Řecko – části pohoří Pindos, Olymp a oblast Meteora - (24.4. - 10.5.2009)

 

 

Předmluva: předem než se rozepíšu jako v předcházejících cestopisech, je třeba podotknout že tato výprava měla zatím jako jediná neúspěšný průběh, jelikož díky počasí, a možná trochu smůly v odhadu období nebylo možné udělat jako jindy přechod pohoří po hřebeni. Původní záměr přejít hřeben jižního Pindosu od jihu k severu z městečka Nerajda do Metsovo jsme vzdali díky neočekávanému množství sněhu na hřebeni, ale hlavně velice deštivému a chladnému počasí, které trvalo prakticky celou dobu, oblast byla naprosto vylidněná ve vesnicích ani noha. Evidentně fungují jen sezoně, která začíná déle něž jsme předpokládali. Pod vlivem zkušeností z Makedonie a Černé hory, kde koncem května už nebyl téměř žádný sníh a sezona v plném proudu jsme netušili že čím víc na jih tím víc zima. Další ohromný zádrhel byla mapa. Mapy z edice Road editions v měřítku 1:50.000 jsem koupil měsíc před odjezdem přes net s tím, že jde turistické mapy. Bohužel mapy vůbec neodpovídají, respektive jsou určeny pro cestovatele s vozidly a označují barevně vyhlídkové cesty přístupné autem, pěší cesta E4 přes Kozikas v té mapě je značena uplně jinde, než je ve skutečnosti, ostatní pěší tam nejsou vůbec. Ohromný průšvih je, že mapy mají vrstevnice po 100 metrech a v terénu plným prudkých srázů a stěn to dost mate. Pokud jde terén prudce nahoru o 90 výškových metrů, pak dolů strmou stěnou a takhle 5x za sebou na mapě se to tváří jako rovinka neb je to v jedné vrstevnici. Opak je pravdou, terén je hodně skalnatý, rozeklaný a strmý. Rovinky jsou jen vyjímečně a velmi krátké. Druhá polovina akce měl být přechod pohoří Olympos od západu k východu po cestě E4, včetně pokusu o výstup na nejvyšší vrchol, ale to jsme vzdali úplně, jen jsme podnikli krátké jednodenní výlety. Sníh a déšť a zima....brrr, bohužel i v kempu kde jsme se ubytovali u moře pod Olympem bylo zataženo a pusto, prostě mimo sezonu... .

 

Sestava: Petr Tauchman, Ilona Ubryová, Vašek Lopata, Petr Mašek

Doprava:   vlak - Praha – Bělehrad – Soluň (Thessaloniki), mezinárodní Avala jede z Prahy až do Bělehradu bez přestupu

                   na místě pak vlakem, stopem, nebo busem , podle situace

                   vlak je v řecku v pohodě, jen pozor na počítání cen jízdenek. Jak jsme zjistili cena se rapidně snižuje se vzdáleností. Tedy např. jízdenka na 100 km je podstatně levnější

                   než 2 jízdenky po 50 km. Takže pokud kupujete jízdenku po kouskách dost se to prodraží. (někdy to jinak nejde neb v pokladně nemají drobné na vrácení třeba na 20 E bankovku)

Ceny:  zdaleka ne balkánské na jaké jsme si zvykli v minulých výpravách

            takže pivo v restauracích 2,50 Eura, panák Metaxy 3 Eura

            cigaretky Classic lehké 2,10, těžké 2,40 E

            taxík z Glikomilie do Kalambaky (asi 15 km) 26 Euro

            ubytování v campech mezi 5 – 7 Euro, v privátu v Kalambace 20 Euro na osobu/noc

            jídlo v restauraci kolem 6 E (něco na grilu, gyros, klobásy s hranolkama, nebo populární souvlaki)

            u stánků u silnic se dá koupit třeba gyros, nebo souvlaki třeba za 2 E, takové to jídlo do ruky.

            limonáda v supermarketu je samozřejmě za třetinu než v restauraci.

Ubytování:  chaty v horách asi moc nejsou, hlavně jsme se do hor moc nedostali díky počasí. jedna chata je určitě pod Olympem, tzv. refuge A, funguje ale až od poloviny května :-(

                    ve stanech -  v pohoří Kozikas kde jsme tábořili mimo campy, to šlo neb tam asi nikdo jiný nechodí

Mapy: mapy jsou k dostání ve městech běžně v obchodech, ale ne všechny jsou určeny pro pěší turistiku, která se v Řecku asi tolik neprovozuje jako třeba zde ve střední Evropě

            pozor na mapy edice Road edition, nejsou určeny pro pěší, ale pro autaře, kterých je rozhodně víc než pěších v horách. celé hory jsou protkané silničkami.

Značení cest: Nějaký pokus o značení tam je, ale jak kde, v Kozikasu (Pindos) mezinárodní E4 téměř nešla najít, v kaňonu Olympu byla naopak pěkně upravená

                       v Kozikasu tu a tam černožlutý pruh, tu a tam plechová cedulka s nápisem E4, pěšinka žádná.

Jazyky: s naprostou většinou řeků se moc nedomluvíte, ale v campech a privatech se běžně mluví anglicky, někde vede němčina, podle složení turistů.

 

Čas:    pozor na časový posun, v Řecku je o hodinu víc.

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 24. 4. 2009

 

Je pátek odpoledne. Rovnou z práce chvátáme na vlak, a jedeme směr Kolín, kde bydlí Petr T. Jelikož vlak Avala jede z Prahy už v 5 ráno, bylo jednodušší dojet v pátek do Kolína, přespat u Petra a do vlaku nastoupit v 6:13 ráno v Kolíně.

 

 

2. den - 25. 4. 2009

 

Celodenní sezení ve vlaku je docela opruz, ještě že je zařazen jídelní vůz. Bohužel jiná parta čechů zkonzumovala všecko pivo už na maďarském území, tak si dáváme alespoň kávu za 1,50 E. Večer v 20:30 je vlak podle jízdního řádu v Bělehradě, Odtud ve 22:00 jede další do Soluně. Srbsko a Makedonie se však vyznačuje tím, že na nádražích nejsou žádné cedule odkud co jede, natož svítící „pragotrony“, dokonce většinou ani hodiny... čas tu nemá moc váhu takže na území srbska a makedonie běžně nabere vlak klidně 2 hodiny, zejména díky hranicím. Naštěstí lehátko Bělehrad – Soluň stojí něco přes 200 korun podle kurzu takže většinu nudné cesty rychlostí kolem 40 km/hod prospíme.

 

 

3. den - 26. 4. 2009

 

Ráno se budímě už relativně „kousek“ u řeckých hranic. Nicméně do Soluně dorážíme o 2 hodiny zpoždění. Máme tedy čas 2 hodiny do odjezdu vlaku směr Trikala. Venku od vjezdu na řecké území prší jako z konve. Bereme bundy a pláštěnky a jdeme se podívat alespoň do přístavu. Je to bída, všude mokro, šedivé budovy, moře i obloha. Otráveně se vracíme na nádraží. Vlak jede až do Kalambaky, což je městečko poblíž velké turistické zajímavosti Meteory. Volný překlad zní „vznášející se ve vzduchu“. Jsou to starobylé monastýry, jakési posvátné stavby na vrcholcích skal. My však ještě pod vidinou původního plánu vystupujeme o stanici dříve v Trikale. Je asi 8 večer, jdeme na autobusák a bohužel zjišťujeme že tam kam chceme vůbec busy nejezdí. Jedná se sice o červeně značenou silnici v mapě mezi dvěma městy Trikala a Arta, ale jak zjišťujeme později je to silnice přes hory která je určena jako vyhlídková. Jako většina cest v horách. Nechce se nám tomu věřit a jdeme zpátky a přemýšlíme co dál. Nakonec končíme v hospodě a dáváme občerstvení. Zase prší, ale nechceme zdržovat zavíračku tak jdeme ven. Ve 2 v noci jdeme hlavní ulicí a schováváme se pod prázdné přístřešky kaváren. Nakonec končíme v internetové kavárně a smutně hledíme na předpověď počasí.

 

 

4. den - 27. 4. 2009

 

Ráno v 5:30 opouštíme kavárnu a jdeme se znovu podívat na autobusák jestli se tam s někým nedomluvíme v pokladně, přeci jen vývěsky jsou dost nesrozumitelné. Chytá nás jeden řek co taky čeká na bus a když mu sdělujeme že jsme chtěli do městečka Nerajda v horách, vysvětluje nám že no problem, že za chvíli jede bus do „Nerajdachory“. To nás však nenapadlo že to neznamená 2 slova, jakože nerajda a hory ale že je tam vesnice která se jmenuje skutečně „Nerajdachory“. Radujeme se z překvapivého zvratu, bus stoupá ukrutně krkolomnou cestou plnou serpentin a zatáček do hor přesně tak jak jsme potřebovali. Náhle řidič hlásí že jsme tu, a dál nejede. Nerajdachory je sice na té správné cestě, ale cca v polovině než kam jsme chtěli my. „Naše“ Nerajda je o 20 km dál. Jdeme tedy pěšky po silnici a jsme v mlze a poprchává. Po chvíli dojdeme k jednomu z klášterů u této silnice, což nám zlepší náladu, a uchváceni první řeckou památkou vaříme v přístřešku Dobrý hostinec a jiné instantní dobroty. Pokračujeme po silnici a dorážíme do první vesnice, je úplně mrtvá a dochází nám že vesnice v horách kterých je plná mapa jsou prostě jen letní sídla asi jako u nás chatové osady,  kam se v zimě prostě nejezdí. Nafotíme kostel a jdeme dál. Kousek před dalším kostelem zapuštěným do skalního převisu táboříme na plácku pár metrů pod silnicí. Za kostelíkem je přímo u silnice rozsáhlá salaš plná štěkajících psů, takže dál se takhle navečer raději nepouštíme.

 

5. den - 28. 4. 2009

 

V noci zas pršelo a ráno taky, takže vycházíme až v poledne, když trochu oschly stany. Jdeme však sotva do 16 hodin a znovu se valí mraky a prší. Schováváme se v malém pasteveckém přístřešku u silnice a opět zíráme do mapy. Už nás to nebaví vyhlídka hřebene ve sněhu a v dešti nás nutí měnit plán. Začínáme stopovat a to libovolným směrem, hlavně pryč. Cíl je Meteora, tedy město Kalambaka s již zmiňovanými kláštery na skalách. Frekvence aut je tak jedno do hodiny, takže bída. Nikdo tu nejezdí, není kam. Přeci jen staví auto, a oba Petrové nasedají. Všichni se tam nevejdeme takže se dělíme. Vezme je kamsi na křižovatku ve směru kam jsme původně chtěli, ale víc směrem na Kalambaku. Já s Ilonou stopujeme ještě asi 2 hodiny a je nám už šílená kosa, jsme promoklí a slivovice dochází. Najednou auto směrem zpět. Staví a bere nás zpátky až do Trikaly odkud jsme před 2 dny odjeli do hor. Vysazuje nás na vlakáči a zrovna jede vlak na Kalambaku, takže jsme najednou tam kde jsme chtěli. V Kalambace vystupujem za silného deště z vlaku a myšlenka na najití kempu v noci a dešti nás pozvolna opouští. Jdeme na benzinku a ptáme se po noclehu. Pumpař někam volá a říká abychom počkali. Za chvíli přijde děda s deštníkem a táhne nás ulicemi kamsi do centra směrem k ohromným nasvíceným skalním stěnám. Všude se valí proudy vody. Ubytovává nás u sebe v privátu za 20E na noc. Na to že je to jedna z nejnavštěvovanějších lokalit to není zas tak ukrutná cena. Sušíme se a jdeme rychle spát.

 

6. den - 29. 4. 2009

 

Dosušujeme promoklé věci, venku svítí kupodivu slunce a zjišťujeme kde jsou oba Petrové. Včera už nic nejelo, tak přespali v nějakém rozestavěném baráku kam jim teklo, a momentálně je veze jakýsi albánec také směrem na Trikalu, takže také směrem zpět odkud jsme přišli. Vyrážíme omrknout město, ulice jsou plné stánků asi se vším co se dá prodávat, různé krámky, občas nějaká památka z 9 století a na severní straně končí městečko vysokými stěnami Meteory. Kluci dorazili odpoledne, takže si jen hodili bágly k nám do privátu, jednu noc tu stráví také, aby se dosušili. Jdeme na výlet do skal, a navštěvujeme první 2 monastýry na vrcholu. Bohužel jsou otevřeny jen do 17 hodin tak fotíme alespoň z venku a výhledy na město pod námi.

 

 

 

 

7. den - 30. 4. 2009

 

Ráno je v ulici pod námi trh. Asi milion stánků s květinami a zeleninou. Balíme a jdeme do campu který je asi 20 minut odsud ve vedlejší vesnici Kastraki, která je hlavním východiskem do prostor Meteory. Camp je někde ve stavu mezi neprovozem a již provozem, recepce je provizorně v restauraci, a je tu jen pár němců a holanďanů s karavany. Cena 7 E za os/noc včetně stanů. Stavíme stany a razíme na zbytek klášterů. Podle mapky co jsme dostali při vstupu obrážíme kláštery, vypadají trochu podobně, některé jsou větší jiné menší, jsou propojeny silnicí, takže jsme zas jediní kteří se pohybují pěšky. Nicméně je úchvatné představovat si jak to tam ti mniši stavěli, některé jsou vyloženě vetknuté ve stěně skály, jiné na vrcholku. Ty ke kterým nevede silnice jsou spíše jen zříceninami, tedy zbytky zdí případně zbytky dřevěných žebříčků mezi terasami budovanými před skalními dutinami a tvořící průchozí labyrint. Celé je to vždy jakoby navěšené na skále a podepřené trámky a skutečně to vypadá velice zvláštně až neuvěřitelně. Chrámy jsou v částech nejstarších původních kaplí neuvěřitelně vymalované prastarými kresbami s náboženskými motivy a ta pestrost barev je ohromující, nehledě na to že to muselo trvat asi stovky let. Večer to vypadá zas na déšť, hory jsou permanentně v mracích takže před posledním klášterem fotíme želvu co se tu potlouká a jdeme raději do campu.

 

 

 

8. den - 1. 5. 2009

 

Ráno se pokoušíme o návrat do hor, přes Kalambaku vede trasa E4 a jde po hřebínku východní části jižního Pindosu nazvaném Kozikas. Asi něco jako u nás Kozí hřbety. Jdeme z Kastraki přes Kalambaku a přes most na opačný konec údolí kde začínaj hory. Cestou se ještě schováváme pod stromem u silnice neb se zas spustil déšť. Do hor stoupá asfaltová silnice a nabíráme prudce výšku. Pro změnu je vedro na padnutí slunce pálí jako býk. Stoupáme směrem k vesnici Koromelio, která leží asi ve výšce 1000 m.n.m (Kalambaka 100 m.n.m). Úplně vyčerpaní horkem a prudkým stoupáním dochazíme do vesničky, ale jak jinak je úplně prázdná a opuštěná. Z vyhlídky je vidět celá oblast Meteory a velká část Pindosu, která je ovšem jak jinak než zahalená v černých mracích. na konci vesnice směrem na hřeben je hřiště, ideální plácek na stany, je tu i pramen . Dokonce si děláme oheň a pečeme salám. Ale jen do doby než se opět spustí déšť. Jelikož v předchozích nocích jsme zjistili že nám teče do stanu přikrýváme ho navíc igelitem.

 

9. den - 2. 5. 2009

 

Ráno opět dlouho prší, takže čekáme a zas vyrážíme pozdě. Stoupáme do kopce směrem k nejvyššímu bodu hřebínku do cca 1670 metrů. Cesta je to děsná. Sice jdeme po mezinárodní E4 ale řekl bych že od války po ní nikdo nešel. Žádná pěšina, spíš to odhadujeme. Terén je pouze prudce nahoru, nebo prudce dolů. Jak je deštivo dost to klouže. Když se vyškrábeme na vrchol, vyplašíme medvěda. Bohužel ho viděl jen Petr Mašek, který šel první, takže jsme si ani neužili setkání s huňáčem. Pokračujeme neprostupným terénem zase prudce dolů, občas se objeví něco jako palouček. Na jednom z nich se zas schováváme tentokrát padají kroupy. Scházíme asi do poloviny svahu nad vesnici Glikomilia, ke které E4 vede. Je tu pěkný plácek takže zase děláme táborák a pečem zbytky klobás. Bohužel zase začíná pršet takže zas honem do stanu. Pro změnu bouřka, docela slušná, kolem mlátí blesky a lije jak když lije vodu z kýble. Za chvíle máme pod stanem louži a dost to studí a lehce prosakuje, tak spíme jen napůl oka.

 

10. den - 3. 5. 2009

 

Ráno zas dlouho dopoledne prší, znovu rozděláváme oheň a sušíme u něho věci. Scházíme zase prudkými zarostlými svahy až do Glikomilie a představa že E4 pokračuje o kousek dál zase zpátky do prudkého skalnatého svahu odkud jsme se před chvílí seškrábali nás vůbec neláká. O klasickém hřebeni s hřebenovou cestou tu nelze mluvit. Dáváme před místní hospůdkou pivo, kupodivu tu žijí lidé. Když vidíme nad hřebenem Kozikasu další černé mraky slibující déšť, začínáme opět zvažovat únik. Z místních nás nikdo do Kalambaky svézt nechce a po chvilce dohadování nám volají taxíka. Nasedáme už za deště, a celou cestu do Kalambaky prší. Vysazuje nás u nádraží, ale vlak jede až ráno. Opět se vracíme do stejného campu v Kastraki a trávíme zde další noc. už to začíná být docela opruz. V restauraci sedíme vevnitř, neb venku je nechutná zima a nechutnalo by nám.

 

 

 

11. den - 4. 5. 2009

 

Ráno šel Petr ještě něco vyfotit ke klášteru, který byl za naší návštěvy zavřený, a my sušíme stany. Kolem 11 balíme a mizíme pryč. Definitivně pryč z pohoří Pindos. K moři, cestou do Soluně plánujeme výstup v Litochoru, což je městečko pod pohořím Olymp, které jsme chtěli původně přejít z opačného konce a dojít k tomuto vlaku na cestu zpět. Navečer vystupujeme konečně v Litochoru. Civíme na moře nad kterým se válejí mraky a pohoří Olymp je v mracích celé. Od zastávky k campu Olymbos Beach je to asi 4 km, tak se znovu vlečeme po silnici. Camp zas funguje jen jaksi napůl. V restauraci se nevaří, pláž otvírají až zítra, toaleťák na WC prý bude taky až zítra. Kempař na náš dotaz na počasí říká, že celý týden prší. Drobně ale přece. Jsme z toho smutní, ale potěší nás zjištění, že přímo před kempem je stánek, klasický kiosek u silnice, s lidovýma řeckýma pochoutkama, respektive klíčové jídlo je tzv. Souvlaki. Gyrosové maso na roštu, zabalené v kornoutu z nějaké opečené těstové placky, doladěné hranolkama a kečupem a cibulí, no prostě fakt žrádlo. Lidová cena (celej kornout za 2E) je opravdu pohoda takže se tu každý den budem cpát souvlakama.

 

12. den - 5. 5. 2009

 

Venku je zas všelijak, přemýšlíme co dál, hory v mracích, tak se chceme při pobřeží vydat na nějaké památky asi 10 km zpět ale po chvíli začínají někteří odpadat, že to nemá cenu tak se vracíme. Jen se flákáme v kempu, někdo jde na pivo a někdo kouká na šedivé moře. Navečer doráží do campu další parta čechů, kteří ovšem přijeli autem, takže jsou podstatně pohyblivější a variabilnější. Ráno chtějí zkusit vyjít na Olymp, tedy vrchol Mytikas. Mě to přijde nereálné takže se klidně dál oddávám pivu pod vlivem deprese z nepovedené horské akce.

 

13. den - 6. 5. 2009

 

Oba Petrové asi ve 3 ráno vyrážejí s kluky z večera autem na parkoviště do výšky 1100 m.n.m, což je asi nejlepší výchozí bod k vrcholu Olympu. Samotná silnice má 17 km a jinak se tam dá dojít kaňonem z Litochora po E4 ale je to na 5 hodin náročné chůze zvlášť natěžko. Směrem od parkoviště k vrcholu minuli chatu, která však byla ještě zavřená a u které začínal souvislý sníh. Podle mapy Refuge A. Ještě jsou v horách kresleny B a C ale vzhledem k tomu, že jsme v průvodci četli něco o vojenských chatách a v Litochoru je skutečně posádka a vojáků spousta, je možně že jsou skutečně pro veřejnost běžně nepřístupné. Kluci z druhé party se odvážili dál jelikož měli mačky ale ani oni na vrchol nedošli. Svahy jsou velice příkré a vzhledem k množství sněhu hrozícího lavinou a počasí vůbec to bylo asi rozumné rozhodnutí. Takže se všichni zas autem vrátili.

 

14. den - 7. 5. 2009

 

Oba Petrové po předchozím dni dávají koupačku a opalovačku na pláži. Už je otevřená a dokonce svítí sluníčko, mraků je poprvé nad mořem téměř nepatrně. My s Ilonou jdeme do Litochora, původně jen něco nakoupit, ale když už jsme tu, nedá nám to nahlédnout do kaňonu. Cesta E4 vedoucí kaňonem na horní parkoviště vypadá velice upraveně a používaně a je široká. Je tvořena dlouhými řadami schodů ať už z kamene nebo ze dřeva, pod ní se kroutí mezi kolmými stěnami říčka, takže se necháváme zlákat a jdeme kousek dál do kaňonu. Kousek nakonec znamenal 2 hodiny směrem k parkovišti, jde se sice hodně po skalách nahoru dolů, ale cesta je velice upravená a dobře schůdná. Asi ve ¾ cesty se opět kumulují mraky a začíná poprchávat takže u vodopádků, kde říčku přechází mosty na druhou stranu se otáčíme a hodinku frčíme zpátky k Litochoru, pryč od deště. Dáváme na náměstí kávičku a fotíme západ slunce nad Olympem. Pak zpět 6 km na pobřeží, docela celodenní výlet a nedošli jsme ani na parkoviště pod Olympem. Bez auta je to fakt daleko už jen k tomu Litochoru.

 

 

 

 

15. den - 8. 5. 2009

 

Ráno platíme camp a je nám do pláče....slunce svítí jako blázen, na celé obloze ani jeden mrak a dokonce ani nad celým pohořím Olympos. Takhle jsme si to představovali od začátku. Moře nabírá modrou barvu , je výborná viditelnost a je krásně vidět i kde končí moře a začíná nebe. Prostě takové ty pohledy, které by člověk čekal automaticky jako třeba krásně nasvícený vršek bílého Olympu, zíráme na to skoro se slzami v očích (alespoň já tedy jo) a jdeme v tom vedru zas po silnici k vlaku. V Soluni je zase pro změnu neskutečné vedro (před 2 týdny neskutečná kosa), tak se ještě procházíme a fotíme nějaké kostely a památky, vlak nám jede v 17 takže couráme ulicemi. Nakonec nám málem ujel, neb jsme zapomněli na časový posun a koukali na nepřeřízený mobil, kde bylo o hodinu méně.

 

16. den - 9. 5. 2009

 

Celý den jedeme vlakem po stejné trati tedy přes Skopje, Bělehrad, Budapešť, Bratislavu zase do Kolína kam přijíždíme večer....přespáváme zas u Petra a druhý den hurá do Plzně.

 

No a to je celé. Ještě pár momentek.... zleva Pindos, pobřeží u městečka Litochoro a Olymp který se od tohoto moře zdvíhá...

 

 

  

 

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE