RUMUNSKO – přechod pohoří Caliman - (14.8. - 25.8.2009)

 

 

Sestava: Petr Tauchman, Ilona Ubryová, Vašek Lopata, Luděk Schmoll, Standa Dupač

Doprava:   vlak - Praha – Budapešť – Alba Iulia – Vatra Dornei  (cena tam i zpět asi 3000 kč na hlavu)

                   na místě pak taxik, nebo stop, podle situace

                   opět se nám potvrdilo že stále funguje to co před 6 lety. Placenej stop. Zastaví téměř každé auto, rádi vás svezou, vy jim dáte pár drobných

                   a všichni jsou spokojení.

Ceny:  stále klasické balkánské na jaké jsme si zvykli v minulých výpravách – platidlo stále LEI takže převod byl asi 6 Kč / 1 LEI, nebo 1 E / 4,2 LEI

            takže pivo v restauracích asi 3 LEI

            cigaretky asi 2 LEI

            taxík z Vatra Dornei do Dornisoary (asi 35 km) 25 Euro za celé auto

            ubytování v campu u jezera Colibita  za chatku pro 2 lidi 9 Euro

            jídlo v restauraci kolem 10 LEI (masa na grilu s přílohou atd.)

Ubytování:  chaty v horách nejsou, je to prostě ta naše čundrovní klasika. Pořádné táboření v horách se stanem a s táborákem.

Mapy: mapy jsou k dostání ve městech běžně, my jsme mapu měli z minulých akcí ,ale nemělo by být těžké jí sehnat i u nás v mapových centrech

Značení cest: rumunská klasika, barviček a tvarů nepočítaně, pruhy, trojúhelníky, kolečka křížky….no legrace, některé úseky zvlášť na hřebeni jsou

                       značeny tak dobře že je značka po 5 metrech naopak na některých nástupech je v mapě značka neplná, čili se s ní jako počítá,

                       ale ještě tam není, nebo je jen jednou za kilometr a mezi nimi je 177 odboček a rozcestí

Jazyky: taky klasika, mluví se rumunsky, málo kdo anglicky, čili spíš mladší generace, a hlavně na nádražích je to trochu past, ale dá se to. Lepší než v Řecku.

 

Čas:    pozor na časový posun, v Rumunsku je o hodinu víc.

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 14. 8. 2009

 

V pátek večer nasedáme v Plzni do vlaku a vyrážíme směr balkán. Nic zvláštního se nestalo, takže se normálně standardně budíme v sobotu ráno v Budapešti. Zatím jsme 3, Luděk a Standa dorazí až po víkendu za námi, předem smluvené místo je vcelku jednoznačné, takže se nebojíme vlka nic.



2. den - 15. 8. 2009

 

Pokračujeme dalším vlakem do Alba Iulia, což už je v Rumunsku. Tam jsme v 5 večer. Původní záměr že přestoupíme na vlak v 19 hodin do Vatra Dornei přehodnocujeme, jelikož bychom tam dojeli ve 2 v noci což je nepraktické. Vyrážíme do města okouknout jak jim to tu šlape. Nicméně krom okolí nádraží je v městečku poměrně pusto a mrtvo, takže za chvíli končíme v jakési jídelně nedaleko nádraží, která je sice oficiálně už po zavíračce, ale paní majitelka neodolala kouzlu lidí s ohromným batohem a nechala nám přinést výbornou polévku, 2 housky, pečené kuře s bramborem, zeleninový salát a kávičku. To vše za 50 LEI pro 3 lidi. Pak ještě testujeme místní pivo, ale omylem jsme se vetřeli do nějaké oslavy narozenin, všici už sou veselí a snaží se s námi vehementně komunikovat, což není úplně příjemné takže rychle vyklízíme pole. Ve 22 hod. nasedáme do dalšího vlaku do Vatra Dornei.

 

3. den - 16. 8. 2009

 

Ráno kolem 5 hodiny vystupujeme v příjemném lázeňském městečku Vatra Dornei a poměrně nevyspalí dáváme úvodní ranní kávičku. Kolem nádraží se motá spousta taxíků, takže myšlenku na vlak do podhorského městečka Dornisoara opouštíme, jen co zjistíme, že vlak už tam asi nejezdí a pokud ano, tak je to nějaká tajná linka J. Taxikář ochotně nakládá věci a vyráží do husté mlhy. Asi po 20 km cesta zatáčí doleva k horám, respektive sjíždí z asfaltu na lesní cestu a dalších 15 km vozu Dacia vůbec nezávidím. Klikovce se zdá o čertech z věčného řazení a kola kdyby měli nohy tak nám asi nakopou zadek za to, kam jsme je poslali. Občas přejíždíme koleje, evidentně mapa nelhala a kolejové těleso zde skutečně leží, ale vzhledem k tomu, že přejezdy jsou zaježděné v zemi tu skutečně poslední vlak projel možná před několika lety. Vystupujeme v Dornisoaře kolem půl sedmé, obloha je krásně modrá a kolem je příjemný horský les. V jednom z domků přímo u silnice objevujeme krámek, kupodivu otevřený, přestože vše kolem spí. Dokupujeme něco k snědku, například Petr 3 banány a dáváme ještě jednu probouzecí kávičku.

Vyrážíme na cestu. Kousek jdeme ještě vesnicí a asi po 100 metrech je odbočka vlevo. V mapě je cesta označena modrým křížkem a dovede nás k jednomu z hlavních hřebenů, jehož součástí je vyhledávaný skalní útvar a jakási dominanta krajiny tzv. Dvanáct apoštolů. Cesta zprvu stoupá velice nenápadně, je široká vyjetá od aut, posléze přesně podle mapy končí a dále stoupá již příkřeji lesem jen malá, ale dobře znatelně pěšina stále označená modrým křížkem. Co nás dostává po chvilce, jsou spousty hřibů na které narážíme. Jelikož jsme všici tři vášnivými houbaři, jsme z toho v pasti. Petr fotí hřiby ze všech stran, já řeším jestli je opeču na ohni nebo v ešusu a Ilona odchází s toaleťákem do houští, řka že se na to může vys….

Asi po hodince stoupání lesem se náhle otvírá paseka a vycházíme na jeden z bočních hřebínků u bývalé salaše, je zde vydatný pramen vody, který však není malovaný v mapě. Ideální místo na oběd. Stavíme ohniště a já napichuji hřiby na opékací prut. Cesta pokračuje již jednoznačně ke zmiňovanému hřebeni na který docházíme širokou traverzovou cestou. Napojujeme se na hřebenovku značenou červeným kolečkem u velké skály, po které stéká vydatný potůček, již značený v mapě jako zdroj vody. Jelikož se blíží večer, vydáváme se kousek doprava, opačným směrem než chceme sice, ale s vyhlídkou místa na táboření a výhledem na masiv nejvyšší partie pohoří s nejvyšším vrcholem Pietosulem (jak jinak). Asi po 50 metrech se otvírá malá loučka kousek pod vrcholem Vf. Tamaului (1862 m.n.m). Stavíme stan a děláme oheň. Snáší se večer a konečně na nás dýchá zas ta pohoda karpatského táboření.

 

4. den - 17. 8. 2009

 

Zas je nádherné ráno, medvěd nepřišel, takže balíme stan a vracíme se kousek na křižovatku pod skálou s pramenem odkud jsme sem včera přišli. Pokračujeme směrem na sever po hřebeni a poprvé vidíme v dálce skalní útvar Dvanáct apoštolů. Vypadá zajímavě a skutečně dominuje krajině. Neboli jak by řekl klasik „fakt hustý skejly“. Cesta k apoštolům ubíhá svižně, jde se po hřebínku, značení je tu víc než dobré a střídají se příjemné paseky s lesními porosty. Asi za 3 hodinky už šplhám na jednu ze skal a užívám si kruhového rozhledu. Když se dost vynadíváme pokračujeme dále po cestě směrem do sedla Cerbul (1637m.n.m). Kolem 7 večer jsme na místě, sedlo je moc pěkné, je tu výhled a hlavně perfektní místo na táboření. Už tu táboří nějací Poláci, takže rozjímáme kam si dáme stan, když v tom mi do zorného pole padne zajímavý úkaz. Od východu k západu přechází přes sedlo člověk celý v černém a skutečně potkat pátera v 1600 metrech vypadá dost zajímavě. Zíráme na to jako na zjevení, a až teprve po prozkoumání okolí zjišťujeme že těsně pod sedlem směrem na západ je klášter. Celý se blýská, vypadá poměrně nově, a v zapadajícím slunci vypadá skutečně nečekaně a tajemně. Naopak objevujeme, že směrem na východ je asi po 50 metrech vydatný praven vody. Stěhujeme se k němu a stavíme stan. Za chvíli se objevuje další „páter noster“ a snaží se nám nabídnout něco k jídlu v monastýru. Ale jelikož už je dost tma a navíc Petr právě vaří na vařiči, s poděkováním odmítáme. Musíme jít dnes brzy spát, jelikož další den chceme brzo vstávat, neb máme dole v údolí spicha s druhou polovinou výpravy.

 

5. den - 18. 8. 2009

 

Vstáváme hned s rozbřeskem asi v půl páté, balíme rychle stan a vydáváme se na nepříjemné klesání stále po červeném kolečku směrem do údolí na křižovatku mezi obcemi Neagra Sarului a Gura Haitii. Cesta vede poměrně strmě lesem dolů a už nahoře se nám ztrácejí značky. Jdeme spíš podle instinktu stále dolů podél potoka, až dorážíme k prvním salaším. Ty vlastně lemují zpevněnou cestu která zde začíná a vede až na zmíněnou křižovatku. Trochu nás překvapuje že cesta vede jednotlivými ohradami, takže je třeba buď otvírat bránu z klád nebo šplhat ale budiž. Kolem 10 dorážíme na křižovatku a zjišťujeme v úmorném vedru pozitivní věc. Přímo na křižovatce je krámek, takže si kupujeme místní poctivé domácí klobásky a trochu ovoce a nacpáváme si bříška. Za chvíli zastaví auto a vystupuje zbytek výpravy, který dorazil v noci do Vatry Dornei, tedy Luděk a Standa. Standu vidíme prvně v životě, takže chvíli čučíme na člověka který jako by si právě odskočil z akčního filmu. Rychle se přátelíme, je vidět že jsme naladěni na stejnou notu, dáváme ještě startovní pivko a dopíjíme zbytek jakési místní pálenky kterou jsme pořídili ještě v krámku v Dornisoaře.

Vyrážíme na opačnou část údolí na hřeben tedy z křižovatky směrem na jihovýchod.  Asi po 2 kilometrech opouštíme vesnici a začínáme stoupat lesem po značce, která sice m mapě je, ale v terénu ne, takzvané prázdné kolečko. Stačí ho jen vybarvit, ale kdo ví kdy to bude :-) Škrábeme se hodně prudkým svahem za úmorného vedra a v pauzách baštíme maliny. V tom se ozve rachot lámání větví, jako kdyby měl z lesa vyjet tank a k našemu překvapení vybíhá z lesa stádo polodivokých koní. Škrábou se nahoru stejnou cestou, jen se u toho vůbec nepotí. Po chvíli se cesta stáčí kamsi kam určitě nechceme s mapou to vůbec nesouhlasí, takže jí opouštíme a jdeme prostě lesem ve směru kam tušíme že potřebujeme dojít, tedy k hřebeni. Kolem 5 večer vycházíme na nádhernou loučku uprostřed hustých stromů, je to naprosto luxusní místo k táboření, takže i když je málo hodin, rozhodneme se tábořit. Asi o 300 metrů dál směrem na východ se nám podaří najít vydatný pramen vody, čili nám nic nechybí. Děláme oheň, pečeme klobásy a za ohromného praskotu se objevuje nám již známé stádo. Asi jsou na této louce zvyklí taky tábořit, jelikož se postupně vyhrnou z okolních lesů a začínají se spokojeně pást. Na naše přátelské úmysly s cukrem v ruce se dívají dost nedůvěřivě a couvají. Tak mají smolíka a cukr končí v čaji.

 

6. den - 19. 8. 2009

 

Ráno nás přivítá poměrně dost zatažená obloha která vypadá na déšť. V okolních lesích se válí mlha a není to nic moc. Chvíli se procházím po okolí a přemýšlím jestli dělat oheň nebo ne, ale náhlý hustý déšť tento problém řeší za mě. Vracím se do stanu a otráveně snídám. Ostatní ještě spí, čili na tom částečně vydělali že neopustili spacák. Asi po hodině se déšť uklidňuje do takové míry, že se dá vyjít opět ven. Sbírám slabé větvičky a za pomoci pevného lihu rozdělávám oheň. To už se škrábou i ostatní a vaříme. Koně se opět vrátili a zas se v bezprostřední blízkosti pasou. Iloně se dokonce podaří jednomu dát z ruky jakousi sušenku. Nicméně je hodně hodin, což nás točí, ale nedá se nic dělat. Rychle balíme a jdeme dál. Asi po hodině jsme v podstatě na hřebeni, ale husté porosty kosodřeviny všude okolo dost znepřehledňují situaci, navíc většina míst kudy chceme prostoupit náhle končí a musíme se vracet. Nakonec se nám přeci jen podaří vymotat a stojíme na hlavním hřebeni na Vf. Tiganului. Jdeme po hlavním hřebeni směrem na jih, občas je na kameni nějaká značka ale hřeben je zde jasný a značek už v podstatě není třeba. Okolo se stále povaluje mlha takže na focení nic moc, i když se zdá, že se nakonec vyčasí. Míjíme traversem vrchol Iezerul Calimanului (2031 m.n.m.) a scházíme příjemnou pěšinkou do sedla S.Voivodesei a cestou skrz kosodřevinu která už je v těchto místech slušně značená a jasná docházíme až ke zpevněné cestě, která vede na nedalekou meteorologickou stanici nedaleko před námi. Jelikož je večer, přemýšlíme o vodě a začínáme pátrat po okolí. Po cestě dolu na jih je vidět objekt, který jak zjišťujeme je cosi jako neveřejná turistická chata a je u ní pramen vody. Takže zde táboříme, nedaleko nás leží jezírko L.Iezerul, asi jediné horské neumělé jezero v celém Calimanu ve výšce asi 1700 m.n.m.

 

7. den - 20. 8. 2009

 

Ráno se probouzíme opět do krásného dne, vaříme v závětří chaty a balíme. Nedaleké jezero mě láká, takže po krátkých dohadech se dělíme. Luděk s Ilonou se vrací po zpevněné cestě na hřeben a pokračují po ní dále k meteorologické stanici, já se Standou a Petrem jdeme k jezírku. Odsud stoupá cesta dále do svahu směrem na západ, v mapě ale malovaná není a to ani jako neznačená cesta. Prostě podle mapy tam být nemá. Jdeme po ní naprosto hustou kosodřevinou, ale je evidentní že se používá, rozhodně není zarostlá a stopy kopýtek dávají tušit použití místními pastevci.

 Za chvíli jsme z kosodřeviny venku a stojíme na naprosto nádherná náhorní louce je zde výhled do daleka na nekonečné horské louky a směrem k severu vidíme meteorologickou stanici. Vydáváme se tedy loukami směrem na severozápad kde bychom se měli teoreticky napojit na některou ze značených cest vedoucích zpět k hřebeni. Kolem je famózní příroda, široké lehce zvlněné louky, kterými se vinou slabé potůčky, roztroušené smrky, a je to opravdu nádhera. Po chvíli procházíme krátkým lesíkem, přeskakujeme několik potoků a na další louce se napojujeme na širokou cestu vychozenou od oveček. Jedno stádo se zrovna hrne proti nám, společně s bačou se ujišťujeme kde v mapě jsme a ukazuje nám směr, čímž potvrzuje náš předpoklad.

 Asi po hodině chůze po cestě mezi loukami docházíme zpět na zpevněnou cestu po které šli Ilona s Luďkem a v místě kde se tato cesta kříží s turistickou značkou (hřebenovkou) se opět dáváme dohromady. Společně pokračujeme kolem sirného lomu, který máme po pravé ruce S.Negoiul , což je sedlo pod celkem strmým nástupem na nejvyšší masiv celého Calimanu. Škrábeme se nahoru, a jsme celkem rádi, že už je podvečer a slunce tolik nepálí. Asi za 45 minut jsme nahoře a otvírá se podívaná známá z vyšších pohoří. Nádherný hřebínek porostlý už jen travinou, pohledy do všech stran a přímo před námi se vypíná oblý vršek nejvyššího místa Calimanu, hory Pietrosul (2100 m.n.m). Nejdeme až k němu, ale zhruba v polovině hřebínku v travnatém rovném dolíku pěkně v závětří rozbalujeme pravý vysokohorský tábor.  Nicméně nám to nedá, západ slunce rozehrává hru barev a stínů takže nalehko vybíháme na Pietrosul a fotíme jako o život, až do úplného západu slunce. 

 

8. den - 21. 8. 2009

 

Ráno je opět modrá obloha a slunce pálí již v 8 hodin dost úmorně. Balíme a vyrážíme znovu na Pietrosul, tentokrát už natěžko. Dlouho se nezdržujeme slunce žhne, takže děláme vrcholové skupinové foto a slézáme druhou stranou z nejvyšších partií o kousek níže, ale stále jdeme po červené hřebenovce. Cesta celkem příkře sklesává až na rozcestí s širokou traversovou cestou která obtáčí z pravé strany hřeben až do sedla Curmatura Tihului. Tohle je pěkná loučka a nebýt málo hodin s úspěchem by se tu dalo tábořit, dokonce je jako tábořiště označená. Jen vodu nikde nevidíme, ale snad by se našla.

 My pokračujeme po červené značce dále a po lehkém stoupání po pěkné zřetelné pěšině lesem docházíme do jakéhosi náhorního sedla. Je odsud fantastický výhled po okolních hřebenech. Je vidět na východě hlavní hřeben s Pietrosulem a na západ od nás náš další cíl, druhý nejvyšší hřebínek s vrcholem Vf. Bistricioru. Západ slunce opět dává zahulit foťákům a barvy jsou to skutečně nádherné. Místo na táboření jako stvořené, je zde dostatek dřeva na oheň a směrem na západ asi 50 metrů dolů z kopce je malá pěšinka zabíhající vlevo do kosodřeviny kde je nádherný vydatný pramen vody prýštící přímo zpod skály. Opékáme další várku uzenin a pozorujeme hvězdy. Skutečně krásné místo.

 

9. den - 22. 8. 2009

 

Ráno jak jinak slunečné, takže se snažíme co nejdřív vyrazit. Luděk se Standou tu vloni nabyli nepříjemné zkušenosti kdy se dál po červené prosekávali kosodřevinou v pláštěnkách a za bouřky, takže nás trochu odrazují, řka že podruhé se prosekávat nechtějí. My do toho jdeme po hlavě, čili se opět dělíme. Luděk se Standou jdou prozkoumat, zda se dá projít zprava po traversu, my jdeme dál po značce a zalézáme do houstnoucí kosodřeviny. Cesta je vskutku zarostlá více než by bylo zdrávo, ale s trochou prodírání a násilného rozvírání větví kosodřeviny se nám daří cestu udržet. Je vcelku slušně značená, i vyšlapaná, jen ty větve by chtěli decentně prořezat.

 Asi za hodinku jsme venku a otevírá senám překrásný pohled na hřebínek před námi. Je téměř na dosah, červená značka nastupuje do jeho nejnižšího sedla, které je zhruba v polovině hřebínku. Směrem asi 500 m. na sever od nás vidíme Standu s Luďkem a jsme rádi, že také našli cestu k hřebeni. Během pár minut jsme nahoře a opět musím zkonstatovat, že by tu bylo ideální místo na táboření. Sice bez dřeva a ohně, ale pěkné travnaté sedýlko a správně horské nad hranicí kosodřevin. Zanecháváme zde batohy a jdeme směrem na jihozápad k nejvyššímu vrcholu hřebene Vf. Bistricioru (1990 m.n.m.). Zde děláme vrcholovou fotku, a užíváme si kruhového výhledu. Za chvíli dochází i Luděk se Standou, kteří nechali batohy pod hřebenem. Po dostatečném pokochání výhledy se vracíme  batohům, obědváme a pokračujeme dále po hřebínku směrem na sever na druhý vrchol Vf. Stracior.

 Opouštíme hřeben dále po červené, prudce klesáme do sedla před námi, a po krátké chvíli nám červená značka odbočuje doprava na sever k jakési salaši, avšak my pokračujeme z Vf. Viisoara rovně na západ. Trochu nás mate, že červené značky se znovu objevili, ale řídíme se mapou a držíme směr k salaši kterou jsme viděli shora. Luděk se Standou se vrátili pro batohy a právě u zmíněné salaše máme sraz. Úspěšně se setkáváme u salaše, kde je také výborný pramen vody. Pokračujeme směrem na východ, cesta zde trochu nejasně jde víc doleva než jsme z mapy čekali a je značená červeným trojúhelníkem, což nás mate, neb tato značka měla být o křižovatku dřív, ale co by člověk nechtěl od maďarské mapy zobrazující rumunské pohoří. Cesta je velice široká a jednoznačná a klesá na velkou pastvinu se skupinkou asi tří salaší ve výšce cca 1400 m.n.m. Zde budeme dnes tábořit. Blíží se večer, a trochu nás štvou komáři, nedaleko nás je vzhledem k černým mračnům asi bouřka a hmyz to cítí.

 

10. den - 23. 8. 2009

 

U snídaně nám společnost dělá smečka psů kteří přišli s jedním z pastvců a jsou docela roztomilí, asi štěňata takže je to zpestření. Balíme a pokračujeme po cestě dále směrem dolu do údolí a směřujeme k dnešnímu cíli, velkému horskému jezeru, tedy spíš přehradě L. Colibita. Netrvá dlouho a jsme na jeho východním cípu, kde je něco jako místo na táboření u jezera, je však plné místních rybářů a teenagerů a jiných individuí, co tu dělají neskutečný humbuk a vrší fůry odpadků. Rozhodujeme se jezero po silničce obejít horem zprava, jinudy ani cesta nevede, pokud nechceme jít po levém břehu bez cest.

 Cesta je však nekonečná, jezero je delší než vypadá a cesta nastoupává poměrně dost nad jezero a pak se zas vrací, ale nikde se nedá sejít k jezeru, všude jsou soukromé chaty a domy. Nakonec docházíme až na druhou stranu kousek před hráz, kde je po pravé straně jakési parkoviště s poměrně honosnou restaurací. O pár metrů dál po levé straně objevuje Standa úplně malinkou nenápadnou restauračku pokud to tak jde nazvat, je to spíše rodinný domek, před kterým je malá teráska a paní nám propiskou ochotně píše menu restaurace které obsahuje asi 5 jídel a nijak knižně ho nevede. Dáváme si jedno z jídel, což je jakési maso na grilu (včetně přílohy za 10 Lei, což je luxusní rozkroj) a všímáme si chatek na břehu. Jsou k mání za 9 Euro (chata pro 2 a v jedné jsme 3), což nás definitivně přesvědčuje v nápadu zde zůstat.

 Dopřáváme si koupačku v jezeře i když se zatáhlo mezitím a není zrovna horko, ale vodu potřebujeme už pro to, aby chatky co v nich budeme spát nepadly smradem. Po koupačce zalézáme do malé hospůdky vedle terásky a dáváme nějakou místní kořku a pivo. Ceny jsou zde lidové takže paráda.

 

11. den - 24. 8. 2009

 

Ráno je zas pod mrakem, čili nejvyšší čas se sbalit. Jdeme po cestě kousek zpátky až na křižovatku, kde od jezera na sever odbočuje cesta směrem na Mureseni Bargaului. Asi ve třetině cesty nás míjí transit. Pohotově zvedám ruku a hned staví. Je to zde v Rumunsku dobrý zvyk, tzv. placený stop. Zastaví téměř každý, neb se předpokládá že za svezení přispějete malým drobným obnosem na cestovní náklady. Obě strany jsou spokojené a jen opět lituji že něco takového málokde funguje, vlastně si nevybavuji jinou zemi, kde by to bylo vlastně běžnou záležitostí a samozřejmostí. Transit nás bere na křižovatku s hlavní silnicí vedoucí doprava do Vatra Dornei. Platíme 5 Lei za všechny, čili 6 korun na hlavu a je to prostě paráda. Dělíme se opět na 2 skupiny a první nastupujeme k silnici my tři tedy já, Ilona a Petr. Zastavuje druhé projíždějící auto a veze nás až do Vatry Dornei, což je asi 40 km. Ohodnocuji výkon na 10 Lei a všichni jsme spokojení. Za chvíli se scházíme s Luďkem a Standou, kteří stopli hned jedno z dalších aut za námi. Dáváme si ještě vydatný oběd a několik piváků na cestu a vyrážíme k nádraží. Luděk se Standou mají ještě den k dobru tak zůstávají ve městě. V 8 večer jež sedíme my tři ve vlaku směrem Alba Iulia.

 

12. den - 25. 8. 2009

 

V Alba Iulii jsme kolem 1 v noci, na minutu přesně. Je třeba podotknout, že vlaky v Rumunsku, ač to zní divně fungují lépe než u nás. Jezdí na čas a to i v noci a za celou cestu tam i zpět jsme nikde neviděli  a nezažili jediné zpoždění. V Alba Iulii na nádraží je kavárna i přes tuto hodinu otevřená, jako všude na nádražích kde jsme byli, nebo jsme jimi projížděli. Dáváme kávičku, utrácíme za ni poslední Lei a nasedáme ve 2 hodiny do vlaku směrem Budapešť. Ráno kolem osmé bez problémů stíháme v Budapešti přípoj na Prahu a i když máme drobný konflikt se slovenským průvodčím, (jak jinak než na Slovensku a v Maďarsku jsou vždy potíže) kvůli tomu, že jedeme kousek po jiné koleji (co je nám do toho po jaké koleji jedem že) zhruba po poledni jsme šťastně v Kolíně. Zde vystupuje Petr a my s Ilonou pokračujeme na Plzeň. Večer dorážíme domu a máme toho jak jinak než plnou optiku. I přesto se do Rumunska asi brzo vrátíme, je to přeci jen čundr s velkým Č. Pořád ještě nemám ve sbírce kámen z nejvyšší hory Rumunska, čili o důvod víc se tam vrátit... takže co příště? Že by fakt ten Fagaraš ?? :-)

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE