsy Joe od Hradního dua je to nářez. Tomu říkám globalizace. Parta Čechů poslouchá na rumunské pláži v italském cirkuse irský tradicionál. Cestou z cirkusu ještě v rušné uličce okukujeme dobroty. Všechny stánky a obchody tady stejně jako v Baile Herculane jedou hlavně večer, protože přes den normální lidi odpočívají v tom vedru. Všechny obchody jedou do půlnoci, prostě pohoda. Škoda že už zítra musíme domů. Už by jsme pomalu zas měli sílu na projížďku na banánu.

15. den - 14. 7. 2012

Ráno jak jinak slunce modrá obloha a vedro k nevydržení. Musíme se ale navlíct do pohor, vypít poslední Ciuc a jít na vlak. Vůbec se nám nechce, ale nejde to jinak. Vracíme klíče a jdeme na poslední pivo do naší oblíbené hospody, kterou jsme nazvali „veselá pastýřka“ podle obrazu na zdi. Ve 13 hodin nám jede vlak do Bukurešti. Všechny vlaky co jsme použili byly obecně čistší a pohodlnější než naše. A hlavně mají kolem 20 – 25 vagonů, čili žádné stání v chodbičce u hajzlu, jak je u nás zvykem, zejména pak např. mezi Českou Třebovou a Prahou. Bohužel vlak má zpoždění už na odjezdu asi 30 minut, které během cesty zvyšuje na hodinu. Tento rok je to poprvé, co mě rumunské dráhy zklamaly se zpožděními, která jsem tu v předchozích letech nikdy nezažil. Holt západní moderní civilizace dorazila i sem. Už mají Penny Markety v každém městě, benzinky OMV, Tesco a McDonald na každém rohu, tak už mají také zpoždění. Zřejmě kapitalista zoptimalizoval a zrychlil dopravu na železnici, jako se o to pokouší již několik let „úspěšně“ u nás. Mobil už tu má každej racek a psi tu řídí dopravu. To jsme viděli na vlastní oči na jednom kruhovém objezdu :-))

Do Bukurešti tedy přijíždíme se zpožděnm 1 h a 10 min a o těch 10 min nám ujíždí kupodivu nezpožděný vlak na Budapešť. Hledáme tedy náhradní řešení, čímž se dostáváme do nepříjemného časového skluzu, neb rezervní den navíc jsme si vybrali u moře, kde jsme byli oproti plánu o den déle. Před půlnocí jede rychlík na Arad. No aspoň něco, přeci jen výhoda je lehátko. Jdeme ho koupit. Zas je malý problém, který už jsme ale díky předchozím zkušenostem čekali. Máme zpáteční jízdenku ze Simerie do Prahy, chceme tedy jízdenku jen do Simerie ale lehátko až do Aradu. Pro rumunské dráhy neřešitelná kombinace. Kupujeme si tedy lehátko pouze do Simerie s tím, že nás ten týpek snad v kupé nechá až do Aradu, když už nikdo jiný ráno do lehátka přeci stejně nepůjde. Nasedáme před půlnocí do vlaku a máme toho dost, jdeme rovnou spát. Nějaké dvě Rumunky moc nechápou bágly a smrad z bot ale to se nedá nic dělat.

16. den - 15. 7. 2012

Týpek v lehátkovém voze je ale kokot ² a tím pádem se v 7 ráno musíme přesunout do sedícího vozu. Což je pro nás výzva a jdeme rovnou do jídeláku. Ptáme se co mají k snídani a zjišťujeme pestré ranní menu: Kafe, cigáro a pivo. To jde. Ještě že jsme na to zvyklí z domácích vandrů :-)) Cucáme lahváče a zbytek vagonu spí. Prostě ranní idylka. Asi ve 12 v poledne vystupujeme v Aradu a kupodivu nečekaně hned za 5 minut nám jede další vlak do Budapešti. Tam jsme asi za 2 - 3 hodiny a hned přesedáme do dalšího spoje na Prahu. Nakonec tedy trochu štěstí na závěr. Do Prahy přijíždíme ovšem dost pozdě, opět máme zpoždění takže jen tak tak chytáme poslední vlak ve 23:29 na Plzeň. Kolem 2 ráno jsme doma a v 6 vstávat do práce... Uf.... to byl zas vejlet :-))

FOTOGALERIE - ZDE

Slovníček z cesty – jen metamorfovaná slova:

naše označení skutečná fonetická výslovnost český překlad

multimrsk mulcumesk děkuji

vodpal špekoune la-revedere na shledanou

zívání buna ziva dobrý den

kastráti castraveti okurky

gogošou gogosi papriky

pasta paste těstoviny

kopie copii děti

barbaři barbati muži

multipupík multii pupici ?

puj je fuj pui kuřecí maso

substituce Subcetate zastávka na které jsme vystupovali :-)

Důležité výřezy z našich rozhovorů:

Ve vlaku:

Vašek: od loňska znám základní rumunskou frázi

Martin: Jaká to je?

Vašek: Mé vznášedlo je plné úhořů

Stoupáme vzhůru na nějaký kopec....

Martin: jestli tam bude ještě nějaký takový sedlo a pak další kopec tak se z toho poseru

Vašek: No a konečně budeš mít kalhoty barvy kaki

přicházíme k prameni v horách a kolem skáče žába.

Vašek: Tak bych řekl že k večeři bude žába na plameni

Jdeme po ulici v Baile Herculane a řešíme jak se který strom jmenuje.

Petra: To by mohl být habr

Petr: To neni určitě habr

Vašek: Třeba je to habr na nádobí

Jdeme večer po ulici v Baile herculane a pomalu mizí stánky a ulice je čím dál opuštěnější až už jsou to jen domy a tráva

Martin: Jo ahaaa tady je hřbitov, tak to můžem jít asi zpátky ne?

Petr: To asi jo, je to tady nějaký mrtvý

Po vystoupení z MHD v Baile Herculane: divíme se tomu že jeden člověk řídí mikrobus a má tam navíc paní co jenom prodává lístky.

Martin: Tomu říkám práce, jezdit celej den v busu a jenom prodávat lístky

Petr: Dyť si celou cestu jenom otvíral a zavíral dveře, to je taky dobrá práce.

Vašek: A nebo si u moře v přístavu najdi partu rybářů a můžeš jim spravovat sítě (Martin je stejně jako já správce počítačové sítě)

Petr: Jasně a ve chvílích volna si vezmeš LANku a půjdeš si zarybařit

Ve stánku u piva:

Petr: to asi vymyslel nějakej imbecil

Martin: to je ještě v poho , to je jen první stadium – víš jak: imbecil, decibel, medicimbál

Na pláži:

Petra: Hele jaký tady prodávají krásný mušle, takový velký a nalakovaný

Vašek: A jaký mají zvláštní puntíkatý zbarvení

Martin: třeba je to mušle z geparda

Jdeme po pláži a kupuju si pohled s nápisem „Multii pupici“ což nevíme co znamená a všichni se řežou že jsem multipupík

Martin: říkal že nemá známku, tak to stejně nemůžeš poslat

Vašek: Ale jo, bych tam nalepil tu suchou placatou žábu co ležela na silnici, to by mohlo stačit ne?

v restauraci:

Petr: nestíháme, co s tím pivem?

Martin: vylej si ho na hlavu a půllitr si strč do prdele

Na lodi při projížďce přístavem:

Martin: Hele támhleten pták jak tam stojí a mává křídlama

Vašek: Normální ne? Je to prostě pták sušák

Na lodi při projížďce přístavem:

Petr hlasitě zničehonic aniž by to někdo tušil zařve z lodi směrem na břeh: „Nazdar špekouni!“

My ostatní koukáme co se děje a vidíme jak příslušníci přístavní policie v uniformách na lodi s nápisem „Politia de frontiera“ s širokými úsměvy odpovídají Petrovi na pozdrav kterému (bohudík) nerozuměli :-)

Na ubytku – pán co nám pronajímá byt vysvětluje, že tu půl roku bydlel nějaký Arab a něco jako nějaké jeho „holky“ (moc jsme tomu nerozuměli):

Martin: Hele to je dobrý, v kuchyni je malej plynovej sporák

Vašek zkouší vařič zapálit při tvorbě snídaně:

Vašek: Tak s tím sporákem žádná sláva, v té bombě ve skřínce pod dřezem evidentně není plyn

Martin: To se dalo čekat, Arabáci na nás nastražili prázdnou bombu

Na ubytku:

Martin: na pláži maj místo nápisu „masáže“ napsáno „masaje“ , to je dobrý, to je jako že tam masírujou jenom Masaje

Vašek: Víte jaká je základní otázka lidstva?

Petr a Martin nechápavě kroutí hlavou.

Vašek: co se stane když čerpadlo nasaje Masaje?

před cirkusem na pláži při cestě z večerního představení:

Vašek: Hele támhle mají knížku přání a stížností, tak jim tam napíšeme naší základní frázi zájezdu „vodpalte špekouni“

Martin: Tak dělej, to tě chci vidět

Vašek: a není to blbý?

Martin: Neni ale ty to tam stejně nenapíšeš.....

Vašek: Tak sleduj...

Martin: No ty krávo já se poseru...von to tam fakt napsal ....

před nádražím v Mangalii je v křoví vyhrabaná jáma od psa kterej v ní leží a chladí se v příšerným horku

Petr: musím si vyfotit kde je zakopanej pes