ŘECKO a BULHARSKO – Výstup na nejvyšší řeckou horu Mytikas a přechod bulharského pohoří Pirin (26.7. - 10.8.2014)

 

 

Sestava: Petr Tauchman, Petra Krsová, Vašek Lopata

Doprava:   Poslední dobou na tyhle větší vzdálenosti začínáme opouštět tradiční vlaky, neb ceny jízdenek a letenek se postupně srovnávají, letenky jsou už v podstatě levnější a představa dvou dnů a nocí ve vlaku jako v roce 2009

                   kdy jsme prvně jeli do Řecka mě vůbec nelákala. Navíc jak fungují dráhy víme, tedy málokdy není problém. Koupili jsme tedy letenky od WizzAir a EasyJet, na cestu do Thessaloniky (neboli Soluně) za 4500,- Kč včetně zavazadel

                  (za bágly je skoro 1000 Kč). Zpátky jsme letěli z Bulharského Burgasu, respektive městečka Sarafovo, kde má Burgas letiště, taktéž za 4 500,- Kč se společností Travel service, pro něž to zajišťují ČSA (v letadle jsme dostali

                   zdarma občerstvení tedy bagetku, kávu, džus – fakt dobrý)

v Řecku:     Vlak z Thessaloniky do Litochora 9 Eur (asi 100 km)

                  Autobus z Thessaloniky do Kulaty (první bulharské městečko za hranicí cca 19 Eur (asi 150 km)

                  Taxík z parkoviště Prionia v pohoří Olymp ve výšce 1 100 metrů nad mořem do Litochora na pobřeží 25 Euro. (asi 15 km)

v Bulharsku: domluvený odvoz na místě z hotelu v Kulatě do obce Petrovo (začátek červené hřebenovky) 20 Euro (asi 20 km)

                    Autobus z Blagoevgradu přes polovinu Bulharska do Plovdivu 15 Leva na osobu (1 Leva je 14 korun, neboli 1 Euro = 2 Leva)

                    Vlak z Plovdivu do Burgasu 12,40 Leva na osobu.

Ceny:  ceny v Řecku jsou pro našince dost vysoké. Na to jaká je to tam bída, všude nepořádek a chaos mi to přijde dost. Prostě balkán co si hraje na západní Evropu, ale pouze s cenami

            takže pivo na horské chatě 3 Eur, jídlo jako maso s bramborem 7-8 Euro, polévka 5 Euro !!. V campu na pobřeží se platí za stanování 8 Euro na osobu, což je fakt dost za polorozpadlé sprchy

            a turecké záchody, plácek na stan na hlíně a kamenitou „pláž“ s pytlema s pískem, aby se vůbec dalo jít do vody. Cena horské chaty (v našem případě refuge A) je paradoxně velmi slušná, tedy 12 Euro.

            Jinak v supermarketech jsou ceny o něco vyšší než u nás.

            Káva a čaj na horské chatě 2,50 Euro, snídaně (chleba, jam, máslo atd.) 4 Eura.

v Bulharsku: vše je asi tak za třetinové ceny než v Řecku. Pěkný pokoj pro 3 lidi v slušném hotelu v Kulatě 20 Euro !! (7 Eur na osobu tedy o 1 Euro levnější než v Řecku na hlíně v campu bez záchodů)

                   Hotel v Plovdivu, velice pěkný udržovaný pokojík se vším komfortem 10 Euro za osobu. Téměř luxusní aparmán v městě Sarafovo 3 minuty od moře 40 Euro za noc (3-4 lidi platí tedy 10-13 Eur za noc).

                   Ceny jídla taktéž třetinové. Talíř masa s hranolkama super porce, s pivem a polévkou v jídelně ve městě – to celé cca za 3 Eura. To je levnější než u nás.

Ubytování:  chaty v pohoří Olymp jsou moc pěkné, klasické horské. V Bulharsku v pohoří Pirin také pěkné, nejvyšší bivakovací s obsluhou ve 2 515 m.n.m. za 14 Leva!! fakt dobrý. Další chata na konci silničky z obce Bansko,

                     přímo pod nejvyšším Vichrenem ve výšce 2100 m.n.m dokonce za 12 Leva !! (hromadná nocležna nebo vlastní chatka vedle velké chaty). Stanovat se dá asi i v Řeckých horách v odlehlejších partiích určitě bez obav, my jsme jednu

                     noc přenocovali bez stanu pod širákem nedaleko parkoviště Prionia v lese, v Bulharsku se dalo stanovat kdekoliv, rozhodně v jižní části která je dost lesnatá a stěží tam najdete značky, natož aby někdo řešil stanování.

Mapy: mapy jsme měli klasickou bulharskou pohoří Pirin 1:100 000, vrstevnice 50 metrech někdy mátly. Řecké asi žádné nejsou, už v roce 2009 jsem sháněl ale našel jen z edice Road, které jsou sice 1:50 000 ale víceméně

            pro řidiče aut. Pěší cesty v mapě některé chybí, jsou nakresleny na prd, mapy co jsme stáhli z netu taky nebyly úplně přesné, spíš takové omalovánky. Nejlepší mapa jakou jsem viděl, jediná použitelná je asi na ceduli na rozcestí

            nad refuge A, u odbočky na chodník Zonaria (je vyfocená ve fotogalerii) 1:25 000 a jsou na ní asi na jediné všechny cesty i chaty – odkaz ZDE.

Značení cest: v Bulharsku snaha označit jako u nás barevnými pruhy, nicméně z obce Petrovo směrem k centrální části bylo značení asi 50 let staré, cesty zarostlé a místy jsme se probíjeli pralesem úplně mimo vědomí kde jsme.

V pohoří Olymp to bylo lepší, otázka je, zda to není jen tahle jedna cesta na Mytikas. Můj cestopis z roku 2009 jasně svědčí o tom že jinde na značky Řekové kašlou, asi tak stejně jako na cokoliv

 jiného. Maňána od rána do rána, to je jediné co zvládají. Celou noc jsou ulice a silnice plné troubících aut, přes noc paří přes den spí.

Jazyky: s naprostou většinou Bulharů se domluvíte česko-rusky, případně anglicky, s Řeky se domluvit nedá. Na nádražích jakž takž anglicky, ale nápisy si nepřečtete neb to není ani latinkou ani azbukou, na

   nádraží v Thessalonice nefunguje jediná světelná cedule, stejně jako nefungují strojky na jízdenky v autobusech, no prostě trága....

 

ČAS : V Bulharsku i Řecku je o hodinu víc, tak nezapomenout na hodinky !!

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 26. 7. 2014

 

            Naše cesta začíná, jak jinak, na plzeňském autobusovém nádraží v sobotu ráno. Nastupujeme do busu na Prahu, respektive Zličín, tam přestupujeme na linku č.100 k letišti a za chvíli jsme v hale. Odbavujeme se a čekáme na náš letoun. Máme to s přestupem takže letíme asi 1:30 min. do Říma, tam přecházíme z terminálu 1 na terminál 2, který je celkem maličký a přehledný, odbavujeme se znovu a už to frčíme na Thessaloniky. Bohužel kvůli bouřkám nad Itálií máme trochu zpoždění. Náš let startuje o 30 minut déle a v Thessalonice je ještě přejezd busem od letiště do centra, naštěstí přímo před vlakové nádraží. I tak už ovšem nestíháme jiný vlak než ve 21:47 na Litochoro. Jdeme do restaurací kolem nádraží, dáváme bagetku a kebab. Je šílené vedro, brutálně se potíme i když slunce už nesvítí, nejsme zvyklí ani na tu vlhkost tady. Prostě prádelna. Do Litochora náš vlak přijíždí ve 23 hodin. První camp na mapě asi 1,5 km od nádraží je zrušený, takže jdeme dál až do 3 km Litochoro Plaka který je velký a funguje. Cena 8 Euro je sice vysoká za hlínu u silnice kde celou noc jezdí proudy aut a za turecké záchody, ale co se dá dělat. Chceme tu nechat věci a výstup na Mytikas podniknou na „pololehko“ jen se spacáky.

 

2. den - 27. 7. 2014

 

            Ze včerejší cesty jsme byli dost unavení a hlavně než jsme se dostali do campu a postavili stan, byla 1 hodina v noci. Spát se nedalo, neb Řekové prostě nechodí před 3 ráno spát, dělají kravál neuvěřitelný, do toho silnice plná uřvaných motorek a aut. Budíme se až v 10 což jsme nechtěli. Nedá se nic dělat. Autobus do Litochora jezdí cca po 1-2 hodinách, přímo od campu, na budce recepce visí jízdní řád. V poledne jsme v Litochoru, jdeme na nástup cesty E4 kaňonem Enipeas. Je to velký a hluboký kaňon táhnoucí se de facto až k vrcholu Mytikasu a tím budeme teď putovat stále proti proudu řeky která se občas ve vápenci ztrácí. Je šílené vedro a cesta jde pořád nahoru a dolu. Na zádech máme jeden batoh se třemi spacáky a o ten se s Petrem střídáme. Nicméně vedro je na padnutí, často odpočíváme nebo se oplachujeme vodou z řeky. Občas procházíme kolem docela parádních lagun nebo vodopádů. Je to opravdu hezká podívaná. Je to podle mapy 11 km ale myslím že mapa z edice Road je dobrá tak max. na zatopení, což se potvrdilo. Jdeme to 6 hodin, cesta se šíleně houpe, leze vysoko nad řeku a zase se vrací až k řece. Vyšli jsme ve 13 hod a u chaty na parkovišti Prionia, kam se dá vyjet taxikem nebo vlastním autem jsme až v 7 večer. Tak to už dnes na refuge A nedojdeme. Dáváme si v restauraci alespoň vepřový steak, abychom doplnili velký úbytek sil. Steak a pivko nám lepší utahané upocené tváře. Jdeme kousek (asi10 minut) zpátky po cestě odkud jsme přišli pod parkoviště, kde jsme si cestou sem vyhlédli plácek mezi velkými balvany u řeky a zde roztahujeme igelit. Horká noc pro širák jako stvořená.

 

3. den - 28. 7. 2014

 

            Ráno vstáváme asi v 7 už je zase vedro, slunce smaží. Vše ještě spí, procházíme opět kolem restaurace na parkovišti a vcházíme do druhé poloviny kaňonu. Už není tak hezký a mohutný, zato cesta se tolik nehoupe a jde víceméně stále vzhůru což je mnohem lepší, že neztrácíme zbytečně výšku. Asi po 3 hodinách jsme u refuge A. Vedro je totálně spalující, jsme udušení a na hraně úpalu. Sedáme si u chaty, dáváme pivko a nad vrcholem už se stahují černá mračna. Pověsti praví, že výstup je nutné udělat ráno, po 13 hodině začínají bouřky. Zvažujeme že dojdeme na refuge C, je teprve poledne, ale neuvěřitelné vedro nás tlačí do židliček ve stínu stromů s chlazeným pitím. Chceme se pořádně vyspat a odpočinout, což se nám poslední 2 dny nepovedlo takže zůstáváme tady. Dáváme si k obědu hovězí maso s bramborem, kuřecí polévku a pivko a jdeme se ubytovat. Za 12 Eur parádní cena, až překvapivá. Jdeme si lehnout na pokoj, protože máme z toho vedra totálně vařený organismus. Odpočíváme a ven vylézáme zase až večer. Fotíme a večeříme a užíváme si relaxu. Díky nárustu mraků už není takové vedro. Jdeme spát včas, ale odpočinek opět kazí nějaký jouda, tentokrát němec. V místnosti je nás asi 10 ale spát se kvůli němu nedá, naprosto brutálně chrápe. Tak zas tak na půl oka. Ještě že jsme se vyspali odpoledne.

