NORSKO - Jotunheimen (19.8. - 31.8.2005)

 

 

Sestava: Luděk Schmoll, Ilona Ubryová, Vašek Lopata, Jirka Konečný, Pavel Eret, Tereza Pražáková

Doprava: letadlo Praha - Oslo 4.750,- Kč na hlavu- společnost SAS (letenky u nás lze koupit u společnosti Asiana)

                 autobus Oslo - Beitostølen; Beitostølen - Bygdin;

                              Øvre Ardal - Oslo (se slevou pro skupinu 274 NOK)

Ceny:  zde POZOR!!  tato země není balkán, kde vše stojí polovic (viz ostatní cestopisy)

            takže pivo na horských chatách 50 NOK (cca 200 Kč za třetinku !! – no ale nekupte to když je člověk tejden bez piva)

                     pivo v Oslu v obchodě 12 NOK plechovka

                     chleba na horských chatách 50 NOK

                     dobrá informace je že téměř všude i uprostřed hor kam dojdete na horskou chatu se dá platit kartou (proto jsme přestali šetřit :-)

Ubytování:  v horských chatách – většina chat je vybavena hromadnou turistickou nocležnou včetně sušárny na mokré věci a boty za 50 NOK

                                                     bydlení přímo v chatě v pokoji bylo myslím kolem 200 NOK (z toho je čech na maschli :-)

                    ve stanech -  v celé zemi je dovoleno volné táboření takže se stanem se bohatě dá vystačit pokud nejste promoklí

Mapy: mapy lze sehnat bez problému i přímo na horských chatách, my jí kupovali po příjezdu k nástupu u jezera Bygdin (asi 350 Kč,-)

Značení cest: Většinou červeně namalované písmeno T, případně z kamenů postavený tzv. Troll , tedy navršené kameny na sobě

Jazyky: s naprostou většinou Norů se domluvíte anglicky.

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 19. 8. 2005

     Cesta letadlem byla pohodlná a rychlá. Při odbavení zapomněl Luděk vyndat z tašky kapesní nůž, načež mu byl odebrán a ponechán na letišti v Praze Ruzyni do té doby, než si ho po návratu vyzvedne. Kapesní nůž v horách, daleko od civilizace, je věc poměrně potřebná.

     Autobus z Osla do Beitostølenu nám plynule navazoval. Jenže cestou nabral menší zpoždění a původně ¼ hodinovou přestávku na trase zredukoval asi na 5 minut. Já a Vašek jsme chtěli přestávku využít k zakoupení plynových kartuší k vařičům, které se nedají převážet na palubě letadla. Když jsme se vrátili od benzíny, kde jsme je sehnali, už jsme jen viděli, jak bus mizí v zatáčce. Najednou se nám zdálo, že autobus přibržďuje a dali se do poklusu. Naštěstí po chvilce zastavil úplně, my ho doběhli. Jirka nám pak dodatečně vyprávěl, jak pobíhal bos po autobusu snažil se přimět řidiče, aby počkal.

     V Beitostølenu jsme vyšplhali kus po sjezdovce a v místě, kde stála vlekařská bouda, nenápadně za smrčkem, postavili stan. Tam jsme strávili naší první noc v Norsku.

                

2. den - 20. 8. 2005

     Ráno jel další autobus z Beitostølenu do Bygdinu, poměrně známého střediska na břehu stejnojmenného jezera. Vydali jsme se podél jezera směrem k chatě Torfinsbu. Kolem jezera, ale i jinde v nižších polohách Jotunheimenu, rostly mraky borůvek, ale také hub. V prvotním poblouznění jsme asi dvakrát za sebou udělali smaženici, která nás připravila o poměrně velké množství plynu. Na druhou stranu, taková smaženice s hovězím ve vlastní šťávě za to stojí.

     Od Torfinsbu stoupala cesta do prudkého kopce. Sotva jsme vyšlápli nahoru, čekal nás brod přes první větší tok, kterých bylo pak na cestě ještě spousta. Tam se mohli kamarádi hned v úvodu na vlastní oči přesvědčit, že „umfální kotrmelóza“ je bezpochyby nemoc, která  existuje. Někde mi to podklouzlo a už jsem letěla. V letu jsem si jen pomyslela, jak budu odporně mokrá. Spadla jsem ovšem na záda, to znamená na batoh, který byl v tu dobu ještě velice těžký. Neležela jsem však na dně říčky, ale na velkém placatém kameni. Připadala jsem si jako brouk, ruce nohy ve vzduchu a nemohla jsem dělat vůbec nic. Kdyby mě Vašek nepřišel zvednout, ležela bych tam dodnes. V konečném důsledku jsem se prakticky nenamočila. Jelikož jsem ležela vysoko nad hladinou, podařilo se mi šikovně vstát a kvalitní batoh vodu dovnitř nepropustil.

     Došli jsme do malého sedla s jezírkem a tam postavili stan. Padl večer a s ním chladno. Při té příležitosti Jirka zalitoval, že není yetti, protože si omylem vzal s sebou do hor jen kraťasy. Vašek mu půjčil náhradní kalhoty, ale nešly mu dopnout. Odepnula jsem proto ze své čundrovní taštičky pásek na nošení přes rameno, aby si je přitáhl. V průběhu cesty Jirka zhubnul, takže mi ho za čas vrátil.

 

3. den - 21. 8. 2005

     Vstali jsme pozdě a tím se dostali do skluzu. Většina horalů vyráží na trek v 5 ráno. Ale my ne; u nás to jistí 10 hodina. Vždycky si říkáme - „jezero Gjende už tam leží pěkných pár milionů let, tak na nás těch 4-5 hodin taky počká“. Scházeli jsme k němu lesem, to znamená, že zas všude rostly houby. Oběd byl vydatný. V úseku od jezera Gjende k jezeru Russvatnet jsme se setkali prvně a naposledy s tím, že byla cesta zajištěná ocelovým lanem. Bylo to ostré stoupání. V horku, s těžkým batohem na zádech a několika kilometry nelehkého terénu v nohách, se mi asi prvně v životě stalo, že jsem byla vyřízená a nemohla dál. Ale jako klasická představitelka samiččí populace vím, že leckdy musíš, i když nemůžeš. Tábořili jsme u menšího jezírka na trase.

 

4. den - 22. 8. 2005

     Dnes jsme klesali poklidnou cestou, která vedla podél řeky Muru. Bylo co fotit a filmovat - peřeje, kaskády, vodopády - úžasná podívaná. Od chaty Memurubu to bylo k jezeru Russvatnet přes kopec. Dál vedla cesta podél něj. Často jsme brodili a hledali nejšikovnější cestu. Nedaleko většího vodopádu byla říčka přemostěná, z čímž jsme se nesetkávali právě často. Náš tábor stál na kopci, odkud byl výborný výhled na jezero Russvatnet, od kterého jsme se postupně vzdalovali.

                                   

5. den - 23. 8. 2005

     Doposud bylo teplo a slunečno. Počínaje dnešním ránem se karta obrátila. Ochladilo se, přišla mlha a déšť, které nás s několika malými přestávkami provázely do konce přechodu hor. Vyšli jsme v dešti, jen Jirka se Terezou se kvůli dešti opozdili. Sraz byl na chatě v Glitterheimu. Odtud to bylo do Spiterstulenu poměrně daleko, cesta náročná. Trvala asi 12 - 13 hodin, vedla kamenitým terénem podél břehů horských ples, zhruba ve výšce 2000m. Foukal nepříjemný studený vítr. Vybrali jsme si Spiterstulen jako základnu pro náš příští výstup na nejvyšší horu Norska a severní Evropy zároveň - Galdhøpiggen (2469m) a přenocovali tu.

 

6. den - 24. 8. 2005

     Na Galdhøpiggen jsme vyrazili v 8 hodin ráno. Bylo třeba překonat celkem 2800 výškových metrů.V táboře zůstala jen Tereza, která hojila puchýře. Veškeré věci jsme nechali ve stanech ve Spiterstulenu a vyrazili na lehko. Výstup nám trval zhruba 4 hodiny a sestup 2 hodiny. Na samém vrcholku stojí meteorologická stanice. Cestou vzhůru se mraky držely vysoko, ale s každým metrem se ochlazovalo. Přecházeli jsme několik sněhových polí, v kotli pod námi ležel ledovec. Nahoře jsme navlékli zimní bundy, čepice a rukavice.

     Při sestupu začaly klesat i mraky, rozpršelo se. Viditelnost byla hodně špatná a stejně špatně se hledaly značky v podobě červeného „T“, nebo kamenných panáčků, kteří docela dost pomáhali v orientaci při hledání tras po celém Jotunheimenu. Déšt houstl. V místě, kde jsme z výšky dohlédli na náš tábor, se zdálo, že jeden ze stanů leží na zemi. Vítr sílil. Dole jsme zjistili, že ulámal plastové uchycení tyček našeho stanu a ten skutečně leží. Naštěstí měl Vašek už před dovolenou předtuchu a vyrobil ze silných šroubů a ocelové páskoviny „náhradní díly“. Odepnuli jsme plastové kšunty, vyměnili je za kov a stan znovu postavili. Kupodivu, uvnitř bylo sucho. Zalezli jsme do spacáků, abychom se ohřáli. Jenže za chvíli slyšíme zvenčí Luďka, jak volá, že mají ve stanu 5 čísel vody a že jdou zkusit sjednat ubytování v nedaleké chatě. Po chvíli se do chaty přestěhoval i Jirka s Terezou. Nemělo to cenu, sbalili jsme i my a raději se odebrali za ostatními. Sehnali jsme ubytování ve společné noclehárně asi za 50 NOK na osobu, což bylo velmi dobré, zvlášť v naší situaci.

 

7. den - 25. 8. 2005

     Vytrvale lilo i celý tento den, foukal prudký vítr, což se neblaze podepsalo na stavu morálky mužstva, zvlášť té části, která svojí psychickou odolnost v horském prostředí teprve testovala. Skupinka chtěla putování ukončit a nejbližší možnou cestou odejít do Lomu, odkud jel autobus do Osla. Před sebou jsme měli víc jak polovinu cesty a Spiterstulen bylo  zlomové místo, které mělo uzavírat tu obtížnější část. Takže měli zrovna všichni docela dost, do toho počasí, nějaký ten puchýř. Naštěstí se nechali kamarádi ukecat a my mohli pokračovat. Kdyby se tak nestalo, buď bychom strávili týden v Oslu, nebo bychom se museli rozdělit. Ale co týden v Oslu a kde se tam ubytovat, když nemáme zrovna moc na vyhazování? Stejně tak by se nám prodražilo rozdělení. Náš rozpočet na cestování byl plánován se skupinovými slevami na autobusy, neboť se dají v Norsku uplatňovat od 6 osob. K večeru se ovšem vyjasnilo a všechno bylo hned optimističtější.

 

8. den - 26. 8. 2005

     Vyrazili jsme hned v 7 hodin ráno. Bylo pěkně, svítilo slunce, krásné výhledy. Naše první zastávka na trase bylo Leirvassbu. Chata na Leirvassbu, stejně jako většina jotunheimenských chat, je moc útulná, seversky stylová; většinou jsou všechny stavby dřevěné. Dali jsme kávu, přičemž za jednu cenu je možné si libovolně dolévat z konvice. Na chatě nabízeli možnost objednat si výpravu na ledovec s průvodcem.

     Odtud jsme vyrazili po 14. hodině. Šlo se fajn, jen se často brodilo. Potoky nebyly příliš široké ani hluboké. Horší byl brod řeky, která se vlévá do jezera Langavatnet. Řeka byla poměrně široká, místy hlubší a kameny, po kterých se překračovalo, kluzké. Jirka utopil v řece obě svoje hůlky, když se je pokoušel půjčit klukům. Já a Vašek jsme se totálně vymáchali. Myslela jsem, že to vydržím i v mokrých věcech, protože jsem byla celá v termoprádle, ale metr po metru bylo čím dál chladněji a musela jsem se převléct. Dobře jsem udělala. Následovalo prudké stoupání, místy po sněhovém poli, místy šplháním po skále. Nahoře nás přivítalo kouzelné jezírko, po kterém se proháněly ledové kry. Kus cesty od něj stála chata Olavsbu. Ubytování pro nečleny norského turistického klubu bylo dost drahé, ale Jirka se nedal a usmlouval to na „special prize“. Asi pomohl pohled na mojí zuboženou osobu. Z bot mi ještě teklo, mokré vlasy, zmrzlá, fialová. Vysvětlovala jsem paní správcové, že jsem si byla kapku zaplavat. Mohla se potrhat smíchy. Správcová byla paní v pokročilém věku, ostřílená horalka, žijící na Olavsbu po většinu roku stranou civilizace. Říkalo se jí „královna chaty“. Pro vodu se chodilo s kýbly buď do jezera nebo kus dál do řeky. Svítilo se svíčkami. Dole v kuchyňce asi 3 sporáky na plynové bomby, kde si mohl každý uvařit. V kuchyňce byly zásoby některých potravin, které se daly použít a na konci pobytu zaplatit, případně tyto zásoby doplnit ze svého. Dál byly na chatě 2 společné noclehárny a sušárna. Sušárny nechyběly snad na žádné chatě, kterou jsme navštívili. Stále bylo co sušit.

     U večeře jsme oslavili Luďkův svátek tím, že jsme si dali jeden dobrý hostinec a frťana za korunu z flašky. A jak jsme tak seděli u stolu a venku už tma, najednou se koukáme, jak venku hustě chumelí. Byla to dneska docela klika.

 

9. den - 27. 8. 2005

     Ráno bylo všude bílo, ale postupně to tálo. Od Olavsbu jsme sestupovali. Nahoře ještě sněžilo, ale čím níž, tím víc se sníh měnil v déšť. Cesta byla náročná, hodně kamenitá, nedalo se rovně stoupnout. Než jsme ztratili výšku, na čas se vyjasnilo, což byla světlá chvilka pro fotografy, kteří v jinak deštivém počasí honili záběry horko těžko. Táhlé údolí, kterým jsme šli, jsem pojmenovala „Dračí tlama“, protože ho po obou stranách lemovaly štíty špičatých hor ve tvaru dračích zubů. Jedna z nich byla moje oblíbenkyně a později jsem o ní napsala písničku - Kyrkja (2032m). Výhled na ní nás provázel už od Leirvassbu. Z určitého úhlu vypadala jako malý norský Matterhorn. Nocovali jsme ve Skogadalsbøen. Sehnali jsme tu levně ubytování ve skladišti uzpůsobeném jako nouzová noclehárna pro více osob. Bydleli jsme v něm ale sami a byli jsme rádi, že jsme rádi. Já nemohla chodit, jak mě bolela chodidla. Zmátořila jsem se až po řádném, tuplovaném loku slivovice a chvilce ve spacáku. Na chatě je výborná sušárna: místo podlahy ocelový rošt a pod ním horké fukary.

 

10. den - 28. 5. 2005

     Počasí se příliš nezlepšilo, jen v jednu chvíli se vyjasnilo a byl skvělý výhled na Utladalen, kterým protékala řeka Utla s kaskádami a vodopády. Cesta byla neradostná - déšť, mokré, klouzavé kamení, bláto, potoky. Zastavili jsme u chaty Ingebu (název bez záruky) a zjišťovali možnosti ubytování. Nejdřív jsme nemohli najít správce a chvíli čekali. Na verandě chaty jsme pokuřovali Petry, které nám spadly do řeky, takže jsme je pak museli vysušit nad rozpálenými kamny v sušárně na Olavsbu. Zůstaly už ale navždy odporně hnědé a chutnaly jak spařené seno. Když nás zahlédli 3 američtí turisté, charitativně nám nabídli ze své krabičky a vybídli, ať si vezmeme každý aspoň 2. Museli jsme vypadat hodně špatně. Pak jsme zjistili od ubytovaných, že nocleh stojí 250,- NOK na osobu. Třebaže je to běžná cena v chatách DNT (norský turistický klub), zdálo se nám to moc. Nakonec jsme usoudili, že ještě není tolik hodin a šli dál. Po 20 minutách chůze jsme dorazili k velkému vodopádu. Sráz, kterým se řítil do údolí jsme ale my museli sejít kámen po kameni. Trvalo zhruba hodinu, než jsme se dostali k chatě Vettismorki. Na chatě pracovali jako správci a kuchaři v jedné osobě 2 mladí slováci. Rádi jsme s nimi dali řeč a získali protekční ubytování. Večer po 22. hodině zbyla v kuchyni porce sobího ragú. Snědli jsme jí málem i s talířem.

 

11. den - 29. 8. 2005

     Ráno jsme sbalili a k naší radosti ustal déšť. Scházeli jsme údolím, jehož úbočí  lemovaly vodopády. Jakmile jsme sešli z hor, počasí jakoby se otočilo o 180 stupňů a bylo pěkně. V Øvre Ardal, našem cílovém místě, jsme zpočátku hledali ubytování, ale nic rozumného jsme nenašli. Vydali jsme se proto kus za město, směrem na Utladalen a tam přespali v lese. Není zrovna snadné najít v okolí místo na stan. Øvre Ardal je sevřeno údolím, všude jsou srázy. Postavili jsme stany na jakési široké lesní cestě. Tam jsme večer oslavili Luďkovy narozeniny. Ještě že máme Luďka - stále se slaví.

 

12. den - 30. 8. 2005

     Z autobusového nádraží v Øvre Ardal (na nádraží je volně přístupný internet) jsme odjeli do Osla. Cesta trvala zhruba 5.5 hodiny a dlouhou dobu vedla hornatým terénem, kolem jezer a vodopádů, takže bylo na co se dívat. V Oslu jsme vyměnili trochu peněž a nakoupili. Část výpravy se vydala na krátkou prohlídku města. Poté jsme Flybussexpressem odjeli na letiště. Šla jsem se s Vaškem projít kolem letiště a našla šikovný zastrčený plácek, na kterém by se dal postavit stan. Vrátili jsme se na letiště pro věci a vyprávěli o plácku ostatním. Nechtělo se jim ale stěhovat a někam chodit. Vydali jsme se tam proto jen ve dvou. Ostatní přespali v letišťní hale na zemi.

 

13. den - 31. 8. 2005

     Vstali jsme ráno v 6. Ještě jsme si stačili uvařit teplou polévku, sbalili jsme stan a došli za ostatními. Letadlo do Prahy odlétalo v 9.45 hod. Z Prahy nás odvezl Terezino taťka. Ještě před tím si stihl Luďa vyzvednout svůj zabavený nůž. V Plzni horko. Zašli jsme na „pivo návratu“ a bylo nám hned líp.

 

FOTOGALERIE - ZDE