POLSKO – Beskid Slaski – 2. část (23.03. - 28.03.2016)
Sestava: Petra Krsová, Vašek Lopata
Doprava: jelikož nám posunem časů a zrušením lehátek dráhy znepříjemnili cesty na Slovensko, začínáme novou éru a jezdíme směrem na Krakow. Lůžko do Krakowa 500 Kč dvojmístné,
250 čtyřmístné, lehátka tam asi vůbec nejedou.
Cena za jízdenku taktéž 500 Kč. Slevy jsou výrazné při nákupu pře e-shop ČD.
Dále pokračujeme vlakem ze stanice Czechowice Dziedzice do stanice Wilkowice Bystra (směr Zywiec) za cca 8 Zlotých na osobu = cca 50 Kč.
Zpět jedeme busem z Nýdku do Bystřice kde je hlavní trať ze Slovenska, popovážíme se osobákem do Ostravy a odsud pak přímým Pendolinem až do Plzně
Ceny: ceny jsou na polské straně asi tak stejné jako u nás a nicméně za zmínku stojí chaty, které (jako i jinde v polských částech hor) jsou za velice příjemné ceny
pivo na horské chatě 6 – 10 zl. (1 Euro je asi 4 zlotých, 1 zlotý je momentálně 6,25 Kč)
coca-cola 1 litr PET láhev na chatách cca 4 zl. (asi 25 Kč)
čaj na horské chatě od 3 do 6 zlotých, káva taky tak, snídaně třeba míchaná vejce (jajko) kolem 7 zlotých, párky (parówky) taktéž kolem 7 zl.
ubytování na chatách od 20 zl. do cca 40 zl. (cca 150 – 250 Kč)
jídlo od 5 do 20 zl. podle velikosti jídla. (Nálešníky tedy palačinky a Pirogy s miesom bývají levnější – kolem 10 zl., guláše a řízky jdou kolem 20 zl.)
Ubytování: chaty jsou na polské straně velice hezké, zachovalé turistické, opravdu pro pěšáky s báglama, u nás už těžko k vidění a kolem 200 korun (s vlastním spacákem bývá sleva).
Mapy: mapu jsme měli klasickou polskou Beskid Slaski 1:50 000, k sehnání na všech chatách v okolí jakýchkoliv polských Beskyd.
Značení cest: to je také klasika, barvy jako u nás nebo na Slovensku
Jazyky: s naprostou většinou Poláků se domluvíte česky, případně anglicky, nebo polsky (Bezpeczna droga do školy – bezpečná cesta do školy, Nebieski Šlak – modrá značka, Natrysk – sprcha,
Kaszanka – prejt, Kubalek - hrnek)
1. den
- 23. 03. 2016
Naše cesta začíná, jak jinak, na plzeňském nádraží ve čtvrtek večer ve 20:14. Již nenastupujeme přímo do lehátek, jako tomu bylo ještě před 2 lety, jelikož dráhy lehátka z Plzně zrušila a cesty na Slovensko se staly pro lidi z Plzně a okolí těžce nelukrativní i vzhledem k časům, ve které jedou noční vlaky do Čech. Jedeme tedy do Prahy a tam přestupujeme do lůžka směr Krakow startujícího lehce po 23 hodině. Máme kupé pro 2, takže těžká pohoda. Vyjde na cca 500 korun, ale to pohodlí nemá chybu. Jízdenka do Czechowice Dziedzice čítá dalších 400 korun. Dá se jet samozřejmě třeba ve 4 lůžkovém kupé a máte to za polovic, ale už máme raději víc pohodlí. Naše cílová stanice je předměstí města Bielsko-Biala, kudy projíždí vlak - tedy Czechowice Dziedzice.
2. den
- 24. 03. 2016
Ráno ve 4:30 nás steward budí, ale není z nejbystřejších, ba řekl bych,
že je totálně blbej. Moc jsme se nevyspali, jelikož
nějaký hovada vedle v kupé celou noc dělali kravál a steward
nebyl schopen zjednat pořádek. Večer se ptal co má ráno donést, a přestože jsme
nahlásili kávu a čaj, přináší 2 čaje, prostě tupec. Tečku za celým imbecilismem vyrábí tím, že ve stanici Czechowice
Dziedzice se nenamáhá ani jít otevřít dveře a námi
mačkané tlačítko nefunguje. Než se doloudal, vlak se
rozjel zrovna ve chvíli, kdy se mu podařilo dveře násilím otevřít. Jenže
přestože se vlak sotva hýbe, odmítá nás pustit ven a musíme jet do další
stanice což je Oswiecim. Na náš dotaz, kdo nám to
zaplatí a jak se máme vrátit reaguje,
že neví, ale vlaky asi žádný nejedou tak že si musíme nějak poradit.
Neuvěřitelné. Tak bacha na něj, je úplně tupej,
jmenuje se Tomáš Ky..l a je to fakt mimoň. V Oswiecimi
vystupujeme asi za 45 minut, naštěstí je hned před vlakovým nádražím maličký
autobusák a jako na zavolanou tu stojí malý mikrobus do města Bielsko-Biala, kam jsme chtěli. Platíme tedy 20 zlotých za oba
a jedeme zpátky. Takže nakonec činí naše časová ztráta necelé 2 hodiny a je 7
ráno místo 5. Tak to jde. V Bielko Bielej čekáme ještě chvilku na pendl
mezi Zywiecem a Bielou a
vystupujeme z něho ve stanici Wilkowice Bystra, kde naše putování doopravdy začíná.
Hned asi 50 metrů vedle nádraží u silnice je žlutá značka, která vede kolem luk a zahrad až do nedaleké vísky Meszna, kterou tak nějak procházíme, aniž bychom nějak vešli do vsi. Spíš jen po okraji a hned za kostelem jde cesta už slušně vzhůru. Nastoupáváme do výšky asi 650 metrů, vesnice končí, začíná les. Tady na rozcestí žluté a černé značky je malý přístřešek s ohništěm, rozhodně by se dal použít na zatáboření ovšem pro max. 3-4 lidi. Traverzujeme po černé směrem na jih a asi za půl hodinky jsme u chaty na Gróniu. Jelikož jsou Velikonoce, mají tady výjimečně zavřeno. Vůbec zajímavé je, že Poláci obecně jakožto mnohem více pobožný národ tyhle svátky vidí trochu jinak. U nás když jsou Velikonoce, tak všichni vyrazí z domova, protože je prodloužený víkend. Oni naopak nikam nejedou, protože jsou přece Velikonoce. Takže jsme za celé 4 dny byli na chatách téměř jediní hosté, ale nepředbíhejme. Chatu asi také provozují cestovatelé, jelikož je zvenku polepená kameny z různých míst světa, každý kámen má cedulku, kde byl sebrán. Z chaty na Gróniu, kde jsme se tedy nestali obětí luxusního oběda, jak jsme plánovali, pokračujeme po černé značce směrem na obec Szczyrk. Cesta se měla u chaty na Gróniu oddělit a jít po traverzu kolem kopců a žlutá měla jít vzhůru k chatě Klimczok, kupodivu jdou na rozdíl od mapy stále spolu a nabíráme výšku. V mapě na netu je tedy chyba. V jednom místě si všímáme, že vlevo je pěšina a zamalovaná černá, ohýbáme to tedy po traverzu a jdeme po původních zamalovaných značkách. Po asi 20 minutách se napojujeme na současnou černou, která přichází shora. Cesta jde bohužel dost dolů, ztrácíme výšku, ale je to daň za to že jsme se rozhodli pospojovat trasu přes 9 turistických chat. Na okraji obce Szczyrk se napojujeme na žlutou a zelenou která zase mírně stoupá vzhůru. Náš další cíl je chata Wuja Toma. Není klubu PTTK, tak jsme na ni zvědaví. Na konci vsi na konečné točně autobusu je malý dřevěný kiosek, nebo spíš hospůdka. Dáváme si pivko a polévku, mají asi 6 jídel, docela slušný výběr na mimosezonu. Polévka luxusní žurek, přesně jak to tu umí, hutný a chutný. Za dalších asi 15 minut jsme u chaty Wuja Toma. Nádherná chata, čekali jsme spíš komerční pension, ale je to regulérní turistické schronisko, přestože není na hřebeni a je kousek za městečkem. Je krásně umístěná v úbočí svahu a je to stará roubená chalupa, nastavená verandou, ve které je jídelna. Dáváme si zase nějaké občerstvení z bohatého jídeláku a luxusní pivko. Od chaty jsou impozantní výhledy na zpola zasněžený protější dominantní vrch Skryczne, což je nejvyšší hora Slaskieho Beskidu. Od Wuja Tomy jdeme po červené ještě asi hodinu stále vzhůru až na hřeben, kde je náš dnešní cíl, chata klubu PTTK Klimczok. Tak to je naprostá klasika. Stará kamenná chalupa, relativně velká, s velkou jídelnou a bohatým jídelníčkem. Za 40 zlotých (240 Kč) si dopřáváme pokoj pro dva i se sociálkou, i když to vypadá, že tu moc lidí nebude a mohli jsme pořídit levnější víceosobový. Těžko říct, opravdu nechápeme, že když jsou Velikonoce, nepraskají ubytka ve švech. Kvůli tomu jsme si dělali pro jistotu po netu rezervace. Holt jiný kraj jiný mrav. Chata krásná, spíme jako medvědi.
3. den
- 25. 03. 2016
Druhý
den hned po osmé dáváme snídaničku v jídelně, párečky a míchaná vajíčka a
děláme si čaj do termosky. Vyrážíme od chaty, kde je ještě relativně dost sněhu
opět směrem pozvolna dolů, směrem na sever po zelené značce. Ta probíhá pod
hlavním hřebenem, traverzuje ho a posléze se připojuje na žlutou značku, která
vede až do města Bielsko-Biala. Klesáme až do sedla,
které odděluje severovýchodní výběžek tzv. „Kozí hřbet“ od hlavního hřebene.
Sem se ještě vrátíme a půjdeme tudy mimo značku po lesní cestě dolů. Zatím
sedlo přecházíme směrem na východ a v místě, kde se ke žluté připojuje
modrá, se po ní vydáváme. Na vrcholku kozích hřbetů je totiž další z chat
- schronisko Stefanka.
Další, které není klubové PTTK, ale opět nádhera. Nic komerčního, žádný penzion ale pravá
horská chata. Opět je vidět, že je to původně stará roubená chalupa více než
100 let stará s přístavbou jako jídelna a ubytováním ve starém původním
jádru stavby. Dáváme si luxusní obídek a vracíme se po stejné cestě asi 15
minut do sedla Przelecz Kozia,
před Kozí hřbety. Odsud jdeme po lesní zpevněné cestě přímo dolu, zpočátku
celkem prudce, ale je to asi 100 metrů a jsme dole. Tím se dostáváme na okraj Bielsko Bielé a napojujeme se zde
na červenou značku, která vede na západ k další plánované chatě, kterou je
schronisko PTTK Debowiec.
To jsme také zvědaví, protože z mapy vypadá, že je téměř ve městě. Je však
taktéž mazaně umístěna ve svahu hned nad městem, takže je odsud pěkný výhled a
přesto že je ve výšce necelých 600 m n.m, je to pravá horská chata. Luxusní je jídelák,
který asi díky blízkosti města překvapuje hlavně nízkými cenami. Dáváme si opět
dobrůtku v podobě klobásky na grilu a vydáváme se zpět na hlavní hřeben,
ze kterého jsme ráno slezli. Po zelené, která je v mapě ovšem značená jako
červená krásným táhlým traversem nenápadně nabíráme výšku, je to úžasně vedená
cesta. Najednou jsme zpět pod hřebenem. Tady se připojujeme na červenou, ta je
trochu příjemnější, že nejde v horní části tak kolmo a je to vlastně
zpevněná cesta vedoucí k horní stanici lanovky. Mimochodem ta lanovka jede
právě od chaty Debowiec a je tuším z roku 1960,
takže vůbec není nutné to šlapat. Ale my si to dáváme pěkně na „turystyczno“ takže šlapeme až nahoru k horní stanici.
Je zde i rozhledna, ale jelikož je zataženo a kouřmo, ani nezkoušíme výhledy,
beztak je to totéž co je vidět okolo. Stromy ještě nemají listy a je vidět na
každém rohu (roh v lese? :-). Od stanice lanovky je to asi 15 minut
k dnešnímu našemu cíli, což je chata PTTK Szyndzielnia.
Už jsme těch chat tady v polských horách viděli desítky, ale pokaždé nás
nějaká něčím znovu překvapí. Tak třeba tahle tím, že vypadá jako velký mohutný
kamenný hrad s věží a několika různě vklíněnými křídly. Při vchodu do
vstupní haly z obrovských balvanů, s kamennou podlahou máte opravdu
dojem, že jste ve starobylém hradu. V každém patře je velká jídelna, ale
jsou teď v mimosezoně mimo provoz. Jídelna funguje jen centrální, ve 3
patře. Krásná, velká, prostorná, z jídelny je nádherný výhled do údolí
hluboko pod námi, kde svítí tisíce světélek v obcích jako naše příjezdové Wilkowice-Bystra. No prostě úchvatné. Dávám si
k večeři nějaký vepřový závitek a pivko, Péťa si dává na zahřátí takzvané Piwo Grzane. To je prostě něco
jako svařák z piva. Je to teplé, dává se do toho nějaká šťáva v tomto
případě zázvorová. Mají to na většině horských chatách a tady bylo zatím
nejchutnější, co jsem kde pil. Někde svaří to koření a dolijí to studeným
pivem, takže dole je to teplé nahoře chladné, ale tohle je opravdu jako svařáček, celé horké a lahodné. No stojí to za ochutnání.
Jsme tu krom jednoho dalšího páru s dětmi opět jediní a to celý ten „hrad“
funguje, včetně kuchyně. Prostě když chata, tak otevřená a pro turisty. U nás
by byla chata zavřená, že je málo lidí. No ale pak na ni choďte, to je lepší
rovnou spát v lese. O patro níž než bydlíme, je malá kuchyňka
s rychlovarnou konvicí, kde je možné si jak je na polských chatách zvykem
uvařit cokoliv ze svých zásob, polévku, kávu, čaj atd. Prostě cílem není odrbat
na čajích, ale nabídnout nocleh. Kdo chce ušetřit, může, kdo ne rozšoupne se
v jídelně.
4. den
- 26. 03. 2016
Ráno je mlha jako mlíko, vaříme si kafčo a čaj do termosky, v jídelně která opět funguje už od 8:00, si dáváme snídaničku na vidličku. Vyrážíme na hřebenovou partii směrem k chatě PTTK na Blatniej. To mě trochu mrzí, neb z netu vím, že jsou tu úžasné louky a výhledy, ale je fakt mlha neprostupná a drobně sněží. Jdeme po žlutočervené hřebenovce, což je i lyžařská magistrála, kupodivu s lyžemi nikde nikdo, bo jsou prostě Velikonoce. Traversem obcházíme vrchol Klimczok z opačné strany než je chata kde jsme včera spali a když se napojujeme zpět na žlutou, jdeme už po hřebeni směrem na západ. Asi za 2 hodinky jsme u chaty PTTK na Blatniej. Kupodivu je tu dost výletníků na občerstvení, i když je tedy hnusně. Dáváme si tu obídek a odpolední kávu. Chatka je opět pěkná i když zvenku jí kvůli mlze ani nemůžeme posoudit. Ovšem famozní má být okolní hřeben složený z luk a z toho vidíme prd. Odsud nepokračujeme již po hřebeni, ale ohýbáme na jih po zelené. Musíme přejít údolí s obcí Brenna, abychom se dostali na protější hřeben, na němž je dnešní cíl - schronisko PTTK na Rownicy. Scházíme asi 400 metrů dolů, jinak to nejde, procházíme vískou Brenna, a přesně ve chvíli kdy nás zaujme dřevěná koliba s občerstvením a vcházíme dovnitř, se venku spouští liják. Asi hodinku čekáme u pivka a je po dešti. V kolibě vaří, ale nějak se nám to zdá napálené, protože je to prostě dostupné autem, tak je to spíš pro městské pupíky s autem tzv. vozíčkáře. Ti se vyznačují tím, že mají víc peněz, když mají na auto. J Pokračujeme přes most za řeku, kde cesta stále po zelené značce začíná stoupat na hřeben Rownice. Stoupání je skoro nekonečné. Není extra prudké, ale přímo proti vrstevnicím a je to otravné. Konečně jsme na hřebeni a jdeme asi 15 minut po něm. Koukáme vlevo a nevěříme svým očím. Už vidíme chatu PTTK, ale před ní je veliké parkoviště a kolem směs hotelů a restaurací, bobová dráha, prostě takový ten horský lunapark jako v Peci pod Sněžkou. Jelikož sem vede silnice, vozíčkáři to tu dobili a zazdili…. No nic jdeme do chaty PTTK na Rownici, na pohled velice hezké a staré stavby. Jinak pecka, moc hezká chata, jen ta silnice to kazí. Paní nás ubytovává, cena je stále příjemná 40 Zlotých jako kdekoliv jinde, ale jídelna už nevaří, jelikož chata slouží především pro denní návštěvníky, co sem vyjedou autem a ubytování je celkem asi pro ně okrajové. Takže už v 18 hodin je jídelna zavřená a nevaří. Naštěstí asi o 100 metrů dál po silnice je další domek, což je stylová „bačovská“ restaurace, vše ve dřevě, fakt pěkné a zde zase jenom vaří, tak si dáváme za rozumnou cenu 22 zlotých (cca 130 Kč) řízek přes celý talíř. Navíc talíř je pečený z koláčového těsta ve tvaru velikonočního vejcete. Tak to mi hlava nebere a nevím jestli to mám sníst i s talířem a nebo těsto vrátit J Nicméně pokojík v pohodě a nocleh taky. Jak říkám byla by to super chata na super místě, nebýt té zapráskané silnice, která z toho dělá trochu dost zábavní lunapark.
5. den
- 27. 03. 2016
Ráno
v 9 otevírá jídelna, dáváme si tedy snídani, a protože dnes má být podle
předpovědi nejhezčí den, těšíme se na hřebenovku po česko-polské hranici přes
vyhlášenou malou a velkou Čantorii. Od rána je den
jako malovaný a my scházíme po červené značce do městečka Ustroň.
To je jedno z větších městeček na úbočí hor a vlastně z něho je vidět
hřebínek, za nímž už je náš Třinec. Procházíme Ústroněm,
všichni jsou na Velikonoce svátečně oblečení a právě skončila mše. V jedné
z restauraček, která je otevřená si dáváme
obídek a polední kávu. Na červenou dále navazuje žlutá, po které začínáme
napřed pozvolna, pak poměrně prudce stoupat až na vrchol Malé Čantorie. To už jsme vlastně nad Třincem a přilehlým údolím
a vidíme jak do Polska, tak do Čech. Sedlo z mezi Malou a Velkou Čantorií je jako z pohádky a z polské strany sem
navíc vede lanovka. Ale i když je v provozu, je tu jen pár lidí, žádné
davy, navíc jsou tu opět docela slušné zbytky sněhu, tak je to takové ani jaro
ani zima. Ale ty výhledy na okolní hřebeny nemají chybu. Cesta z malé Čantorie na Velkou zabere tak hodinku a je to krásná
hřebenovka. Kousek před vrcholem, na němž je rozhledna, se nachází 2 chaty.
Jedna na polské straně hřebene a jmenuje se Koliba Roberta, druhá na české a
jmenuje se Horská chata. Člověk by čekal tedy u koliby občerstvovnu,
což také je. Mají několik jídel a nápojů a je to krásný dřevěný stylový domek.
U horské chaty by čekal horskou chatu se vším všudy, ale bohužel je to taky
taková horší koliba, oprýskaný barák s plechovou střechou, zvenku nevypadá
ani moc funkční. Neklamná známka toho, že jsme dorazili k českému území.
V chatě je také občerstvení, ale ceny jsou napálené, prodávají hlavně
neužitečné suvenýry a slečna co se znuděně zvedá, od rozehrané hry na tabletu
informuje, že nocleh tady nevedou, jídlo by se případně dalo udělat, ale
nejrychlejší je dát si pivo. No to jo, protější polská Koliba Roberta je prostě
přívětivější a na pohled hezčí domek s tradičními pochoutkami za pár
korun. Od chaty se jde ještě asi 15 minut mírně nahoru a jsme u rozhledny. Je
tu ještě jeden bufet přímo vedle, ale je zavřený. Je už podvečer, takže lidé
žádní, ale přes den je tu asi frmol. Pokračujeme už trochu rychlejším tempem po
červené podél hranice směrem na jih. Zprvu z Čantorie
(cca 1000 m.n.m.) je klesání
nepříjemně prudké, až se výška ustaluje na nějakých 800 metrech a hřeben jde
takřka po rovině až na schronisko Soszów.
Hned vedle chaty jsou horní stanice vleků a po svazích dolů vede několik
sjezdovek. Kupodivu se ještě lyžuje, vlek frčí, přitom mimo sjezdovku je docela
příjemné jaro. V chatě je však prázdno, kupodivu nikdo si nedává čaj ani
pivo, není tu k vidění český „knajping“, tedy
lyžaři co víc času stráví v hospodě než na svahu. Ubytováváme se za 50
zlotých ve dvoulůžkovém pokoji, opět jsme zbytečně drželi rezervaci, jelikož
jsme tu jediní. Dáváme si „ruskie pirogi“
za 10 zlatek (60 Kč), což jsou takové dobré taštičky plněné bramborovým těstem
a trochou slaninky na cibulce. Chata je zvláštní tím že záchody a sprchy mají
ve sklepě, tedy o dvě patra níž než jsme ubytovaní a je tam pěkná kosa J
Výborná véča a jdeme spát.
6. den
- 28. 03. 2016
Ráno je krásný slunečný den, škoda že už musíme domů, vůbec se nám z hřebene nechce. Radši bychom putovali dál, a toulali se krásnými zasněženými hřebeny těchto nádherných hor, ale musíme se vrátit. Jdeme tedy od chaty Soszów kousek zpět po hřebenovce, asi půl hodinky směrem na sever do sedla Beskidek, kde začíná zelená značka vedoucí do obce Nýdek. Asi za hodinku jsme na návsi. Je tu velké parkoviště a kupodivu halda lidí, kteří se připravují na výstup na Čantorii. Hned u parkoviště je otevřená místní hospůdka, přestože je něco málo po 10 hodině ráno. Protože cesta dolu byla rychlejší, než jsme čekali, máme půl hodiny čas do odjezdu autobusu. Dáváme si tedy vítězné pivko. V 11:08 nám jede autobus do asi 5 km vzdálené Bystřice, kde vystupujeme u železniční stanice. Jsme tedy na koridoru Praha-Košice, za 8 minut nám jede osobák na Ostravu. Tam jsme asi za hodinku, nakupujeme si svačinu a mlsky do vlaku a ve 13 hodin vyjíždí naše Pendolino. Za 4,5 hodiny jsme bez přestupu v 18:00 v Plzni.