 

4. den - 29. 7. 2014

 

Vstáváme hned s rozedněním už správně „po horalsku“ v 5:30, režim chaty to umožňuje. Ostatně vstává tak většina lidí. Snídaně a kuchyně už jede od 6:00, dáváme sýr s chlebem a marmeládou a máslem a kávu za 4 Eura. Kolem 7:00 vyrážíme po cestě vzhůru k rozcestí s chodníkem Zonaria, posléze dále na vrchol Skala, který už je téměř ve výšce Mytikasu, má výšku 2866 m.n.m. Hodně lidí si tady další cestu na Mytikas rozmýšlí a jde raději na druhý vrchol směrem na západ, tedy na Skolio (2911 m.n.m), jelikož je to nesrovnatelně lehčí. Prostě pěšina, stejně jako vede sem na Skalu. Na Mytikas (2917 m.n.m.) odsud začíná trochu lezení po skále, místy je potřeba se prostě přidržet rukama, ale zdaleka to není tak drastické, jak to líčily některé cestopisy které jsem před cestou četl. Prostě jako každé jiné vrcholové partie např. v Západních Tatrách. Cesta je značená červenými pruhy, které jsou od sebe pár metrů, takže se nedá v podstatě lézt špatně, většina cesty se dá jít normálně jen trochu udržovat balanc a místy je třeba se přidržet při překonávání nějakého více vzdušného místa rukou. Cesta vede napřed dolů, pod vrchol Skaly, podlézá se jedna skalní rozsocha, pak opět trochu nahoru, opět jedna průrva směrem dolů a pak už jenom finální vylezení po skalní stěně na vrchol Mytikasu. Není potřeba žádných lan ani speciálního vybavení. Rozhodně to chce pevné boty, ne žádné kecky, jelikož pár hipíků jsem zahlédl v takovém tom stylu, že si vyjdou z dvoutýdenního válení na pláži na výlet a přijde jim dobrý nápad jít rovnou na Mytikas. Mají tričko a sandály, žádnou bundu ani pláštěnku pro případ obratu počasí, no prostě jejich popis cesty bude asi rozdílný. Pro člověka alespoň občas vyrazivšího na tůru do normálních hor (Krkonoše, Tatry, Fatry, o Alpách nemluvě) je to prostě normální finální vrcholová skalnatější partie. Každopádně je třeba počítat od Refuge A toto: 2,5 hodiny normální chůzí po pěšině na Skalu nastoupat 1000 výškových metrů (Netrénovaný civilista, který má problém na výletě vyjít na nějakou obyčejnou rozhlednu bez výtahu už nemusí zvládnout tohle). Dále je to asi 45 minut lezení po skalnatém vrcholku podlezení dvou rozsoch a finální výlez, to samé po stejné cestě zpátky (nebo se dá slézt strmější průrvou z Mytikasu rovnou na chodník Zonaria, ale tady se bude dost sypat kamení jak sem to viděl, takže bez helmy to nebude úplně bezpečné). Pak stejnou cestou 2 hodiny zpět. Celý výstup i sestup se dá úplně v pohodě dát za 6 hodin pokud se vyloženě neplazíte.

My jsme si po sestupu dali ještě v poledne oběd a pokračovali jsme v dalším sestupu od Refuge A ještě až k parkovišti Prionia (dalších 1000 výškových metrů klesání). Potkali jsme během dne pár lidí, kteří to celé jdou na jeden zátah, tedy od parkoviště Prionia 3 hodiny k refuge A, pak na vrchol Mytikasu a celé zas zpátky na parkoviště, to už ale nedojdete na vrchol tak brzy, aby nehrozily bouřky, a hlavně dělá to 2 000 výškových metrů nahoru a 2 000 dolů. To je pro kolena docela mazec, hlavně to klesání. Ono tedy jde taky o to kolik kdo váží. Mých 95 kilo vždycky po 2000 výškových metrech kolena poznají a hlásí se. Tak tady jsme si dali i se sestupem k parkovišti 3 000. Tam jsme si u restaurace odchytli taxíka, protože jít znovu Kaňon nemá smysl, pokud to jde jinak. A sestup bolí víc než výstup, takže se za chvilku vezeme za 25 Euro do Litochora. Taxika zavolá ochotně obsluha restaurace, pokud má zrovna signál. Pokud chvíli posedíte, nějaký taxík se pravděpodobně objeví, když vyveze turisty odspodu a nebo odchytit někoho kdo odjíždí dolů. Večer jsme tedy zpátky v campu. Trochu nás mrzí že zaplatíme i za dvě noci co jsme tu nebyli, ale s řeckou obsluhou to ani nezkoušíme usmlouvat. Měli jsme tu stan a věci, bereme to tak nějak jako úschovnu. Jdeme od taxíka rovnou do restaurace a dáváme si večerní výhled na moře na terásce restaurantu. Pro dokreslení atmosféry si dáváme k večeři „plody moře“ takže nějaké těstoviny s mušlemi, kalamáry, nějaký ruce z chobotnice a Petr má asi něco co bych nazval chobotničí steak :-) Jdeme hned po jídle spát máme toho docela dost.

 

5. den - 30. 7. 2014

 

            Ráno se jdeme vykoupat, břeh je plný oblázků takže do vody se dá jít jen po cestě vyskládané z pytlů s pískem. Asi po 20 metrech už je mořské dno písečné. Slunce zase neuvěřitelně smaží. Po koupačce balíme věci do báglu a uklízíme stan. v 13 hodin jede autobus zase přímo od brány kempu na městečko Katarina, což je směrem na Thessaloniku, takže jedem s ním. Tam přestupujeme do dalšího, který jede do Thessaloniky. Na přestup bylo jen pár minut autobusy jezdí po půl hodinách mezi Thessalonikou a Katarinou. V Thessalonice máme zase jen půl hodiny a stěží stíháme koupit jízdenku na bus směrem bulharská Sofia. Paní trochu nechápe, že chceme vysadit hned za hranicí, ale píše to do jízdenky, kterou celou vypisuje propiskou každému zvlášť, takže to trvá přesně tu půl hodinu. K busu tedy skoro běžíme, aby neujel. Cesta trvá asi 2 hodiny, a jsme na hranicích. Tady se asi 45 minut ometáme, pořád řidič něco řeší vzadu, asi že nejde klimka. To fakt nejde. Film „Peklo na zemi“ vůbec nevěděl o čem mluví, na slunci je asi 60°C a ve stínu se dá dýchat jen nenápadně, aby si toho horko nevšimlo. Přesto že řidiči říkáme a připomínáme 2x, že chceme vystoupit v Kulatě hned za hranicí, projíždí skrz, na naše upozornění zastavuje až dál za cedulí přesně u křižovatky, kde bychom potřebovali odbočit vpravo na městečko Katuntsi a následně vesničku Petrovo (cca 15 km). Je tu nějaký kiosek, tak si dáváme kávu a nevíme co dál. Taxíky tu nejsou když jsme Kulatu minuli, nějaký Bulhar se s námi dává do řeči, že má kámoše v Petrovu ať tady počkáme, že mu zavolá, ale má vybitý mobil a musí napřed domu. Je to divný, ale sedíme a čekáme. Po půlhodině nic, po hodině taky nic. Blíží se bouřka, a nemá smysl dál čekat. Do Petrova už se dnes asi nedostaneme. Je večer, přes silnici je poutač na hotel Royal, což nám vzhledem ke stavu okolních domů přijde spíš jako recese, ale jdeme k němu avizovaných 600 metrů. Fakt bych mezi místními chatrčemi nečekal hotel, ale za poslední zatáčkou fakt je. Docela slušný. Bydlení pro nás tři za 20 Eur. To je špička. Je vidět že jsme zase na opravdickým Balkáně a ne v paskvilu zvaném Řecko. Za chvíli začne bouřka. Asi 50 metrů od hotelu je benzínka, jdeme si tedy koupit něco k jídlu. První jídlo za celý den se tedy skládá z toho co bylo na benzíně. Brambůrky, sušenky, oříšky, pivo a cola. To jde. Oblohu křižují blesky a je jako v prádelně, vedro nepovoluje ani v bouřce. Bohužel jsme si vybrali jediný pokoj bez klimatizace (mohli jsme si vybrat ze 3 pokojů a já přehlédl, že tenhle nemá klimu :-O), takže se smažíme i když ležíme.

 

6. den - 31. 7. 2014

 

            Vstáváme kolem 7 hodiny, je slunečno a já jdu dolu k recepci domluvit odvoz, ať se pohneme. Vysvětluji nějakému strejdovi že chceme do Petrova a rovnou nabízím 1 euro za každý 1 km, neb není jak se odsud rozumě dostat, je to opravdu zapomenuté místo. Souhlasí, takže balíme a v 9 máme spicha před hotelem. Podle domluvy nás veze do obce Petrovo na okraji pohoří Pirin z jižní strany. Je to 18 km, tak mu dáváme 20 Eur a jsme všichni spokojení. Vysazuje nás před sámoškou, neb musíme nakoupit jídlo na cestu. Kupujeme 3 štangle salámu a 2 chleby, nějaký čokošky a sušenky. Bohužel jsme si nějak zapoměli cestou někde opatřit plynovou bombu k vařiči, takže budeme muset vyjít se studenou stravou. Kupujeme si ještě každý dva párky k snídaní, a baštíme je rovnou u stolku před obchodem. Místní z nás mají slušnou atrakci, evidentně tu turisté nechodí, což mě překvapuje, když tady podle mapy začíná hřebenová E4. To jsem ještě nevěděl že je namalovaná jenom na mapě a v terénu ne. Respektive před 30 lety tu zřejmě někdo vymyslel trasu zamaloval na mapu i do terénu a od té doby po ní asi nikdo nešel a v Petrovu o tom nikdo nemá ani šajnu. Vycházíme z vesnice severovýchodním rohem. Je tu kostelík a vydatný pramen vody z pitítka na kostelní stěně. Dotankováváme vodu a nějaký děda nás táhne do kostela že to musíme vidět, no což o to hezký kostelík, ale vůbec mu nerozumíme, mám pocit že se tu mluví víc řecky než bulharsky. Po chvíli se loučíme a jdeme dál. Před kostelem na domě je červená značka. Netušíme, že je v podstatě první a poslední. Jdeme po polní cestě k nějaké salaši na okraji lesa. Za salaší se cesta rozděluje asi do 3 směrů, ale poznat kam kdysi vedla značka z toho nelze. Jdeme stále rovně. po chvíli vlézáme do lesa a značky nikde, držíme směr v mapě, po nějaké pěšině, a víme že za kopcem je údolí a musíme přejít potok. Dereme se lesem nahoru a dolu, přecházíme potok a opět na skále nalézáme červenou značku. Jdeme po další zpevněné cestě doprava proti proudu potoka. Další značka je na nějaké bývalé ruině stavby asi o 1 km dále. Kam ale vede dál nikdo neví. Kousek dál po zpevnění cestě nic. Vracíme se tedy ke stavbě a hledáme po okolí. Petr nalézá jednu starou značku na balvanu na kopci nad domem... to by jeden dostal mladý... Jdeme křovím, zarostlým kopcem se dereme nahoru a jsme čím dál víc podrápaní od trnů. Pěšina žádná, jen víme z mapy směr. Další tabulka napíchnutá na větvi od stromu, čili ukazovat mohla původně kamkoliv. Asi po dvou hodinách se vydíráme z křoví na další zpevněnou cestu, jsme na hřebínku a musíme do dalšího údolí k řece. Jdeme po zpevněné cestě a asi 2 značky tu opět jsou. Dole u řeky je nějaký bača ale vypadá spíš že utekl z nějakého filmu o pravěku. Mluví řečí opic makaků říznuté gorilštonou. Vůbec netušíme co říká, ukazujeme mu značku na stromě a chceme vědět kam vede. Pořád naznačuje že do hor chodit nemáme, že tam nic není. To už jsme slyšeli v Srbsku v obci Senokos, že v horách je drak a jinak nic. Takže jdeme podél řeky ovšem za chvíli jsme v konci, řeka vytéká z nepropustného křoví mezi skalami. Úplně hotoví únavou stavíme stan. Jsme urvaní a otrhaní z křovin a ušli jsme díky neustálému hledání cesty asi jen 10 km.

 

7. den - 1. 8. 2014

 

Jídlo máme na příděl, takže snídáme 2 krajíce chleba a třetinu salámu každý. To nám musí vyjít na 3 dny, pak musíme něco sehnat v sedle, kudy vede silnice k vysílači Orelek, kde by měli být nějaké chaty. Počítal jsem cestu do tohoto sedla  na jeden den, ale jsme sotva ve třetině. Začíná pršet, zatáhlo se, ale je stále nechutné vedro. Ležíme a podřimujeme. Pršet přestává až v 15 hodin a vykukuje sluníčko. Balíme a vydáváme se po skalním hřebínku okolo neprostupného křoví. Opět značka. Zašlá, oprýskaná ale evidentní. Škoda, že v tak hustém křoví ji lze vidět pouze po prosekání se k ní kapradím a šípky na jeden metr. Pokračujeme dál, chvílemi je patrná cesta zasekaná do skalní terasy, je jasné že dříve tu něco vedlo, ale musí to být fakt z dob, kdy se ještě ve fotbale auty házely vidlema. Jdeme asi jenom dvě hodiny podél potoka a zase začíná pršet. Narychlo v bukovém lesíku stavíme stan.

 

8. den - 2. 8. 2014

 

            Opět dva chleby a třetina salámu na hlavu a vyrážíme. Cesta se jako tradičně nedá držet, pěšiny na každém palouku zmizí navíc s přibývající výškou kupodivu ubývá stromů ale přibývá nízké vegetace typu kapradí vysoké 2 metry, v tom promotané ostružiny, šípky, bodláky a buky. V sedle Popina Poljana, kde má podle mapy stát salaš není vůbec nic, jen neprostupná džungle. Vždy ujdeme kapradím a porostem 20 metrů zjistíme že dál je to tak zarostlý, že už to nejde, zase se vracíme a volíme jiný směr. Nakonec se rozhodujeme vyjít na boční svah vrcholu Kupena do bukového lesa že se v něm lépe půjde a sedlo zkusíme obejít. V lese to ovšem také nejde, severní strana, kterou jsme chtěli podcházet padá strmě dolů, na svahu se dá sotva udržet s těžkým batohem. Jsou tu sice velké vodopády, ale jsme tak otrávení, že na ně kašlem. Zvažujeme návrat někam zpět a úplně jinou cestu protože už fakt nevíme kde jsme a porost je neuvěřitelně hustý. Z rukou a nohou se stalo něco připomínající válečný konflikt. Všude šrámy a rozmazaná krev, protože v husté kapradině propletené šípky a ostružinami se jinak projít nedá. Svah kde jsme je ale šíleně prudký a jsme v cca 1400 metrech takže i cesta dolů zpět by nyní znamenala slušné peklo trním v prudkém svahu dolu. Rozhodujeme se v poslední zoufalé snaze uchovat si zbytky zdravého rozumu k nejdrsnější a poměrně extrémní variantě. Natáčíme mapu tak abychom si ji srovnali podle reality. Podle rokle pod námi, vrcholem Sarapelja vlevo na severu a sluncem za námi, které po poledni udává jihojihozápad. Všechny 3 body souhlasí, určujeme přibližnou pozici v té buši a červená značka tím pádem musí vést od nás asi 3 km na východ, přímo přes vrcholek bezejmenného kopce v cca 1700 m.n.m. Natáčíme se do směru kde je vzdušnou čarou nejvyšší bod a je tam jediná šance potkat znovu červenou značku. Vrchol nelze minout pokud vyjdeme co nejvýš to jde. Znamená to neuhnout ze směru a jít trním opravdu rovně proti vrstevnicím i za cenu obrovských ztrát sil a orvaných nohou. Svah má sklon asi 50 stupňů takže chvílemi jdeme po čtyřech, případně přelézáme nějaké nerovnosti, v částech s bukovým lesem to zase po listí klouže. Večer asi v 7 hodin se úplně hotoví sesypeme na louku na vrcholu kopce kde se v klídku pase kůň. Za celý den brutálně náročného pochodu v džungli do prudkého kopce jsme se posunuli v mapě asi o 4 km směrem po značce. Fakt síla. Petr po krátkém průzkumu nedaleko nalézá zpevněnou cestu neznámo kam a opět je na ní červená značka. Kousek po ní jdeme a v malém vápencovém kotlíku po pravé straně stavíme stan. Dokonce je tu na konci loučky i pramen vody, to jsme taky nečekali. Křoví je tu naštěstí trochu řidší takže se to dá.

 

9. den - 3. 8. 2014

 

            Ráno je opět vymetená obloha a slunce žhaví od svítání. Rychle balíme, poslední třetina salámu na hlavu a vyrážíme po zpevněné cestě na kterou jsme včera narazili. Tu a tam je na stromě červená, takže doufáme že už nezmizí. Jsme rozhodnuti pokud by mizela někde v džungli jít stále po zpevněné a na červenou se vykašlat. Naštěstí přibývá značek a kupodivu se v jednom místě les mění na smrkový. Úplně neuvěřitelné, najednou to vypadá přesně jako v Brdech. Velké smrky, spousta hub, spousta projetých cest, přibývá značek, na každé křižovatce stačí zapátrat v okruhu 50 metrů a máme zase značku. Za dnešní den jsme urazili stejnou vzdálenost jako za předchozí 3 dny. Scházíme do sedla Popovi Livadi, kde je zřejmě docela oblíbené turistické centrum, je tu několik hotelů a parádní kiosek, skládající se z malého krámku s potravinami a stánku z grilem. Je to na příjemné loučce mezi smrky, naprostá pohoda. Dáváme si veliký vepřový steak za 5 Leva (cca 70 korun) k tomu hranolky a polévku kuřecí vývar a nacpáváme si bříška. Po třech dnech teplé jídlo. Navíc si nakupujeme v krámku zase zásoby do batůžku, tedy tradičně 3 šišky salámu (4 Leva šiška = 56 Kč) a dva chleby :-)) Není tu žádné tábořiště ani camp a navíc po těch 3 dnech v pralese bychom si docela dali něco mimo džungli. Jdeme tedy spát do jednoho z hotelů. Vyhlídli jsme si malý hotýlek Vasi Lena. Podle informací grilmajstra by to tam mělo stát 40 Leva. Na dveřích cedulka „přijdu v 19:30“ . Tak zase čekáme, skoro až do 20 hodin a nic. Tak jdeme do druhého většího hotalu co je hned vedle a za 25 Euro za všechny (50 Leva) se ubytováváme. Hotel byl kdysi asi dost honosný, takový ten socialistický komplex, ale je vidět že doby jeho slávy jsou dávno pryč. Dveře z překližky, postele z divných zdvojených matrací ve kterých by se člověk propadl skoro až na zem a moc se na nich ležet nedá jak jsou měkké. To samé křesla. Asi nějaký předrevoluční trend.

 

10. den - 4. 8. 2014

 

            Ráno se vydáváme dále po červené k severu. Míjíme v sedle ještě pár objektů, něco jako horskou chatu a začínáme stoupat k vrcholu Orelek. Ten má už přes 2000 m.n.m. a je na něm vysílač. Cesta vede lesem kolmo nahoru a asi po hodince vylézáme z lesa a krajina se krásně otvírá. Míjíme vysílač po louce zprava, naštěstí se traverzuje a nemusí se až k němu. Trochu to tu připomíná rumunské horské pláně. Za jedním výběžkem potkáváme baču s kozami a ovcemi, v hlubším sedle pod námi jsou vidět salaše a slyšíme zvonce. To už je náš styl, cesta je značená v pohodě, značky jednoznačné tak frčíme dále do sedla Mravčena Polana kde cesta klesá a vede zpět do bukového lesa. ten se mění asi po hodině na jehličnatý a je to víceméně takový hřebínek, jde se často po rovině. Všude kolem mraky hub až je to člověku líto. Hřiby, kováři, kozáci, ale po desítkách...Asi po 3 hodinovém putování po zalesněném hřebeni vycházíme z lesa v místě kde je pramen Mogeva Češma. Je značen na mapě a je tady velký přístřešek s trochu rozbitou střechou ale velkými lavicemi a stolem. Pramen je hezky zachycen a vyvěrá z pitítka na podstavci. Zde se opět připojujeme na větší vyjetou cestu, po níž jdeme doleva směrem k turistické chatě Chyža Pirin. Po zpevněné cestě jdeme asi 3 km mimo značku, jelikož ta se sem v jednom místě znovu vrací a po zpevněnce je to mnohem pohodlnější. Opravdu po 3 km je na stromě opět značka a v místě kde se zpevněná cesta otáčí a klesá k jihu jde značka lesem traversem vpravo. Přechází mnoho potoků a vodopádků a chvílemi máme opět problém najít značku, hlavně když vyjde na pastviny plné pěšin od krav. V 7 večer opět ztrácíme značku na jedné louce, ta je však opuštěná, žádné krávy, tak táboříme. K chatě Pirin je to ještě hodina a už se nám nechce, nohy bolí, máme za sebou cca 30 km a je toho dost.

 

11. den - 5. 8. 2014

 

            Ráno přicházíme na rozcestí asi 1 km nad chatu Pirin, přecházíme u salaše říčku Železina a hned za ní se vydáváme doprava na hlavní nejvyšší partii hor. Doleva je to 30 minut k chatě Pirin. Cesta stoupá podél řeky dlouhým údolím, které se po chvíli mírně stáčí k západu a stoupání je stále větší až k finální mu výstupu do sedla které je branou do centrální vrcholové skalnaté partie. Ze sedla už je vidět náš dnešní cíl, bivakovací chata s obsluhou „Tevno Ezero“ .Ta leží u stejnojmeného jezera na dohled ze sedla, pouze se kousek seběhne a proplete mezi menšími jezírky. Chata je ve výšce 2515 m.n.m, takže je to pravé horské táboření. V chatě je minikuchyně, paní vaří jako na běžícím pásu, dostáváme výbornou polévku (mají kuřecí a čočkovou) a na to si dáváme omeletu s kaškavalem (ovčí sýr) k tomu pivko a kávu a naše utahaná těla zase chrochtají blahem. Mezitím si venku zapršelo, jelikož díky výšce se tu honí mraky zespodu a ze stran sem tam. Odpočíváme, užíváme horských výhledů. Ráno nás čeká průchod po centrální hřebenovce tak se jdeme na to vyspat.

 

12. den - 6. 8. 2014

 

            Vstáváme v 6, rychle balíme, mraky se stále honí a chceme stihnout dojít k chatě Vichren, která je pod stejnojmenným nejvyšším vrcholem během dopoledne. Pokračujeme po červené, která se protahuje skalními sedly, vede po kamenitých hřebíncích, někdy je to skoro víc lezení než chození , kolem jezer a nad hlubokými údolími. Po poledni jsme na hraně vrcholové partie v sedle Glavnička porta, které je zase výstupní bránou z centrální jezernaté části. Cesta vede prudce dolů do hlubokého údolí k chatě. Musíme sestoupat včerejších nastoupaných 500 výškových metrů a klesnout k chatě do 2100 m.n.m. Sestup je slušný očistec, jelikož celou cestu vedla cesta po velkých balvanech a tady na tom sestupu jsou asi největší. Jdeme z balvanu na balvan a přitom klesáme stovky metrů. Kolena už toho mají plnou optiku a začínají bolet. Asi ve 14 hodin přicházíme k chatě Vichren. Už kilometr před ní se to hemží tzv. „papoušky“. Pestrobarevní civilisté, kteří si sem vyjeli autem jen tak na výlet a evidentně jim nedochází, že za chvíli bude bouřka se klidně v tričku a polobotkách sunou nahoru, nevím proč a nevím kam. Před chatou je parkoviště, sice malé ale je. Na první pohled trochu šok ze spousty aut, ale chata je pěkná, pravá turistická. Ubytováváme se za 12 Leva na osobu. Možnost je hromadná nocležna v hlavní velké chatě a nebo malé chatky rozmístěné kolem hlavní, tzv. bungalovy. Bereme bungalov a máme malou chatku jen pro sebe. Paráda, konečně klidná noc i když před chatkou je vodopád. Jdeme rovnou do jídelny v hlavní chatě, vaří spoustu dobrot, tak si dáváme tradičně polévku a masové karboše což je v Bulharsku obecně největší klasika – tzv. čufty, neboli anglicky meatballs. Ty mají skoro všude, ne-li úplně všude, můžete si je dát s omáčkou, chlebem, bramborami, jak kdo chce. Venku se rozlilo a nezávidím papouškům. Ti se po různých intervalech celí promočení vracejí a nasedají do svých plechových bedýnek. Za chvíli je kolem chaty klid, zbyli tu jen horalové na nocleh. Zjišťujeme že sem jezdí 3x denně bus z města Bansko, kam chceme zítra dojít po žluté. Je to sestup po silnici na celý den to by se vyplatilo ušetřit si nohy. Bus jede ráno v 9:30 pak v 15:00 a 18:00, obráceně z Banska k této chatě vždy o hodinu dříve neb tady se otáčí a jede zpět.

 

13. den - 7. 8. 2014

 

            Vyspáváme do sytosti až do 8 hodin, pak se pomalu v klídku docpeme posledním salámem ze třetí štangle (salám asi dlouho nebudeme vyhledávat :-) a suneme se k mikrobusu před chatou. Platíme 6 Leva na hlavu. Úplně super cena. Za ušetření klesání 1500 metrů a celý den pochodu. V Bansku jsme v 10. Mikrobus staví před autobusovým nádražím a kdybychom věděli že to staveniště za ním je vlakové nádraží, šli bychom se rovnou podívat kdy to jede a nemusel nám ujet vlak v 10:24. Na první pohled je to evidentně úzkokolejná trať a dost nás mrzí že to frnklo. Šli jsme napřed do vedlejšího hotelu do bankomatu a pak zjistit autobusy na Razlog. Potřebujeme směrem na východ k moři. tedy přes Pazardžik, Plovdiv, Starou Zagoru do Burgasu. Vlak tedy ujel (jezdí právě do Pazardžiku) a bus sice přijel, ale pilot nám vysvětluje, že do Razlogu jezdit nemáme, že po silnici na Pazardžik žádné autobusy nejezdí. To nám přijde jako blbost ale riskovat to nechceme. Jedeme tedy busem sice přes Razlog, ale pak na úplně opačný směr na západ, do Blagoevgradu. To je úplně opačně než potřebujeme, ale prý tam odsud jezdí busy až do Burgasu. Asi po hodině a půl jsme v Blagoevgradu. Busy na Burgas jedou, ale jen dvakrát v týdnu. Vyhlížíme si tedy bus do Plovdivu, ale jede až za 2 hodiny. Do Burgasu už to tedy dnes nedojedeme. Jdeme na oběd, dáváme těstoviny na 3 způsoby a pak se vracíme na busák. Autobus jede ve 14:30, jede mimo dálnici a vymetá různá menší města, takže mu 150 km (za cca 15 Leva ovšem) trvá přes 4 hodiny. V Plovdivu už dál nic nejede, beztak už je 7 večer. Jdeme ulicí Ivana Vazova směrem do historického centra a asi po 300 metrech narážíme na rohový dům s vývěskou „Guest rooms – 10E“. To zní lákavě, tak zvoníme a ptáme se na nocleh. Za pár minut bydlíme, hned vedle historického jádra za 10 éček/os, to nemá chybu. Bereme plánek města - odkaz ZDE a jdeme se podívat na historické pamětihodnosti. Největší lákadlo je samozřejmě odkryté koloseum, které bylo zčásti vykopáno ze země kde bylo pohřbené pod současným městem při výkopových pracích v roce 1997. Takže je částečně vidět v jámách v centru, dá se asi zajít i dovnitř do podzemí, kde bude přístupná větší část, ale to už večer nefunguje. Historické město je na jakémsi skalním výběžku a je tvořeno starými kamennými dlažbami a domy, různě křivolakými a je to fakt paráda. Největší lákadlo je románský amfiteátr, resp. zbytky tohoto velkolepého díla, kde se odehrávají dodnes skutečná představení a má to zajímavou atmosféru. Zrovna probíhá nějaký festival tak chvíli koukáme, pak jdeme do uliček a na pozdní večeři na závěr.

 

14. den - 8. 8. 2014

 

            Jdeme na vlakové nádraží, neb z busů už jsem otlačen a omačkán a těším se na místní vlaky. Jsou stejné jako naše, vlak vyjíždí přesně, ještě si v nádražce dáváme kafe a bagetu. Vlakáč je hned vedle autobusáku, kam jsme včera přijeli. Bohužel asi po 4 hodinách docela pomalé jízdy, máme přestupovat ve městečku Karnobat, ovšem těsně před příjezdem našeho vlaku do města jsou rozkopané koleje, vlak staví a čeká na bagr. Tím nám v Karnobatu ujíždí přípoj (proč jsou lidi od železnic všude stejně vygumovaný??) o 10 minut a musíme hodinu čekat na jiný. S námi spousta lidí takže po hodině se celej náš vlak cpe do tohoto nového a je fakt těsno, jako u nás mezi Pardubicemi a Prahou. Docela s úlevou asi za hodinu vystupujeme v Burgasu. Přímo před vlakáčem je autobusové stanoviště a jeden z busů je naše č.15 což je linka na letiště Burgas, které je součástí městečka Sarafovo, kde máme už předem z domova zamluvené ubytko v apartmánu v centru. Výhoda je, že je to malé městečko, takže slovo centrum je tu takové bezpředmětné. Prostě 10 minut k letišti a 5 minut k moři, to je celé Sarafovo. Přijíždíme na zastávku velice sympatického městečka, spousta krámků, žádné velké hotelové komplexy, fakt pohoda. Jdeme podle návodu k určenému domu a už nás vítá paní, a vede nás dovnitř. Za 5 minut bydlíme. Péťa mi kupuje sandály hned v krámku pod námi, abych nemusel chodit v pohorách k moři a jdeme se cournout po městě. Procházíme hlavní uličky a koukáme co kde mají. Večer jdeme k moři, jako že koupačka. Moře super už se šeřilo, jen nás nenapadlo, že vylezeme z vody a zasypou nás komáři. A já si říkal proč tu nikdo večer není :-) No dokud jsme byli suší, žádný si nás ani nevšiml. Kupujeme víno v petce, jako že paní ve stánku doporučuje. Před lety jsem si v Bulharsku vína vychvaloval, tohle bylo hnusný. Tak jde o to kdo se v tom vyzná koupí dobře, ale já co uznávám jedinou značku vína a tou je pivo to mám těžší.

 

15. den - 9. 8. 2014

 

            Brzy ráno vstáváme, mícháme si v kuchyňce vajíčka a párečky a vyrážíme na hlavní silnici vedoucí kolem letiště, staví tu busy do ostatních měst. Nasedáme do busu směrem Nessebar, náš dnešní cíl. Velmi starobylé historické městečko na takovém poloostrově a nejstarší část je na samostatném ostrůvku propojeném mostem a silnicí. Jsme tam asi za 45 minut, lístek stál krásných 6 leva. Nessebar je kouzelné městečko na pobřeží, fakt paráda, spousta křivolakých uliček, nádherné domy a celé je to ostrůvek zalitý mořem, dokonce v centru narážíme na české hospůdky, tedy speciality české kuchyně jako je třeba svíčková, guláš, nebo kofola !! Tak to jsme ani nečekali no, ale čechů je tu asi dost, jak říkám, cenový poměr je tu prostě příznivý, doprava a ubytování stojí jako u nás a oproti 3x dražšímu Řecku se tu dá výrazně ušetřit a přitom si vše dopřát. Odpoledne už jsme docela uťapkaní a přicházíme do přístavu. Docela bychom se svezli zpátky kousek lodí, ale nevíme která kam pluje. Opět pomohla náhoda. Plave kolem nás medůza a jak si ji tak fotíme všímáme si, že připlouvá hezká dřevěná a poměrně velká loď. Na zádi má napsáno 30 min projížďka za 6 Lev , tak moc neváháme no a aspoň se svezeme. Lidi jdou ven, někteří dovnitř tak jdeme taky. Sedíme na horní terase, pohoda, loď frčí a my si dáváme vítězné cígo. Po 15 minutách čekáme, že se loď otočí ale nic, pluje pořád dopředu. Po půlhodině je loď od Nessebaru stále dál. Já jsem v klidu jako Vinnetů, neb je mi jedno kam plujeme a jsem rád že jsme na lodi. Petrovi to ale nedá, jdeme tedy k baru dát si pivko a při té příležitosti se zeptat kam jedeme. Po našem dotazu začnou užaslé pohledy, nevěřícné grimasy a zpráva se rychle šíří po celé lodi :-) Měli jí totiž pronajatou nějací Slováci pro cestu z Nessebaru do Pomorie, což je přesně naším směrem. Posádka lodi sice věděla že veze o 3 lidi víc, ale mezi Slovákama nás neuměli rozeznat, protože řeč jim přišla stejná :-)) tak jsme se zasmáli a zaplatili 15 Leva na hlavu za svezení. Já to říkal buďme rádi že se vezem a je jedno kam :-)) V Pomorie procházíme přístav a městečko a pak se suneme do centra, podle předpokladu tu jezdí busy, dáváme ještě svačinu v restauraci a už je tu náš bus. Vystupujeme zpět v Sarafovu u letiště, máme to pár minut k privátu, pak bereme plavky a jdeme se koupat. Dnes odpoledne, aby nebyli komáři. Koupačka super, pohoda píseček, na pláži frčí bar, takže po koupačce dáváme pivko a přichází z vnitrozemí bouřka. Lije asi 15 minut, akorát na pivo a zas je hezky. Vracíme se do privátu, oběhneme ještě nějaký nákupy a jdeme spát. Byl to náročný den.

 

16 den - 108. 2014

 

            Balíme si věci, a v 7 přichází majitel pro klíčky, nabízí se že nám sveze autem bágly na letiště i když vzhledem k tomu že to tam je 5 minut pěšky je to skoro zbytečné. V 9:20 už sedíme zas v letadle a frčíme tentokrát přímým letem do Prahy. Let trvá 2 hodiny a vzhledem k časovému posunu je to na hodinkách pouze hodina co jsme odletěli. Paráda, je dopoledne, loudáme se na bus č.100 na Zličín, tam nám „žlutý“ bus do Plzně o 2 minuty ujíždí, tak jdeme do místní knajpy na závěrečné Krušovice. Bus do Plzně je poslední doprava a jsme doma. Výsledek: Bulharsko rádi navštívíme znovu, písmo se dá číst, s lidmi si rozumíme, moře super, městečka super, jídlo špica. Na Řecko prdí ratlík :-)

 

 

FOTOGALERIE - ZDE