Chorvatsko a Bosna a Herzegovina – výstup na nejvyšší vrcholy Sinjal a Maglič (19.6. - 30.6.2013)

 

bonus výpravy: Maďarsko - výstup na nejvyšší vrchol Kékeš v pohoří Mátra

 

 

Sestava:       Petr Tauchman, Petra Krsová, Vašek Lopata

Doprava:     další balkánská trasa vlakem, tedy vlakem z Prahy do Budapešti, Z Budapešti do Zagrebu, ze Zagrebu do Kninu.  Dále se dá jet vlakem do Splitu, my využíváme bus, dále busem při pobřeží do Ploče, odtud zas jezdí vlak na Mostar a Sarajevo, my jedeme Busem neb jede jen jeden denně a dost večer. Z Mostaru busem do Gacko, pak busem nebo taxi do Foča a odsud busem do Sarajevo. Dále zas vlakem do Zagrebu a přes Budapešť zpět.

Ceny:  ceny jsou pro nás v Chorvatsku skoro vysoké, až nás to překvapuje. V Bosně asi tak jako u nás spíš levněji

             v Chorvatsku pivo 10-15 kun !! šílené, tj. 35 – 55 korun za pivo !! cigára stejně jako u nás, kolem 80 korun, večeře asi tak kolem 150, takže taky nic moc.

             oběd či večeře od 30 kn, rychlovka na ulici třeba čevapi či kolem 17 kn.

 no a v den našeho odjezdu slavnostně vstoupili do EU což vysvětlilo proč tam nejsou ceny na jaké jsme z balkánu zvyklí

             v Bosně pivo 2 KM = cca 24 korun (1KM – tzv konvertibilní marka je cca 12 korun nebo půl Eura)

            cigára se pořád vyplatí vozit do Čech, stojí cca 40-50 kč

            odvoz domluveným autem z nádraží k horám byl za 20 Eur a bylo to asi 35 km ! takže paráda.

             ubytování v horách jsme netestovali, žádné tam není, všude jsme si vystačili se stanem

 výborné jídlo v restauraci podle velikosti jídla. (60 – 100 kč)

Ubytování:   chaty v horách nejsou žádné, jsou to pusté hory, na Magliči u Trnovačko jezera se buduje něco jako camp a vybírají 2 Eura za stan.

                      V Chorvatsku bydlíme v Kninu – restaurant hotel za 20E/os, u Ploči pronájem SOBE/Zimmer u hlavní silnice 10E/os

                      V Bosně bydlíme v Mostaru u někoho doma odchyceni na ulici za 10E/os, v Sarajevu objednané bydlení po netu za 47 euro za byteček čili 16E na jednoho.

                      ve stanu jsme nocovali v horách na Dináře i na Magliči

Mapy: turistické mapy Chorvatské Dináry jsme nenašli, Maglič jsme našli, ale nebyly tam všechny značky, pouze vytučnělá trasa na vrchol.

Značení cest: Na oba dva vrcholy vedla dobře značená turistická trasa klasicky červeným terčíkem v bílém kolečku takže nějaké značení by tu měli

Jazyky: s naprostou většinou Chorvatů a Bosňanů se domluvíte buď kombinací češtiny a ruštiny, případně anglicky taky docela znají.

 

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 19. 6. 2013

 

            Středa večer. Nasedáme v Praze do vlaku EN Metropol, respektive uléháme na lehátka. Vlak vyjíždí zbaběle jednu minutu po půlnoci čili už je čtvrtek :-)

 

2. den - 20. 6. 2013

 

            Budíme se na lehátku těsně před Budapeští. Vystupujeme z vlaku klasicky na Budapešť-Keleti a máme asi hodinku čas, než nám pojede vlak směrem na větší městečko Hatvan, respektive do Vámosgyörk (jízdenka za 1860 HUF – necelé 2 stovky Kč/os). Tam přestupujeme na takovou železniční odbočku do města Gyöngyös, kde začíná místní horská atrakce, úzkokolejka do pohoří Mátra. Má dvě ramena, jedno delší je takové zajímavé jede lesem celkem daleko (skoro hodinu trvá jízda) hezkou krajinou a lehce nastoupává do hor. Klikatí se a končí konečnou v lese, kde je hezký dřevěný turistický altán a jmenuje se to tady Lájosháza. Druhé kratší rameno vede podél hlavní silnice do komerční podhorské vesničky Mátrafüred, nastoupává málo a jede jen kousek, i když k nejvyššímu vrcholu Kékeš (nejvyšší hora Maďarska – 1015 m.n.m) v pohoří Mátra je to vzdušnou čarou blíž. My jedeme delší trasou a je to celkem zajímavé. Malá mašinka supí do kopce podél potoků a je tu překvapivě i několik skupinek smrků, což bych v Maďarsku vůbec nečekal. Vystupujeme asi v 15 hodin odpoledne a jsme v lese asi 10 km od nejvyššího vrcholu Kékeš. Ten má nicméně 1015 m.n.m a my jsme cca v 500 m.n.m, takže nás čeká pěkný výšlap a to ještě musíme přejít takové údolíčko. Nad Evropou zrovna panují vedra, tak je na umření, zdá se nám že kopec nebere konce a nikde žádná voda. Nahoru paradoxně vede silnička, ale to není nic pro nás „vostrý trapery“ :-) tak se potíme jak vrata od chlíva a lezeme listnatým lesem stále výš. Těšíme se že si nahoře dáme sladkou vychlazenou limošku a piváka ve stánku u vysílače, ale ouha. Přicházíme na vrchol v 18:30 a oba kiosky mají jen do 18 hod. Fotíme se tedy u nejvyšší „hory“, a jdeme kousek níž na místo, odkud vede silnice do údolí a točí se tu autobus. Je tu sanatorium, v okolí docela pěkný les kupodivu jehličnatý. Pán u brány sanatoria nám alespoň doplňuje do prázdných lahví vodu, když se tu nic nedá koupit, přitom je tu spousta budov, hotely, ale všude totální  mrtvo. Jdeme kousek do lesa mimo dohled objektů a táboříme nadivoko relativně nedaleko od sanatoria na krásně měkkém listí..

 

 

3. den - 21. 6. 2013

 

            Brzy vstáváme a vracíme se k silničce u sanatoria. V 7:00 jede bus zpět do Gyöngyös, je už zase vedro k zalknutí, tak na slézání 800 výškových metrů bez vody nemáme náladu a navíc si chceme ještě omrknout Budapešť. V Gyöngyös na autobusáku dáváme koblihu a něco jako hambáče. Zjišťujeme z cedulí, že jede přímý bus do Budapešti za 15 min, takže na vlak za 2 hodiny dlabem a jedeme hned. V Budapešti jsme v půl desáté ráno a je ukrutnej smažák. Jdeme do metra, kupujeme lupen za 300 forintů (asi 30 kč) a popojíždíme do centra k Dunaji, kde je soustředěna většina památek a zajímavých budov. Koukáme na István Baziliku, pak jdeme dál k řece a na jednu z nejhezčích budov co tu mají, tedy parlament. Bohužel okolí se předělává, je celé obehnáno železným plotem a všude jsou bagry. Ze strany od řeky je to také uzavřené neb tam nedávné povodně poškodily svršek a hlavní třída podél Dunaje i tramvajová linka při řece jsou v uzávěře. Takže to nás zklamalo, máme hlad a tak jdeme zase rovnou do metra a přesouváme se na nádraží Budapešť- Deli, odkud nám v 13:20 vyjíždí vlak směrem na Zagreb. Dáváme v kiosku Kebab s hranolky a výborné grepové pivo. Ve vlaku je úplně na umření, asi byl od rána na slunci, nejde vyvětrat a ze všech cestujících teče pot proudem. Asi po hodině a půl přijíždí vlak k jezeru Balaton. Docela zajímavé, jezero je to „jako býk“ skoro to vypadá jako záliv někde v Chorvatsku. Opravdu nechápu, proč si za socíku lidi stěžovali, že musí jezdit k Balatonu. Krásné okolí břehy jsou většinou tvořeny borovicovým lesem, všude stánky, restauračky, ubytování, protější vzdálený břeh lemují kopce, prostě žádná placka a fakt to působí dobrým dojmem. Vlak jede kolem jezera asi 2 hodiny. Je neuvěřitelně dlouhé a i tento mezistátní rychlík má u něho 8 zastávek !! Mezi nimi je množství osobáckých, kde nestavíme. Kolem 8 večer dorážíme do Zagrebu. Moc toho teď nestihneme, necháváme to na cestu zpět, jelikož ve 22 hodin nám jede lůžko na Split, přičemž my vystoupíme v Kninu. Jdeme nakoupit hlavně jídlo a vodu na příští 2 dny v horách, dáváme pivko a divíme se že stojí 60 korun !! Fakt Chorvati se asi zbláznili. Pivo za 15 kun tady není problém, v levnějších lokálech je třeba za 12, v supermarketu za 8 až 10 !! Jdeme na vlak a rychle spát.

 

4. den – 22. 6. 2013

 

            Budíme se násilím ve 4 ráno, takže nic moc, ale kvůli nesmyslnému systému rezervací ČD jsme museli zvolit tento spoj. Vystupujeme v Kninu, což je městečko asi 20 km od hranic s Bosnou a na této hranici je i nejvyšší hora pohoří Dinára tedy Sinjal (1831 m.n.m.). Už v půl páté těsně před rozedněním je horko. Bereme si taxíka a chceme, aby nás zavezl co nejblíže k pohoří. Bohužel je to asi jen 5 km na konci města, v okrajové čtvrti zastavuje a před námi je na betonovém sloupku červený puntík s šipkou a nápisem Dinara. Je tu potok vytékající z nitra vápencového pohoří a jak správně tušíme jediná voda. Jsme připraveni na to, že v suchém vápenci vyprahlého chorvatského vnitrozemí žádné potoky nebudou, takže táhnu na zádech 5,5 litru vody v lahvích, co jsme nakoupili v Zagrebu. Jdeme po značce která je celkem patrná, jde jakýmsi porostem, pouze na jednom místě se nám na chvíli ztrácí, ale během pár minut ji zas máme. Asi po 2 hodinách úmorného vedra vycházíme na prašnou cestu, která  jak jsme později zjistili vede téměř pod vrchol Sinjalu. V podstatě až do nejvýše položeného údolí, ale je sjízdná jedině jeepem nebo náklaďákem. Doufáme, že někdo pojede nahoru, ale jako na potvoru nic. Vedro se stává peklem a co 15 -30 minut se musíme složit na chvíli do stínu stromů a loknout si vody. Obcházíme zleva velký vápencový monolit který jako by byl složen z proužků kamene a na jeho zadní straně přicházíme k nějaké salaši. Nikde nic, jdeme dál a po levé straně hned u cesty je maličká chatka, ovšem kamenná a bytelná, nicméně zavřená. Po krátkém pátráni zjišťujeme, že hned za chatou je studna, sice asi sbírá víceméně povrchovou vodu, ale na to dlabe ratlík. Beru hrníček, kousek provázku a lovím ze studny první loky chladivé vody. Je přesně poledne, je na umření, proto si leháme do stínu domku na chladný beton a dáváme svačinu. Zhruba na hodinku to všichni zalomíme vyčerpaní vedrem.

 Budí nás skoro zima, najednou jsou okolo černé mraky a zvedá se vítr. Rychle vstáváme a pokračujeme svižně v cestě. Asi o další kilometr dále je konečně turistická chata místního klubu planinárů s názvem Brezovac. Chata je umístěná na okraji bukového lesa, který zde kupodivu začíná a pokračuje výš do hor. Je složen ze samých velmi mohutných stromů, což je překvapením po té pusté pláni předtím. Dáváme zas pauzu ve stínu a pokračujeme po puntíkách směrem vzhůru. Vedro není už tak šílené, jelikož občas zakryje slunce mrak. Když asi po další hodině vycházíme z lesa, vystupuje před námi hlavní hřeben, mohutný vápencový štít včetně nejvyšší hory trochu v pozadí. Zarazí nás známý zvuk... motorová kosa tzv. strunovka. No fakt. V malebném údolí přímo zde pod vrcholem stojí pár chat, kolem lidi, pár aut a je to vlastně taková malá chatová oblast. My mrtví vyčerpáním a multipupíci posedávají před chatkou a pijou pivko. Jdeme radši dál do hor a otvírají se krásné scenérie horské louky rozsáhlé rovné travnaté plochy v kombinaci s vápencovými stěnami. Fakt pěkné. Vylézáme do poloviny svahu nad sedlem s chatkami a hledáme místo pro táboření. Krásný rovný travnatý plácek s výhledem na vše kolem nás to jistí, je tu spousta rovných ploch. Je asi 5 večer a mraky se všelijak honí. Váháme jestli budeme čekat na zítra a riskovat změnu počasí, nebo se ještě hecnem a nalehko se vydáme posledních 300 výškových metrů k vrcholu. Slunce už nežhne a vidíme to časově max. na hodinu a půl. Vyrážíme. Stoupáme jednoznačnou pěšinou po značce až k dalším malým bukům, procházíme a začíná skutečné lezení po ostrém vápenci, různými závrty a trhlinami. V jednom místě narážíme na malé sněhové pole. Tak to bychom taky nečekali. Asi za hodinu jsme nahoře. Je vidět až k téměř 100 km vzdálenému moři. Leskne se na obzoru zapadajícím sluncem a je to celkem hezká podívaná. Jsou tu další 2 lidi, taky vrcholoví sportovci a tak se vzájemně žádáme o snímek. Další hodinku nám zabírá cesta zpět ke stanu a máme toho pro dnešek plné brýle.

 

5. den – 23. 6. 2013

 

            Opět se snažíme vstát co nejdřív kolem 5:00 než zas přijde horko. Jdeme stejnou cestou z kopce, u chaty Brezovac byla ještě jedna značka do jiné vsi v údolí, ale když vidíme že je tu většina cest prašných, bude jistější se vrátit k hlavnímu tahu do Kninu kvůli další dopravě. Dolů to odsýpá o poznání rychleji hlavně z počátku. Bukový les, louka, chata Brezovac, kde je dnes živo a je to dost turistů. Bohužel zrovna odjíždí auto, co je sem vyvezlo a koukáme na něj z dálky jak odjíždí. Tak jdeme po svých. Až ve spodní pasáži, kdy už pod sebou vidíme Knin a blíží se opět žhavé poledne se cesta začíná táhnout, je nudná a šíleně vleklá. Docházíme do místa kde nás vysadil taxikář a s úlevou se jdeme seznámit s průzračným potokem, jediným za celé 2 dny, který tu vytéká z nitra kopce. Chladivou vodu lemtáme, a chladíme se i zvenku. Hlavně otrsané nohy to uvítaly, Petr tam preventivně leze celý. Pramen se vlévá do nějaké asi 3 metry široké říčky, tak se to dá, ale je to fakt ledovka. Voda je neuvěřitelně průzračná a kvalitu vody dokládá i to, že Péťa objevila pod balvanem v místě kde voda vyvěrá ze skály dva raky.

Asi po hodince a půl relaxu se přezbrojujeme na sandály a trika míříme do centra Kninu. Jsme fakt na okraji, tak je to asi na hodinku. Kolem se honí nepříjemně černé mraky, tak radši trochu chvátneme. Přicházíme do centra, všude samá kavárna a bar, ale restaurace nikde. Až nám jeden týpek radí na hlavní křižovatce směrem na Split a Dubrovník a už vidíme pohledem z kopečka velkou ceduli s vidličkou a talířem a taky ubytováním. To se nám nakonec hodilo. Chtěli jsme původně do Splitu už dnes, ale je nám jedno kde přespíme a zítra je taky den. Dáváme si k večeři pizzu a zeleninový salát, protože jediné jiné jídlo v téhle velké restauraci s hotelem je jehněčí pečeně, ale ne horká, prostě maso z chlaďáku s chlebem. To nechceme protože v rámci odlehčení nemáme sebou vařiče a ešusy, jdeme nalehko jen se spacáky a potřebujeme si kupovat občas teplé jídlo. Ještě jsme ani nedojedli pizzu a strhl se ohromný liják, ale fakt maso. Provazy vody během chvilky zaplavují silnici před námi. Prší de facto až k nám na terasu a auta se během chvíle brodí ve vodě do poloviny kol! Tak to bych tu taky nečekal, ale asi je to normální, nikdo se nediví. To nás utvrzuje, že dál nejedeme, máme toho dost a navíc leje. Ubytováváme se za 20 E na hlavu v tomto podniku s názvem „Tri lovca“, pokoje jsou naopak moc pěkné, s vlastní koupelnou a WC, s balkonem, no fakt na pohodu. Využíváme toho, že budeme večer v Kninu a vyrážíme na prohlídku města.

Ulice jsou trochu zvláštní v tom, že to vypadá, jako kdyby každý druhý dům byl opuštěný. A taky že jo. Procházíme po hlavní třídě, po levé straně je vlakové nádraží, kousek za ním je autobusové, vpravo nad námi se tyčí dominanta celého města „Kninská tvrdava“ čili starobylá pevnost z IX století. Vlevo za nádražími více v údolí obtáčí městečko průzračná řeka Krka. Za řekou se vypíná mohutný masiv pohoří Dinára, ze kterého jsme dopoledne přišli. V podvečerním slunci je masiv pěkně nasvícený a všímáme si, že v jednom místě z něj padají mohutné vodopády. Škoda, že je to tak daleko, už se nám nechce řešit cestu k nim, ale vypadají dost impozantně i z této dálky. Po asi 10 minutách dorážíme na konec ulice, k mostu přes řeku Krku a zde město končí. Kaňon řeky pod námi se zařezává do vápencových skal kde se klikatí a mizí kdesi v dáli. Posledních asi 200 metrů ulice je úplně vybydlených, rozmlácená okna, dveře, přitom jsou to krásné kamenné domy, vyloženě historické kousky. U nás by byly jistě už chráněné památkovým úřadem. Odhadujeme, že zde zřejmě před válkou bydleli Srbové, kteří byli nuceni město opustit. Vidět to tak v dobách rozkvětu města, musela to být úžasná ulice. Vydáváme se jednou z bočních uliček nahoru směrem k tvrzi, je to trochu do kopce a všude opuštěné a polorozbořené domy. Vcházíme branou do tvrze a první dojem dělá vonící restaurace přímo za vchodem. Celá tvrz je kupodivu nádherně opravená mezi stěnami upravené trávníky, posezení z laviček a stolů s kouzelným výhledem na celé město, řeku i pohoří Dinára, vodopády odsud ještě více vynikají. Procházíme ji až do nejvyšších pater a jinou cestou slézáme dolů zpět do města, k našemu hotelu a rychle spát. Vlak jede až před polednem, takže ráno pojedeme opět busem, při zastávce na nádraží jsme vysondovali že jede v 6:30.

 

6. den – 24. 6. 2013

 

            V 6:00 vyrážíme z hotelu. Jdeme na autobusák a vyrážíme směr Split. Bus stojí 70 kun za osobu a podle cedulí je to 103 km. Zde v Chorvatsku se navíc platí zvlášť za batohy do zavazadlového prostoru, čili dalších 8 kun za jeden. Cestou jedeme nádhernými horskými scenériemi jak z Vinetoua, což je zde typické J. Dáváme chrupku a najednou jsme ve Splitu. Centrum i pobřeží tohoto města je velice rušné. Moc hezké je, že autobus přijíždí až do přístavu, vystupujeme a jsme 20 metrů od kotvících lodí, vedle tohoto autobusáku je i vlakové nádraží, čili na jednom místě se tu dá úžasně přestupovat na všechny možné směry ať už lodí, busem, či vlakem. To je fakt paráda. Je tu spousta kiosků s občerstvením přímo v tomto přístavišti, a také hodně úschoven zavazadel. Jedna je hned u autobusáku, takže si tam dáváme bágly a jdeme na prohlídku historické části města. Úschovna stojí 5 kun + 1,50 kun za každou započatou hodinu. Historická pevnost s křivolakými uličkami, spoustou tržnic a obchůdků je přímo v přístavu, takže není potřeba se nikam přemisťovat a je možno hned z autobusáku brouzdat. Hned první tržnice je nepřebernou kolekcí ovoce a zeleniny, dáváme si k snídani čevapi v tradičním pita chlebu za 17 kun. Na opačné straně pevnosti je jedna z tržnic krytá budova, tzv. tradiční rybí trh. Opět nepřeberné množství potvor, včetně chobotnic. Dopoledne tedy trávíme couráním a občasném zastavení na zeleninový salát či polévku. Dnes nás čeká přesun po pobřeží do městečka Ploče. Je asi na půli cesty mezi Splitem a Dubrovníkem. Jezdí odsud další železnice, vedoucí do vnitrozemí, konkrétně přes Mostar do Sarajeva. Autobusy odjíždějí z přístavu ve Splitu každou půlhodinu, k večeru po hodinách. Čas tedy neřešíme a do přístavu přicházíme na bus ve 14:30. Stojí nás to dalších 77 kun + 8 kun bágly na osobu.

Sjíždíme z hlavní magistrály a vystupujeme asi v 17:30 v Ploče. Naplňují se bohužel naše obavy. Na netu jsme totiž o městu nezjistili nic zajímavého, ale nechtělo se nám věřit, že by na pobřeží Chorvatska mohlo být město, potažmo ještě s velkým přístavem, kde nefrčí turistika. A ono jo. Z nádraží odjíždí jediný vlak denně !! v 17:06 na Sarajevo, jeden přijíždí a to je celé. Nádraží je velké, jako kdyby tu byl centrální železniční uzel a vlaky zde vyjížděly co čtvrthodinu. Jdeme do přístavu hned za rohem. Přístav nevypadá špatně, chtěli jsme tu strávit večer a dát si koupačku. Podle automapy Chorvatska zde měl být camp, ale na plánku města u nádraží žádný není. Jen v jednom místě vedle přístavu je značená městská pláž, ale známe chorvatský pláže potažmo ve městě. Řešíme tedy ubytko, ale ouha v celém městě není ani jedno ubytování, nikde známé cedulky sobe, zimmer, camere, rooms, prostě nic. Je to až neuvěřitelné. Jediné co ve městě je, je přímo v přístavu zvláštní hotel. Podle místních tu fakt nic jiného není. Tak se jdeme zeptat, ale cena je k smíchu resp. k pláči. Chtějí téměř 1000 kč za osobu !! Tak jsme se zasmáli a pokračujeme v hledání. Víme že u hlavní magistrály než jsme odbočili do centra města bylo ubytováních přehršel. Jdeme tedy z města zpět k hlavnímu tahu mezi Splitem a Dubrovníkem. Je to neuvěřitelné, přímo u tohoto tahu 15 minut pěšky od města je turistická atrakce Bačianská jezera, fotili jsme je z autobusu než zatočil do města. V kombinaci s přístavem vůbec nechápeme, proč je toto město turisticky úplně v kopru. U silnice se rozhlížíme po okolních domcích a v podstatě na každém z nich jsou známé cedulky zvoucí k ubytování. Jeden vybíráme, strejda nás vítá, je to malý apartmánek s kuchyňkou a chce 10 euro za osobu čili 220 kun za všechny, takže naprostá pohoda. V krámku hned vedle našeho domu kupujeme večeři a jdeme se z toho radši vyspat.

 

7. den – 25. 6. 2013

 

            Ráno se loučíme se strejdou kolem 8 hodiny a jdeme zpět do města. Původní záměr jet vlakem v 17:06 do Mostaru bohužel opouštíme, protože jsme tu chtěli strávit den u moře ale město nás naštvalo a chceme pryč co nejdřív. Jdeme tedy na městskou pláž a není to tak špatný. Vykamínkovaný vchod do vody, bývalé nefunkční sprchy, ale zato stín pod borovicemi a plastová WC. Celkem v klidu ospalého dopoledne tu sedí jen jeden rybář, nasazujeme plavky a testujeme moře, je krásně teplé, tu a tam nějaké rybky, na břehu se sluní různě velcí krabi. Trochu hlídáme čas, neb víme že bus na Mostar nám jede ve 12:05. Pěkně osvěžení v sandálkách se loudáme městem k busu. Motají se tu nějací turisté, přijela loď a říkáme si, co tu asi tak budou dělat. Bus do Mostaru stojí 57 kun + 15 kun bágly na jednoho. S tou drahotou to fakt přeháněj a jsme docela rádi že předražené Chorvatsko opouštíme. Asi za 15 min jsme u hranic z Bosnou, bus předjíždí celou kolonu osobáků a jede rovnou k „šerifům“ u závory. Normální pasovka, projedou pasy a jedeme dál. Hned za hranicí je pauza, nakupujeme ve stáncích u cesty nějakou zeleninu.

Do Mostaru přijíždíme asi za 2 hodiny a hned na nádraží se nás chytá nějaká paní a vnucuje nám ubytko za 10E na hlavu, což je v historickém městě s velkou turistikou celkem dobrej začátek. Jdeme se napřed podívat do informací, jestli nám jede ráno něco směrem na město Gacko, abychom se odsud mohli dostat, jinak bychom pokračovali dál ještě dnes. Bus na Gacko jede v 8:00 ráno, takže se rozhodujeme zůstat a udělat odpolední průzkum. Paní nás předává své malé dcerce kolem 10 let, která nás vede do asi 10 min vzdáleného paneláku zvláštního tvaru s tureckými stavebními prvky. Kolem spousta zdemolovaných budov, ale to jsme čekali. Je to panelákový byt, v němž jeden pokoj je náš a ve zbývajících dvou je někdo jiný, nějací španělé co hrají na španělky atd. V kuchyni provizorně nocují majitelé, takže trochu těsno, ale nekupte to J. Vyrážíme hned po odložení báglů do města. V první ulici dáváme oběd, nějaký mix pljeskavice, čili tradiční placky z mletého masa a čevapi, tedy tradiční šišky z mletého masa což stojí 7,50 km (konvertibilní marka = asi 12Kč nebo 0,5 Eur). Platit se tu dá de facto všude buď touto jejich markou, nebo eury. Většinou to dopadá tak, že zaplatíte v markách a vrátí vám v eurech, nebo opačně. Vyrážíme do historické části města ke známému mostu, který je vlastně symbolem celého Mostaru.

 Nutno říct, jak nás Ploče překvapilo nemile a čekali jsme víc než tam bylo, s Mostarem to je naopak. Procházíme uličkami jako u vytržení, jsou úžasné, křivolaké se spoustou malých obchůdků a restaurací. Historické jádro se rozkládá po obou březích řeky Neretvy, která je opět nádherně průzračná, kroutí se korytem mezi skalami a obrovskými balvany, lemují ji stromy a v kombinaci se starými kamennými domy postavenými v terasách na obou březích je to fantastická podívaná. Uličky jsou z kamenné dlažby, most i okolí po válce v roce 1991-1993 jsou neuvěřitelně opravené, o čemž svědčí četné výstavky fotografií z té doby, ze kterých je patrné, že to bylo neskutečně poničené. Střechy domů jsou z velkých kamenných placáků. Tento druh střech jsme viděli loni v Srbsku v horské vesnici Senokos a mysleli jsme si, že takovou historickou věc už neuvidíme a tady jsou tyto střechy v celém jádru Mostaru. Opravdu krása, nikde hluk a přeřvávání trhovců jako ve Splitu, žádné rušné ulice, jako ve velkých městech, na to je Mostar příliš malé město, ale o to historičtější a krásnější. Skoro litujeme, že tu nejsme ještě o den déle, chodíme až do setmění a stále objevujeme nová a nová zákoutí. Poprvé na naší cestě se také setkáváme s mešitami a minarety, jsou rozeseté po celém městě a jen v historickém středu jsou nejméně 4 na dohled po okolí. Je to obecně zajímavý střet kultur, mix kostelů a mešit, ženy v minisukních a s výstřihy proudí městem společně s úplně zahalenými ženami v tradičních muslimských oděvech. Krámky a restaurace mají střídavě nabídku alko nápojů nebo jsou úplně nealko ve své nabídce, zřejmě podle toho, zda je majitel muslim či ne. Vracíme se pozdě večer do našeho paneláku úplně nadšeni. Cestou ještě kupujeme zásoby do batohu, jelikož zítra míříme opět do hor.

 

8. den – 26. 6. 2013

 

            Vstáváme opět dost brzy, jako ostatně každý den na této „Bosna tour“ jak jsme to pracovně nazvali. Využíváme kuchyně a vaříme vejce natvrdo. V 8 hodin vyjíždí náš bus směrem na východ do městečka Gacko, odkud potřebujeme přestoupit na bus do městečka Foča, severně od Gacka. Mezi těmito městy je spojnice projíždějící sedlem Sjutěska, odkud vede turistická trasa na náš dnešní cíl, Trnovačko jezero, vysoko ve skalách pohoří Maglič. V Gacku vystupujeme asi v 10 hodin a podle tabule na nádraží jede bus na Foču za necelé 2 hodiny. Využíváme tedy čas k návštěvě restaurace, nedaleko nádraží v přízemí hotelu. Je trochu dražší na místní poměry, ale pro nás cenově srovnatelná s cenami u nás. Dáváme si kuřecí stejček s hranolkama, jelikož pljeskavic a čevapek už máme dost a pořádně se před akcí v horách nacpáváme masem. K tomu pivko a kávička a jsme spokojení. Kafe tu stojí 1 km což je krásných 12 korun, přitom na autobusáku v kiosku bylo za 0,5 km čili ještě za polovic! Nicméně i v tomto dražším podniku kuřecí steak za 8 km, kafe 1 km, pivo 2 km, takže pro nás krásné ceny po tom šoku v Chorvatsku. Vracíme se na autobusák a jdeme koupit lístky, bohužel pán v pokladně nám sděluje, že ta cedule neplatí a bus jede až ve 14 hodin, čili za další 2 hodiny. To nás nebaví tak se jdeme se zeptat taxikáře venku, jestli by nás do hor nesvezl. Není to problém a vezme nás za 18 eur asi 30 km k místu, kde od silnice začíná turistická cesta k Trnovačko jezeru, kousek před osadou Tjentiště. Cestou autem vidíme jak je celý vrchol Magliče zahalen do kopce mraků, má takovou zvláštní čepici. Vysazuje nás a my stoupáme vzhůru po širší kamenité cestě, která je asi pro většinu aut sjízdná, nejméně do poloviny. Kolem se tyčí impozantní štíty, je to úplně jiné než byla Chorvatská Dinára. Méně vápence, spousta potoků, nemusíme tahat 5 litrů vody, všude je jí dostatek. Připomíná to na první pohled spíš Vysoké Tatry, a nebo vzhledem k vápenci Julské Alpy. Opravdu podívaná na kolmé stěny trčící do mraků. Zhruba v polovině se vyjetá cesta mění v prudší stoupavou pěšinu a překračujeme první rozlité potůčky. U silnice bylo psáno na Trnovačko jezero 4 hodiny cesty, což odpovídá. Asi po 3 hodinách jsme u maličkého jezera Suha, které je ovšem vyschlé a je tu odpočívadlo. Dáváme svačinu a za necelou hodinku jsme u Trnovačko jezera. Přivítá nás parta týpků co si tady staví chatu. Jeden z nich nejstarší chlápek vypadá jako starej horal co tu žije dlouho a ukazuje nám, kam si můžeme dát stan. Společně pak jdou plenit motorovou pilou okolí jezera, vyrábějí z mohutných buků stoly, lavice, trámy, fošny, prkna, takže uvidíme, jak to tu bude vypadat za pár let. Je docela chladno, náš nejteplejší oděv je mikina neb bundy jsme si do rozpálené Jugošky v rámci odlehčení báglů vůbec nebrali, ale jak říkám připomíná to spíše Tatry. Naštěstí si ze zbytků po motorovce děláme oheň, což je fajn, jen jsme si nekoupili nic na opíkání. Jdeme spát a těšíme se, že se třeba do rána mraky rozpadnou.

 

9. den – 27. 6. 2013

 

            Ráno je docela kosa, lezeme ze stanu kolem se válí mraky a rychle děláme oheň. Snídáme a váháme zda v takové mlze je rozumné se vydávat k nejvyššímu vrcholu. Náhradní program není, zítřek je určen k přejezdu do Sarajeva, takže není prostor pro improvizaci. Čekáme a naštěstí kolem poledne se mraky posunují výš, takže stěna nad jezerem je bez mraků. Jdeme do akce, obcházíme jezero k jeho východní části a vydáváme se po zřetelné značce po úbočí velmi prudké stěny. Jsme docela rádi že je pod mrakem a nežhne slunce, chvílemi je stěna dost strmá, suťovitá a ujíždí nám pod nohama. Je to nekonečně dlouhý svah, výstup od Trnovačka jezera z cca 1500 m.n.m do cca 2100 prudkou stěnou. Nahoře je to však paráda, posledních 200 výškových metrů se nastoupává velice pozvolnou hřebenovkou, po které se jde asi hodinku, krásně se vlní kolem sněhových polí a hlubokých ledovcových kotlů a je to super podívaná. Krásně po rovince se dostáváme až pod vrchol Maglič, jenž je tvořen takovou skalní čepicí a na tu se musí posledních 20 metrů trochu šplhat po skále, ale nic drastického. Stojíme nahoře, jsme sice obklopeni mraky ale na tu hrůzu ráno je docela pěkně. Děláme fotky, okukujeme vrcholovou knihu a děláme zápis. 2386 m.n.m. vysoký nejvyšší vrchol Bosny je náš. Cesta od jezera nám trvala 3,5 hodiny i s maličkými zastávkami na focení. Stejnou cestou se vracíme k Trnovačku jezeru, děláme opět oheň a platíme strejdovi ubytování. Mimochodem toto jezero je již v Černé hoře, překračování hranice tu nikdo neřeší stejně jako to, proč mezi Bosnou a Černou horou na hranici na vrcholu Magliče visí srbská vlajka. Když jsme cestou sem uprostřed Bosny míjeli ceduli Republika Srbska, skoro se mi zdálo, že je to překlep, ale oni jsou tu fakt divní. Autonomní oblasti Srbů nejsou v Bosně prostě výjimkou. Platíme tedy 2 Eura za stan na den a 0,5 eura za osobu na den. Celkem my 3 na dva dny tedy 7 Eur. Dokonce dostáváme i vypsaný paragon, takže je to asi nějak oficiální. Opět řídíme budíka, zítra do 18 hod musíme být v Sarajevu.

 

10. den – 28. 6. 2013

 

            Vyrážíme kolem 8:30 zpět dolu k silnici. Sice vede ještě jedna cesta přímo do osady Tjentiště ale má přes 20 km a velké převýšení tak volíme stejnou cestu i dolu. Za 4 hodiny jsme u silnice, slunce dnes žhne, mraky zmizely a je vedro na umření. Takže nic nového. U silnice chvíli stopujeme, potřebujeme do Tjentiště nebo nejlépe až do Foči. Nikdo nestaví a jelikož z cestopisu co jsme četli před cestou na netu máme informace že v Tjentišti jsou hotely a taxíky, mám cukání tam dojít ty 4 km pěšky. Petrovi se nechce tak se dělíme, on stopuje, a my s Péťou jdeme pěšky do Tjentiště. Kupodivu jen co jsme se rozdělili, vzali Petra nějací hipíci jako čtvrtého do auta, takže byl za chvíli ve Foči. My jdeme hodinu do Tjentiště a nebýt vedra je to celkem vycházka. Fotíme cedule „zaminované území“ a nějakou průzračnou říčku. Vcházíme do Tjentiště a další překvapení.

 Oproti cestopisu tu není vůbec nic. Dvě ohromné louky po stranách a na nich 2 vybydlené hotely, asi v polovině osady opuštěná policejní stanice, dále opuštěný lékař a jeden funkční krámek u silnice a restaurace. Všichni na nás čumí jak na zjevení, přitom je tu všude spousta cedulí a šipek na turistické trasy do hor. Je tu infocentrum, což vůbec nechápeme proč, když je uprostřed pustiny. Na dotaz zda by nám nemohl týpek v infocentru zavolat taxíka, se dozvídáme, že nám může sehnat průvodce na Maglič. Tam už jsme byli, takže mu děláme pá pá a jdeme pryč. Na konci Tjentiště je ještě opuštěná vymlácená benzínka a zas jen lesy v horách. Po chvíli jsme u autobusové zastávky. Nějaké paní nám říkají, že za 15 minut jede bus. Nastupujeme a už se vezeme. Kolem 15:45 jsme ve Foči, kde už na nás čeká Petr, který si stihl dát pivíčko a kávičku a zjistit, že bus na Sarajevo jede v 16 hodin.

 Bus přijíždí asi o 15 min déle a rychle se nastupuje, trochu zdržuje že se tady vypisují lístky propiskou a ne z té chytré mašinky u řidiče. Stojí to 9 km, což je za tak dlouhou cestu obdivuhodně málo. Cesta je úžasná, táhne se hlubokým kaňonem kolem řeky a je složená z obrovského množství tunelů. U nás by to byla luxusní turistická atrakce, tady normální silnice, neb hory sou tu úplně všude až k Sarajevu. Vystupujeme na první zastávce, ale nevíme přesně kde jsme, trochu jsme se unáhlili s výstupem, tak si bereme taxika do ulice Dolina, kde máme po netu zamluvené ubytování od 18 hodin. Jsme tu na minutu přesně a domluvená paní Selma nás ubytovává v příjemné podkrovním bytečku. Vyrážíme do ulic a okukujeme Sarajevo.

 Je to ale jen velké město, ulice plné aut, velké skleněné budovy, střídající se s minarety, také novými. To vše v kontrastu s poničenými úplně rozstřílenými budovami. K historickému centru Stary grad je to asi 20 minut chůze, mezitím si dáváme za 17 km večeři. Stary grad je takový čtvercový blok uprostřed toho divného města, složený ze starobylých zdí, mešit, minaretů a krámků, spousta hluku, jelikož každý druhý podnik je bar či diskotéka, opět se tu ještě extrémněji v tom novodobém ponětí mísí střed muslimské a nemuslimské kultury. Diskotéka se spoře odděnými lidmi a přes ulici klečící muslimové před mešitou ze které hýká muezzin večerní modlitby. Fakt divné. U jednoho mostu u řeky fotíme památné místo,  kde byl sejmut nějakej Ferda co kvůli němu začala první světová válka. Celkový dojem nic moc. Město je na rozdíl od Mostaru hrozně velké, přeplněné ulice auty a lidmi, v tom ten chaos rozstřílených budov a novodobých prosklených mrakodrapů.

 

 11. den – 29. 6. 2013

 

            Ráno v blízkém krámku nakupuje Péťa zásoby na cestu, Petr ještě běží něco nafotit a já míchám vajíčka k snídani. V 11:17 vyjíždí, jak je zde v Bosně zvykem jediný vlak po této trati směr Zagreb. Jak říkám, na to že je to hlavní město je to tu fakt zabitý. Celkem velké nádraží, spousta okének, pokladen, informace a přitom tu projedou 4 rychlíkové vlaky za den. Jeden od Mostaru a jeden k Mostaru, jeden na Zagreb a jeden od Zagrebu. Docela hustý, pak 4 osobáky do okolních vesnic a to je celý. Přicházíme na nádraží a chceme si koupit lístek. Karty neberou a Eura taky ne, pouze ty jejich Marky a v hotovosti. To nám hlava nebere, tak holt chceme směnárnu nebo bankomat. Ovšem to tu není, paní nás posílá na autobusové nádraží, že by tam měl být bankomat. Cestou míjíme poštu , tak to jdeme zkusit tam, bankomat tam opět není, ale nějaký pán za přepážkou říká, že on je vlastně bankomat, dáváme mu kartu a on jí vloží do kompu, no jako když u nás platíte kartou, ale on vám pak ty peníze vydá v hotovosti. Už se fakt těšíme až ze Sarajeva vypadneme protože je to vyloženě divné město.

V 11:17 stojíme na peronu a vlak má zpoždění přestože tady má výchozí stanici a mohl tu být dávno předtím ale co by se tu kdo honil, když jede jen jeden jedinej. Konečně přijíždí a má celé 3 vagony, takže peron plný lidí se tlačí dovnitř jak o život. Sedíme, baštíme zásoby a pozorujeme neuvěřitelně hornatou krajinu, kterou vlak projíždí. Asi v polovině měníme lokomotivu, opět vjíždíme do oblasti s cedulí republika Srbska a proto i lokomotiva je srbských železnic. Opravdu člověk nabývá dojmu, že jsou tu dvoje hranice jedny ty papírové a jedny ty co uznávají obyvatelé mezi sebou. Na Chorvatských hranicích opět nezbytná pasová kontrola a změna lokomotivy. Do Zagrebu přijíždíme asi s hodinovým zpožděním v cca 21 hodin. Poslední vlak až do Prahy, tedy lůžkový vagon ze soupravy Adria který má jezdit přímý spoj Split-Praha nám přijede až ve 3 ráno takže máme čas udělat večerní toulačku po městě. Dáváme si na nádraží bágly do úschovny a vyrážíme na průzkum města.

Oproti Sarajevu je Zagreb oáza pro oči. Už od nádraží jsou všechny okolní ulice plné starobylých krásně zdobených domů, takže procházíme přes parky Tomislavov Trg, Strossmayerov Trg až na centrální náměstí, které je dobré východiště na všechny směry do okolních krásných ulic. Střídají se malebné obchůdky s restauracemi, některé z nich mají nepřetržitý provoz. Jednoznačnou dominantou města, je Kaptol čili jakýsi malý kopeček se Záhřebskou katedrálou ze 13 století. Tu nelze přehlédnout je to celkem impozantní stavba, v okolí je svah tvořen rozsáhlým parkem plným laviček a příjemného stínu. Druhé nejzajímavější místo města je zřejmě tzv. Gornij Grad. Od Katedrály se musí přejít přes malé údolí na jehož protějším svahu vedou několikery dřevěné schody z různých stran na kopec uprostřed města a na jehož vrcholové části je nejstarší zástavba města se spoustou malebných, úzkých křivolakých uliček. Centru vévodí kostel sv. Marka ze zajímavě zdobenou střechou. Z jednoho místa sem vede i taková mrňavá lanovka, či spíše výtah po kolejích. Více toho nestihneme, skoro nás to mrzí, jelikož město je opravdu krásné a asi by nebyl problém tu strávit celý den. Rozhodně jsme spoustu velkých budov viditelných z Gorného Gradu vynechali, o řece Sávě a přilehlých známých parcích, ZOO a botanické zahradě nemluvě. Jdeme se finálně posilnit do jedné z restaurací. A už je vlastně po půlnoci.

 

12. den – 30. 6. 2013

 

            Baštíme v nějakém nonstop bistru či spíše restauraci, je tu živo a 5 lidí v kuchyni má co dělat. Dávám si mořské plody s těstovinami a je to fakt dobrota a za slušných 29 kn. Pak si jdeme ještě koupit potraviny na dlouhou cestu do Prahy. Některé krámky mají také běžně asi otevřeno nonstop. Vyzvedáváme bágly na nádraží, jídelna (resp.spíše lépe zásobené pekařství) přímo v hale je opět nonstop vlaky tu jezdí celou noc, zhruba každou půl hodinu něco jede. Oproti Sarajevu se čtyřmi vlaky za celý den neuvěřitelný kontrast. Stojíme utahaní a ozívaní na perónu a na tabuli naskakuje zpoždění asi 15 min. Jsme rádi, že máme lůžko až do Prahy v českém přímém vagonu.

Vlak přijíždí a my nevěřícně koukáme na čísla vagónů. Český vagon s označením 361 tolik reklamovaný na stránkách ČD jako přímé spojení k moři tu vůbec není !! Nevím proč, ale jak někdy na cestách něco selže většinou je to v souvislosti s českými dráhami. Ptáme se výpravčího kde máme vagon. Krčí rameny, že nepřijel do Splitu, tak že ho prostě nemají připojen ani zpátky. Začínáme panikařit, co tedy máme dělat. Stále krčí rameny, že neví. Zkoušíme narychlo domluvit lůžko ve vedlejším německém vagonu, ale mají plno. Ze slovenského ani nikdo nevystoupil, aby se podíval na perón, zřejmě mají rozpis tak chrápou. Teprve po zaklepání na okénka, vylézá alespoň z ruského, co jede do Moskvy rozespalá paní stevardka a ptá se kolik nás je že má poslední 3 volná místa. Akorát pro nás. Vysvětluje něco o tom, že náš vagón zůstal na cestě do Splitu už v Budapešti, ale moc z toho nechápeme, jestli kvůli poruše či proč jako. Jedeme tedy v ruském lůžku, ale bohužel se tím pádem nevyspíme protože v Budapešti musíme ven a hledat si další vlak, takže budeme spát jen necelých 5 hodin. Tak kvůli tomuhle vagonu jsme dvakrát termín celé cesty posunuli, abychom sehnali tohle lehátko, když na něj ČD dělá nesmyslně dlouhý rezervace. Začínám být na tahle dvě písmena dost alergický. Nikdo neměl asi ani potřebu domluvit nám náhradní umístění ve vlaku, prostě vás ČD a dráha obecně nechá ve 3 v noci na peronu, přestože podle prodaných rezervací přesně vědí, kolik lidí má kde nastupovat a je jim úplně u prdele že nebudou mít kam.

 Doufáme, že třeba bude přistaven náhradní vagón alespoň z Budapešti a že se třeba dospíme. Ale kdepak. Český  vlak u kterého měl být náš chybějící vagon připojen dále do Prahy vyráží opět bez něj, nikoho nezajímá kam se poděje několik cestujících, kteří rozčarovaně diskutují kolem stánku s občerstvením, jelikož jsou najednou nevyspalí vyhozeni v Budapešti na peron. Jedeme tedy v sedě a blokujeme jedno kupé. Za hranicí přichází slovenský průvodčí a má kecy, že blokujeme ve 3 lidech celé kupé. Nejradši bych mu narval celej ten vlak do prdele, když se tváří jako vemeno při naší námitce že mu asi ve vlaku chybí vagón. On s tím nemá údajně nic společného, neví kolik má mít vagónů, on přece ty vagony nepočítá. Jdeme se pro zajímavost zeptat do jídeláku, který provozuje česká společnost JLV, tedy jídelní a lůžkové vozy. O ničem nevědí, oni se prý starají jen o svůj bistrovagon (podle netu a řazení vagonů v této soupravě jsou provozovatel). A tak to jde celou cestu. Nikomu v žádné zemi ani nádraží nepřijde divné, že v soupravě nemají vagón a ČD nepřijde divné, že vybírá peníze dopředu a pak se ani nepostará o to aby zavolali např. do Zagrebu a domluvili pro své 3 cestující náhradní místa, když si sami nezajistili (nebo nemohli zajistit) vagon v soupravě. Pověsti o tom že si ho půjčují od Slováků a že tedy za nic nemohou jsou myslím cestujícím úplně ukradené. Celí utahaní a nevyspalí tedy vystupujeme v cca 18:21 v Praze a nasraní jdeme hned řešit stížnost, taky bysme rádi zpátky 1500,- Kč za lůžka a třeba aspoň omluvu. Suše nám sdělí že na vyřízení mají dráhy 3 měsíce !!! No hlavně že prachy chtějí předem. To je jako kdybych si v hospodě koupil pivo, dopředu ho zaplatil a pak žádný nedostal… prostě fandi dráze, plať draze a doufej že něco přijede :-)

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE