RUMUNSKO – přechod pohoří Fagaraš (6.8. - 20.8.2011)
Sestava: Petr Tauchman, Ilona Ubryová, Vašek Lopata
Doprava: klasika balkánská trasa vlakem, tedy vlakem z Prahy do Budapešti, Z Budapešti do Alba Iulia, dále lokálky do Vintu de Jos, Sibiu a Turnu Rosu
takže optimální je jet některým z nočních vlaků na trase Budapešť – Bukurešť, my použili Ister i s lehátkem a jídelákem, takže veget největší
Cesta zpět po stejné trase od Bukurešti, jen s tím rozdílem že jsme do Isteru nastoupili v Brasově
Ceny: ceny se od posledních výletů do Rumunska rapidně změnili. Je vidět vliv EU na každém kroku hlavně v peněženkách
takže pivo už nestojí jako dřív pár kaček, ale v cabanách (horské chaty a penziony) je za standardních 5 leu tedy cca 30 korun
cigára už se nevyplatí vozit do Čech, stojí 60 kč stejně jako u nás. :-( prostě EU ceny. Kde jsou zlaté časy....
coca-cola 2 litry PET láhev cca 8 leu (asi 42 kč – což je na restauraci dobrý)
ubytování na chatě (testovali jsme jen jednu a to u transfagaraš road, takže turistické centrum) 150 leu za pokoj tedy u nás 50 leu za lebku,
tedy řekněme do 300 kč
jídlo v restauraci od 5 do 20 leu. podle velikosti jídla. (30 – 120 kč)
Ubytování: chaty jsou v nižších polohách pohoří ve výškách kolem 1500 m.n.m, takže jsme je moc nevyzkoušeli, ale jedna je např. vyloženě těsně pod hřebenem
velice pěkná opravdová horská - Cabana Podrogu ve 2136 m.n.m !
ve stanu jsme nocovali kdekoliv nás napadlo, což je u Rumunska bohudík stále standard
refugia – nouzové noclehy známe z jiných nebalkánských hor, jsou asi jako v jediném rumunském pohoří poměrně hojně k dispozici po celé
délce hřebenovky, což je velké plus i když některé ve tvaru míče spíš od bydlení odrazují, ale to budou nějaké historické objekty.
Zejména v centrální části hřebene stojí vedle starých refugií většinou poměrně nové stavby sice z kovovými palandami,
ale i tak je střecha nad hlavou v bouřce k nezaplacení.
Mapy: mapu jsme měli klasickou rumunskou v měřítku 1:60 000, která má ovšem vrstevnice po 100 metrech takže terén se z ní číst nedá.
Spíš jen orientační plánek kam která cesta vede. Krom toho jsme z netu stáhli plastické malované mapy, velice pěkné. Mají jen tu nevýhodu,
že za kopec není vidět z daného úhlu, takže co je za hranou netušíte, jinak jsou ale dokonalé :-)
Značení cest: to je také klasika, barvy jako u nás jenže navíc v tvarech jako trojúhelník, kolečko, křížek atd.
Jazyky: s naprostou většinou Rumunů se domluvíte rumunsky, takže nedomluvíte :-) případně anglicky, zejména s mladší generací téměř vždy. V horách se mluví
už i tady na Fagaraši výhradně anglicky bez ohledu na národnost.
1. den
- 6. 8. 2011
Sobota ráno. Nastupujeme do EC Hungaria z Prahy odjezd načas v 11:39 (neobvyklé). Ale co nás rozbilo, je příjezd do Budapešti na minutu přesně !! Obvykle je půlhodina na přestup v Budapešti trochu hazardem. Odjezd Isteru o půl hodiny déle směr Bukurešť taky na minutu. Jdeme na pivko do jídeláku, kolem 21 hodiny do hajan. S námi sdílejí lehátkové kupé 3 američani, kteří si jen hodili věci na postel a šli taky do jídeláku.
2. den
- 7. 8. 2011
Příjezd do Alba Iulia ve 3:40 ráno. Amíci se právě vrací z jídeláku „sjetý až na ráfek“ a zbytečně se nám motají mezi dveřmi při ranním vstávání :-) V Alba Iulii máme hodinku čas, tak jdeme k Penny marketu před nádražím, kde je bankomat. Vybíráme 400 lei na hlavu a jdeme do nádražní haly na kafe. Stále tady fungují dráhy bezkonkurenčně jako před lety. Všechny vlaky jedou na minutu přesně, nikde není zamčená čekárna aby cestující mokli jako u nás, navíc nádražní kavárny jsou otevřené i v noci, jelikož na rozdíl od ČR (a politice ČD) tady se cestuje hlavně v noci na ušetření času. Moudrý a praktický balkán je i zde však utlačován EU. Všude už svítí reklamy typu McDonald, OMV, Penny market... no je to k pláči.
Po
hodince nasedáme do vlaku který nás sveze o jednu přestupní zastávku zpět do
Vintu de Jos. Zde rovnou přesedáme na osobák do Sibiu a tam na další do Turnu
Rosu. Vše klape jak po másle. V 8:30 při krásném východu slunce
vystupujeme v Turnu Rosu a jsme jako ve snu.
Krásné staré nádraží, všude kolem hory, oprýskaný „dýzl“
nám houkne na pozdrav a mizí mezi lesnatými kopci. Městečko se teprve probouzí
a my instinktivně procházíme směrem k východu. Po chvíli máme červenou
značku takže paráda. Snídáme hned za vsí, musíme sníst příruční zásoby do
vlaku, nikdo z nás to nechce tahat, navíc máme jídla až moc. Stoupáme po
prašné silnici vedoucí za město do hor a zjišťujeme, že je tu docela živo.
Někde o 3 km dál je monastyr a všichni jedou
poslouchat nedělní mši či co. Slunce začíná pálit, je vedro a cesta se vleče.
Všude okolo jsou listnaté lesy což je nečekané zjištění. Nikde jinde než
v podhůří rumunských hor bychom nečekali víc smrkové hluboké lesy, ale
není tomu tak. Procházíme kolem monastyru. Novostavba
ze železa a betonu nehodící se ani na fotku. Jdeme dál a cesta začíná střemhlav
stoupat lesem. Docela maso, 1000 metrů výškových. Teprve navečer se dostáváme
do hřebenových partií a vycházíme z posledních zbytků lesa. Docela drsný
nástup. No ale stojí to za to... hory jak je máme rádi. Hřebeny pokryté loukami
plnými oveček, v dálce salaše a zvonění zvonců. Táboříme v nenápadném
sedle Saua Corbului hned na
začátku hřebenovky. Děláme oheň z okolní kosodřeviny, pečeme nejtěžší věci
jako salám a těšíme se na ráno.
3. den
- 8. 8. 2011
Ráno jako malované. Modrá obloha a Petr našel ve svahu směrem na jih cca po 100 metrech vodu. Tak vaříme a aklimatizujeme se na velké vedro, které se chystá. Vyrážíme už po rovném hřebínku směrem na východ, kdesi v dáli jsou vidět skalnaté svahy a jsme mile překvapeni. Čekali jsme davy turistů, ocivilizované nejprofláklejší pohoří a ono nic. Ovečky, volně se pasoucí koně na rozsáhlých loukách všude kolem. Fotíme koníky ze všech stran, je to nádherný pocit dívat se na ně jak se potulují po kopcích a nikde v dohledu není jediná ohrada, která by je omezovala v pohybu. Procházíme kolem několika malých skalek a míjíme asi 3 prameny vody přímo u značené cesty. Jdeme krásně po rovině po travnaté pěšině která traversuje okolní vrcholy, takže je více než příjemná. Kolem páté večer přecházíme vrchol Vf. Budislavu, který má už 2300 m.n.m i když díky pozvolnému stoupání a svému zaoblení na to vůbec nevypadá. Táboříme v sedle hned za ním. Dřevo už zde není takže večer bez ohýnku.
4. den
- 9. 8. 2011
Opět se budíme do naprosto modré
oblohy. Slunce pálí už od 6 hodin, tak se snažíme nezdržovat vařením a vyrážíme
dále. Hned za sedlem je zlom, díváme se z výšky na jezero L.Avrig a trochu litujeme, že jsme se nekoukli do mapy a
netábořili u něho. No nic. Scházíme po prudkém svahu dolů k jezeru a
zhruba v polovině na výběžku snídáme. Petr využívá situace, jde
k jezeru a podniká koupačku v průzračné vodě. Do jezera teče ze svahu
vedle nás pramen, takže dobíráme vodu. Od jezera cesta nastoupává
v poměrně strmém svahu ale naštěstí pozvolna do sedla na opačné straně
údolí. Těsně před polednem přecházíme další z vyšších zatravněných vrcholů
Vf.Scara a za ním
v sedle vidíme první z refugií, tedy nouzových útulen. Scházíme dolů,
refugio vypadá poměrně nově, vedle je staré plechové
co připomíná větší krabici od bot. Naopak nové vypadá jako malý hangár na
letadélko na střeše má červený kříž takže je dobře vidět. Uvnitř těchto nových
refugií, kterých je p hřebeni poměrně hojnost jsou kovové palandy
s takovým zvláštním kovovým roštem a vypadá to divně, nicméně účel to
splňuje takže to komentujeme pochvalně.
Když procházíme sedlem kolem refugia, nastává výrazná změna počasí, která jak později zjišťujeme úplně zamíchala plánem naší cesty. Do sedla se totiž během asi 10 minut hrnou ze severu husté mraky které se znenadání přehouply přes hranu severní stěny kam jsme do té doby neviděli, takže jsme trochu zaskočeni. Váháme jestli půjdeme dál nebo zůstaneme v refugiu, ale je to zrovna ten případ, kdy se neumíme v rychle se měnícím počasí rozhodnout. Mraky vypadají hrozivě a přibývají rychle, chvílemi nás zahalí a není vidět na krok. Na druhou stranu v nás vrtá vědomí, že když se tu zasekneme a za dvě hodiny se vyčasí už to nedoženeme k dalšímu refugiu. Po chvíli váhání jdeme dál. Terén se ovšem rapidně mění a travnaté pěšinky náhle střídají drobné šplhačky po malých skalních výběžcích. V houstnoucí mlze už se i špatně hledají značky. V sedle Saua Serbotei kousek před vrcholem Vf.Serbota se proto opět rozhodujeme. Začíná drobně pršet. Sedlo je rovné a travnaté a vzhledem k tomu, že víme z cestopisů z netu že vrchol Serboty je brána do šplhací pasáže, resp. všechny mapy varují že se jedná o nebezpečný jištěný úsek se rozhodujeme zatábořit, přesto že je teprve 14 hodin. Stavíme stan a vaříme. Drobně prší a není vidět na krok. Utěšujeme se tím, že zítra bude ráno zas jasno, protože ráno se většinou vyčasí. Naší teorii trochu nabourává další skupinka čechů, kteří procházejí kolem. Tvrdí, že podle předpovědi má být zítra ještě hůř a proto je lepší to přejít ještě dnes. Nicméně nechce se nám do toho a zůstáváme na místě. Jdeme brzy spát abychom ráno mohli vstát za svítání, tedy kolem 5 hodiny a sázíme na klidné ráno což na horách bývá. V noci nás ovšem budí bouřka. Stan se třepotá ve větru a je v něm pěkně vidět i bez čelovky, jelikož frekvence blesků je tak hojná že je souvisle světlo. Strkáme hlavy do spacáků a kolektivně se bojíme.
5. den
- 10. 8. 2011
Jsme živí. To samo je po předešlé
noci docela bonus. Nicméně kolem je stále hustá mlha a drobně prší. Je to na
levačku a nevíme co dál. Pěkné počasí se nekoná ale trčet tu nechceme. Chvílemi
se mraky roztrhnou a je vidět na Serbotu. Rozhodujeme
se že to risknem a zkusíme jít dál i za tu cenu že
nic neuvidíme ale ráno by neměla hrozit bouřka. Balíme a začínáme stoupat na
vrchol Serboty. Jsme tu a koukáme na nepříjemně
ostrou hranu která spojuje Vf.Serbota
a Vf.Negoiu. Docela maso
vzhledem k počasí a navíc našim těžkým krosnám. Proklínáme tunu jídla
kterou táhnem. Ilona jde opatrně vpřed a slézá po
klouzavé hraně první lano. My s Petrem čekáme jestli se zabije nebo ne,
ale v tu chvíli začíná poměrně hustě pršet. Dost nás to drtí, v tomhle
se po hraně dá jít pouze po 4 rumech proti strachu. Voláme na Ilonu, že jsme
v mapě našli žlutou značku, která by měla tuto hranu obejít. Vrací se zpět
a nadává, že se nemohla po mokrém slabém laně dostat zpátky. Vracíme se na
vrchol Serboty a blíží se další česká výprava.
Mládež kolem 20 let. Koukají na to a evidentní boss výpravy po krátkém průzkumu hlásí : “pohoda, budem si bágly podávat a občas se přitáhnem“ . Nevím jak to myslí, párkrát už jsem po mokré skále lezl a tudíž jsem rád, že nejsem v jeho týmu greenhornů. Má tam i holky, tak musí zamachrovat ale my naprosto bez machrování hlásíme, že nejsme hazardéři a vydáváme se po žluté vedle ostré hrany. I tak je cesta dost strmá a mokrá. Žádná procházka, nicméně po chvíli se cesta přibližuje asi na 2 metry od červené, takže minimálně polovina té hrany se dá takto snadno obejít. My slézáme po žluté dál do velkého kotle který tvoří okolní stěny. Zase začíná pršet. Ve spodní části kotle je fantastická rovinka, takové travnaté údolí se spoustou vodopádů z okolních stěn, a několik ohnišť. Naprosto famózní místo k táboření. Už jsme dost mokří, tak se rozhodujeme zatábořit i když jsme dnes skoro nic neušli ale nemá to cenu. Stavíme stan a říkáme si včerejší argument že ráno bude určitě hezky. Navečer se trochu vyjasňuje tak děláme oheň, okolo je kosodřevina, naprostá idylka. Všude kolem vodopády, ohníček, pečený salámek, sevřený kotel ve skalních stěnách. Fakt pohoda.
6. den
- 11. 8. 2011
Budí nás něco po půlnoci déšť. Respektive déšť je mladší brácha toho co nám padá na stan. Prostě kýble vody navíc za silného větru. To jsme nečekali. Kotel je ze všech stran obehnán skalními stěnami takže nám to hlava nebere odkud se bere ta fujavice a zrovna od nejvyšší severní stěny. Nicméně vítr sílí a stan nám víc času leží připláclý na obličeji než aby stál. Stát už ani nemůže. Laminátky se prohnuly do neuvěřitelných tvarů a jedna se tím tlakem úplně rozštípla a už se ani nesnaží vracet do původního tvaru. Je to docela síla, venku je strašně, ale stan už je spíš jen přikrývka propouštějící část vody na nás. Přemýšlíme co dál. Všechno je vlhké, studené a je nám zima, naštěstí máme ještě čtvrt litru slivovičky. Dáváme si na zahřátí a současně na kuráž. Dneska jí fakt budeme potřebovat jinak nic nevyřešíme. Chce to radikální akci. Za chvíli už nám ta situace tak hrozná nepřijde, děláme si z placatého stanu legraci a Petr natáčí na foťák cosi, co jsme pracovně nazvali „porývek“ :-)) No porývek, spočívá to v tom že dva lidé narovnají stan do původní podoby a snaží se ho ve větru udržet alespoň půl minuty a ten třetí se to snaží nafilmovat :-) Chvíli si s tím hrajeme ale když dojde slivovice, přestává to být sranda. Je třeba jednat. Vybíháme ven a rychle balíme, déšť trochu slábne, ale vítr je jako býk.
Zdrháme dále hlouběji do údolí. Nikam jinam to nejde. Dolu do údolí z tohoto kotle vede jakýmsi zlomovým sedlem značená cesta po červeném trojúhelníku. Vede kolem naprosto úžasných vodopádů které padají vzduchem desítky metrů a v tu chvíli se cítím jako před několika lety v Norsku. Je to přesně ten samý pohled. Fantazie. Vůbec nelitujeme, že nás sem počasí zahnalo, jelikož 99 procent lidí jde hřebenovku a takovéhle fantazie minou a vůbec neví že nějaké veliké vodopády existují. Nicméně v mapě jsou zaznačené a jmenují se Cascade Negoiu. Je to nádhera nemůžeme se nabažit. Čím jsme níž tím vítr slábne. Dokonce už si můžu i sundat rukavice. Proč ne, vždyť je srpen. Od vodopádů se táhne dlouhé údolí které stále klesá až se svažuje do smrkových lesů. Jdeme po značce stále dál a rozhodujeme se dojít až na rozcestí kde se červený trojúhelník napojuje na modrý křížek. Už jsme tu ale je teprve odpoledne. Počasí nahoře řádí jak černá ruka, ale tady v lese je příjemně. Rozhodujeme se tedy pokračovat níž, až do místa kde se značky opět dělí, červený trojúhelník uhýbá doleva a nastoupává na jeden z bočních hřebenů po kterém bychom se mohli zítra vrátit na hlavní hřeben, ale už za nejnebezpečnější pasáž, až za Vf.Negoiu. Odbočujme doleva a začínáme stoupat. Značka ovšem asi po 100 metrech mizí a nevíme kam dál. Začíná se šeřit a není čas myslet. Jdeme tedy „naférovku“ kolmo nahoru hustým borůvčím a popadanými stromy hlava nehlava. Asi po půl hodině se porost zklidňuje kolem smrky a jehličí a stoupá se dobře. V jednom místě je taková teráska a zde narážíme opět na značku, navíc je tu rovina. Máme radost a jdeme tábořit. Rozštípnutou laminátku od stanu strkáme do nějaké rourky kterou Petr našel v servisní sadě ke stanu a omotáváme to celé komplet do průhledné izolačky. Docela to drží a stan zase vypadá jako stan. Naštěstí jsme v lese a vítr zde skoro nefouká.
7. den
- 12. 8. 2011
Ráno koukáme jak puci.
Nikde ani mrak, totálně parádní ráno. Rychle balíme a frčíme na hřebínek.
Vylézáme z lesa těsně pod vrchlem Vf.Marginea a je to pastva pro
oči. Po tomto hřebeni nikdo nechodí protože je kolmý na hlavní hřeben ale
v tom je právě jeho kouzlo. Jdeme totiž přímo proti hlavnímu hřebeni a
v jakési podkově je kolem nás jako na dlani. Vzhledem k tomu jaké je
slunečné ráno se nám z toho tají dech. Fotíme jako o život a je to
senzace. Nikde v dohledu ani mrak a sytě modrá obloha obklopující skalní
masivy kolem Serboty a Negoiu.
Míjíme několik malých salášek a jdeme směrem na sever
k hlavnímu hřebeni po modrém proužku. Je to opravdu vyhlídková cesta
neskutečná. Asi v polovině hřebínku přecházíme sedlo Saua
Podeanului a kdybychom v této chvíli tušili co
nás čeká, odbočili bychom asi rovnou doprava po žlutém křížku do údolí k transfagarašské silnici kde je v mapě značen
turistický komplex Piscul Negru. Jenže když je tak
hezky, přeci nepůjdem do údolí jak jsme si původně mysleli.
Opět se rozhodujeme pro návrat na hřebenovku. I když mapa 
naznačuje
že budeme muset prolézt skalní soutězkou Strunga Doamnei. Je tak hezky, že
si na to troufáme, nic nehrozí. Jdeme po modrém proužku s tím, že prolezeme
strungu a jsme zpět na hřebenovce za nejobávanější Strungou Dracului v kotli u
jezera L.Caltun kde je další refugio.
Ovšem v místě kde se modrá značka ohybá z hřebínku o 90 stupnu vlevo, aby došla přes malý skalní kotlík pod Strungu Doamnei narážíme náhle na další značku která v mapě není. Červený puntík. V mapě je o kus dál vedoucí z údolí na horu Vf.Lespezi, ale není nám jasné kde se vzala tady. Nicméně vede podstatní víc vpravo, tedy si říkáme že to bude nějaká nová značka která ty skály a strungu obchází, takže to zkusíme po ní. Jaké je naše zděšení, když náhle stojíme na špičaté skále mezi dalšími hrozivými hroty. Nechápeme co se stalo, ale stojíme na hoře kam bychom nikdy nešli, Vf.Lespezi ve 2517 m.n.m. a začíná se šeřit. Tomu se říká prekérka. Nicméně výhledy na okolní stěny jsou ohromující. Strunga Dracului je kus pod námi, celá skalní stěna Negoiu je na dosah ruky a pod námi plují bíle oblaky. Připadáme si spíš že koukáme na pohoří z letadla, mezi mraky poznáváme menší vrcholky. Co je horší, směrem na sever je naše refugio u kterého jsme chtěli původně vyjít. Jenže je skoro 400 metrů kolmo pod námi a dole běhají maličcí panďuláci kolem ministanů. K refugiu se prostě dá dostat pouze s padákem. Nedá se nic dělat pokračujeme po červeném puntíku a už to chápem tahle v mapě je. To je ta co vede z Lespezi k chatovému turistic komplexu Piscul Negru. Tam jsme mohli odbočit před 5 hodinami v sedle Saua Podeanului a ušetřit 5 hodin chůze a hlavně převýšení asi 1500 metrů!! Jdeme tedy dolu k turistic centru, ale je to ukrutný maso na kolena, pořád dolu a po celodenním šlapání, kdy už na vrcholu toho měla kolena plné brýle. Asi po hodině, už téměř za totální tmy to vzdáváme a stavíme stan asi 100 metrů nad hranicí lesa sice ve svahu, ale už skoro nemůžeme chodit. Opět proklínáme bágly plné jídla, stejně jsme většinou tak zrasovaní, že už ani nemáme hlad. Dneska rozhodně ne.. upadnout a usnout je nejsilnější touha..
8. den
- 13. 8. 2011
Dnešní den asi mělo raději pršet, jelikož bychom šli rovnou dále po značce k turistickému středisku u silnice v údolí. Ale protože je krásně, začínáme vymýšlet, jak to udělat abychom nemuseli dále ztrácet výšku. V mapě to vypadá jednoduše, bohužel matou vrstevnice po 100 metrech, čili zdá se že když půjdeme po traversu po hranici lesa tak za chvíli narazíme na značku která vede od refugia k turistickému centru. Traversujeme tedy svah směrem na sever, je ovšem nechutně strmý a za malým lesíkem který prolézáme je ještě strmější. V místě kde teče takový poměrně malý ale prudký potok v hladkém kamenném korytě si neprozřetelně sundaváme batohy. Svah je opravdu dost strmý, porostlý borůvčím a s těžkým batohem je to skoro o hubu. V místě kde potřebujeme sejít o kus níž a podkluzují nám nohy přicházím s myšlenkou že je lepší batohy smýkat za sebou abychom nebyli tak těžcí.
Ale ouha, Ilona to v jednom okamžiku nějak nepořešila, batoh se jí v prudkém podkluzujícím terénu vysmekl z ruky a nabral rotační kurs směrem dolů. Prolétl kolem mě jen o půl metru a zmizel v hladkém korytě potoka, které se o kus dále měnilo v kaskádu dvou vysokých vodopádů. Koukám na to jako vrána, protože najednou nemáme bágl, jsme mimo značku, na strmém svahu a v ukrutném vedru. Další věc je, že nás po včerejším brutálním sestupu opravdu dost bolí kolena a proto jsme se právě chtěli vyhnout dalšímu klesání, nyní máme bágl kdesi dole. Okolí potoka a vodopádů je nejen ve strmém svahu, ale navíc hustě zarostlé křovím. Ilona s Petrem jdou kus níž a hledají. Já to jistím na místě a pojídám zatím borůvky :-) Počasí je vyloženě nepříjemné a jak jsme orvaní z předešlého dne, tak nemáme moc sil pátrat po 400 m vysokém příkrém svahu v náročném terénu, takže se rozhodujeme že dojdeme zpět na červený puntík, dojdeme k turistic centru, tam se ubytujeme a odpočineme si aby alespoň trochu přestaly bolet kolena. Jdeme tedy zpět po svahu a po značce dolu. Asi za 2 hodiny vycházíme na silnici v údolí, další sestup kolenům vůbec nepřidal.
Turistické centrum je poměrně zvláštní, ostatně jako celá transfagarašská magistrála. Je totiž lemovaná auty, stolečky, grily, ohníčky a spoustou odpadků. Mezi tím vším se povalují Rumuni a nehorázně se cpou potravinami jichž mají plné kufry od auta. Hlasitá muzika se line z každého druhého auta a podél silnice to tedy vypadá spíše jako na pouti. Toto turistické centrum je spíše skupina penzionů nalepených na sebe. Ale tak vyloženě bez ladu a skladu a je to zajímavé, jak je to poslepované. Mezi tím spousta lidí a všude voní něco na grilu. Ptáme se v turistické Cabaně (tak se tu říká turistickým chatám) ale dozvídáme se, že je obsazeno. Smutné je, že to není obsazeno žádnými turisty, s báglama jsme tu jediní. Samí maloměšťáci v autech, kteří si myslí že jsou „in“ když negrilují jen tak někde v údolí ale ve 2000 metrech. Odejdete li od silnice 100 metrů, jste zpět v pustých horách, většinou se neodvažují dál než 20 metrů od auta :-) Vedlejší penzion je v podstatě teprve ve výstavbě, takže zdi na hrubo atd. a když říkáme že se chceme ubytovat na 1 noc tváří se divně. Po té co pracně vysvětlíme, že jsme ztratili batoh se nechávají obměkčit a za 150 lei získáváme pokoj pro 3 osoby. Co je docela sranda že nemá žádná okna a my bychom potřebovali pár věcí přeprat a usušit. Jdeme na večeři do restaurace a to nám zlepšuje náladu. Dáváme maso na grilu, což jsme týden neviděli a jdeme rychle spát.
9. den
- 14. 8. 2011
Jak jsme se předešlý den večer dohodli, vyrážíme hned brzy ráno směrem k vodopádu. Plán je jasný, dnešní den prostě věnujeme tomu, že budeme šplhat z údolí proti proudu vodopádu a najdeme bágl. I když některá místa jsou kolmo nahoru a proto mám pro jistotu sebou lano. Škrábeme se nahoru a pátráme v hustém porostu. Nikde nic. Jdeme stále výš a jelikož už je poledne zas na nás padá únava, ten terén je tu fakt docela nářez a chvílemi, když visím za jednu ruku metr od vodopádu na skále a vše mi ujíždí pod nohama si říkám jestli to nepřeháníme. Začínám opět pojímat podezření, že ten batoh musel zůstat někde nahoře. Petr je na tom obdobně a míří po druhém břehu nahoru. Nakonec ho skutečně nalézá a naše radost je veliká, jako celá Afrika. Leží v potoce a je pěkně nasáklý. Rozdělujeme si věci z batohu, abychom každý vzali kousek, a prudkým svahem se škrábeme zas dolů. Kolena už jsou zas po celodenním kamzíkování pěkně bolavá. V penzionu natahujeme provizorní šňůru na prádlo mezi televizi, dveře a radiátor a sušíme. Mapa je total, trhá se jak toaleťák. Jdeme na večeři, opět nám to zlepšuje náladu a pak rychle spát. Není čas ztrácet čas a hlavně je potřeba co nejvíce odpočívat. Jsme teprve v polovině.
10.
den - 15. 8. 2011
Brzy ráno rychle balíme a vyrážíme
po transfagarašské silnici směrem k hřebenovce,
která vede nad tunelem vedoucím na severní stranu Fagaraše.
Máme v plánu dojít po silnici ke žluté značce která je kousek za další
horskou chatou (no on je to spíš takový hotel) Cabanou
Paraul Caprei. Na této
žluté značce je těsně pod hřebenovkou další z refugií tj. Ref.Fereastra. Jdeme po silnici
směrem vzhůru a není to zrovna zábavné, jelikož je vedro a navíc jezdí strašně
aut. Lidé se zde opravdu baví tím, že parkují všude podél té silnice, a to
naprosto kdekoliv. Oblíbené jsou prudké serpentinové vracečky,
kde v každé zatáčce kde by se
normální člověk bál zdržovat je vyvalená rodinka kolem grilu, všude okolo
spousta igelitek se zeleninou, masem a pitím. Je neuvěřitelné kolik toho dokáží
táhnout na piknik do hor v kufru od auta. Co je ovšem zvláštní, že jsou
opravdu jen kolem té silnice. Typický Čech by zaparkoval u silnice a šel by
někam hlouběji do hor, aby griloval někde v lůně přírody. To oni ne.
Zaparkují na kraji silnice, 2 metry od auta rozdělají oheň nebo postaví gril, a
pečou a baští a pijí. Pak nahází půlmetrovou hromadu odpadků a obalů od své
konzumace na jinou už existující hromadu a odjedou. Přijede další rodinka
zaparkuje a scénář se opakuje. Fakt zajímavý pohled na silnici lemovanou grily
a táboráky.
Stoupáme tedy nahoru a ani moc nestopujeme jelikož všechna auta jsou naložená k prasknutí lidmi a grily. Kolem poledne celí propocení docházíme k hotýlku Cabana Paraul Caprei a dáváme si v místní restauraci oběd. Co je další zajímavost, hotely ty zvláštní „autoturisty“ naprosto ignorují. Tedy pro představu. Přijede rodinka k hotelu, zaparkuje na hotelovém parkovišti, vytáhne z kufru tašky plné jídla na piknik, sedne si ke stolu na terase hotelové restaurace a začne si tam vařit a konzumovat své jídlo a pití. Naprosto natvrdo a nikoho to nevzrušuje. Prostě normálka. Tak to jsem ještě neviděl....
Po obědě vyrážíme dál. Silnice se tu hodně kroutí a stoupá obtáčí se kolem známého (díky silnici) vodopádu Casc.Caprei, který je nejčastějším objektem na focení „autistů“. Asi po půl hodině konečně začíná žlutá značka a my s úlevou opouštíme silnici. Jakmile jsme 100 metrů od silnice začínají zase klasické rumunské pusté hory, zas vidíme ovečky a salaše, no je to neskutečně zvláštní paradox. Kolem 16 hodiny přicházíme k refugiu a jsme pár minut od hlavní hřebenovky. Máme sice cukání jít dál na Cabana Podrogu, což je nejvýše položená horská chata (opravdu horská chata, ne hotel!) ale Ilona se šprajcuje, že jí bolí nohy, tak zůstáváme na refugiu, věnujeme večer vaření dobrot a odlehčení báglu. Refugio je malý hangárek, vedle je nějaké původní což je taková malá plechová krabice kam by se 8 lidí asi vmáčklo, ale pěkně nafest. Nové refugio je poměrně velké a prostorné a dokonce má solární panel na střeše takže po setmění se dá rozsvítit. Palandy jsou kovové s kovovými rošty, takže ne úplně nejpohodlnější ale nekupte to za tu cenu.
11.
den - 16. 8. 2011
Opět den jako malovaný, slunce smaží a my se škrábeme na hřebenovku. Máme dvě možnosti. Buď půjdeme dál po hřebenovce jako 99 procent všech lidí a nebo si zase uděláme jako vždy okliku a vezmeme to po modrém proužku kousek pod hlavním hřebenem. Výhodou je, že po modré cestě je Cabana Podragu, nejvýše položená turistická chata v celém pohoří Fagaraš, a jako k jedné z mála k ní nevede žádná silnice. Je vysoko mezi skalami ve výšce 2136 m.n.m. u jezera L.Podragu. To vypadá lákavě, takže se vydáváme po modré. Problém této cesty je, že přechází hřebínky kolmé k hlavní hřebenovce, tudíž se přechází 3 údolní kotle mezi hřebínky. 3x skoro 150 výškových metrů dolů k jezerům v kotli a vzápětí zas nahoru, přelézt boční hřeben a zas dolu. To není úpně šťastné a litujeme, že jsme nešli po hřebenovce. I když Cabana Podragu vypadá moc hezky. Bohužel dovnitř jsme nedošli, už se nám nechtělo v posledním kotli klesat a rovnou jsme to ohnuli traversem kousek nad chatou zpět k hřebenovce. Připojujeme se na hřebenovku v sedle Saua Podragului, kam vede od cabany červený trojúhelník.
Pokračujeme tedy dále, zas se začíná kazit počasí a navalují se na severní stěnu hřebene kupy mraků jako to bylo před několika dny. Je jasné, že za dvě hodiny už nebude vidět nic a přitom právě koukáme na nejvyšší horu celého pohoří Fagaraš, tedy Vf.Moldoveanu (2544 m.n.m). Rozhodujeme se kopnout do vrtule a zrychlit tempo abychom stihli ještě něco vidět. Odložit na zítra se to nedá, neb hřebenovka vede 100 metrů od vrcholu, pak prudce klesá a obejít se to prostě nedá. Stejně je nutné tam vylézt a mraky se nebezpečně valí. Nasazujeme s Petrem svižnější chůzi, Ilona bohužel zůstává pozadu, ale nedá se nic dělat. Asi za hodinku jsme na vrcholu, ale opravdu za 5 minut 12. Pár fotek a pohledů a jsme v mraku. Dojít sem o 10 minut déle tak jsme v kopru a nic bychom neviděli. Přivazujeme vítěznou českou vlaječku kterou sundaváme z tradičního kvalitního balení českého česneku :-)) vracíme se zpět na rozcestí s hřebenovkou po skalním hřebínku, který vede celý po skále, z hřebenovky je sem tedy jakási 20 minutová odbočka. Ještě asi 10 min čekáme na Ilonu a společně pokračujeme dále, nyní už v husté mlze a mrholení. Scházíme do sedla Portia Vistei, kde je další z refugií, takový malý domeček. O kousek pod námi je jezero, kolem kterého už je několik stanů. Hledáme ve svahu terásku neb Petr hlásí že v refugiu už někdo bydlí a jdeme tábořit. Zas poprchává a máme toho opět dost tak jdeme rovnou spát.
12.
den - 17. 8. 2011
Balíme a pokračujeme dál po hřebenovce. Nutno podotknout že od tohoto místa, tedy od Vf.Moldoveanu směrem na východ se opět hřebenovka stává poklidnou horskou vycházkou po travnatých lukách a pastvinách. Přesně kopíruje vrstevnice po jižním úbočí hřebene, kolem opět salaše a ovečky. Skal ubývá, tedy těch co se po nich leze, resp. už jsou jen v okolních svazích, takže poskytují parádní scenérie. Mraky se převaluji takže chvílemi jdeme v mlze chvílemi svítí slunce. Něco po poledni procházíme kolem místa s velkou koncentrací jezer a je to pastva pro oči i pro foťáky. První míjíme poměrně velké jezero L.Urlea vlevo ve skalnatém kotli pod námi. O kousek dále jsou vpravo těsně pod námi celé kaskády menších jezer. Nutno podotknout, že i přes to že cesta je vyloženě luční pěšinka po traversu mezi spoustou jezer, stále se pohybujeme ve výšce mezi 2300 až 2400 m.n.m. Tedy fakt nádhera.
Petr chce u kaskád jezírek tábořit, ale mě se to moc nezdá, času už jsme za ty dny ztratili dost a je teprve odpoledne. I když je třeba uznat, že na táboření si neumím hezčí místo představit v této části pohoří. Nakonec na mé naléhání pokračujeme dál k refugiu vzdálenému ještě asi hodinu a půl cesty. Opět se dost kupí mlha a mraky, ale na bouřku to rozhodně nevypadá. Scházíme do poměrně hlubokého sedla Curmatura Zarnei v cca 1900 m.n.m., kde je zmíněné refugio. Malý hranatý domeček, poměrně útulný, stůl a dřevěné palandy. Už jsou tu 3 Maďaři, tak vaříme a Ilona z nich tahá rozumy kde je tu voda. Směrem na jih, ale docela kus dolů po prudkém svahu. Přitom vody je tu kupodivu dost. Tohle sedlo je plné malých či větších jezírek, ale se stojatou vodou. Takové rybníčky bez přítoku, je to zvláštní to se na hřebeni hor téměř nevidí a tady jsou jich jsou desítky. To ovšem ale ocení jen místní ovce které tu chvílemi procházejí a tak nezbývá než se spustit kus dolů po svahu na jih k prameni.
Mezi tím dorazili další tři nocležníci, napřed jeden Němec a po chvíli rumunský starší pár. Při kapacitě cca 10 míst už je jen jedno místo volné, pěkně se to tu zaplnilo a je tu už skoro husto. Do toho přichází ještě další skupinka 3 mladých Rumunů a skoro litujeme, že jsme si někde v ústraní nepostavili stan. Spát se moc nedá, pořád někdo vaří nebo krafe. Snaží se vmáčknout mezi ostatní na palandy ale asi po hodině pokusů se jeden otráveně zvedá a jde spát ven, jelikož zbytek osazenstva nehodlá uhnout ze svých cca 60 vyhrazených cm na palandě. Zajímavá noc.
13.
den - 18. 8. 2011
Ráno se sbíráme mezi prvními a
padáme. Venku pořád mlha, ale vzhledem k terénu a rozsáhlým travnatým loukám
po kterých vede cesta si s tím nelámeme hlavu. U odbočky směrem na pohoří Muntii Iezer, které je
v tomto místě „propojeno“ s Fagarašem
hezkým hřebínkem je další z refugií ve tvaru míče, ale už méně poškozené a
v pohodě by se v něm dalo přenocovat. Pokračujeme dále po hřebenovce a
svahy kolem jsou čím dál placatější a travnatější i když výškově jsou stále
přes 2000 m.n.m. Vzhledem k terénu postupujeme velmi rychle, takže kolem
poledne míjíme nejvyšší vrchol východního konce pohoří Vf.
Berevoescu Mare. Vede zde
odbočka k nedalekému refugiu ve tvaru zrezlého plechového hangáru, které
je zvláštně umístěno na nejvyšším místě strašně rozsáhlé louky pod kterou se
náhle svah láme do hlubokého údolí, takže něco jako refugio
na útesu.
Z tohoto místa už hřebenovka nezadržitelně ovšem pozvolna klesá a začíná tím vlastně opouštění pohoří směrem k civilizaci. Ta však ještě není zdaleka na dohled. Asi po hodince jsme kousek od hranice lesa už tedy v cca 1700 m.n.m. a míjíme poslední refugio, opět ve tvaru míče a naprosto zachovalé. Čím dále od centrální části, tím víc je všechno nedotčeno lidmi. Tak už to bývá. Vlézáme do lesa a přemýšlíme kde budeme tábořit. Jsme natěšení na táboření v lese mezi stromy a s ohníčkem. Ovšem po vodě ani památky. Petr navrhuje využít starou opuštěnou salaš kousek na jih pod námi a zkusit u ní najít pramen. U salaše bychom ho dedukcí čekali. Asi po hodině brouzdání junglí kolem opuštěné salaše skutečně nacházíme pěšinku, dříve evidentně přístupovou cestu k salaši a malý pramínek ještě s polorozpadlými korýtky pro ovečky. Ztahaní sedáme na bágly sbíráme okolní hřiby a vaříme vytouženou houbovou krmi na ohni.
Od salaše je úžasný výhled, směrem na západ na Fagaraš, na jih Muntii Iezer a na východ impozantní vápencové pohoří ze kterého jde až strach čili Pietra Craului. Vypadá neskutečně strmě a vápenec hraje v západu slunce všemi barvami. Zalézáme do salaše a na palandách rozbalujeme spacáky. Salaš je přehlídkou umění horského lidového stavitelství, parádní pevná roubenka, navíc kompletně obložená po stěnách i na stropě štípaným šindelem. Obdivujeme to vleže a nechápeme jak tohle může být bydlení pro nejchudší, když je to tak luxusně obložené ručním uměním.
14.
den - 19. 8. 2011
Ráno naprosto modrá obloha. Vracíme se na červenou značku, tedy klesající hřebenovku a sestupujeme lesem stále níž. V jednom sedle se rozhodujeme to říznout lesem kolmo dolů, že tam podle mapy bude cesta. No je, ale za potokem pod skalnatým svahem. Poslední dobrodružná vložka na klouzacím svahu a jsme na cestě. Jdeme lesem podél potoka a v mapě už končíme. Dál jdeme podle instinktu. Cesta přichází na rozcestí s nějakou větší. Těžaři tu občas parkují a pracují. Máme zálusk na stopa, ale když jede jediný náklaďák se dřevem směrem dolů, jsme zrovna všichni plaší, takže jdeme pěšky ještě asi 7 km. Začínají nějaké chatky a hlavně stany, asi zde Rumuni opět táboří, když už se sem dá zajet auty. Vedro je k zalknutí, tím spíš že jsme už nízko. Cesta je stále širší a vede k nějaké chatové osadě, všude okolo vápencové štíty pohoří Pietra Craului. Jdeme po prašné cestě mezi domy a chatami a je to tu zřejmě rekreační oblast pro bukurešťskou smetánku. Vyřezávané balkony se spoustou barevných truhlíků s květinami připomínají reklamní letáky na vesničky v podhůří rakouských Alp. Asi po hodině další úmorné chůze docházíme k nějakému campu. Je tu stánek tak dáváme jedno pivko, které doslova zasyčí.
Jdeme dál a asi po další hodině nám konečně staví omlácená dodávka. Otevřeme zadní prostor a vykoukne na nás malá šedivá koza. Týpek za volantem honem ukazuje ať nám nezdrhne, takže jí Petr bere do kravatky a drží jí na podlaze dokud se s Ilonou nenasoukáme i s báglama dovnitř. Konečně se vezeme a koza mečí jak o život. Asi smrdíme a znepříjemňujeme jí cestování. Po chvíli přijíždíme do městečka Zarnesti, což je jedna z oblíbených nástupních lokalit, neb sem jede vlak nejblíže k horám co to jde z této východní strany. Vysazuje nás přímo na nádraží takže luxus. Vlak jede za 45 minut, takže máme dostatek času se v prázdné a prostorné čekárně malebného nádraží trochu umýt a převléci. Ano i umýt, součástí čekárny je umyvadlo s tekoucí vodou. Když vidím zdejší standard opět si vybavuji poměry na české železnici kde nebývá ani čekárna natož voda.
Nastupujeme do vlaku, takové příměstské tramvaje typu Regionova u nás. Asi po půlhodince jsme v Brašově a máme další asi hodinu a půl čas k odjezdu Isteru od Bukurešti směrem na Budapešť. Kupujeme lehátka a nějaké jídlo. Ještě dáváme v místní jídelně kuřecí řízečky za parádních 5,50 Lei. Výborná bašta. Nastupujeme do Isteru a jdeme rovnou spát, zas to bylo náročný.
15. den
- 20. 8. 2011
Budíme se kousek před Budapeští a je naprosto slunečný den, jak se později dozvídáme ve střední Evropě panují vedra bez deště. Vlak přijíždí opět na minutu přesně a tak máme cca půl hodinky na přestup. Navečer vystupujeme v Praze a jsme opět plni dojmů. Rumunsko opět nezklamalo a to jsme čekali, že Fagaraš už bude civilizací nerumunsky poskvrněn. Pořád je tato země rájem pravých horalů a čundráků co se po horách rádi svobodně potulují, a nemusí se přitom bát tábořit a dělat oheň...tak jsem zvědav jestli za rok opět podlehnu volání divočiny a zas přejedu tu magickou rumunskou hranici...