POLSKO – Bieszczady (6.5. - 15.5.2011)

 

 

Sestava: Petr Tauchman, Ilona Ubryová, Vašek Lopata

Doprava:   jelikož jsme na polskou stranu přešli ze slovenské části Bukoviny, je doprava vlastně shodná s cestami na Slovensko

                   takže optimální je jet některým z nočních vlaků na trase Praha – Košice, my jeli Excelsiorem do Košic, dále do Medzilaborců, kde začínala naše cesta

                   Po polské straně se dá popojíždět po místní horské úzkokolejné železničce která má domovskou stanici v městečku Majdan vedle větší Cisny a dá se vyjet až na SK/PL hranici.

Ceny:  ceny jsou na polské straně asi tak stejné jako u nás a nicméně za zmínku stojí chaty které (jako i jinde v polských částech hor) jsou za velice příjemné ceny

            takže pivo na horské chatě 6 – 10 zl. (1 Euro je asi 3,50 zlotých, 1 zlotý je asi 7 Kč)

            coca-cola 0,5 PET láhev cca 4 zl. (asi 1 Euro)

            ubytování na chatách od 18 zl. do cca 30 zl. (cca 150 – 200 Kč)

            jídlo od 5 do 20 zl. podle velikosti jídla.

Ubytování:  chaty jsou na polské straně velice hezké, jedna je přímo pod Malou Rawkou, jedna např. o pár kilometrů dál na hřebínku kousek od vrcholu Smrek

                    ve stanu jsme nocovali několikrát na hřebeni na SK/PL hranici, jelikož to je opravdu pustá oblast, nicméně nádherná část v bukovo-jedlovém lese

Mapy: mapu jsme měli klasickou slovenskou mapu Bukoviny, na které je hřebenovka po SK/PL hranici ale není tam srdce Bieszczad, takže jsme na chatě pod

            Malou Rawkou koupili nádhernou mapu celého pohoří na polské straně a ta nemá chybu.

Značení cest: to je také klasika, barvy jako u nás nebo na Slovensku

Jazyky: s naprostou většinou Poláků se domluvíte česky, případně anglicky

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 7. 5. 2011

 

            Naše cesta začíná, jak jinak, na plzeňském nádraží v pátek večer. Nastupujeme do Excelsioru, který nás jako vždy bez přestupu v Praze doveze až do Košic. Kolem jedné v noci přistupuje Petr a jsme komplet.

Ráno kolem 10  vystupujeme v Košicích a přestupujeme na vlak do Humenného. Dále na lokálku do Medzilaborců. Už cestou vjíždíme do mraků a nelíbí se nám to. Začíná pršet. Na úvod nic moc. Vystupujeme v Medzilaborcích v dešti a míříme rovnou do 50m vzdálené knajpy s nápisem Šariš (škvrn a špíny sa zbavíš :-). Sedíme u piva a Petr sonduje po telefonu jak je možné, že celou cestu byla modrá obloha a to i nad Tatrami a Fatrami a tady ne. Dostáváme hlášku, že pouze v tomto rohu mapy je z celého Slovenska deštivo. To zamrzí. Chtěli jsme vyrazit po tělese nepoužívaného pokračování železnice k hranici a tam zatábořit. Ovšem situace nabrala grády v okamžiku, kdy vedle sedící pán s několika panáky zjistil, že jsme Češi a přátelsky nadhodil, že za dva týdny pojede taky do Čech a že jako do Plzně. Po odpovědi, že my jsme z Plzně byl tou náhodou tak uchvácen, že si k nám přisedl a od té doby se strhla panáková smršť na jeho účet. Končilo to tím, že jsme mu pomáhali do schodů nějakého paneláku kde bydlel a přespali jsme u něho poházení na podlaze.

 

2. den - 8. 5. 2011

 

Ráno v 5:15 nás Ludo budí, že musí do práce. Hlava 9 mozek 10 docela dává znát, že jsme včera zakropili. Na otázku, zda si dáme k snídani víno nebo slivovici nemáme sílu ani odpovídat, přičemž Ludo hlásí, že normálně nepije, ale dneska si s námi dá výjimečně. To že prášky na tlak zapíjí vínem bere jako rutinu a my se loučíme, neb chceme dohnat skluz ze včera. Je 6 ráno, celé Medzilaborce ještě spí, tak hodnotíme pozitivně to, že pěkně časně za rozbřesku nastoupáme k hranici. Jdeme po kolejích po kterých jsme přijeli včera vlakem. Trať vlastně pokračuje, ale používá se jen do Medzilaborců a dál už se nejezdí (což je škoda). Cesta se docela vleče, přeci jen je to asi 8 km a pořád po pražcích, které mají zrovna na krok nešikovnou vzdálenost. Asi po hodině usuzujeme, že už by šla sníst snídaně, tak sedíme na kolejích které nikam nevedou, koukáme na kopretinu jak miluje se s lebedou a k tomu pečeme na ohýnku slaninu a buřty, které Petr vždycky potřebuje sníst, aby se nezkazily :-)

Po hodince snídaně jdeme dál. Potkáváme 2 bývalé zastávky, dnes sloužící jako rekreační objekty, nicméně udržované a na hezkých místech s výhledem. Po další zhruba hodince už se noříme do kouzelného sevření bukovo-jedlových lesů. Trať trochu víc nabírá na stoupání, čím dál víc kličkuje mezi okolními kopečky a kolem jsou velké plochy samých jedlí a nutno podotknout, že tak rozsáhlé jedlové lesy si nikde jinde nevybavuji. Opět vaříme na kolejích. Po obědě pokračujeme směrem k místu kde jsem si myslel že kolej podle mapy končí, ale ukázalo se že je to jinak. Strážní domek napovídá, že se blížíme k tunelu a fakt že jo. Slovensko-polskou hranici protíná trať v tunelu. Snažíme se jít nad tunel a najít hraniční patníky, po kterých vede i červená značka (pohraniční hřebenovka), ale kvůli hustému porostu a spoustě bláta se vracíme dolu. Petr nakukuje do tunelu a já jdu pomalu dopředu. Netušíme jak je dlouhý, přeci jen pocit je to zvláštní, je tu chladno, vlhko a průvan. Trochu strašidelná kombinace v nepoužívaném tunelu. Sice víme že už tu vlaky nejezdí, ale znáte to... Světlo na konci tunelu je vidět, takže zrychlujeme tempo, ať už je to za námi. Vylézáme v Polsku a vracíme se nad tunel z druhé strany, odsud je to podstatně průchodnější, takže za chvíli jsme na hranici. Vydáváme se po hranici směrem na východ k trojmezí s Ukrajinou. Cesta vede po hřebeni prakticky po dokonalé rovině, jen občas malinko nastoupáme a zas rovina. Parádní cesta. Kolem 19 hodiny táboříme na travnatém plácku mezi jedlemi.

 

3. den - 9. 5. 2011

 

            Slunečný den vyzývá k rychlému sbalení a pokračování, i když nezbytná snídaně na ohni nás vždycky trochu zdrží. Pokračujeme dál po hřebínku a je to parádní přehlídka bukového lesa v kombinaci s jedlemi. Jelikož v této nadmořské výšce kolem 800 – 900 m.n.m buky ještě nemají listí nebo teprve raší, připadá nám to chvílemi jak o hezkém listopadovém dni. Cesta jde víceméně skoro po rovině, po hřebenové hraně, no prostě bez chyby. Táboříme v sedle které je docela rozlehlé a na první pohled zaujme kousek od cesty skupinka 3 jedlí mezi nimiž je fantastický travnatý plácek. Takže opět oheň a opékání :-)

 

4. den - 10. 5. 2011

 

            Opět pečeme snídani a užíváme si táboření v liduprázdném kusu přírody, zatím jsme nepotkali ani nohu, což je pozitivní. Kolem 11 dopoledne přicházíme k místu na které jsme byli zvědaví ještě před odjezdem. Železniční stanice Balnica. Z polského Majdanu sem vede úzkokolejná trať přímo až na hřeben k hranici. Úžasné. Jen škoda že není víkend, protože mimo červenec a srpen je provoz jen o víkendech. Nicméně to ještě netušíme, že se s ní svezeme cestou zpátky. Ale nepředbíhejme. Fotíme si nádražíčko, okukujeme koleje a rozhodujeme se jít po kolejích v rámci průzkumu úzkokolejky. Koleje vedou do Majdanu, kde je domovské nádraží a dále do větší Cisny, odkud vede hezká červená značka (polsky „šlak“ – odtud naše přísloví „mě z tebe trefí značka“) zpět ke slovenské hranici. Je to sice zacházka, ale co neudělat pro kontakt s horskou železnicí. Jdeme po kolejích lehce z kopce a před námi se otevírají fantastické scenérie. Rozsáhlé louky mezi Bukovými hřebeny a mezi tím popásávající se kůň a železnička úžasně se kroutící mezi kopci. Fotíme jak vzteklí. U jednoho většího potoka se rozhodujeme vařit oběd a Ilona jde spáchat hygienu. Jak už to bývá jste-li nazí u potoka, jede něco okolo co tu rozhodně jet nemělo. Takže najednou slyšíme dunění mašinky a nahá Ilona u potoka se diví jak je to možný, že má na tohle pokaždé kliku :-))) Kolem projíždí lokomotiva s nákladem pražců zřejmě z některého úseku na kterém dělníci pracují v rámci rekonstrukce této trati. Litujeme že jsme zrovna nešli po kolejích, jelikož by nás pravděpodobně svezli do Majdanu.

            No nic, pokračujeme dál v cestě a blížíme se k Majdanu. Napřed je vesnice kde je místo názvu jen jakýsi obrázek kde jdou siluety domů a pak už je vlastní Majdan. Už vidíme nádraží a jsme u vytržení, čekali jsme něco menšího, ale tohle je regulérní nádraží, okolo jsou odstavené všechny možné druhy vagonů, které známe z „dospělých“ vlaků, jako cisterny atd. Prostě zmenšené nádraží se vším všudy. Brána je zavřená, tak fotíme alespoň z venčí. Jdeme dál a máme plán zahnout na křižovatce hned za Majdanem doprava a hned po 50 metrech doleva, čímž se vyhneme velkému městu Cisna. Tato lesní cesta traversuje nad Cisnou téměř po rovině a podle mapy vede ke kempu kousek od Cisny u červené značky po které se chceme vrátit k hranici. Bohužel u křižovatky stojí stánek s občerstvením, krásně ve dřevě, no horská klasika a zve nás velkou reklamou na pivo Bizon, což je místní novinka na okolních biofarmách (tedy ne kalit pivo, ale chovat bizony). Dáváme si 3 kousky a jak jsme unavení docela v nás zafičí. Navíc se dáváme do řeči s Polákem, co vypadá jak ožralecká socka, ale vypráví zajímavé příběhy jak byl v armádě v zahraničí a teď dělá průvodce po místních horách (a taky chlastá pivo Wojak). Už skoro za soumraku jdeme dál a nadáváme si jaké jsme trubky takhle se zdržet. Ke kempu nedojdeme, už se dost stmívá na lesní cestě nad Majdanem táboříme přímo u cesty, páč je tma něco hledat a doufáme že nám něco v noci neprojede stanem.

 

5. den - 11. 5. 2011

 

            Ráno je zas hezky, místo je divné u cesty tak ani neděláme oheň a bereme dráhu na červenou značku. Stoupáme na hřebínek, který vede k slovenské hranici a je to tedy záhul, docela prudký svah. Konečně zpátky v cca 900 metrech a vyrážíme po hřebínku. Trochu se vlní a je úžasný. Co chvíli narážíme na prameny vody, v jednom místě přímo u cesty a koukáme jak puci, kde se na hřebeni bere voda. Je suprově čistá a chladivá. Všude okolo jsou buky, ale ne jako stromy. Stejně jako jinde ve vyšších horských oblastech roste kosodřevina, tedy zakrslá borovice, tady takto vypadají buky. Již od země mají tvar kosodřeviny, tedy pracovně jsme je nazvali „kosobuky“. Bieszczady jsou zvláštní hlavně tím, že mají nezvykle nízko hranici lesa, tedy kolem 1000 – 1100 m.n.m a kolem 1200 – 1300 m.n.m už mizejí i poslední keře a kosobuky. Kopce jsou holé pláně známé například z rumunských Karpat, nebo slovenských Fater, ovšem z výšek od 1600 m.n.m. výše. V tomto pohoří si vlastně připadáte jako v dospělých velkých horách, přesto že dosahují max. výšek kolem 1300 m.n.m. Nicméně jedním slovem nádhera.

            Jdeme po hřebínku a ve dvou místech se krajina otevírá, hřebínek je typicky karpatský a vidíme něco co jsme nečekali. Směrem na východ jsou vidět ony zmiňované holé vrcholky nejvyšších partií Biszczad, které bychom tu před odjezdem nečekali. Taky jsme tedy původně neměli v plánu zabrousit tolik na Polskou stranu, ale poté co jsme spatřili tu krásu, došlo k rázné změně plánu. Až dojdeme po hranici na trojmezí SK, PL, UA, nepůjdeme oproti původnímu plánu na slovenskou stranu ale na polskou. Bylo téměř jisté, že krásné holé hřebínky v dáli nejsou ještě na ukrajinském území, takže bude možnost přejít hranici bez problému po značených cestách a prozkoumat hřebínky na které koukáme jak u vytržení. Fakt jsme to nečekali. Dva vrcholy na tomto hřebínku ze kterých je nádherný výhled je Male Jaslo, v jehož pravé straně asi 50 metrů od značky je pramen vody a pak Jaslo, kde je vydatný pramen vody téměř u značky a nedá se minout.

            Po chvíli se připojujeme zpět na červenou hřebenovku která vede po SK/PL hranici a pokračujeme dále k východu směrem na trojmezí Kremence. Hřebenovka se podstatně víc vlní, v podstatě se jde pořád nahoru a dolu, ale postupně se nadmořská výška zvyšuje. Pohybujeme se už stále nad 1000 m.n.m. Docházíme na vrchol Plaša odkud je parádní výhled, je podvečer a zapadající slunce dělá fantastické plastické scenérie. Úžasný je zejména pohled na horskou slovenskou vesničku Runina. Vypadá že je úplně mimo civilizaci, což tedy je. Prostě paráda. Táboříme hned za vrcholem Plaša v sedle na malé rovince mezi buky. Zas ohník a pečeme poslední zbytky klobás.

 

6. den - 12. 5. 2011

 

            Slunce od rána docela pálí na to že je květen, naštěstí jsme vysoko a příjemně pofukuje vítr. Vyrážíme dál na východ, přecházíme Rabiu skalu, také se slušným výhledem. Pod ní v sedle je polská útulna, ale není nic moc, střecha i stěny se škvírami a hlavně dost odpadků na náš vkus... radši bych spal venku, tedy pokud by vyloženě nelilo jako z konve. Ale to mohla být náhoda, že tam tábořila nějaká prasata, neboli hovada obecná. Asi o kilometr dál je sedlo Pod Čierťažou, kde je další útulna, oficiální slovenská určená k táboření i s parádním ohništěm, je o level lepší, parádní střecha, všude čisto, i kolem ohně, tady by to šlo. Tak alespoň vaříme jídlo když je teprve poledne a užíváme pohody. Čeká nás finální nástup na Čierťaž, Hrůbky, Kamenná a pak už Kremenec 1221 m.n.m je nejvyšší vrchol ze Slovenské strany a současně trojmezí mezi třemi státy. Červená značka (hřebenovka) se tu stáčí při slovensko-ukrajinské hranici zpět do vnitrozemí do obce Nová Sedlica. To byl náš původní záměr. Ovšem naladěni výhledy z hřebínku mezi Cisnou a hranicí už máme jiný plán. Stáčíme se přesně opačně, a jdeme asi 3 km po PL/UA hranici až na nejvyšší vrchol Bukoviny, tedy Wielkou Rawku.

Kocháme se opět podvečerními výhledy, a je to úžasné, konečně naplno vidíme několik kilometrů dlouhý cíp polského území který zabíhá do Ukrajiny, což jsme předtím nevěděli a je v podstatě podstatou pohoří Bieszczady. Hranice zde zcela nečekaně zabíhá do nitra Ukrajiny jako spojovací dílek na puzzle, je tvořena řekou San a pokud bychom došli až do nejvýchodnějšího cípu byli bychom ze 3 světových stran obklopeni Ukrajinou. Přitom bychom stáli na polském území :-) Tam ale bohužel nejdeme, na to máme málo času a musíme se stáčet opačným směrem k západu. Pojali jsme totiž plán, ještě jednou se vrátit k úzkokolejné železničce po hřebenech Bieszczad. Vyšlo by to na sobotu, kdy železnička funguje a užili bychom si nejen chůzi po kolejích ale i jízdu. Navíc se vyvezeme tím pádem zpět na hranici se Slovenskem.

            Pokračujeme z Wielké Rawky na Malou Rawku. Je to kousek a po rovince. Už se šeří, tak přemýšlíme kam to zapíchneme. Je to atraktivní cíl pro výletníky, čili je tu víc rušno a hlavně odkrytá pláň. Po konzultaci s mapou máme jasno. Dále po zelené v údolí mezi tímto a Wetlinským hřebínkem je turistická chata Pod Malou Rawkou. Jdeme tam. Cesta docela brutální, neb je to 400 výškových metrů prudce dolů. Máme za sebou celý den pochodu s těžkým báglem, takže kolena začínají bolet hned jak začneme klesat. Jsou to vlastně takové půl kilometru dlouhé kolmé schody. Asi v polovině míjejí nádherný vodopád, který nás ale moc nebere, neb jsme nakvašení a bolaví z toho klesání. Asi za hodinku jsme u cíle. Krásná turistická chata. Dáváme něco k snědku, pivko a hned je líp :-)) Taky si zde kupujeme mapku Bieszczad v měřítku 1:60 000, je parádní, hezčí než naše mapy, barevně moc hezky zpracovaná, je vystínovaná, takže je opticky plastická, suprově čitelná a přehledná. Opravdu luxusní mapa asi za 5 zlotých.

 

7. den - 13. 5. 2011

 

            Počasí nic moc, koukáme na protější hřeben kam musíme zas 400 metrů vyšlapat a vypadá to na déšť. No nic, jdeme po silničce k západu, nástupnímu místu na křižovatce odkud začíná stoupat červená značka na Wetlinský hřeben. Je tu kiosek, tak prvně v životě ochutnáváme jídlo, které je v polsku snad na každé turistické chatě tzv. „bigos“. Takový pečený buřt s kousky masa v zelí...asi... ale chutná to dobře :-) Kupujeme u budky na vstupu lístek, neb to mají lehce zpoplatněné jako že park narodnyj. Ale jsou to zanedbatelné drobné. Začíná poprchávat, ale už jsme tu, tak jdeme neohroženě „do stěny“. Asi v půlce výstupu začíná pršet o něco víc, ale zatím je to pořád jen decentně. Jsme na hoře, krásný hřebínek a přímo na nejvyšším místě další turistická chata s názvem Chatka Puchatka (fakt). Jdeme dál, řka že se radši nebudeme zdržovat. Ale asi po 150 metrech se déšť stupňuje, tak jdeme zpátky. V chatě je pohoda, dáváme čaj a čekáme co z toho počasí vyleze. Za hodinu déšť mizí, ale kolem jsou mraky a nic moc výhledy. Jdeme po hřebínku a je to fakt parádní cesta vedoucí k dalšímu vrcholu zvanému Smrek. Tento vrchol nepřecházíme, neb pak následuje na jižní stranu velký padák, to je zas o kolena a proto ho raději traverzujeme po žluté ze severní strany. Ta se po chvíli odklání prudce doprava směrem na Zatwarnicu, my pokračujeme v mírném sestupu po hřebeni po černé značce k další turistické chatě u osady Jaworzec. No chata... ona má na štítu sice nápis chata PTTK, ale je to spíš zemědělská usedlost jistého podivného typa, který vypadá, že tu prostě hospodaří a jako bokovku dělá pro klub turistů ubytko. Fakt zajímavej týpek, večer mám malý výstup s jeho ratlíkama velikosti vlčáka, kteří odmítají pochopit moji chuť na večerní cigáro a při přesile 3 na jednoho to odnáší moje kalhoty drobným Dr.Bancem. Fakt divná chata.

 

8. den - 14. 5. 2011

 

            Ráno vyrážíme podál řeky směrem k městečku Przyslup, což je nejvzdálenější stanice úzkokolejky od slovenské hranice, tedy druhá konečná. Silnička jde lesem kolem vesnice Kalnica. Čest jménu dělají nakropení dědkové před kioskem u silnice, a to je teprve 9 ráno :-) Bych to nechtěl vidět večer :-) V Przyslupu vedle zastávky je stánek s občerstvením, kde dáváme špíz, pivko a čekáme. Za chvíli je tu mašinka i s cestujícími. Chvíli fotíme a nasedáme. Nemáme už polské zloté, naštěstí barmanka ve stánku pohotově zjišťuje mobilem kurz a mění nám Eura za další „zlaťáky“. Vyjížďka super. Jedeme až do Majdanu, tedy domovského nádraží které si konečně prohlížíme a fotíme zevnitř. Kupujeme nějaké suvenýry do kuchyně jako např. bochník ovčího sýra a nějaké zdravé domácí sirupy. Za půl hodinky jedeme dál, až do stanice Balnica na slovenské hranici, kde jsme před několika dny procházeli po hřebeni. Vede odsud žlutá značka do slovenského vnitrozemí. Ještě poslední kávu v kiosku za zloté a razíme na slovenské území. Přicházíme k 8 km vzdálené vesničce Osadné. Pěkná malá horská vesnička. Na začátku měl být podle mapy camp, ale jak už jsme několikrát zjistili, z campů co jsou na mapách není v reálu ani desetina. Není tu. Jdeme dál vsí a už je docela večer. Nahoře na Balnici jsme dali pokec s jedním Slovákem, co tam byl na kole a nyní ho vidíme podruhé :-) postává s pivkem před místní hospodou spojenou s krámkem na potraviny. Vrchní haleká z dálky „tady žízeň, tady žízeň, slyším vás“. Co se dá dělat, jdeme na jedno. Cyklista je pohodář, hodně chodí i po horách, takže máme o čem kecat. Vrchní navrhuje ať přespíme na terase před hospodou. Vypadá to tu hodně bezpečné, je klid a nikde podezřelé osoby. Překvapivě čistá útulná vesnice, ale tak už to u horských vesnic bývá. Život je tu drsnější a podivné živly sem nic netáhne. Takže přijímáme a kecáme dlouho do noci, pak leháme na terasu a spíme.

 

9. den - 15. 5. 2011

 

            Probouzíme se do deště. Sedíme na terase a vaříme na vařiči něco šikmookého z pytlíku. Bus do města Snina nám jede až v 11, tak nevíme co s časem. Naštěstí přestává pršet kolem 9, takže se vydáváme po silničce na další zastávku v následující vsi, což jsou Hostovice. Opět krásná čistá vesnička se zvláštním kostelem, jaké jsme viděli kdysi na Ukrajině všude. No není se čemu divit na hranice je to sem pár km a vliv je znát na každém kroku. Většina nápisů na obchodech a vývěsních deskách je současně i v azbuce. Blízkost Ukrajiny je patrná na každém kroku. Po 11 hodině přijíždí náš bus, takže jedeme do Sniny. Také hezké město i když už větší, ale pořád malebné. Dále pokračujeme busem do Košic. Chtěli jsme vlakem, ale ten frnknul o 10 minut... zasekla nás zmrzlina :-) Bus do Košic jede oklikou a vybírá vesničky těsně u ukrajinských hranic, takže pořád je na co se dívat. V Košicích máme hodinku čas, tradiční vlak Excelsior s lehátkama až do Plzně nám jede v 18 hod, tak stíháme i večeři. Pak už jen nastoupit a usnout.

 

 

 

 

 

 

10. den - 16. 5. 2011

 

            Petr vystupuje ve 3 ráno v Kolíně , naštěstí byl čas se prospat, tak to snáší dobře. My s Ilonou až v Plzni v 6 ráno a máme to akorát dojít do práce, převléknout se, omýt se , zkulturnit a zas někdy...

 

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE