AFRIKA – TUNIS – vandr po Sahaře (12.3. - 19.3.2010)
Sestava: Ilona Ubryová, Vašek Lopata, a dalších asi 15 lidí kteří se přihlásili na tuto akci :-)
Doprava: letounem z Prahy na ostrov Djerba, odtud kousek trajektem na pevninu, pak busem 250 km na západ do městečka Douz, a pak jeepy do pouště ke stolové hoře Tembaine,
dále na velbloudech nebo pěšky k oáze respektive jezeru Houidhat Erreched
Ceny: 1 dinár je asi 14 Kč. Čili ceny vím jen za drobnosti které jsme kupovali, jako cetky a nesmysly, ale vše podstatné jsme měli přes cestovku
tuarezská šála tzv. Šeš je cca za 6 DIN, káva a čaj většinou 1 DIN, pivo pokud ho seženete taky 1 DIN (většinou neseženete)
šíša , neboli vodní dýmka 20 DIN (samý důležitý věci)
Ubytování: jelikož tato akce byla víceméně vandrovního charakteru, spali jsme v poušti pod širákem
Mapy: Nepotřebovali jsme (náš průvodce věděl kam jde, prostě pořád na jih a pak zpátky na sever)
Značení cest: žádné, nejsou tam cesty, poušť je nekonečný krásný prostor kde můžete sedět na písečné duně a přemítat o nekonečnosti vesmíru
Jazyky: s naprostou většinou Tunisanů se domluvíte arabsky nebo francouzsky, na tržnicích a v hotelích samozřejmě i anglicky a německy
1. den
- 12. 3. 2010
Je pátek ráno, 5 hodin, a my
vyrážíme k autobusovému nádraží na cestu do Prahy, respektive na Ruzyňské
letiště. Tam se setkáváme se zbytkem naší saharské party, ovšem v tuto
chvíli se ještě neznáme, takže nevíme kdo je kdo :-)) V ruce máme letenku
a zároveň papír na všechno ostatní co je součástí této akce (Jak už jsem se
zmínil v předmluvném shrnutí, přestože nejsme
v cestování začátečníci, jednalo se o naší první organizovanou akci
s cestovkou, čili měli jsme z toho divný
pocit a jen doufali že si nebudeme připadat divně). Po nezbytné kontrole a kávě
v prostoru po odbavení za 110 Kč se trousíme do letadla. Za 2,5 hodinky se
objevuje pod námi ostrov Djerba a rozdíl od evropské
pevniny je už na první pohled z výšky patrný. Země má jinou barvu,
dominuje hnědá až do červena všude jsou vidět v řadách vysázené palmy.
Působí no zajímavě, když se člověk najednou octne někde kde místo smrků jsou
všude palmy :-) Na letišti se setkáváme poprvé s naší průvodkyní Zdenkou Amdouni, češkou žijící několik
hodně let v Tunisu a ještě netušíme že k sobě máme díky trampingu
v čechách blíž, než by se mohlo zdát.
Před
letištěm už na nás čeká Mustafa, řidič malého
mikrobusu, se kterým se vydáváme na cestu do městečka Douz,
brány Sahary, vzdáleného asi 
250
km do vnitrozemí směrem na západ. Trajekt nás převáží na africkou pevninu a
vyrážíme k pohoří Matmata, přes které musíme
přejet. Zajímavostí jsou zvláštní obydlí místních původních obyvatel, která
jsou doslova vyhloubena ve svazích tohoto pohoří všude podél cesty. Zastavujeme
u malé kavárny a ochutnáváme místní čaj s mandlemi, kávu a kladně to
hodnotíme. Večer dorážíme do Douz, jsme ubytování
v malém hotelu téměř v palmovém lese na okraji města. Večer se
vydáváme na průzkum, jelikož potřebuji na cestu sehnat tradiční Tuarezskou šálu nazývanou „Šéš“
která se dá uvázat kolem hlavy na mnoho způsobů a jak se později ukázalo je
opravdu užitečná, ne-li nezbytná v písečné bouři. Vezeme se taxíkem za 5
dinárů (asi 70 Kč) do centra (nějaké 3 km) a na náměstí vyrážíme do prvního
stánku. Obchodník je klasicky arabského ražení, nasazuje cenu 20 dinárů za něco
co jsme dopředu věděli že se prodává za 6. Po chvilce dohadování, nám prodává
otráveně Šeš za 6,50 DIN a somruje Eura. Nevěří že
v Čechách nemáme Eura když jsme v EU a že máme něco jako koruny, tak
to řeším ukázkou nefalšované zelené stokoruny. Jdeme dál a ochutnáváme místní
kávu a čaj, posléze si bafnem místní šíšu. Ovocný tabák je jemný a má to tu svojí tradici a
kvalitu. Před půlnocí se vydáváme pěšky k hotelu je krásně tak proč ne.
2. den
- 13. 3. 2010
Ráno se probouzíme akorát na
snídani, před hotelem už stojí jeepy a vezou nás ke
stolové hoře Tembaine. Cestou to trochu houpe přes duny
a stavíme se i v jakési pouštní kavárně, která slouží zřejmě i jako
nocležna, takový proutěný motel, naprosto dokonalé :-) V tento okamžik
docela nepříjemně foukal vítr, takže pohybovat se venku bez šeše
omotaného kolem hlavy a kryjícího obličej bylo docela obtížné. Obloha zatažená,
čili žádné spalující vedro ale příjemná teplota kolem 15 stupňů. Pokračujeme
dále k hoře Tembaine, kde už na nás čeká
karavana cca 20 velbloudů se svým průvodci a skutečný čundr může začít.
Putování na velbloudu nebo pěšky pouští je naprosto neopakovatelný zážitek.
nelze jej popsat slovy, takže jej popisovat nebudu. Je to naprosto něco jiného,
něž to co jsem si do té doby uměl představit a nelze to přirovnat k ničemu
běžně dostupnému. Můžeme o tom diskutovat, můžeme mít na to různé názory, ale
kdo tam nebyl a nelehl si večer do měkkého písku neví co je poušť. Od stolové
hory Tembaine začíná tedy 3 denní putování
k nádhernému místu asi 50 km směrem na jih, jezeru Houidhat
Erreched (Velké jezero). To jsme ještě netušili jak
se nám poušť zalíbí svojí nepopsatelnou atmosférou.
První den proběhl naprosto bez problémů, naše výprava se posunula asi 15 km směrem na jih. Cesta probíhá tak že může každý jet na velbloudu společně s částí nákladu, nebo jít pěšky, nejvhodnější je to asi střídat aby neměl člověk otlačený sedák :-)) Večer naši nomádští průvodci rozdělali oheň a sedělo se na dekách kolem ohně. Asi první co každého napadne, jak se dá dělat oheň na poušti, když tam není dřevo?? Tuto otázku jsem si před odjezdem kladl také, ale ihned při prvním kontaktu se Saharou mi bylo jasné jak se věci mají. Představa samého písku a nic než písku je mylná. Poušť je plná travin, keřů i malých stromů, a skutečně v takové míře, že se na kterémkoliv místě dá posbírat suché dřevo a rozdělat oheň. Po posezení u táboráku a snědení výborné večeře, jsme se odebrali ke spánku na molitanové matračky, které nám nesl jeden z velbloudů. Usínání pod širákem uprostřed pouště, má neopakovatelnou a nenapodobitelnou atmosféru.....
3. den
- 14. 3. 2010
Ráno
se probouzíme do krásného dne, obloha je sice ještě trochu zamračená ale méně
než předchozí den, vítr se utišil a písek přestal létat vzduchem, takže si
člověk hned od rána užívá krásných pohledů mezi velkými dunami, které
v mnoha případech vypadají jako kdyby se jen na chvíli zastavilo jakési
rozbouřené moře. Nomádští průvodci už mají rozdělaný oheň a chystají se na to
na co jsem byl také velice zvědav ještě před odjezdem. Druhá věc která mi
nebyla jasná hned za táborákem bylo pečení chleba. Je to úžasný zážitek to
vidět. Jednoduše řečeno je to asi takto: Vezme se mísa do které se dá 
mouka
s vodou a rukama se propracovává těsto tak dlouho, až má správnou
konzistenci a stane se z něho pěkný úhledný bochánek. Ten se potom na kusu
bavlněné tkaniny sloužící jako cosi mezi ubrusem, utěrkou a stolem rozplácne a
rozhněte se do velkého koláče. Pro představu ,vypadá to asi jako větší a
tlustší kolo na pizzu :-) A pak přichází to nejlepší. Ohniště které musí rychle
shořet aby se udělal dostatek žhavých uhlíků se rozhrne do stran, takže vznikne
kruh uhlíků a na ně se položí toto placaté těsto na chleba. Normálně na ty
uhlíky v písku se ta placka hodí a okolními uhlíky společně s pískem
se to zahrne. No kdo neviděl neuvěří, ale za pár minut se to vyhrabe z písku,
ubrusoutěrkou se to opráší od uhlíků a písku a je
z toho naprosto dokonalý a chuťově výborný chlebíček. „Ne“ je odpověď na
otázku, jestli pak nechroupe písek mezi zuby.
Skutečně písek je tak jemný, že se ani nezamáčkne do toho těsta. Ač to zní
neuvěřitelně je to tak.
Tento chleba se tedy podává k snídani, k tomu si dávám sýr, k dispozici je nějaká rybičková konzerva ale hlavně Harissa rozmíchaná s olejem. Harissa je tradiční pochutina, kterou seženete v malé plechovce v každém obchodě a je to něco asi jako u nás rajský protlak, jenže se to dělá z pálivých paprik, takže to docela zahřeje :-)) Je to velice oblíbená pochoutka a přidává se v podstatě do každého jídla včetně polévky, respektive každý si ochutí kolik chce, klidně vůbec, záleží na tom jak má kdo azbestový jazyk.
Pokračujeme v putování dále směrem na jih a opět zdoláváme cca 15 km pouště. Zhruba po hodině se dělají krátké přestávky na oddech, případně ti co jedou a už mají dřevěné zadky sesednou a opačně, ti co se chtějí kochat pouštní krajinou více z výšky za příjemného pohupování nasednou na velbloudy. Už jsme dál v poušti než v okolí stolové hory Tembaine, což je vidět zejména na tom že mizí takzvané „stadiony“ což jsou velké kamenité rovné plochy na kterých není jemný písek, ten je navátý na dunách které tyto plochy odděluji. Jemný písek přibývá a my se čím dál častěji s naší karavanou škrábeme do výšky nejschůdnějšími místy mezi dunami. Večer asi hodinu až dvě před západem slunce (což je tak kolem 20 hodiny) opět táboříme. Rozkládáme matrace, někdo staví stan, a naši průvodci připravují další voňavou večeři.
4. den
- 15. 3. 2010
Další ráno se opět probouzíme do nádherně slunečného dne. Ještě je třeba podotknout, že ranní sluníčko je docela příjemné, jelikož na poušti je skutečně v noci docela kosa. každý den máme ráno spacáky pokryté jinovatkou, večer dost padá rosa a hlavně se západem slunce se neuvěřitelně ochlazuje, během jedné hodiny asi o 10 stupňů, takže před půlnocí už je v podstatě kolem nuly. Hvězdnatá obloha posetá milionem hvězd ovšem celkový dojem obrací v nádherné pocity, tak hvězdnatou oblohu jsem snad nikde ještě neviděl.
Nakládáme tedy na velbloudy opět naše zavazadla a vyrážíme na cestu, dnes nás čeká jezero tak jsme zvědaví. S vodou je na poušti samozřejmě svízel, takže jakákoliv louže je v této krajině téměř fantastickým požitkem, jen se dotknout vody a člověk si uvědomí kolik této vzácné tekutiny doma vylije do dřezu při mytí nádobí atd. Vodu na pití nesou naši velbloudi, balenou, koupenou v obchodě. Všeobecně veškerá doporučení říkají, nepít žádnou jinou vodu než balenou, jelikož je to záruka toho, že nebudete potřebovat hned první den místo dobrého jídla jíst živočišné uhlí a Endiaron. Možná vás napadne, jak se tam tedy myje nádobí po jídle, když jsou talíře mastné od oleje a Harissy a od zeleninových salátů. Jednoduše a naprosto dokonale právě všudypřítomným ultrajemným pískem. Stačí nasypat do talíře a rukou vyleštit a mohu říct že ani vodou by to snad tak čisté nebylo. Jemný písek nasaje mastnotu a talíř je během chvilky naprosto čistý. Asi znáte běžně prodávaný písek na nádobí, tak to je vlastně totéž, akorát že tady ho nemusíte kupovat.
Písek je neuvěřitelně jemný, ještě dnes když sáhnu do zadní kapsy kalhot tak jej na prstech nahmátnu, vrstvičku neskutečně jemného písku a to už je to 4 měsíce a kalhoty se několikrát praly. Tu jemnost lze přirovnat snad jen k čemusi tekutému, zajímavé je, že se písek sice dostane všude, ale je tak jemný že ho vůbec nevnímáte. Klidně si naházíte hromadu písku na spacák pak s ním 2x třepnete a vypadá netknutě. Jen to pak doma ještě rok při praní ve vaně zbytky písku připomínají :-)) Duny jsou s postupem k jihu větší a větší a proběhnout se po nich bosýma nohama je něco co se opět nedá nijak jinak napodobit a přiblížit. Prostě fantastický zážitek. Slunce je každým dnem přes poledne žhavější, takže o pauzách už je třeba vyhledat chládek v okolí keřů, začíná být horko skoro až moc. Někteří nadšenci jdou do půl těla a zřejmě se jim podaří přijet v březnu z dovolené opálení. My si na to moc nepotrpíme a tak nosím i v tom vedru bundu, a spálení si nechávám až na naše krajiny.
V podvečer kolem 17 hodiny se za jednou dunou objevuje kus skutečně sytě zelené barvy , rychle seskakuji z velblouda a jdu fotit. To co je před námi bere dech. Uprostřed samého písku je fantastické jezero, obklopené spoustou zelených keřů. Navíc je podvečer, slunce se kloní k západu a proto rychle vybíhám na okolní duny a dělám velice vydařené fotky. Voda v jezeře je velice teplá a co je nejzajímavější, jak se tam bere. Do jezera přitéká malý potůček pramenící asi 200 metrů od hlavního jezera a ten vyvěrá jako vodotrysk přímo z hlubin země. Pramen je mohutný několik desítek cm a teplota tohoto pramene je 38°C, což některým nedá a po 3 dnech jen mezi pískem si dopřávají koupel. Voda je v podstatě pitná, jen je dost slaná, což jsme si později vyzkoušeli omylem na jedné kávě :-))). Nicméně zatábořit u takovéto oázy je samo o sobě silným zážitkem. Sedět na okolních dunách, pozorovat velbloudy požvykující okolní keře a nechat si teplý vítr honící se mezi dunami proudit kolem uší. Neskutečně uklidňující pocit svobody a pohody, který Sahara skýtá.
5. den
- 16. 3. 2010
Ráno ještě páchám nějaké fotky po
okolí, nomádští průvodci doplňují vodu z pramene a vydáváme se pomalu na
zpáteční cestu z druhého konce jezera. Jediné co trochu kazí dojem je
parta čtyřkolkářů, kteří na druhé straně jezera
táboří a očividně nesdílejí s námi pocity s čisté a bezhlučné
přírody. Cestou zpět je vidět že i odpadků je na druhé straně jezera neobvykle
víc v místech vhodných k táboření. Ale to už je prostě asi takový
lidský syndrom. Putujeme směrem na sever a opět si užíváme žár poledního
slunce, naštěstí nám už nesvítí do očí, takže je to snesitelnější. Nezávidím
velbloudům, jelikož díky dobrané vodě jim náklad zase trochu přibyl, hlavně je
skutečně vedro a je vidět že se jim za krkem dělají kapičky jakéhosi potu.
Zajímavé je i nasedání na velblouda, Vůbec to není jako na koně na kterého se nasedá když kůň stojí, ale velbloud vlastně leží na břiše na zemi, vy nasednete a klapavým typickým zvukem vydávaným ústy dáte povel aby se zvedl. Což provede tak že si hodí přední nohy „napůl“ tedy si klekne a to vás mírně nakloní dozadu a pak zvedne komplet zadek čímž vás dost dramaticky nakloní dopředu takže je třeba se pevně držet madla které je součástí sedla abyste nepřepadli dopředu. Pak zvedne zbytek „předku“ na celé nohy a tím sedíte pěkně rovně :-)) Směrem dolů je to opačně takže když vydáte typický chrčivý zvuk připomínající něco mezi chřestýšem a hadem, je třeba se pevně držet, neb podlomení předních nohou lehce překvapí. Velbloudi chodí navázaní za sebou v karavaně takže nemusíte mít strach, že s vámi uteče do pouště. Na noc se jim nohy svazují k sobě na vzdálenost asi 30 cm aby nevzali dráhu :-)) Mohou normálně chodit, ale jen malými kroky takže nezdrhnou tak rychle, aby si toho člověk nevšiml. Zajímavostí je že velbloud unese až polovinu své vlastní váhy takže je to skutečně opravdový tahoun. Sranda je že vyluzuje zajímavé zvuky, které se nesly každý večer ze všech okolních míst kolem tábora a připomíná to bublání, nebo startování starého dobrého Pionýra neboli fichtla. Tento zvuk vydává v okamžiku kdy mu z huby vypadne jakési měkké patro, napřed jsme si mysleli že vyplazuje jazyk, ale není to jazy, je to prostě cosi co děsně bublá :-))
Večer opět děláme oheň, vaří se , jak jinak než výborně a opět je na řadě trocha muziky. Ještě jsem se o tom nezmínil, ale naši průvodci měli s sebou tradiční nástroje, tedy jakési bubínky a flétny na které v případě zájmu a jejich nálady zahráli tradiční domorodé písně, které skutečně znějí pro nás dost exoticky, ale v daný okamžik vám to výborně doladí atmosféru, a nelze si ani nic jiného představit. Některé z našich spolucestovatelek pod vlivem kurzů orientálních tanců začínají vrtět zadky opásanými do šátků složených z blýskavých chrastivých plíšků a hudebníci se dostávají do tempa. je to celkem dobrá podívaná :-))
6. den
- 17. 3. 2010
Za rozbřesku se opět vydáváme na cestu, posilněni opět vydatnou snídaní, chlebíčkem pečeným v písku a sýrem či Harissou, každý den je součástí i kus nějakého ovoce nebo zeleniny a hlavně ke každému jídlu připravují v konvičkách čaje, které jsou skutečný požitkem pro čajové fajnšmekry. Čaje jsou silné a hlavně nejsou to žádné pytlíky z Kauflandu ale skutečné čaje, do kterých přidávají koření jako mátu, koryandr atd. Hodně se používá i bylinka která roste téměř všude kolem a jmenuje se „šíja“. Zelenina a ovoce celkově je velkým podílem zastoupeno na jídelníčku místních obyvatel, také obiloviny, které právě v kombinaci se zeleninou a Harrisou tvoří výborný základ na polévky i hlavní jídla. Hojně se objevuje kuskus, fazolky a cizrna, což je něco jako hrách, a dává se to i do zeleninových směsí. A samozřejmě cibulka, pórek atd. Maso je také nezbytnou součástí jídelníčku, ale ve vedru pouště podléhá brzo zkáze. Řešením ovšem může být to co se poštěstilo i nám a vyplývá to z jednoho faktu, kterým je skupina obyvatel, žijící v poušti tradičním způsobem a odmítající civilizaci.
Nazývají se Revajové a životu ve městech nemohou přijít na chuť, putují proto saharou se svými malými stádečky koz či ovcí a věci které si nemohou na poušti opatřit sami získávají pomocí směnného obchodu například s karavanami jako jsme my, případně vyšlou nějakého vyslance nakoupit do města za peníze které v poušti za něco smění. Peníze pro ně nemají žádnou hodnotu a používají je jen proto že na to funguje zbytek světa. Takže potřebují-li nůž, bundu nebo třeba cukr, smění třeba s někým tyto komodity za ovci nebo kozu. My jsme shodou okolností jednoho potkali, neb hledal zaběhnutého velblouda, a jelikož je to vždy šance opatřit si na Sahaře čerstvé maso, vyjednali s ním naši průvodci nákup ovečky. Za chvíli byla u našeho tábora a naštěstí pro nás její život byl ukončen opravdu mistrně s úctou k živému tvoru, který nám poskytne další obživu. Další den bude tedy v polévce opět masíčko :-) Dnes to byl náš poslední večer na poušti, takže jsem se snažil vychutnat poslední úžasné momenty při usínání pod hvězdnatou oblohou, za šumění větru v okolních tavinách a keřích, s rukou položenou na nejjemnějším písku a pocit který při tom člověk zažívá nelze dost dobře popsat. Naprosté uvolnění, pohoda a odpojení se od toho divného přetechnizovaného světa. Poušt je jednoduchá, čímž je naprosto úžasná.
7. den
- 18. 3. 2010
Naše poslední ráno. Naposledy
nakládáme věci a horu Tembaine máme na dohled, už
včera večer jsme dorazili na duny odkud byla krásně vidět. Opět se objevují
tzv. „stadiony“ holá místa bez dun, kde je jen kamenitý povrch, jak já tomu
říkám jakési „předpouští“ :-). Krátce před polednem přicházíme k této
zajímavé stolové hoře, kde už na nás čekají jeepy,
které nás odvezou zpět do Douz.Ještě využíváme čas,
než se všechno přeloží a přichystá a šplháme na stolovou horu, je z ní
opravdu hezký výhled, nicméně trochu jej kazí vítr zvedající drobný písek.
Cestou zpátky v jeepech opět zastavujeme u pouštní kavárny a dáváme si kafíčko a za zbylé dináry kupuji ještě jeden šeš. Opravdu jsem si tuhle pokrývku hlavy oblíbil a zjistil že je neskutečně praktická, podle toho jak se uváže. A přitom je to jen pruh látky ! Jako vše tady na Sahaře je to neuvěřitelně jednoduché a přitom velice variabilní a praktické. V Douz přesedáme rovnou do mikrobusu, který nás veze zpět na ostrov Djerba, kde budem dnes ubytováni, abychom to zítra měli blízko na letiště. Napřed nás ale ještě čeká oběd v místní lidové restauračce v ulicích města a drobné nákupy. Hodně lidé touží po koření, datlích (datlové palmy jsou všude kolem, takže Tunis je skutečně rájem pro milovníky datlí) a konvičkách na čaj. My si kupujeme 3 malé plechovky Harissy, jelikož to je opravdu něco tak typického a použitelného v kuchyni, že to prostě doma musíme mít, alespoň jako vzorek pro případné zvědavce, kteří by měli touhu ochutnat jak se baští na poušti :-) Asi po dvou hodinách nákupů vyjíždíme. Ještě jednou se zastavujeme u stánku u silnice v pohoří Matmata a směňujeme s naší průvodkyní nějaké dináry, jelikož věci jako velká pěkná vodní dýmka za 20 Din (asi 300 Kč) to se u nás opravdu nepořídí, takže máme další zavazadlo do letadla.
Večer kolem 21 hodiny přijíždíme k našemu hotelu na pobřeží, který už není sice tak romantický jako ten v Douz ale dá se to. Je to hotel v komplexu asi milionů hotelů, prostě turistická lokalita pro masové návštěvy evropanů. Dáváme si večeři a po týdnu se jdeme konečně umýt. Nebýt toho že co chvíli vypadla elektrika v celém hotelu tak by se to člověku i líbilo :-)) Nicméně povedlo se a ještě s dalšími jsme se nakonec sešli v hotelovém baru u vína kde jsme završili večer.
8. den
- 19. 3. 2010
Probuzení s trochu nakřáplou hlavou již tradičně patří k mým cestovatelským finišům, čili mě to nepřekvapuje, sedím na balkoně, koukám na moře a v hlavě mám trochu hlučno. Nicméně zbylý čas vyplňujeme ještě procházkou po ulicích nedaleko hotelu a v jedné z restaurací si dáváme džus. Je naprosto dokonalý, takový džus jsem zatím nikde nepil. Prostě si vymačkejte šťávu z čerstvě natrhaných pomerančů a to je ono. Žádnej džus z krabice z Hypernovy, kterej kolem pomerančů možná jednou projel. Opravdu pochoutka. Za hodinku se vracíme nasedáme do busu a jedem na letiště. Tady vládne naprostá pohoda, letiště je relativně malé, dáváme si ještě kafíčka a limču a vyčkáváme odletu.
Za chvíli už se odlepujeme od země a v 17 hodin našeho času tedy asi za 3 hodiny letu jsme v Praze a vůbec se z toho nemůžeme vzpamatovat, že už kolem najednou nejsou palmy. Naštěstí už je tu příjemných 15 stupňů takže to není takový šok. Stíháme parádní spoj do Plzně, vyprávíme si co jsme vše zažili a shodujeme se na tom že jsme nadšení. I z toho jaká senzační parta se nad naše očekávání na této akci sešla, opravdu jsme si pohodovější lidi i organizaci nemohli přát, včetně naší průvodkyně, která nám poskytla mnoho informací i ze svého života v Tunisu. Vzpomínky na poušť a na usínání v písku jsou dodnes natolik silné, že už teď víme že africký kontinent jsme nenavštívili naposledy... byl to opravdu velice úžasný zážitek a poušť se stala vedle hor něčím, co mě dodnes fascinuje a láká k návratu.....
