MADEIRA – putování po ostrově věčného jara, perle Atlantiku (5.3. - 13.3.2016)
Sestava: Petra Krsová, Vašek Lopata, Stáňa Hlaváčová, Eliška Válová
Doprava: na Madeiru jsme letěli Portugalskou společností TAP Portugal, s přestupem v Lisabonu na vnitrostátní let (Madeira je vlastně Portugalsko). Cena letenky cca 4200 Kč (jedna cesta) včetně velmi bohatého
občerstvení na palubě. V ceně letenky je občerstvení jaké jsem zatím nezažil, tedy teplé jídlo (rýže, maso, rajská omáčka, bagetka se sýrem, dortík, teplý nápoj (káva, čaj) a chladný nápoj (džus, cola, pivo, víno)
i odbavené zavazadlo do 20 Kg, za které chtějí některé nízkonákladové společnosti až 1000 korun příplatek.
po Madeiře: Autobusy, celá Madeira je protkaná silnicemi a tedy i autobusovými linkami. Existuje ale více společností a nepodařilo se nám podchytit na netu nějakou celkovou mapu linek.
Hlavní město Funchal má sám o sobě hustou autobusovou městskou dopravu, jednotlivé jízdné stojí 2 Eur. Což není úplně málo, ale dá se koupit permice na týden
Taxíky – stojí cca 1,50 Euro za 1 km. Takže za 30 Eur jsme se svezli z letiště do centra hlavního města a ještě kousek za centrum, což bylo asi 18 km.
Lodě – projížďka katamaranem na pozorování delfínů stojí 35 Eur, jedná se o 3 hodinový výlet, trajekt na sousední ostrov Porto Santo, který je téměř neobydlený, ale je tu zázemí na relax stojí
46 Euro (zpáteční).
Lanovky – na úžasná místa na pobřeží jezdí lanovky, tedy ne jako u nás směrem vzhůru, ale naopak směrem dolů pod útesy. Svezli jsme se na západním výběžku Achadas da Cruz za 3 Eura dolů i zpět nahoru.
Auto – určitě nejlevnější a nejefektivnější způsob jak poznat Madeiru je půjčit si auto. Autopůjčovny jsou velmi levné a jsou na každém rohu. My jsme platili 180 Euro za 6 dní.
Předem po netu jsme nic nerezervovali, neb nám přišli poněkud nesrozumitelné změti formulářů na netu. Prostě jsme tam přišli, zaplatili, dostali klíče a odjeli. Za 800 korun na den auto, pro 4 osoby,
každý dá 200 Kč na den, to prostě nemá chybu. Benzín vychází asi tak stejně jako u nás.
Ceny: ceny na Madeiře nás překvapili stejně jako před dvěma lety Malta tím, že vůbec nebyly vysoké, potraviny v obchodech po městě pořídíte za stejné ceny, něco i levněji než i nás
takže pivo v restauraci 3,50 Eur (takhle stojí všude kromě ČR), pivo v obchodě plechovkové za 0,90 Eur, pečená bagetka místo chleba 0,20 Eur, konzerva s 8 párky 0,80 Eur, velký luncheon nebo vepřovka 0,80 Eur
pizza v pizzériích od 7 Eur za základní až po vytuněnou, třeba za 12 Eur.
litr džusu nebo mléka v obchodech se taky pohybuje kolem 0,90 Eura, minerálky a limonády 1,5 litru zhruba také za takovou cenu. Nákupem balení po 4 a více kusech se cena snižuje.
Všechno za běžné ceny nebo dokonce levnější než u nás. Dražší pro našince jsou tradičně cigára, pohybují se od 4,20 Eur výše. Na to už si pomalu zvykám. Jinak je vše za stejné ceny
Nedaleko našeho hotelu asi 12 minut směrem k centru při pobřeží byl obchod řetězce Pingo Doce, který sloužil zároveň jako jídelna (pult s pečeným vepřovým, kuřecím, rýží, bramborami, rybami, zeleninou atd.)
s cenou 10,58 Eur za kilo čehokoliv. Vezmete si talíř a nandáte kombinaci jakou chcete, takže jsem si nandal dva ohromné pláty vepřového s hromadou rýže a omáčkou a platil jsem třeba 5,50 Euro. Luxusní teplá večeře.
Po 21 hodině večer jsou ceny za polovic! Je to jakási kombinace levného marketového obchodu s potravinami a restaurací v jednom, mají tu i WC, bankomat atd.
Vstupy: do pěkného, ale relativně malého akvária v Porto Moniz 7 Euro, vstup do lávových jeskyní v Sao Vicente 7 Eur, vstup do vesničky národních tradic a řemesel v Santaně 6 Euro, vstup do tropické zahrady nad
Funchalem 7 Euro.
Ubytování: Hotely jsou v každém městě, jsou různých kategorií, na mapě je nedaleko nejsevernějšího městečka Porto Moniz značený na pobřeží i camp na stanování, ale tam jsme se podívat nebyli.
Náš hotel byl kupodivu nejlevnější, co jsme našli, přestože byl 4* Musa D'ajuda (rezervovaný přes net) v západní části Funchalu ve čtvrti Sao Martinho a stál 2 lůžkový apartmán s vybavenou kuchyňkou, ložnicí
a koupelnou 40 Eur, takže 20 Eur na osobu/noc. Byl vybaven dvěma balkony, klimatizací, TV a Wi-Fi. V ceně byla samozřejmě snídaně a hotelový venkovní i vnitřní bazén a taky hotelový autobus zdarma od hotelu do
centra, což je pěšky 30 min. Je to sice zbytečný přepych pro nás trempy, ale tak WC a snídani jsem využil J
(snídaně - velký výběr každé ráno, fazole, vajíčka na měkko, tvrdo, míchaná, pečená slanina, houby, párky, pečená jablka či banány atd., ze studené spousty ovoce, másla, marmelády sýry, salámy, k pití kávy,
čaje, džusy atd. Každý si nandal, kolik chtěl a čeho chtěl, takže se můžete nacpat na celé dopoledne dopředu.
Mapy: mapy se dají sehnat v každém obchodě, většinou obsahují zakreslené i pěší turistické trasy, některé i linky autobusů, včetně jízdních řádů. Jsou dobře zpracované, včetně vrstevnic, v měřítku 1:40 000 a stojí kolem 10 Eur.
Značení cest: značené cesty jsou výborně propracované, je jich opravdu hojnost, dalo by se říci, že celý ostrov je složený z hor (ona je to vlastně sopka z moře) a je celý protkán zavlažovacími kanály – levádami – ty
jsou díky preciznímu a náročnému zapracováni do skalnatého terénu využity i jako pěší turistické trasy, nezřídka jdou skrz dlouhé tunely a je potřeba mít s sebou čelovky a pořádné boty. Každopádně cesty jsou
luxusně tažené náročným terénem, v obtížnějších místech kamenné schody a zábradlí. Na severní straně ostrova téměř stále prší nebo mrholí, je dobré počítat s nepromokavou bundou a kloboukem, cesty procházejí
i skrz vodopády a podél levád je prostě po dešti bláto.
Jazyky: s většinou obyvatel Madeiry se díky turistickému ruchu domluvíte anglicky, oficiálně se mluví portugalsky.
ČAS : je posunut o hodinu dozadu, takže je tam o hodinu méně.
Užitečné odkazy:
Velice hezký precizně detailní cestopis jiné party popisující i historii a legendy spojené s Madeirou – sami jsme ho použili před cestou jako podrobný zdroj informací a autorovi tímto děkuji.
Schématická turistická mapa
ostrova - se zákresem zajímavých míst a stručným popisem 4 nejzajímavějších
turistických tras, ze které jsme vycházeli při plánování
Mapa autobusových linek východní části ostrova
Mapy ostrova a další informace – doprava, hotely, potápění atd.
1. den
- 5. 3. 2016
Naše cesta začíná tradičně na plzeňském autobusovém nádraží v sobotu ráno. Bus Student Agency nás vysazuje v 11:00 v Praze na Zličíně a tradiční linkou č.100 se posouváme na letiště. Dávám si v restauraci U Václava nejlevnější jídlo gulášek s knedlíkem za 145 korun (no jo holt mezinárodní letiště) a sledujeme z vyhlídkové verandy zbývajících pár posledních kusů letadel ČSA co asi ještě nikdo neskoupil. Ve 14 hodin nám odlétá letadlo portugalské společnosti TAP Portugal do Lisabonu. Cesta trvá 3 hodiny, a oproti jiným společnostem boduje výrazně luxusnějším občerstvením. Teplý oběd!! Maso, rýže, puding, bagetka, sýr, teplý i studený nápoj. Fakt klasa. Na letišti v Lisabonu jen procházíme poloprázdnou chodbou asi 5 min. na jinou „gate“ a čekáme na přípoj od stejné společnosti. Žádné další odbavování či obstrukce s pasy. Kolem 21 hodiny místního času dosedáme na letiště na Madeiře, které je proslulé hlavně tím, že kvůli běžným typům dopravních letadel byla dráha prodloužena na sloupech až nad moře. Takže přistání vypadá spíše jako dosedání na letadlovou loď J Chvilku čekáme a přijíždí pro nás taxík zamluvený přes hotel po internetu. Nasedáme do starého Mercedesu, asi už skoro veterána a užíváme si krásnou pohodovou teplotu kolem 15 stupňů, jelikož v březnu je u nás deštivo a teploty jen lehce nad nulou. Ve 21:30 jsme v hotelu, dostáváme elektronické kartové klíče a jdeme do pokoje. Krásný apartmán, malý ale velice účelně a šikovně zařízený, se dvěma balkony a výhledem na moře. Prostě paráda. Je třeba poznamenat, že Madeira má přezdívku „ostrov věčného jara“, což je naprosto trefné. Celoroční teploty kolem 17-25°C z tohoto ostrova dělají neskutečný tropický ráj plný rozkvetlých stromů, květů podél silnic, teras plných banánovníků, eukaliptů, orchidejí atd. no prostě fantazie.
2. den
- 6. 3. 2016
Neděli jsme si naplánovali jako
seznamovací s hlavním městem. Hned po snídani vyrážíme pěšky směrem do
centra. Cesta do přístavu, který je centrem města 
zabere
od našeho hotelu cca 30 minut. Mezitím koukáme po obchodech a zejména
obdivujeme stromy a rostliny v ulicích. Všude palmy, bambusy, občas kaktusy,
které mají kmen a vzrůst jako u nás jabloně. Nestíháme fotit, vše je naprosto
úchvatné. Objevujeme jídelnu Pingo Doce, o které jsme
se dočetli, že je integrována v obchodu s potravinami a prodává
hotovky na váhu, tedy 10, 58 Eur/kilo čehokoliv J Výborná cena.
Přicházíme do přístavu a fotíme. Z přístavu jezdí lanovka vysoko do kopců
do výšky cca 800 m n.m, kde je vlastně horní konec Funchalu.
Je zde botanická zahrada, tropická zahrada a také kostel, v němž je
pohřben Karel I. Habsburský. Jdeme se tedy podívat na hrobku habsburkovu a hlavně do tropické zahrady. Je plná palem a
různých obřích kapradin a orchidejí, že člověk nestíhá žasnout. Také je zde
muzeum s kameny, které po rozříznutí skrývají dutiny s drahokamy. Už
jsem ty kameny párkrát viděl, ale malé jako suvenýry, kdežto tady jsou to
balvany klidně o metrovém průměru, to oči přecházejí. Z parkoviště pod
kostelem se dá zpět místo lanovky do centra města z prudkého svahu dostat
svérázným způsobem, za 20 Eur vás místní „sáňkaři“ svezou v typických saních,
které jsou ze dřeva vypletené proutím a normálně je roztlačí po asfaltu a
klikatými ulicemi v prudkém kopci za normálního provozu mezi auty vás
sklouznou až dolů. Dva stojí vzadu na saních a řídí, vy se vezete. V době
naší návštěvy (neděle) tu ale nebyli a nejezdili, asi ještě není ta správná
sezóna. Vydáváme se tedy pěšky dolů do centra, ale kopec je tak prudký, že než
bychom sestoupali 800 metrů výškových po asfaltkách, byly bychom chromí na
kolena. Jdeme radši na zastávku autobusu. Za chvíli přijíždí, platíme 2 eura na
osobu a valíme. Člověk žasne, jak to tady v těch neskutečných svazích může
vůbec fungovat. Prudké zatáčky a prudká klesání a stoupání. Jak později
zjišťujeme, obecně se po silnicích na ostrově kromě hlavního tahu skrz tunely
na letiště dá jezdit víceméně pouze na jedničku a dvojku. Slabší auta, kterých je většina vůbec trojku nepobírají na 90% úseků silnic.
Silnice jsou tu složené zejména ze serpentin vraceček a tunelů. Průzkum města
nám zabral celý den, jdeme si nakoupit a spát.
3. den
- 7. 3. 2016
Hned
po snídani jdeme do půjčovny nafasovat auto. Vybíráme si asi druhou hned za
rohem hotelu, jmenuje se Atlanta. Za 180 Eur máme auto na 6 dní včetně
pojištění proti krádeži, havárii atd. čili za krásných 200 Kč na osobu na den.
Všechna auta vypadají jako nová aby ne, náš Fiat Punto
je, jak později zjišťujeme rok starý a najeto má 13 tisíc. Hned ho testujeme na
nejdelší stoupák na ostrově a míříme do kopců na vrchol Pico
do Areeiro, kde je parkoviště a vojenský radar. Je to
třetí nejvyšší vrchol ostrova (1818 m n.m) a vede odsud fantastická stezka zasekaná ve skalách dlouhá
6 km, která vede těsně pod druhým nejvyšším vrcholem Pico
das Torres (1851 m n.m.) až
na nejvyšší vrchol celé Madeiry, tedy Pico Ruivo (1862 m n.m.). Cesta není žádná rovinka, jde po
skalách strmě dolů, pak zas nahoru, překonává několik tunelů a různých průseků
až k chatě, která je umístěná snad 10 minut před dosažením vrcholu. Chata
není s ubytováním, je to jen občerstvovací stanice, což je možná škoda. Horská
chata bezesporu a doslovně „v oblacích“ by byla fantastický tip na ubytko. Ale i tak je fajn si dát teplý čaj, kávu (1,5
Euro), nebo třeba colu (2 Eura). Celou cestu jdete
doslova mezi mraky, které mají tuto výšku po většinu dne, takže místy se obloha
najednou roztrhne a máte úžasné výhledy, chvílemi je mlha „jako mlíko“, prostě jak se to zrovna nakupí. Cesta od Parkoviště
na Pico do Areeiro až na
vrchol tak zabere 3,5 hodiny klidnou chůzí s občasným focením. Dohromady
s cestou zpět je to tedy celodenní výšlap na 7 hodin. V těchto
výškách samozřejmě není 18 stupňů jako ve Funchalu,
leží zde místy sníh a tipuji teplotu lehce nad nulou, takže rukavice a čepice
jsou i vzhledem k mlze a silnému větru moc užitečné. Cesta autem zpět je
zase nekonečné brzdění, jelikož na jeden zátah musíte sklesat během půl hodiny
1800 metrů, což náležitě procvičí brzdové destičky.
4. den
- 8. 3. 2016
Dnes vyrážíme na severozápad, cílů
máme několik, jednak proslulá leváda
s impozantním vodopádem nazvaná „25 fontán“, dále nejsevernější výběžek
ostrova v městečku Porto Moniz s proslulým
příbojem, případně lávové jeskyně v Sao Vicente, taktéž na severním pobřeží. Nad Funchalem jako ostatně každý den našeho pobytu modrá obloha
a slunečno. Vrcholky hor jsou každý den zahaleny v mracích, takže i dnes.
Najíždíme na hlavní okruh, který vede krom západního pobřeží kolem ostrova a
slouží jako dálnice mezi vzdálenějšími lokalitami a vyrážíme směrem na městečko
Riberia Brava. Těsně před ním se za soustavou tunelů
cesta rozbočuje a najíždíme na hlavní propojku mezi severním a jižním pobřežím,
která vede několik kilometrů v tunelu a ústí téměř na severním pobřeží
kousek před městem Sao Vicente.
Ještě před tunelem ale sjíždíme z hlavní silnice vlevo na vesnici Encumeada, která už je vlastně v horách nad tunelem.
Začíná to správné kroucení volantem na silnici složené jen z tunelů a
zatáček o 180° do velmi prudkého kopce. Fiat Punto
opět trénuje rychlé přechody mezi stupni 1 a 2 a škrábe se do mraků. Po 15
minutách se mraky opět jako v případě Pico Areeiro rozestupují a jsme na začátku náhorní roviny, která
je zde na Madeiře úplně neuvěřitelnou partií mezi jinak kolmými stěnami. Jedná
se o náhorní plošinu Paúl da Serra,
která se nachází v cca 1500 m.n.m.
a připomíná svým vzhledem záběry z amerických filmů, kdy protagonista jede
po totálně rovné silnici totálně rovnou krajinou. Pracovně tomu říkáme „prérie“
a de facto je využívána jako centrální zásobárna vody pro celý ostrov, odsud je
právě rozváděna voda neskutečně propracovanou soustavou levád
o délce asi 15 000 km (přestože ostrov sám měří cca 60x20 km). Bohužel mraky
tlačící se přes náhorní plošinu od severu houstnou, a když dojíždíme
k místu kde je parkoviště a silnička k vesnici Rabacal (1064 m n.m.) což je
jedno z výchozích míst na levádu „25 fontán“,
jsme už přesně v nejblbější výšce, ani nad, ani pod mraky. Není vidět na
krok a poprchává. Nechce se nám do deště a rozhodujeme se nechat to na jindy.
Pokračujeme po silnici dále a náš Fiátek pro jistotu
opět rozehřívá brzdy na další změti zatáček, tentokráte z kopce, kdy
musíme sjet 1000 výškových metrů až na pobřeží do městečka Porto Moniz. Jedná se o nejsevernější část ostrova a je tu na
první pohled vidět výrazná změna klimatu. Jižní pobřeží poseté banánovníky se
rázem mění na severní, kde roste rákosí, lesy se mění na eukalyptové. Téměř
mizí tropické palmy, jen tu a tam nějaká menší v zahradě. Je tu na první
pohled úplně jiné klima, připomíná mi to spíše loňské putování na pobřeží
v Irsku, kde nepřetržitě drobně pršelo. Tady prší o něco méně, ale je mlha
a mraky těsně nad městem a silný příboj. Od toho je tu speciální restaurace,
kde ve dnech opravdu silného příboje návštěvníky vlny prostě přelévají přes
střechu a terasu. Dnes je klidněji, fotíme a jdeme se podívat na další bod
našeho plánu zdejší akvárko „mořský svět“. Kupujeme za 7 Eur lístek a jdeme na
to. Popravdě řečeno, ne že by to bylo špatné, ale před dvěma lety jsme se na
Maltě namlsali setkáním s akváriem v Buggibě
a to bylo 3x větší a úchvatnější. Ale pokud jste nikdy nebyli na Maltě asi vám
to ani nepřijde a nutno podotknout že největší z akvárií, které obsahuje i
žraloky je nejméně 4x4x4 metry velké a je také hodně na co se dívat. Před
akváriem jsou 3 řady laviček, tak se usazujeme a tiše si užíváme podmořskou
atmosféru. Dá se koupit i kombinovaný lístek za 8 Eur navíc se vstupem do
vědeckotechnické expozice, ale jelikož se nám nepodařilo najít vchod, nebo bylo
zavřeno, prostě jsme tam nešli, neb jsme nevěděli kudy. Po prohlídce Porto Moniz a krátké svačině ze sámošky se vydáváme podél severního
pobřeží směrem na Sao Vicente.
Asi v polovině cesty je vesnice Seixal,
relativně nenápadná ale po úbočí se zde táhne ještě stará silnice, která se již
dnes nepoužívá s impozantním vodopádem vytékajícím ze stěny přímo na
starou silnici. Naprosto úchvatný pohled. Jak později zjistíme i dnes se dá
projet vodopádem J,
ale na jihu. Po nafocení vodopádu a
kávičce v místní knajpě za 0,60 Eura (čím zastrčenější vesnice tím nižší
ceny, v podstatě nižší než u nás) si dávám ještě za 1 Euro pivko a jedeme
dál. V Sao Vicente
navštěvujeme lávové jeskyně. Opět začíná pršet a počasí zde na severu je tedy
fakt bída. Lávové jeskyně jsou bezva, jsou v nich podzemní jezírka,
průvodkyně vysvětluje, jak tudy protékala láva a po průtoku po ní zbyly právě
tyto chodby. Poté sjíždíme výtahem „do nitra země“ (docela hezká iluze
s jedoucí tapetou a třesoucím se výtahem) a následně vystupujeme
v místě kde je model tekoucí žhavé lávy a je jako živý, následuje expozice
s efekty a ozvučením, poté ještě film o vzniku a historii Madeiry, jak se
láva vyhrnula z moře z pětikilometrové hloubky až nad hladinu oceánu.
Působivé a zajímavé. Pro dnešek končíme, zas to zabralo celý den. Projíždíme
tunelem na jižní stranu pobřeží, kde je, jak jinak, slunečno, teplo na triko a
všude plantáže banánů a kaktusů. Ve Funchalu si
dáváme v jídelně Pingo Doce kopec masa a rýži a
jdeme do hajan.
5. den
- 9. 3. 2016
Dnes vyjíždíme hned po snídani na další z levád vyznačenou na zjednodušené mapě jako jednu z nejhezčích. Jedná se o levádu spojující vesničky Riberio Frio a Portela. Leváda je psaná jako velmi jednoduchá, jde téměř po rovině, až na finální klesání do Portely, resp. tak vede turistická trasa, leváda jde rovně dál do vísky nad Portelou. Přijíždíme oklikou kolem letiště, do Portely, což je opět severní strana ostrova a opět prší, snad ještě víc než včera. Pokračujeme tedy opět z kopce dál na severní pobřeží do městečka Santana. Je zde uvedena jako turistické lákadlo vesnička národních tradic a řemesel. Vstup je 6 Eur, ale nutno podotknout, že pověst v cestopisech trochu zveličuje význam této atrakce, stručně řečeno je to spíš pro děti. Starobylé domky původních obyvatel jsou zmenšené a avizovaná vesnička se skládá z jednoho domu plus přístavby s kuchyní. Dále se můžete projet po areálu vláčkem, nebo po jezeře 20x20 metrů na loďce. Co je docela dobré je plastický model na podlaze v muzejku s přesným rozmístěním ostrovů kde je vidět i část pod mořem, a dále je pěkné kino opět o historii i současnosti ostrova. Kino je navíc super v tom že obraz se hýbe jakoby proti vám a lavice pod vámi se naklápí a drncá, takže si skoro zkusíte pocity při jízdě na saních nebo průletu na rogalu nad ostrovem a další adrenalinové atrakce. Odpoledne se počasí umoudřuje a mraky stoupají do vyšších výšek, děláme tedy druhý pokus na levádu. Vyjíždíme do Riberio Frio a odsud se vydáváme na 10 km dlouhou levádu. Obsahuje několik pěkných vodopádků, krátkých tunýlků či průchodů ve skále. Drobně prší, ale dá se to. Za 3,5 hodiny jsme v Portele. Péťa, která dnes v noci měla horečku, s námi do deště nejde, jen nás vysazuje v Riberiu Friu a čeká s autem v Portele. Jinak bychom to udělali tak, že bychom se rozdělili na dvě dvojice, jedna by šla z Riberia Fria, druhá by přejela autem na druhou stranu a šla z Portely. V polovině bychom si vyměnili klíče od auta a zas se vrátili pro první dvojici. Což je jediný způsob jak nejít celkem dlouhou levádu tam a zpátky. Nicméně i z Riberia Fria i z Portely jsme viděli odjíždět v průběhu dne několik autobusů na Funchal, určitě by se to dalo zvládnout pohodlně i bez auta za pomocí odjezdu odjinud busem.
6. den
- 10. 3. 2016
Dnes děláme další pokus s 25
fontánami. Opět jedeme na západ na náhorní rovinu Paúl
da Serra, na parkoviště nad vesničkou Rabacal. Počasí je o hodně lepší a probleskuje slunce. Jdeme
po silničce z kopce, kam už nesmí auta asi 2 km na začátek levády. Jdeme po levádě asi
hodinku a jsme u vodopádů 25 Fontes. Vypadá to
impozantně, cesta vede sice ještě dál, ale pak se napojuje na nějakou
neznačenou levádu, takže se všichni vrací zpět. Pod Rabacalem leváda ovšem vede i na
druhou stranu dále v mapě je kreslený tunel. Jdeme se tam podívat a procházíme
asi půl kilometru dlouhým tunelem s čelovkou. Na
druhé straně vycházíme na parkovišti, které je na silnici od městečka Calheta na jižní straně. Tohle vědět tak jsme nenechávali
auto na planině nad Rabacalem, ale tady a mohli jsme
jít k fontánám a zpět po naprosté rovině. Teď se tedy po silničce od Calhety vydáváme do kopce zpátky na naše parkoviště. Zas
trochu mrholí, ale jinak je teplo. Okolo obdivujeme eukalyptové lesy, to nemá
chybu. Krásně větrově to tu voní, a i dřevo a kůra jsou jako z pohádky.
Asi za hoďku jsme u auta. Pokračujeme směrem jako na
Porto Moniz, ale na posledním klesání se dáváme vlevo
a začínáme putovat směrem na jih po západním pobřeží, které je celé na velmi
vysokých útesech v několika stech metrech. Když projíždíme přes vesničku Achadas da Cruz, zaujme náš
pohled šipka s obrázkem lanovky (portugalsky „Teleférico“).
Jedeme úzkými uličkami městečka až k lanovce. Pohled, který se před námi
otevírá, nám vyráží dech. Koukáme asi do 400 metrové hloubky a ten pohled se
nedá popsat. Dolů jede lanovka, tedy kabinka na laně zavěšená jen na začátku a
na konci, a je to už starší typ. Stojí to dolů a zpět nahoru pouhá 3 Eura.
Neuvěřitelné, za to by u nás člověk neměl ani na kolotoč, tady na fantastickou
lanovku. Maník co to obsluhuje, nám ukazuje, že v kabince je vysílačka a
až budeme chtít nahoru, ať mu zavoláme. Fakt mazec. Sjíždíme dolů a otevírá se
nám něco neuvěřitelného. Je tu jakási chatová osada, před níž je moře a za ní
útes, ze kterého jsme sjeli lanovkou. Takový ostrov na ostrově, kam kromě
lanovky nevede žádná cesta ani silnice, jen malé domečky z kamenů a
proutí, kolem hučí příboj. Tady si umím představit, jak si sednu a napíšu román
o námořnících. Fakt nepopsatelné místo a dle mého soudu nejhezčí místo Madeiry,
ze všech co jsme viděli. Asi hodinu se procházíme a kocháme, pak vyjíždíme zpět
nahoru. Sedáme do auta a pokračujeme po západním pobřeží směrem na
nejzápadnější výběžek ostrova Ponta do Pargo, což je
další 395 metrů vysoký kolmý útes a na něm maják. Je to nádhera, kolem kaktusy
a západ slunce. Začíná jemně mžít, tak nasedáme zase do auta a pokračujeme
k hotelu, dnes už nemáme nic v plánu. Nicméně jeden z tunelů na
dálnici do Funchalu je zavřený a objížďka vede po
staré silnici těsně na jižním pobřeží. Už podruhé jsme jako v pohádce.
Starý ražený tunel, žádný beton prostě nahrubo vyražený ve skále, na stěnách na
kabelech žárovky, všude trčí balvany. Kdyby tu místo žárovek byly louče, řekl
bych, že takhle nějak vypadá brána do pekla. Jsme z toho vydření jak
vydry. Další šok čeká o kousek dál, kdy nad silnicí spatřujeme mohutný asi 20
metrů vysoký vodopád, jenž dopadá přímo na silnici a musíme
jím tedy projet. Prostě nářez. Vodopád buší na střechu našeho Punta a my jsme jak v pohádce. No a pak už jenom
úžasně nasvícené městečko Ribeira Brava a jsme
v hotelu.
7. den
- 11. 3. 2016
Dnes
máme naopak v plánu navštívit nejvýchodnější výběžek je to vlastně takový
ocásek úzkého poloostrova. Na kousek za městečko Machico
se dá dojet autem. Je tu velké parkoviště, dál se ovšem musí až do špičky
výběžku pěšky. Celá trasa čítá 4 km tam a 4 zase zpět dohromady je to tedy 8
kilometrů dlouhá procházka v celkem skalnatém terénu. Místy je chodníček,
ale většinou jen pěšina. Prostřední část trasy vede po pěkné dkalnaté hraně ze které jsou nádherné pohledy na okolní
útesy a příboj, ale nic co by někdo nezvládl, celá trasa je navíc jištěna
solidním zábradlím. Kousek před cílovým stoupáním na útes s výhledem na
maják je malá oáza. Celý výběžek má totiž zase úplně jiný charakter a totiž nic
tu neroste, připomíná to polopoušť, tu a tma nějaký kvítek nebo kaktus. A ta oáza je zde uměle vysázená zahrada
z palem a uprostřed dům, dnes slouží jako prodej suvenýrů a snad i
nocležiště, ale asi za patřičnou cenu. Celou cestu fotíme úžasné pohledy na
skalnaté výběžky z moře, na kterých jsou naprosto fantasticky vidět lávové
komíny. Loudáme se a fotíme, takže nám výlet zabere dobré 4 hodiny. Na parkovišti
kde jsme nechali auto se mezitím zvednul
pohyb turistů takže je tu i dodávka s občerstvením, dáváme si tedy jeden
malý Coral (místní pivko). Cestou zpět se zastavujeme
v nejvýchodnější vesničce Canical hned vedle
městečka Machico a dáváme si kávičku a pivko. Venku
před hospodou hrají postarší strejdové nějakou hru a je to nádhera jak se u
toho portugalsky dohadují a láteří přímo na návsi pod malým altánem J
Jinak kávička za 0,60 Eura, pivko 1 Euro, prostě nádhera. Jakmile je člověk
v zastrčené vísce mimo turistický proud, vše stojí polovic. Je tu nákladní
přístav a taková průmyslová zóna.
O kousek dál na západ před letištěm je ještě městečko Machico, také s přístavem. Cestou zpět se stavujeme ještě u letiště s tím, že si vyfotíme přistávající letadlo. Snímky z tohoto letiště jsou obecně známé svými záběry přistávajících letadel, jelikož se k nim můžete dostat doslova na pár metrů. Asi 20 minut čekáme a najednou ho vidíme natáčet se na runway, než zaujmeme pozice už je na zemi, takže z toho nic nemáme, chce to lepší přípravu, rozhodně se dají určitě pořídit zajímavé snímky z okolních svahů, nebo z okolních silnic. Jedna vede pod dráhou, jedna na kopečku souběžně s ní, takže určitě možností přehršel. Díky včasnějšímu návratu než obvykle si večer jdou holky vyzkoušet hotelový bazén a prý to není špatné.
8. den
- 12. 3. 2016
Dnes
se dělíme na dvě poloviny. Stáňa a Eliška vyrážejí ještě jednou do ulic
hlavního města, podívat se do přístavu na lodě a po nákupech. My s Péťou
si chceme ještě projet jihozápadní a jižní pobřeží s využitím silniček
mimo hlavní dálnici. Najíždíme tedy na dálnici nad Funchalem
a míříme až na její konec u městečka Raposeira. Dále
na západ a pak na sever do Porto Moniz už vede jen
původní stará silnice, což je vyloženě zážitková jízda složené ze samých serpertin a zatáček. Cestou se zastavujeme v posledním
plánovaném cíli, a to nejvyšším útesu celého ostrova. Ten se nachází
v podstatě 15 minut jízdy od našeho hotelu, na jižním pobřeží vedle
městečka Camara de Lobos a
jmenuje se Cabo Girao. Má
výšku neuvěřitelných 580 metrů. Vystupujeme na parkovišti na útesu, což je
téměř ve městě, které tu obtáčí opět s nekonečnými plantážemi banánovníků
celý výběžek. Přestože je 9 ráno na parkoviště už se sjíždějí plné autobusy
Němců a dalších hotelových „pupíků“ takže na vyhlídkové verandě vytažené do
prostoru nad útesem je docela plno. Podlaha je skleněná a pro někoho trochu
divoká, ale není to žádný extremismus. Pohled dolů je sice úchvatný, koukat
kolmo dolů na mořské pobřeží 580 metrů, ale s předchozím útesem, který
jsme našli na západě s lanovkou šestý den se to
asi nedá srovnávat. Ten byl sice o pár metrů nižší,
ale díky naprosté zastrčenosti a mimo dálniční okruh měl své naprosté kouzlo
v tom, že tam nebyly žádné kiosky s cetkami, jídlem a hadry. Prostě
opuštěné místo jako z pohádky. Tady je to typická masová komerce. Ale no
tak viděli jsme a jedeme dále.
Jedeme
dál po dálničním okruhu. Ona to není dálnice jako u nás, neb to má jen jeden
pruh tam a jeden zpět, ale je vedená skrze tunely tak, že po ní můžete jet 100
km/h. Je to vlastně jediná silnice na ostrově, kde můžete zařadit větší rychlost než trojku J Jedeme po staré
silnici ještě asi 5 km za městečko Raposeira a
odbočujeme doleva na městečko Faja da Ovelha. Drandíme to zatáčkami nad srázy a v jedné
levotočivé vracečce je restaurace s vyhlídkou na moře. Zastavujeme na
přilehlém miniparkovišti s tím, že si dnes konečně
taky dopřejeme místní specialitu, kterou je bezesporu ryba Espada.
To ještě netušíme, že z verandy restaurace je úchvatný pohled, jelikož je
opět na obrovském útesu, pod námi se opět otevírá Atlantský oceán a navíc boční
útes se silnicí, po které budeme sjíždět, a která z výšky vypadá jako malá
neuvěřitelně pokroucená pěšinka procházející na několika místech skalami.
Nemůžeme se toho nabažit a fotíme jako vzteklí. Opět bych poznamenal, že je to
zapomenuté místo mimo turistický ruch, takže výborné nízké ceny a pohled
z verandy z toho dělají z mého určitě nejhezčí místo na oběd či
večeři na celém ostrově. Já si dávám pro jistotu vepřový steak a Péťa si
objednává tu tajemnou Espadu. Jedná se o opravdovou
madeirskou specialitu, neb je to hlubinná ryba žijící ve velkých hloubkách, dá
se lovit pouze v noci, kdy vyplouvá do nižších hloubek kolem 150 m pod
hladinou. Když ji rybáři vytáhnou z moře, je již mrtvá, neboť zemře na
dekompresi už cestou nahoru. Zajímavé, nicméně ochutnat je to třeba. Přinášejí
luxusně vypadající talíře a ryba vypadá jako špíz z hovězího masa. Váháme,
jestli se nespletli oni a nebo my, jestli jsme si
omylem neobjednali něco jiného. Po ochutnání se utvrzujeme v tom, že to má
rybí příchuť, ale fakt je že kdybych to nevěděl, řekl bych, že je to hovězí
špíz. Kostky masa jsou tak třícentimetrové, skutečně se dá maso krájet na velké
kostky, jako na guláš, takže musí být i poměrně veliká. Je i chutně nakořeněná, či možná předem namarinovaná,
prostě je to opravdu dobrota a to ryby nejím. Ale hovězí mám moc rád a tohle
jej silně připomíná. Po obědě se spouštíme po klikaté silničce skrz tunely do
městečka Paul do Mar, na které jsme koukali
z terasy restaurace. Je úplně dole na břehu oceánu a člověk úplně žasne,
jaký je rozdíl mezi městečkem na pobřeží a městečkem ve výšce kolem 500 metrů
na útesu. Je tu mnohem tepleji, přestože vzdušnou čarou to musí být max. 3 km
od sebe. Opět je městečko obehnáno plantážemi banánů, nahoře před pár minutami
byly jen eukaliptové lesy a chladnější mrholivé
podnebí. Ty přeměny během pár minut jsou neuvěřitelné. Projíždíme po staré
silnici na pobřeží Jardim do Mar
a Calhetu a litujeme, že nemáme víc času to tu
všechno prozkoumat. Stavujeme se ve vesničce Madalena
do Mar a dáváme si na pobřeží v restauračce kávu a pivko. Opět pohodová cena (káva 0,60
Eur), nikde žádní turisté a nádherné pohledy na oceán a okolní útesy.
Zajímavostí je že restaurace je pod mohutným stromem, asi jako když u nás
přijdete k mohutné lípě či něčemu takovému, čemu je 200 let a je to přírodní
památka pro svoji mohutnost, jenže tohle je fíkus!! Největší fíkus jaký jsem
kdy viděl a ani si větší nelze představit. Prostě opět neuvěřitelné.
Pokračujeme při pobřeží směrem na východ a ještě jednou si projíždíme staré
tunely a taky vodopád před městem Ribeira Brava,
které je opět vklíněno na pobřeží mezi vysoké útesy. Opět jako z pohádky.
Vracíme se do hotelu a holky nám vyprávějí další úchvatné historky z města, a hlavně o tom jak se málem nalodily na zaoceánskou asi 10 patrovou loď z Norska, která kotvila v přístavu, když se omylem zamíchaly do davu, který si ji nechtěl jen prohlídnout, ale nastupoval na palubu J Večer sedíme u vínka a banánového likéru, mimochodem moc dobrého a hodnotíme zážitky. Zítra bohužel musíme domů.
9. den
- 13. 3. 2016
Protože jsme se báli, že půl hodiny
na přestup nebude stačit, máme letenku už na 5 hodinu ranní, takže už ve 3:30
stepujeme před hotelem. Taxikář, který nás před týdnem přivezl a ptal se, zda
budeme chtít zase odvézt zpátky na letiště, dodržel slovo a skutečně ve 3:15
již stojí před hotelem. Ve 4:00 jsme na letišti, odbavujeme se a trochu
nervózně procházíme kontrolou. Máme nějaké suvenýry v podobě kamínků a
lístečků či plodů z eukaliptů a někde jsou na to
hákliví. Tady pohoda. Procházíme bez komplikací a v 5:00 naše letadlo
(opět od společnosti TAP Portugal) opouští asi jednu z nejhezčích částí
Evropy, jakou jsem kdy viděl. Dojmy a zážitky nelze textem dost dobře popsat.
Na Madeiře je díky ohromným rozdílům každý výběžek, každý útes a zátoka
naprosto originální a na každém kousku, který navštívíte je něco nového a
překvapivého. Nemluvě o celoroční teplotě kolem 18 stupňů. Letadlo dosedá za
hodinu a půl v Lisabonu a my máme tím pádem necelých 5 hodin času na
přestup. Do města se nám na otočku nechce, zabíráme si tedy v jedné straně
chodby rohová křesílka s podnožkami, na kterých se dá solidně ležet a jsou
s výhledem na přistávací i startovací dráhu. Vzhledem k tomu, že jsme
šli spát o půlnoci a vstávali jsme ve 3, brzy upadáme do polospánku, jen občas
otevřu oko na přistávající letoun. Je tu klid, téměř žádný provoz. Nedaleko
v boční chodbě jsou restaurace a obchody, takže se vydáváme i na menší
nákup suvenýrů a za 11 Eur si přivážíme domu 0,7 litru originálního madeirského
rumu, který se tu vyrábí z cukrové třtiny, jenž tu hojně roste na jižních
svazích na políčkách mezi banánovníky. Ve 13 hodin startuje letadlo na Prahu,
opět od TAP Portugal, takže zase hostina na palubě. Teplý oběd se zákuskem,
teplým i studeným nápojem, prostě špica. Dosedáme
v 15:20 na letišti v Praze. Jelikož nemáme žádné zavazadlo jen
příruční, nečekáme ani na bágly, jdeme rovnou k východu a kupodivu ani
neukazujeme pasy. To taky vidím v Praze poprvé. Venku nám za 5 minut jede
bus č.100 na Zličín kde jsme v 15:56. Díky tomu
se nám podaří stihnout bus Student Agency
v 16:00 na Plzeň.
Uffff to byla krása. Tak milá Madeiro, nevím jak ty mě, ale tebe chci vidět ještě jednou, desítky ne-li stovky cest v horách a podél levád jsme neprošli a jak říkám, každé zákoutí je fantastické a hlavně, i v zimě je tu příjemná jarní teplota na vysokohorskou i přímořskou turistiku J